Včera padla řeč na Miyajimu, ono se lidem z naší výpravy podařilo najít nějakou lanovku na Miyajimě. Já tam byl už celkem 2x, ale vždycky jenom dole u té velké Tori brány a moře. Ono se ukazuje, že ten ostrůvek má do sebe mnohem víc :-). Dá se vyjet do výšky asi 400 metrů n. m. Potom se dá vystoupat ještě nohama na nejvyšší horu (mt. Misem). To zní fajn, proč to nedat, počasí je dnes OK. Tak jsme se se tedy sbalili, check-outli, nechali krosny na hostelu a vypadli směr Hiroshima Station. V 7-eleven před station jsem využil místního bankomatu akceptujícího Visa karty a provedl reload za 20000 JPY, pro jistotu. Pak už zbývalo jenom sednout na lokálku a jet asi 30 minut do stanice Miyajima-guchi.
Výhledy z non-mainstream stezky
Z té stanice je to kousek k přístavu odkud pendlují sem a tam 2 JR trajekty na ostrov. Aby bylo jasno - já jsem tady potřetí: ve 2012 jsem si to dal po Mazda Muzeu, ale v tu dobu pršelo a tori brána byla v rekonstrukci. Pak jsem to zopakoval v 2014, to bylo úplně luxusní počasí, ale chodil jsem jenom okolo té Tori a pobřeží. Takže dneska prolezu skoro celý zbytek toho ostrova :-). Na trajektu už bylo docela narváno, po výstupu se celá masa lidí vydala jak jinak, než k Tori bráně. Já navrhl okamžitě odbočit na obrácenou stranu a jít ke stanici lanovky trochu oklikou, ale bez davů. Později jsem trochu litoval, protože to byly asi 3 kiláky docela do kopce, ale dorazili jsme.
Výhled z lanovky. Malé demo toho, co přijde
Lanovka stála 1800 JPY za každého na oba směry a na cestu nahoru jsme stáli frontu asi 15 minut. První (delší) část jezdí kabinky pro 8 lidí. V půlce se pak přesedá na druhou lanovku, kde už jezdí jenom 2 velké kabiny pro 30 lidí tam a zpátky. Z té druhé lanovky už je epický výhled na hromadu malých ostrůvků okolo. Dojeli jsme na horní stanici a mainstream započal. Cesta na vrchol mount Misen je klasifikováná jako "medium difficulty hiking trail", po Yakushimě jsem si byl jistý, že to bude v pohodě. A bylo, akorát jsem byl tradičně totálně propocený, naštěstí kus pod vrcholem prodávali mniši nějakou chlazenou vodu. Ono totiž na tomhle ostrově je dost chrámů nebo jejich pozůstatktů. V jednom z nich mají oheň, který hoří nepřetržitě už 1200 let. Byl použitý i jako zážeh pro Flame of Peace v Hiroshima Peace Parku. Na vrcholu je fajn observatoř, dá se vylézt až na střechu a tam máte 360 stupňů panoramatický rozhled na všechno okolo. Na videu je to tady: https://youtu.be/K0NBP1nMtCw. Bohužel bylo trochu zataženo, takže Hiroshima šla vidět akorát očima, foťák to už moc nedával. Jinak po Yakushimě mi ty stezky přišly úplně jednoduché a docela nezajímavé. Ale ono dostat se na Yakushimu je o HODNĚ složitější, než se dostat sem. Takže, když vezmeme poměr cena/výkon, tak Miyajima je jasný vítěz. A já už nechci dost dlouho hikovat, mám toho po krk :-D.
Čumendo z vrcholu mt. Mizen
Povinnost
Jelikož nás dnes ještě čeká přesun do Kobe, tak jsme začali sestupovat zpátky někdy v 16 hodin. Na lanovku dolů jsme stáli frontu asi hodinu. To je holt cena za mainstream. Dole zbývalo projít kolem Tori a na přístav, pak lodí a pak lokálkou zpátky na Hiroshima Station. Tam jsme řešili jídlo, já chtěl Subway, protože jako jediný z fastfoodů tady mi skutečně chutná. Bohužel, na station žádný není, tak jsme jeli tramvají do jedné ze shopping uliček. Tam byl subway přesně dle plánu, já jsem pokecal chvíli s domovem a pak ještě vypadalo, že je čas, tak jsme zapadli do herny.
O půl osmé jsme vyrazili zpátky na nádraží, vlak do Kobe jede asi 1:30, checkin tam mají do 22, takže pohoda. Jenže byla neděle večer a tramvaje byly nacpané k prasknutí. Na station jsme byli někdy ve 20:08 a ještě jsme museli do hostelu pro krosny, což je časově nic moc. Potom bookuju vlak, odjezd 20:48, v Kobe bude 22:08. Sakra, to ten checkin nestíháme. Poučen z minulosti hnedka píšu maila, že přijedeme později. Odjíždíme vlakem a za chvíli mi přichází odpověd, že už tam nikdo nebude, ale že nám nechají klíč na recepci. A hlavně - kód k odblokování vstupních dveří. Tohle bylo zase těsné a začínám nenávidět herny z tohodle důvodu. Nechci na nikoho ukazovat prstem, ale vždycky to musím být já, kdo zavelí, ať už sakra vypadneme z té zpropadlené herny.
Ve vlaku ještě bookujeme společné ubytko v Tokyu na další noc. Xsoft pak letí do Koreje, takže já si sólo bookuju 3 noci v Hotelu Chuo v Osace. Mám ho vyzkoušený a cena je super - Tokyo je moc drahé. Bohužel nemají místo až do odletu (chybí 2 noci), ale to nevadí, něco si najdu. Přijíždíme do Kobe (oba jsme tu poprvé) a já si hnedka všímám zajímavé věci na nástupištích. Jsou vybaveny bariérami, které se samy otvírají až po zastavení vlaku, to není nic nového. Ale tyto bariéry zasahují až do půlky nástupiště, divné, ale víc se tím nezabývám.
Jdeme na hostel. Podle google maps úplně v pohodě najdeme, otevírám dveře kódem a nachazím klíč od našeho pokoje. Potud super, ale potom nemůžeme najít celé druhé patro, kde má být náš pokoj. Nakonec se mi ho daří najít a přichází šok. Ono celý ten "pokoj" je akorát nějakým papundeklem oddělená čast od sdílených dorms (nevím české slovo pro to, prostě místnost, kde spí třeba 20 lidí). A taky je to zatraceně mikro - je tam akorát dvoupatrová postel a vedle ní půdorys tak jedné další postele. To je všechno, ubytování ve 2014 u Boba proti tomuhle vypadá jako Ritz. Klima nefunguje, ale aspoň je tu okno - to musí být otevřené, jinak je tu velké riziko zadušení se. Wifi moc nefunguje. Ale alespoň je všude pěkně čisto, i povlečení krásně voní. Naštěstí jsem moc unavený to nějak víc řešit, povlékám si postel a jdu a hned spát. A opět se ukazuje zlaté pravidlo ubytování - nikdy si nebookujte neznámou věc na víc než jednu noc !!!
Žádné komentáře:
Okomentovat