pondělí 21. května 2012

Den šestnáctý - cesta zpátky


Budík nemilosrdně zazvonil v 04:00. Já jsem vstal, ověřil status zbytku a připravil si věci. Za chvíli jsme už všichni s krosnami a všemi věcmi stáli před hotelem. Cestu na letiště jsem plánoval já a proto jsem cítil jistou odpovědnost za to, že všechno půjde hladce. Po cestě jsme potkali dělníky, kteři opravovali něco na chodníku (v neděli ve 4 ráno !). Dál tam byli 2, kteří ukazovali chodcům (nám) cestu, jak přejít okolo a omlouvali se za potíže. V neděli ve 4 ráno - ale za ty dva týdny jsem si už na tohle zvykl - brzy bude čas si zase odvykat. Došli jsme na potřebné nádraží a svezli se vlakem jednu stanici na náš přestup. Odtud už jezdí vlaky až na letiště, akorát takhle brzo jezdí jenom lokálky a ne expresy. Koupili jsme si lístky a už brzy jsme seděli ve vlaku. Tomu cesta na letiště zabere 1:30, takže je čas nachytat ještě nějaký spánek. Docela mě překvapilo, že tam i v tuhle dobu bylo dost lidí.

Dorazili jsme na letiště s bohatou rezervou času a šli jsme hledat místo, kde nám zafáčují krosny. To je úplně klasická věc, kterou dělám pokaždé, když někam letím. Ono to dost rapidně snižuje šanci, že vám někdo tu krosnu po cestě trochu "prohrábne". K našemu překvapení jsme prolezli skoro celý terminál a jeden vedlejší - nikde nic. Zeptal jsem se paní na informacích, jestli to někde není. Říkala, že prý brzy, ale zatím ne. Ono je to na jednu stranu pro Japonce typické - proč by si měli fáčovat kufr, když tak nějak očekávají, že když má člověk ten kufr jenom přendat z letadla na nějaký dopravník ? To přece není logické a skutečně jsme široko daleko nikoho se zafáčovaným zavazadlem neviděli. To mi začalo být trochu smutno a taky docházelo, že se vracíme zpátky. Během těch dvou týdnů, které jsem zatím v Japonsku strávil, jsem si zvykl na spoustu věcí, které mi už přišly naprosto samozřejmé. Například : nebojím se v obchodě platit 10000 yen bankovkou, protože mě za to nikdo neseřve ani nebude dělat ksichty. Nebo i ten člověk, který dělá z našeho pohledu podřadnou a nudnou práci, se na vás bude i přesto vždycky usmívat a pozdraví vás. To se mi stalo cestou do Mazda muzea - ve stanici Mukainada, což je takové malé nádražíčko u města, jsem si potřeboval odskočit. Na záchodech tam zrovna uklízeli dva lidi. Ale okamžitě, jakmile si mě všimli mě pozdravili a naznačili, že můžu dál. Úplně automaticky, úplně v pohodě. Takových příběhů mám v hlavě uloženo hodně a vždycky mě potěší, když si na ně vzpomenu.

Na letišti byl trochu chaos, protože terminály na self check-in nefungovaly. To je velmi nejaponské, ale Alitalia není japonská firma. Tak jsme čekali ve frontě na check-in až na nás přisla řada. Tam byla velice příjemná a usměvavá slečna, co nám automaticky zajistila místa vedle sebe (viděla, že jedeme spolu), zařídila transport zavazadel až do Prahy a dala nám každému 2x boarding pass : na let do Říma a pak do Milána. Na poslední let do Prahy si budeme muset vyzvednout pass v Miláně.

Všechno ostatní proběhlo bez problému a brzy jsme už vzlétali z Narity. Já se rozloučil s pohledem na vzdalující se zemi s jednou myšlenkou naprosto jasnou : sem se vrátím. Xsoftovi se ještě podařilo udělat pěkné fotky hor z okýnka :
Já jsem pro zabití času konečně udělal to, co jsem plánoval už dlouho. Z Wiki jsem měl uložený seznam tratí a vzdálenosti mezi městy, potom jsem z Hyperdie odhadl průměrnou cenu na 1km cesty Shinkansenem pro srovnání. Všechny rezervační lístky z vlaku jsem si sbíral a cena za railpass je napsaná přímo na něm. Takže zbývalo udělat chytrou tabulku, naházet do ní údaje z každého rezervačního lístku a spočítat vzdálenost mezi stanicemi. Pak jsem ještě udělal grafy o tom, jak se vyplatí railpass, kolik jsme toho najezdili a jiné statistiky. Pokud vás to zajímá, tak tady je výsledek (openoffice calc) :


Jinak fungovalo video, takže jsem se podíval na The Great Escape a potom z noťasu na pár dílů How I Met Your Mother (ten seriál je skvělý). Let uběhl dost rychle a my jsme se dostali do Říma.

Tam pršelo a měli jsme cca 1:30 na přesun na náš další let do Milána. Let z Milána nebyl moc pěkný zážitek, protože jsme letěli strojem typu McDonell Douglas MD-80. Na tom letadle bylo vidět, že už má svoje roky za sebou a bohužel jsem viděl na křídlo. Bohužel, protože těsně před přistáním se najednou z celého začlo jakoby kouřit. To bylo asi kvůli tomu počasí (pořád pršelo), ale moc mě to neuklidnilo. Každopádně jsme byli v Miláně a zbývalo chytit poslední let do Prahy.

Byl to trochu adrenalin, protože jsme na to měli podle plánu asi jenom 45 minut. Naštěstí vše dobře dopadlo, letadlo jsme stihli a ocitli jsme se konečně v Praze. Tam mě hned jako první překvapilo, že ačkoliv k letadlu dali rukáv na výstup, tak po chvíli tam byl zahrazený a šli jsme zase po schodech dolů na letištní plochu. U zábradlí stál mlčky postávající muž, jehož úkol byl jasný - zajistit, aby tam náhodou nikdo neprošel. Nic víc, nic míň - být to v Japonsku, tak se každému omlouvá za způsobené obtíže a ještě by měl v ruce takovou červenou věc, kterou by mával směrem, jakým máte jít. Dál jsme jeli cca 500m autobusem, sebrali si svoje krosny a šli ven. Tam už na nás čekali naši, máma nás všechny rozvezla domů.

Tímto končí tato část z blogu, která popisovala moje zážitky z cesty z Japonska. Původně jsem ani nic psát nechtěl, ale Xsoft mi řekl, že je to opravdu dobrý nápad. A ono skutečně je - utřídíte si svoje myšlenky, zopakujete, co všechno jste zažili a co si chcete zapamatovat. Technicky vám stačí nouťas, nebo cokoliv do čeho jde psát. Připojení k netu pořád mít nepotřebujete, jenom na publikaci článků. Prostě jedním slovem - doporučuji (a je mi trochu líto, že jsem si nepsal svoje zážitky z cesty do USA před 3mi lety). Teď aktuálně chci ještě chvíli počkat a možná se objeví ještě jeden článek, který bude mít za cíl shrnout a ohodnotit naši cestu. Taky tam určitě bude několik tipů pro všechny, kdo by o podobné cestě přemýšleli.

Den patnáctý - Tokyo (a konec výletu)


Přiblížil se konec našeho výletu a toto je poslední den. Ithil šla sama běhat po městě a zmizela už někdy v 9 ráno. Já jsem si klidně spal cca do 11 (proč se stresovat). Ve městě jsem chtěl dneska dát zejména 2 věci : přechod v Shibuye, což je údajně nejvíc rušný přechod na světě a Tokyo TV Tower (starší věž, nová otvírá 20.5. a stejně je tam asi měsíc fronta na rezervace). S Xsoftem jsme nejdřív řešili dopravu zpátky na letiště : let nám odlétá zítra v 9:35 a to znamená že chceme být na letišti tak v 7. Na IDOSu jsme našli jeden vlak, co jede přímo, ale ze stanice kousek dál od naší původní (asi tak 2 cesty k hotelu navíc). Ostatní věci, co to našlo jsou jakože třeba 5 přestupů, což mě moc nenadchlo. OK, tak to testneme, jestli se ta cesta vyplatí. Nakonec jsme upravili plán na dnešek - samotnýmu se mi nechce, takže společně dáme : TV Tower vypustit, dáme přechod, mrkneme na centrálu Konami v Roppongi a ještě se stavíme v Akibě nakoupit a naposledy zapařit.

Nejdřív jsme se vydali testnout tu zastávku, ze které jede přímý vlak až na letiště v Naritě, ale ta stanice byla opravdu dost daleko, tak jsme se na to vybodli. Aspon jsme se z ní svezli na Ueno, kde jezdí další metra. Na Ueno jsme testli místní obchoďák s elektrem (asi Yodobashi Camera) : 
Výběr docela good, ale nic extra. Dál nás čekala delší cesta (cca 30 minut) metrem do Shibuyi na onen největší přechod. Přechod za to opravdu stál, checkujte tohle video :
 Prostě se provoz na celé křižovatce zastaví, a lidi se řinou ze všech směrů. Docela mazec, a asi bych věřil, že něco podobného a stejně velkého na světě moc nenajdete. Naproti přechodu z našeho pohledu je Starbucks, taky prý jedna z nejvíce rušných na světě. Každopádně je to prý ideální místo na focení onoho místa. Já jsem tam zkoušel jít, ale bylo tam totálně narváno a nakonec jsem tedy rezignoval. Napsal jsem Xsoftovi SMS, že počkám u hodin, což je i místo, kde se dá vylézt nahoru a fotit trochu z nadhledu. Šel jsem tedy tam, dělal fotky a natáčel videa. Tu najednou jsem naproti v ono Starbucks zahlédnul postavu v jasně oranžovém, jak se tam nenápadně protahuje mezi hosty. Nebylo pochyb, byl to Xsoft :
Po přechodu jsme se přesunuli na zastávku Roppongi, na Fuji Square, kde se nachází centrála Konami. To je ohromné studio, které vyrábí velké množství různých her. Je to něco jako Nintendo, ale na rozdíl od něj oni vymysleli DDRko, potom Jubeat, ReflecBeat a další hudební hry. Proto k nim něco cítím a moc rád jsem se vyfotil před HQ :
Já jsem si potom skočil kousek vedle na running sushi (zajímavé, že jsem se je už nějak naučil hledat), to už bude asi moje poslední tady v Japonsku :(. Pak jsme nasedli na metro a jeli ještě naposled omrknout Akihabaru. Už padala tma a vypadalo to tam vážně skvěle :
 Xsoft našel jeden elektro obchoďák, který jsme ještě neprolézali. Prvních několik pater bylo stejných, jako všude jinde. Ale snad na 4 patře s PC hardwarem jsem našel opravdovou pecku : oddělení s klávesnicemi, kde měli i všechny mechanické modely. To nebudu nijak dlouze rozebírat : ta klávesnice vypadá stejně obyčejně, ale princip spínače je jiný a píše se na tom skutečně skvěle. Byla možnost si tam vyzkoušet všechny typy spínačů vedle sebe. Kdybych doma už jednu mechanickou neměl, tak bych opravdu hodně váhal, jestli si nějakou nepořídit. To Xsoft váhal jenom chvíli a za chvíli držel v pazouře krabici s novou klávesnicí :-). Měl docela štěstí, protože se mu podařilo najít normální US typ. Ono by japonské popisky ani tak nevadily, ale Japonci mají navíc vedle mezerníku z obou stran další 2 přeřazovače na psaní. Ve výsledku je potom mezerník dost krátký a obecně nic moc. Tady mám fotku v ráji :
 Po klávesnicích jsme ještě naposledy zapadli do herny si užít dosytosti arkád. U DDRka stáli nějací cizinci a jenom tak pokukovali. Neváhali jsme a hnedka jsme dali jeden kredit, cizincům se to moc líbilo a tleskali nám :-). Já jsem byl potom tradičně zničený a šel to ven vydýchat. To se potom opakovala úplně stejná věc jako první den : vyflusaný, ale happy sedím na zábradlí před úplně stejnou hernou v úplně stejný čas. Nikdo nic neřeší, okolo proudí lidi, kolem vás všude prozářená Akihabara. Prostě úplně totální a maximální pecka. Po cca 20 minutách rekuperace jsem se vrátil do herny a dal ještě několik kreditů na ReflecBeatu. Bohužel už bylo dost pozdě a byl čas se jít připravit na cestu. Přesunuli jsme se tedy na hotel, nakomprimovali krosny k prasknutí a já jsem se pokusil aspoň na hodinu usnout. Ve 4 hodiny ráno začne naše cesta zpátky.

pátek 18. května 2012

Den čtrnáctý - Tokyo (a zemětřesení)

Probudila mě Ithil, už připravená jít ven. Já jsem si dal sprchu v 6. patře a bylo otevřené okno ven : 
Dnes je poslední den, kdy nám platí rail passy, ale stejně svůj používat nemám v plánu. Dnes je na pořadu dne prolézání shopů po celém Tokyu. Začneme v Akihabaře a potom chceme pokračovat přes Shinjuku a Shibuyu. Googlem jsme s Ithil našli ony shopy, zakreslili do mapky, popř. nakreslili mapky, uložili GPS souřadnice a šli. Bylo hezké počasí a já nafotil koleje před stanicí Minami-Senju : 
Došli jsme na metro (v této stanici ještě jezdí nad zemí), Akihabara je odtud pouze 5 zastávek :
V Akihabaře jsme našli oba shopy co jsme hledali a prolézali vnitřek. Výběr byl skutečně velký a každý si něco koupil. Mezitím se zatáhlo a začlo poprchávat, co je pro mě horší - začala na mě padat únava, protože posledních pár nocí jsem nastřádal slušný spánkový dluh (jít spát někdy kolem 03:00 - vstávat v 09:00 ... moc málo pro mě). Rozhodl jsem se, že se vrátím na hotel a trochu to dospím. Na hotelu jsem různě zevlil na netu a podobně, nakonec jsem i na těch pár hodin vytuhl. Probudil jsem se někdy kolem 17 a koukal na netu, co dělat dál. Nejspíš se vrátím do Akihabary a ještě to tam prolezu. Náš výlet se už pomalu chýlí ke konci (zítra je poslední den) a trochu docházejí baterky, co dělat dál. Ale jsou to skutečně jenom 2 dny z 15, takže to považuji za velký úspěch.

Už jsem se chystal vyrazit, když najednou jsem ucítil první otřes. Úplně první věc, která mě napadla byla prostě, že si vedle v pokoji lehnul nějaký tlusťoch. Ta se ale brzy ukázala jako chybná, protože otřesy pokračovaly dál a trochu zesílily. Tak asi 20 sekund se všechno v pokoji lehce pohupovalo a já cítil pohyb. No, nebylo to nic extra příjemného. Pak to konečně skončilo. Já jsem nechtěl riskovat a hnedka jsem vypadl z hotelu (5. patro) směr Akihabara. ( Později večer jsem našel info o tom zemětřesení : http://www.japantoday.com/category/national/view/m4-8-quake-jolts-kanto-region - epicentrum asi 50km odtud ).

V Akihabaře jsem procházel kolem JR stanice a všiml si monitorů, které informovaly o zpoždění. Hnedka jsem zadokumentoval, aby někdo nemohl říkat, že jsem si to zemětřesení vymyslel :-) : 
Napsal jsem zbytku bandy, oni byli celkem daleko a do Akiby dorazí až kolem 20. Využil jsem času a prolézal boční uličky, kde jsou shopy s elektrem. Našel jsem třeba atrapu brýlí s 720p kamerou (jak by se nám tohle hodilo na začátku výletu - na natáčení např. heren, kde se na to lidi moc netváří). Na cca hodinu jsem zapadl do audiofilního shopu se sluchátky. Měli tam i např. STAXy (elektrostatická sluchátka), ale bohužel jenom se svým zdrojem signálu, což bylo nějaké SACD. Sluchátka za přijatelných 6000Y, potřebujete ale i předzesilovač za bratru 250 000Y. Našel jsem si nějaké dost dobré AudioTechnica s normálním jackem, připojil svůj mp3player a šel poslouchat. No, vytuhl jsem tam asi na 45 minut, ten zvuk byl vážně jako z jiného světa a to jsem poslouchal komprimovanou hudbu z kapesního přehrávače. V Akihabaře člověk opravdu najde všechno, co si ze světa elektra představí. Jestli jste aspoň trochu na tyhle věci, tak tuhle čtvrť v Tokyu každopádně navštivte.
Mezitím dorazil zbytek bandy. Xsoft si skočil ještě do shopu pro věci a Ithil si chtěla koupit sluchátka k mp3playeru. Šli jsme tedy do "makra" Yodobashi Camera a vybírali. Někdy je ženě težké vysvětlit, že by u sluchátek měla hledat zvuk, který ji sedí na místo toho, že jsou např. v hezké barvě. Nakonec si koupila dvoje, myslím že celkem slušné. Já si ještě zalezl do 8F (8. patro) na running sushi a šli jsme směr hotel. Tam zbývalo vyrovnat dluhy, porovnat nákupy a jít spát.

čtvrtek 17. května 2012

Den třináctý - Cesta do Tokya

Probudili jsme se cca v 10 hodin ráno, což nám dávalo ještě hodinku času před checkoutem z hostelu. Hostel byl průměrný - staffák byl super Brit, sprchy OK, internet na pokoji super (viz. minulý zápisek). Pokoj trochu smrděl po slámě (tradiční japonský materiál na podlahy) a po rozložení všech 3 postelí tam moc místa nezbývalo. Já jsem si dal ještě sprchu (ty mi trochu vadí, zmáčknete páčku, voda teče tak 15 sekund a pak musíte zas znova) a šli jsme na check-out. Venku před hotelem jsem nafotil další koncentraci Mazd :
S Xsoftem jsme šli znova kolem Peace Memorial Parku, on šel dát to muzeum, my s Ithil jsme pokračovali dál na arkády. Xsoft pak za námi příjde. V této herně byl akorát jeden Jubeat, Ithil to hodně baví, tak jsem ji nechal hrát a šel vedle na ReflecBeat arkádu. To je taky další skvělá hudební hra, kterou si asi v ČR dost dlouho nezahraju. Ono multidotykový touch-screen se dost blbě emuluje. Princip hry je jasný z tohoto videa :
Zasekl jsem se na tom docela dlouho, pak dorazil Xsoft a chvíli jsme blbli v herně. Krosny se nám nechtělo ukládat do storage, takže jsme si je tam položili vedle arkád. Asi nás museli mít za dobré zevláky, koukněte na tuhle fotku :
Prostě Jubeat zevling. Ta modrá krabička je postavička Hatsune-Miku, kterou se Ithil podařilo vytáhnout o dvě patra níž, kde jsou vytahovací automaty. Po zevlu jsme šli na tramvaj směrem na nádraží, ono tahat se s krosnami není nic moc. V tramvaji jsme pokecali s fajn Britkou, která jela stejným směrem. Vedle ní seděl Japonec, který uměl pár slov anglicky, ale nic moc - na první pohled jsem si myslel, že jsou to manželé nebo podobně. Paní mi ale sdělila, že toho pána potkala tady, prý ji doprovází na nádraží. Asi si chce zlepšit angličtinu a ono i poslouchat náš rozhovor mu asi pomohlo. Což mi připomíná, že když kolikrát potkáváme třídu ze základní školy na výletě, tak nás skoro vždy zdraví anglicky, někteří přidají i nějakou krátkou větu typu "how are you ?". To, že Japonci rádi mluví s cizinci je dle mých zkušeností pravda.

Na nádraží jsem šel booknout lístky do Tokya. Bohužel, nejbližší dva vlaky, které jedou do Shin-Osaky (tam budeme přestupovat) byly plné. Dohodnul jsem tedy s paní od JR, že nám bookne nejbližši možný vlak. Ten odjížděl až v 17:15 bohužel, což nám dávalo 2 hodinový zevl na nádraží. Našli jsme opět waiting areu v shinkansenovém terminálu a zazevlili to tam. Všiml jsem si PC s internetem kousek vedle a šel je zkoumat. Hodně rychle jsem si uvědomil, že házet do nich peníze (100yen za 15 minut) nebude dobrý nápad, protože jsou totálně zasekané. Byly i dost dobře zabezpečené - všechny moje i Xsoftovy pokusy o to spustit aspoň task manager selhaly. Já jsem vytáhl svůj noťas a psal, Xsoft se dal do hackování místních wifin. Na chvíli si odskočil a já nafotil jeho systém maskování Linuxu, na kterém běží aircrack :
Čekání mi uběhlo díky psaní rychle, já se rozloučil s Hiroshimou (počtvrté už se sem během tohohle výletu už nepodívám) a nasedli jsme na první vlak. V tom jsem roztáhl svou elektrocentrálu a dobil noťas (psaní vycucalo cca 33% baterky). Na Shin-Osace to bylo celkem krátké čekání a už jsme seděli ve vlaku směr Tokyo (to mu zabere asi 3 hodiny). Do Tokya jsme dorazili v pohodě přesně podle plánu. Měl jsem u sebe naštěstí mapku metra, kterou mi dal Xsoft ještě dlouho před cestou do Japonska (a vlastně se vrátila do Japonska podruhé) - na první pohled chaos, na druhý je to jednoduché. První den mi to připadalo jako naprostý chaos, ze kterého mě dokázal vyvést jenom Xsoft, teď už je to úplně v pohodě a sám jsem věděl, kam jet, co hledat a tak. Za ty 2 týdny se člověk skutečně dost naučí. Z nádraží to byla cesta nejdřív lokálkou (JR, takže zadara), potom asi 5 zastávek metrem. To už bylo tak středně nacpané (srovnatelné s Prahou). Tady mám fotku moc pěkného zástupu lidí na jedné ze stanic (to už bylo cca půl jedenácté) : 
Dorazili jsme na stanici Minasemisenju a chtěli jít k hotelu. Navigaci a noťas s mapou jsme nechali v báglu, chce to trénit skilly i bez toho. Jenom kompasem v hodinkách jsme ověřili příslušný směr a šli. Po cestě jsem vyfotil ještě noční nádraží a hotel jsme našli bez problému. Každý máme svůj room, mě wifina funguje (Ithil vůbec ne a Xsoftovi kraví). Personál je friendly a zbytek města je celkem snadno dostupný. Vypadá to jako fajn místo, kde zůstaneme do konce výletu.



Den dvanáctý - zase Hiroshima

Po dlouhé době na dnešek není žádný plán. Jenom víme, že se chceme přesunout do Hiroshimy, protože je tam hotel. Já budu v Hiroshimě už potřetí, takže se dá říct, že jsem skoro místňák :-). Ale good hotel je good hotel a zase pojedeme vlakem aspoň 3 hodiny. Ráno jsme museli vstát celkem brzo, protože nejpozdější check-out je v 9:30. Ryokan jsme už prodlužovat nechtěli, protože potřetí už by to bylo fakt trapné. Sbalili jsme si tedy věci (krosna od Ithil už je tak zkomprimovaná, že si ji není schopna sama nandat). Celkem se bojím, kdy hustota věcí překročí nadkritickou hodnotu a spustí se štěpná reakce :-).

Na nádraží v Nagoye chtěl Xsoft vyzkoušet místní maglev (u příležitosti nějaké výstavy postavili 8km dlouhou trať), ale linka Aoinami Line, která by to měla být, jezdila po obyč kolejích. Nakoupili jsme lístky za 3x250 yenů, tak jsme to otočili zpátky a chtěli projít turnikety ven. To se mi poprvé stalo, že mě turniket nepustil. Abych to upřesnil - ty turnikety jsou všude optimalizované tak, že když jde skrz ně velký počet lidí, tak zůstavají otevřené. Umějí i dynamicky měnit směr procházení, když např. přijede vlak a je potřeba, tak zůstanou jenom 2 směrem do stanice, 1 ven. Pokud se ale přes turniket pokusíte projít bez lístku nebo se špatným lístkem (což byl můj případ), tak se velmi rychle zavře, ukáže se velké červené X a ještě zabzučí. Xsoft vzal naše lístky, šel za člověkem za pultem a udělal ze sebe trochu debila, že jsme nastoupili na špatnou linku atd. Obsluha ihned pochopila a vrátili nám dokonce peníze za ty lístky. Opět úplně super. Někde poblíž Nagoyské stanice je vlakové muzeum, které jsem celkem chtěl dát, ale místo rešení co s krosnami a podobně jsme radši šli booknout lístky do Hiroshimy. V té se nám podařilo najít fajn hotel a je to celkem daleko, takže dlouhá cesta vlakem. Xsofta jsme ukecali, aby konečně dal to muzeum ohledně atomové bomby. Jestli jste četli můj první post o Hiroshimě, tak asi víte, že to muzeum není nic moc veselá záležitost. Ale být v Hiroshimě a nedát tohle = fail. 

Vlak do Hiroshimy nebyl přímý, ale byl nutný přestup v Shin-Osace s cca hodinou čekání. To není nikdy velký problém, protože nádraží jsou opravdu velká (v podstatě mini-města) a navíc v shinkansenovém "terminálu" bývá vždycky příjemná waiting area. To je další důvod, proč se hodi mít railpass - jelikož je tato waiting area až za turnikety, tak buďto musíte mít lístek, nebo rail pass. V úplně hrozné nouzi, když nevíte co můžete prostě zalézt do nádraží, projít turnikety na railpass, zalézt si do waiting arey a zevlit. Dokud máte platný railpass, tak můžete turnikety prolézat dle libosti, nikdo neřeší jestli někam jedete nebo ne.

Cestou ze Shin-Osaky do Hiroshimy jsem napsal ve vlaku několik pohledů. Taky se mi dost spravila nálada. Abych to upřesnil, od minulého dne, kdy jsem byl sám v Mazda Muzeu mě začala dost zvláštně pobolívat levá ruka. Približně někde v okolí kloubu v paži - představte si, že vás někdo právě praštil do píšťaly. Nebylo to tak intenzivní, ale zato jsem to cítil pořád. Neznal jsem příčinu, ruka vypadala normálně a právě to mě hrozně štvalo. Nakonec jsem usoudil, že je to možná nedostatek tekutin (když se člověk tahá s krosnou v těchle vedrech, tak je za chvíli totálně mokrý). Ono je vám ale hned líp, když si hodíte mp3 s oblíbenými songy a jenom tak čučíte z okýnka na krajinu, co ubíhá vážně rychle. Trať chvíli vedla rovnoběžně s obyčejnými vlaky a ten rychlostní rozdíl je skutečně obrovský. Hrozně rád bych někdy natočil video, když se míjí 2 shinkanseny. Vlak s sebou nejdříve trochu cukne (jak se potká rázová vlna z obou vlaků), potom z okýnka uvidíte máznutý bílý stín. Za cca 2-4 sekundy (podle délky druhého vlaku) s sebou vlak cukne znova - a to je všechno :-). Ono když v tu chvíli mají vůči sobě vlaky rychlost klidně 600 km/h to ani trvat déle nemůže.

V Hiroshimě jsme nejprve našli storage za 600 yenů a celkem pohodlně jsme do ní nacpali všechny naše 3 nacpané krosny. Xsoft jel ještě lokálkou do Iwakuni (takový vtipný most). Já s Ithil jsme usoudili, že se nám tahat do vidlákova kvůli mostu nechce. Radši zapadneme do jedné z heren v Hiroshimě. Počasí bylo super, tak jsme šli pěšky. Nejdříve jsme našli první hernu o které mluvil Xsoft - paráda, Jubeat 4 songy za 1 kredit (normálně jsou 3). V této herně jsme vytuhli asi na hodinu a půl, bylo to super zase jenom pařit. Po herně mi už celkem kručelo v břiše, hledat sushi se mi nechtělo (dejme tomu, že už jsem měl dost a je dost drahé). Místo toho jsem si našel další závislost - instantní nudle. Jsou velmi levné (cca 150 yenů), má je doslova každý krám a příprava je jednoduchá. Prostě je zalijete vodou (nemusí být vařící, stačí 90 stupňů), počkáte 3 minuty, vodu vylejete pryč (na jedné straně víčka je taková malá mřížka, kterou proteče voda, ale nudle zůstanou uvnitř), přídáte přísady (většinou sójovka a nějaké koření), promícháte a hotovo. Narozdíl od čínských nudlí u nás v ČR je tohle velmi dobré.

Měl jsem na ně zatracenou chuť a chyběla mi jenom rychlovarná konvice. Pak mi to došlo - uvažuju moc evropsky. Ono každá z těch sámošek má u vchodu horkou vodu přesně na tohle. Přesněji - Japonci moc nepoužívají rychlovarné konvice, mají něco podobného, co udržuje vodu teplou na cca 90 stupňů. Vy pak jenom podržíte tlačítko a voda teče ven. Zalil jsem tedy svoje nudle a počkal 3 minuty. Ale co s tou vodou ? Vylévat to někde do kanálu se mi nechtělo, poprosil jsem tedy prodavače v tom obchodě. Naprosto žádný problém. Pak už stačilo jenom přidat přísady a promíchat - hotovo. S Ithil jsme si sedli venku na obrubník před tím shopem a já jsem obědval v asijském stylu za pár peněz, super. Musím si tyhle nudle sehnat i doma.

Po obědě jsme obešli další 2 herny a Ithil si prolezla několik shopíků v místním downtownu. Na mě dost drsně padala únava (od doby Mazda Muzea kdy jsem musel vstávat cca v 6 ráno trochu trpím spánkovým deficitem), ale 2 ledové kávy tomu dost pomohly. V Japonsku mají hodně rádi ledové kafe, dá se koupit skoro v každém automatu a stojí stejně, jako obyč limonáda. Automaty (vending machines) jsou taky jeden ze symbolů Japonska. Jsou úplně všude - na ulicích, v hernách, v podzemí a ve vlacích. Zdá se, že vydrží opravdu dost protože úplně běžně stojí jenom tak pod širým nebem. V podstatě pití kupujeme jenom z nich. Stojí totiž všude úplně stejně - 150 yenů za 500ml flašku. Je tu totiž dost vedro a koupíte si pití, vypijete a zahodíte, jednoduché. Naopak odpadkové koše jsou někdy docela dost problém. Kolikrát je dost těžké nějaký najít a svoje odpadky s sebou musíte někdy dost dlouho vláčet. Tyto koše jsou prakticky vždycky rozdělené - papír, plasty, hliník a ostatní.

Někdy kolem 19. hodiny večer přišla od Xsofta SMS, že jede směrem zpátky - to nám dávalo cca 45 minut na to se vrátit na nádraží. Tramvají jsme zatím jet nechtěli a já jsem nás bez problému odnavigoval podle mapy. Bylo to dost daleko, protože jsem chtěl jít jinou cestu než jindy. Na nádraží jsme na domluveném místě potkali Xsofta a sebrali krosny ze storage. Náš hotel byl kousíček od Peace Memorial Parku (pro zvídavé - asi 700m od místa hypocentra bomby) a s krosnami se nám tam tahat opravdu nechtělo. Našli jsme správný exit na nástupiště pro tramvaje a po 15 sek. koukání na schema tratí bylo jasné jakou linkou jet a že se platí 150 yenů při výstupu. Na cílové stanici jsem vytáhl nouťas a zkontroloval pozici hostelu vzhledem k zastávce. Vždycky při rezervaci hodíme do dropboxu screenshot google mapy okolo místa hotelu vždy v několika úrovních zoomu. Pokud nemáte koupenou datovou kartu (nebo jiný mobilní internet), tak skutečně nespoléhejte na to, že "někde chytíte wifi" - nechytíte. Resp. chytíte jich hodně, ale všechny jsou zabezpečené. Takže důrazně doporučuji mít všechny důležité věci uložené offline. Trochu jsme bloudili, ale hostel J-Hoppers kde máme rezervaci jsme nakonec našli. V hostelu měli dokonce LAN porty na pokojích, vytáhl jsem tedy svůj multifunkční kabel a proměřil připojení. Bylo pěkné, naměřilo to něco okolo 25 mbit down, 30 mbit up. To se mi moc hodilo, protože jsem zrovna nahrával blogpost o Mazda muzeu a ten má hodně fotek.

Na pokoji jsem si udělal druhé nudle, které jsem měl s sebou. Zbývalo nějaké pokecání s přáteli, počíst si, co se děje doma (Rath je teda síla ...) a zarezervovat další hotel. Teoreticky bychom si mohli prodloužit pobyt tady, ale Ithil našla fajn hostel už v Tokyu. Důležité je, že je dostupný na 3 dny v kuse pro nás 3, to znamená, že si tam už necháme věci a další ubytování není třeba řešit. V neděli ráno totiž letíme domů :-(. Na jednu stranu mi bude Japonsko moc chybět, na druhou stranu doma určitě dost lidem už chybím. Taky si už občas trochu lezeme na nervy - prostě trochu začíná ponorková nemoc. Ale myslím, že nic hrozného, co by nešlo zvládnout. Prostě těch 14 (+-) dní je tak akorát. Booknuli jsme tedy tento hostel v Tokyu. Má trochu nevýhodu - jsou to 3 single pokoje. To ale zase znamená, že každý budeme mít svůj klíč a můžeme relativně volně zkoumat Tokyo těch několik posledních dní. Taky jsem na Facebooku chytil na chatu Stříbra (kamarád, který je v Japonsku už cca půl roku, učí se Japonsky a kulturu obecně) - dohodli jsme se na setkání v Osace v pátek večer. Bude to trochu hektické, protože rail passy nám v pátek o půlnoci přestanou platit. Ale našel jsem vlak zpátky, který bude v Tokyu ve 23:30. Ještě bude asi legrace se dostat zpět na hotel, protože metro zavírá o půlnoci. Xsoft koukal na mapy a je to v nejhorším případě 6km pěšky, popř. taxík. Nevidím problém a aspoň naberu nějaké zkušenosti :-). S těmito myšlenkami jsme se uložili ke spánku.

Omlouvám se všem příznivcům fotek, za dnešek nic moc zajímavého nebylo, fotky mám na facebooku. Sem hodím aspoň svůj pokus o makro :

středa 16. května 2012

Den jedenáctý - Hiroshima (a Mazda Museum)

Tak a je to tady. Vychází Diablo 3, ale taky já poprvé cestuji sám po Japonsku. Z potvrzení rezervace je cesta do Mazdy jasná, večer jsem koukal na streetview a těžká pohoda. Probudil jsem se chvíli před 5:45, přesně podle plánu. Teda spíš mě probudil zlověstný zvuk bubnování, který jasně indikoval, jak venku bude. Letmým nahlédnutím do zahrady jsem se ujistil, že opravdu prší. Někdy to přijít muselo, určitě to nebude velký problém. Hodil jsem do sebe monstera, kafe, zapakoval svůj stuff, pozdravil zbytek a vyrazil vstříc brzkoranní Nagoye. V ryokanu žádné public deštníky nebyly, takže jsem nahodil akorát kapuci a šel směrem nádraží.

Takhle brzo ve městě jsem potkal akorát několik joggerů a dost aut. Déšť nebyl tak špatný a půlhodinka kterou jsem si dal na cestu z ryokanu na nádraží byla úplně akorát. Vlak už čekal na nástupišti a ve vagonu byl se mnou zezačátku jeden člověk. Cesta zabere cca 2:20, takže jsem během té doby nahrál pár videí z vlaku a napsal kus blogu. I ty 2:20 uběhly vážně rychle a já jsem se ocitnul znova na stanici v Hiroshimě. Zbýval ještě přesun lokálkou na stanici Mukainada (2 stanice). Vlak jsem našel podle času odjezdu, radši jsem se ještě zeptal obsluhy u brány, vše no problem. Dorazil jsem na stanici Mukainada, s dost velkou rezervou.
Pršet už docela přestalo, ale nevypadalo, že by se dnes počasí mělo nějak zásadně měnit k lepšímu. Cesta k centrále Mazdy byla opravdu jednoduchá jako v e-mailu a za chvíli jsem už koukal na onu budovu : 
Zbývalo ještě cca 20 minut, takže jsem prošel okolí. Hned naproti byla Mazda nemocnice. Kouknul jsem ještě na parkoviště zaměstnanců, můžete hádat preferovanou značku :
Na recepci byly 3 moc příjemné usměvavé slečny, měly dost vychytaný synchronní úklon :-). Zapsal jsem se na english tour a čekal ještě několik minut. Nafotil jsem novou CX-5 co tam měli vystavenou : 
Ještě před začátkem jsem potkal moc fajn Inda co žije v Kanadě, ale na jeho jméno si zaboha nemůžu vzpomenout. Budu mu říkat pracovně Raj a pak to upravím :-). S Rajem jsme pokecali o všem možném, pak pro nás přijel mazdabus a svezl nás na místo muzea. Jel už uvnitř areálu, takže žádné public silnice. Továrna je opravdu dost velká. Naše průvodkyně nás dost dobrou angličtinou upozorňovala na zajímavé detaily. Např. že v celé fabrice mají 4 hasičské stanice, vlastní systém autobusů pro zaměstnance, vlastní elektrárnu která vyrábí 70% potřebné elektřiny a vysokotlakou páru potřebnou při výrobě. Taky, že Mazda vlastní 500m dlouhý most přes zátoku, což je jeden z nejdelších mostů, který vlastní společnost na světě. Bus jel asi 15 minut a dorazili jsme na místo muzea. Na začátku byla ukázka 3 aut, tady mám fotku s japan dvojkou (tady se jmenuje Demio) : 
Dál následovala historie aut, začínali výrobou tříkolek, tohle je první Mazda věc : 
Pokračovala významnými modely Mazdy, až po součanost. Dál následoval popis rotačního motoru, který Mazda vymyslela a zdokonalila. Vyhrála s ním i Le Mans 24 hodin, konkrétně s tímto autem : 
Pohání ho tento motor o celkovém výkonu 700 koní :
Prohlídka dál pokračovala procesem návrhu, konkrétně tohle je známý model RX-8. Nejprve máme model z hlíny ve zmenšeném měřítku : 
Pokračuje se 1:1 modelem interiéru na vyzkoušení ergonomie, viditelnosti z kabiny a podobně : 
Dál už je na řadě hliněný model 1:1, finální ověření designu :
Pokračujeme procesem výroby RX-8, základem je nosný rám a zavěšení :
Ten pak drži karoserii, což je prostě zohýbaný, svařený a nalakovaný plech (o tom za chvíli) : 
Dál měli na zdech okolo přidělané všechny potřebné komponenty - nejprve kabely : 
Nejrůznější drobnosti okolo : 
Crashtest (50 km/h) :
Mě hodně zaujala výroba karoserie. Nejprve máme plechové pláty, do těch se vystříhá potřebný tvar : 
Pak tam mají lis, který má tlak přes 4200 tun, ten plech zohýbá do potřebného tvaru :
Dál pokračujeme svařováním (buďto klasicky elektřinou, nebo nový způsob pomocí tření, který nepotřebuje velký proud), celá RX-8 má přes 4000 svarů a všechno dělají roboti :
Vznikne celá karoserie pro auto, zatím pouze z plechu : 
Dál se pokračuje nátěrem, 3 vrstvy barvy : 
Zbývá nainstalovat veškerou elektroniku a interiér :
Dál následovala prohlídka skutečné výrobní linky která vyrábí dvojky a trojky. Tam se nesmělo fotit, takže nic nemám. Každopádně to bylo zajímavé - skelety aut tam jsou zavěšené shora a pomalu jedou po lince, každý skelet má vedle sebe i boxík se šroubky. Dost věcí tam dělali manuálně, ale např. nanášení uretanu na okna (lepidlo, které drží sklo na svém místě) dělá robot. Přesně ví, jaké další sklo (čelní, zadní, boční) mu přijede jako další a pro jaký typ auta. Naprosto přesně pak obtáhne obrys okna uretanovou pěnou, podá sklo dalšímu robotovi a ten ho pak umístí na auto. Auta v této fázi už měla hotový kus palubní desky a ze všech se už houpaly klíčky :-). Motor v sobě ale neměla, ani výfuk a podobné části. Ten se montuje až úplně nakonec, protože je to jedna z nejtěžších věcí. Na konci linky jsme koukli z pozorovacího okna na soukromý přístav Mazdy (to se taky nesmělo fotit). Hotová auta tam čekají pěkně srovnaná, až si pro ně přijede jedna z ohromných lodí na přepravu aut. Bohužel, žádná tam v tu chvíli nebyla. Potom už zbývalo akorát projít na konec prohlídky do souvenir shopu. Ten mě dost zklamal, protože tam byl prd výběr a vesměs např. různé dresy baseballového týmu, který Mazda sponzoruje.Ale jinak bylo Mazda muzeum super a dost jsem se dozvěděl. Taky jsem se podíval, kde asi vznikla moje dvojka :-).

Po muzeu jsem přemýšlel co dál, kecal celou dobu s Rajem a ten říkal, že míří na Miyajimu, což je slavná tori brána nad mořem - tak jsem se přidal. Zajeli jsme na příslušnou stanici a lodí přejeli na ostrov (trajekt byl JR, takže rail pass platí i zde). Bohužel počasí bylo pořád stejně naprd a navíc ta tori brána je v rekonstrukci po bouři, která ji poškodila někdy v dubnu : 
Checkli jsme aspoň místní chrám a dost drzé srnky :
Raj dělá rekreačně makro fotografii, tak mi vysvětlil, co znamenají různá hejblata na mém foťáku a jak fotit líp. Už bylo kolem třetí hodiny a já začal pomalu řešit cestu zpátky za zbytkem bandy do Nagoyi. S Rajem jsem vyměnil kontakty a rozloučil se. Vrátil jsem se zpátky na stanici Hiroshima a objednal si lístky na vlak. Bohužel už to nebyla přímá linka jako ráno a zbývala mi asi hodina a půl času před odjezdem. Tak jsem zalezl do mekáče na jídlo a zjistil, že nezabezpečené wifi nejsou vážně nikde. V prvním vlaku do Shin-Osaky jsem na chvíli vytuhl, v druhém vlaku jsem jenom tak pospával.

V Nagoyi mi Xsoft pořád neodpovídal na SMS, které jsem mu posílal kdy dorazím, tak jsem začal hledat hernu u nádraží (včera mi ji ukazovali). Našel jsem akorát sushi restauraci, kde jsme včera jedli, ale herna pořád nikde. Systematicky jsem prohledával okolí - asi bych ji eventuálně našel, ale pípla SMS od Xsofta že sraz na nádraží, tak jsem šel tam. Na nádraží jsem se setkal s bandou, dali jsme ještě pár jubeatů a šli spát. Udělal jsem ještě několik fotek lázně v našem ryokanu :
Dál už zbývalo akorát booknout další hotel (ten je zase v ..... Hiroshimě - dobrá cena) a jít spát. Pro mě to byl dost dlouhý den.

úterý 15. května 2012

Den desátý - Kyoto (a vlaky)

Ráno jsme se probudili někdy před devátou ráno a všichni jsme usoudili, že prodloužíme svůj pobyt v tomhle ryokanu ještě o jeden den. Je sice trochu dražší, ale majitel je moc fajn a všechno je krásně čisté a upravené. Horká lázeň je vyvedená celá v mramoru (oproti kachličkám v ryokanu ve Fukuoce, ale ten byl taky fajn). No a nakonec se nám nechtělo vstávat a balit se :-). Takže jsme skutečně vylezli z postele někdy kolem 11 hodiny. Já jsem hnedka zkontroloval maily, abych zkontroloval, jestli mi odpověděl někdo z Mazdy na rezervaci. Stalo se (odpověděli mi někdy v 7:30 ráno) - v mailu bylo, že je všechno OK a mám rezervaci na anglickou tour do muzea zítra od 10:00 ráno. Mail obsahoval i podrobné instrukce, jak se dostat do továrny z hlavního nádraží v Hiroshimě. Mrknul jsem na Hyperdii (takový IDOS na vlaky v Japonsku) a zjistil jsem, že budu muset vstávat a vyrazit dost brzo abych to stihnul. Konkrétně pojedu vlakem z Nagoyi v 6:35 ráno, abych dorazil do Hiroshimy v 9:05 (je to dost daleko). Potom už je to jenom 15 minut lokálkou do stanice Mukainada, kde sídlí Mazda. No nedá se nic dělat, rezervaci mám, to muzeum vypadalo na internetu super, takže si zítra holt přivstanu.

Plán na zítřek by tedy byl, teď zbývá pořešit co s dneškem. Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme zpátky do Kyota a podíváme se na místní "tunel" z tori bran. Název toho místa teď nevím, ale určitě to jde dohledat. Dál se prý dá v Kyotu si nechat vyrobit vějíř na míru (vybrat si materiál toho papíru a dřevo). No a nakonec - Xsoft s Ithil chtěli navštívit hlavní budova Nintenda, kde si chtěli nechat podepsat nějaké věci od jednoho game designéra (designoval Mario, Zeldu a další Nintendo klasiky). Nakoukli jsme do zahrady a zjistili, že počasí je dnes skutečně velmi příjemné a sluníčko dost smaží. Takže jsme po posledních několika chladnějších dnech mohli konečně zase obléknout jenom kraťasy a trička. 

Vyrazili jsme tedy na nádraží v Nagoye a Ithil si po mém naléhání vyzkoušela zarezervovat lístky (všichni pracovníci JR, rozumí bez problému anglicky). Do odjezdu vlaku zbývalo ještě asi 15 minut, tak jsme s Xsoftem šli lovit "star trek vlak". Jde totiž o to, že kromě shinkansenu typ N700, kterým běžně jezdíme (já mu říkám "stíhačka") existuje ještě novější typ vlaku. Na ten nám bohužel rail passy neplatí, ale moc rád bych ho viděl naživo a vyfotil. Snad se tu jeho fotka objeví, prozatím zkuste google images : "shinkansen nozomi". S Xsoftem jsme tedy na odjezdové tabuli našli kolej, kde bude stavět express Nozomi a připravili foťáky. K našemu zklamání přijel "pouze" vlak typu N700, udělal jsem aspoň fotku čumáku:
Ono se totiž shinkanseny dělí podle několika názvů. Máte expresy Kodama, Hikari a Sakura kterými běžně jezdíme a ty obsluhují vlaky typu N700 (i když úplně první cestu z Tokya shinkansenem jsme jeli ještě nějakým starším typem). Potom je tu zmiňovaný express Nozomi a Himeji. Na tyto vám neplatí rail pass a IMHO je obsluhují vlaky typu N700 a onen "star trek" (možná je to N900). Ten název expresu vám určuje, v kolika stanicích vlak staví. Kodama bude nejpomalejší (staví v každé stanici), potom bude Hikari a Sakura (přesně pořadí neznám) a nakonec Nozomi a Himeji. Tohle všechno mám tak nějak ze svého pozorování, takže to neberte jako ověřenou informaci. Blog píšu drtivou většinu času offline, takže nemám po ruce google, abych si to ověřil. Každopádně na "star trek" se teď zaměřím a vidět a vyfotit si tu věc prostě chci. Jinak to, že rail pass na ty nejrychlejší expresy neplatí, vám vůbec nemusí vadit. I typ N700 je pro Evropana naprostá pecka, ve které ta cesta zatraceně rychle utíká a vy byste rádi, aby ten vlak jel ještě déle :-). I časově to není tak velký rozdíl, dělá to např. 10 minut při cestě, která trvá hodinu. Ohledně max. rychlosti - shinkanseny by měly jezdit až 300 km/h, my máme GPS změřeno v typu N700 rychlost 222 km/h.

Koukám, že jsem se docela rozepsal o vlacích, ale už teď vím, že mi to bude v Evropě hrozně chybět. Každopádně a to nevím jak moc to zdůraznit a podtrhnout - pokud uvažujete o výletu do Japonska, naprosto bezpodmínečně si KUPTE rail pass. Shinkanseny nejsou vůbec levné pro běžné cestování a rail pass vám ušetří opravdu hromadu peněz. Určitě nechete vytuhnout na jednom místě a rail pass vám dává naprostou svobodu. S platností není problém, tam kde ostatní vkládají svoje draze zaplacené lístky vy jenom ukážete pass obsluze a hned vás pustí. Nikdy žádný problém. Ten pass taky platí na všechny ostatní vlaky, autobusy a metro, dokud je provozuje JR. Jenom ho střežte jako oko v hlavě - náhradu vám nevystaví. Nemusíte ani čekat fronty na rezervaci lístků, pokud nechcete - stačí ukázat pass, projít branou a nasednout na vlak dle svého výběru (s vyjímkou expresů zmíněných nahoře a nastoupit musíte do non-reserved vagonu). My si ale rezervace děláme, protože máte jisté místo a ty lístky vám zůstanou pro info. Během zpátečního letu bych chtěl projít všechny tyhle svoje rezervační lístky a naházet je do excelu, odkud kam jsem jel. Pokud najdu délku tratí mezi městy, tak udělám i statistiku průměrné rychlosti. Nakonec chci zkontrolovat proti Hyperdii, kolik peněz vám ušetří takový rail pass za 2 týdny. Kéž by tak šlo jet zpátky do Evropy tímhle vlakem - hnedka bych radši jel 40 hodin tímhle skvělým vlakem než se tlačit 12 hodin v letadle (snad bude během zpátečního letu fungovat aspoň video, please Alitalia, please). A teď úplně jiné téma - pokud jste muž a vykonáváte potřebu na záchodě vestoje, dávejte si velký pozor na možné zrychlení vlaku - může člověka docela nemile překvapit :-).

(Doplněno zpětně, nechce se mi kontrolovat validnost minulých vět - v Hiroshimě jsem viděl a nafotil "star trek" vlak, jednalo se o express Kodama, tedy ten nejpomalejší. To úspěšně popírá všechny moje minulá tvrzení a proto můžete "star treka" potkat všude a jet s ním na rail pass, snad se s ním svezeme).

Ok, s vlakama už fakt končím :-). Dorazili jsme tedy do Kyota a lokálkou jsme se přesunuli na potřebnou stanici. Začali jsme tori branami, bylo jich tam opravdu hodně a jelikož jsme toho chtěli stihnout ten den více, tak jsme dali zkrácenou tour dlouhou pár set metrů. Pravý labužník si může dát 4km dlouhou procházku, ale věřte, že to brzy omrzí. Ono je to takové trochu monotónní :-). Tady mám fotku :
Po tori branách jsme začali hledat vějířárnu, ale po cca hodině chození se nedařilo. Mě to nevadilo, protože bylo fajn počasí a zase jsme poznali kus Japonska. Tady je třeba bambusový lesík : 
Náš další cíl byla centrála Nintenda, pořád v dosahu chůze. Ten den jsme toho nachodili hodně, odhaduji tak minimálně 5km. Mě tedy pauza bodla, dal jsem zevl před Nintendem a nechal Xsofta s Ithil aby šli dovnitř. Xsoft sehnal perfektní lihovku, měli připravená svoje 3DS na podpis toho game designéra. Já jsem s nimi nešel, protože k Nintendu nic extra necítím. Samozřejmě Super Maria znám, to je klasika klasik, ale jsem na jiný typ her. Hry od Nintenda jsou na mě moc jednoduché a musel bych si kupovat hardware, který nemám. Naopak např. Konami mám rád, protože vymysleli DDRko a jiné hudební hry :-). Xsoft a Ithil se vrátili až moc rychle, ani jsem nestihl roztáhnout mp3 přehrávač. Prý je nepustili přes vrátnici (prosté "you cannot go there") a žádná recepce tam prý není. Když byl Xsoft na minulém výletě v centrále Konami, tak sehnal podpis od Naokiho, což je tvůrce spousty hudby do hudebních her. Od toho bych podpis chtěl taky. Takže Nintendo byl fail. Dál už v Kyotu nic moc v plánu nebylo, takže jsme začali s přesunem zpátky na nádraží. Chůzi (cca 2km) jsme vyloučili, protože chození měli všichni dost. Na mapce v Xsoftově mobilu jsem si všiml bus zastávky nedaleko, tak jsme vyrazili tam. Xsoft si pak všiml nějaké ikonky hvězdičky a tečkované čáry k nádraží, která byla ještě blíž. Dohadovali jsme se, co to je - nakonec to bylo metro :-). Dojeli jsme v pořádku na nádraží a Xsoft si všiml obchoďáku s elektronikou kousek odtud, tak jsme šli tam.

Byla to opět Big Camera, já jsem neodolal a koupil si akumulátor s USB výstupem a solárním článkem za bratru 4000 yenů (cca 800kč). Na takové to domácí dobíjení :-). Prolezli jsme první 2 patra a vyzkoušeli jsme tam super věcičku od Epsonu. Jsou to takové VR brýle, podobné značky Sony jsme už našli. Tyhle jsou ale naprosto skvělé v tom, že můžete skrz ně koukat ven. Vyzkoušel jsem to a je to super - úplně vědomě si řeknu "koukám na film" a oči fakt zaostří na to, na co chcete koukat. Zároveň si můžete kdykoliv říct "koukám ven" a je to jako byste koukali přes sluneční brýle, normálně vidíte kolem sebe. Celé to jede na Androidu, má to wifi, webový prohlížeč a všechny tyhle serepetičky. Za cca 60000 yenů (~12000 Kč) to může být vaše. Tady má s tím fotku Xsoft :
Další ohromné překvapení bylo třetí patro. Tam se nám podařilo najít místní knihovnu. Nepředstavitelné hromady knížek o úplně každém jazyce, technologii, standardu nebo hardwaru, který si dokážete představit. Tady jsem já s knížkami mě blízkými :
Děkuju Ithil, že to s námi vydržela (a má fotku s knížkami o Latexu a ITIL :-), s Xsoftem jsme tam byli jak v cukrářství. Nakonec jsme si už vážně museli říct, že jdeme pryč, protože já bych tam mohl být hodiny, i když bych moc nepřečetl.

Dojeli jsme do Nagoyi a já si rovnou zašel booknout lístek na svůj vlak zítra do Hiroshimy. Všichni jsme měli _opravdu_ hlad a měli chuť na sushi. Po chvíli hledání jsme našli sushi s hodně dobrými cenami. Mínusem bylo, že majitelka neuměla ani slovo anglicky :-). Takže english menu by bylo zbožným přáním. Hnedka, co zjistila, že si s námi moc nepošprechtí nás vytáhla před krám, abychom si ukázali. Xsoft zůstal uvnitř, Ithil chtěla jenom tuňákové nigiri a to se ji zadařilo objednat a taky dostat. Já chtěl nigiri set, donesla nám ale dva. Ono když se nad tím zamyslíte, tak se moc není čemu divit. Nemohla vědět, že Xsoft nic nechce a menší faux-pas je přinést jedno jídlo navíc, než jich přinést méně. Tolik sushi jsem neměl šanci spořádat, takže přišel čas na level 2. Vysvětlit, že chceme ten zbytek zabalit s sebou. Xsoft ale má skills, sushi stálo něco kolem 3500 yenů za oba a měli jsme boxík se zbytkem. Všichni jsme byli totálně zničení a proto jsme se přesunuli do ryokanu. Tam zbývalo testnout novou hračku, zablogovat a podobně, dát skvělou horkou postel a spát.

pondělí 14. května 2012

Den deváty - Kyoto

Všichni jsme se moc těšili, až se ubytujeme v jiném hotelu. Hotel Toyo byl levný, ale úroveň odpovídala. Minulý večer jsme našli alespoň pračku a sušičku. Oboje za 100 yenů a prášek byl hned vedle, tak jsme vyprali. Sušička docela i fungovala, ale prádlo zůstalo trochu mokré. Konečně se mi hodil cca 5m UTP kabel, který jsem s sebou tahat pro případ, že by bylo potřeba se připojit kabelem (zatím nebyl potřeba). I ke své druhé funkci se docela hodil:
Z té fotky si uděláte představu o úrovni našeho pokoje. Naštěstí jsme mohli udělat check-out a zmizet z hotelu pryč. Dnešek jsme naplánovali společný v Kyotu - chceme navštívit chrám Kinkakuji, který je údajně celý pokrytý zlatem. Svezli jsme se metrem na stanici Shin-Osaka a shinkansenem se přesunuli do Kyota. Cesta trvala cca 30 minut, takže žádné hromadné nabíjení se nekonalo :-). Ve vlaku jsem akorát stihl dopsat pár řádek do blogu a už jsme byli v cíli.

V Kyotu na nádraží jsme opět uložili naše krosny do storage. Radši jsme si dali větší práci a našli skříňky za 400 yenů (nejmenší jsou za 300) - krosnu jsem začal už docela solidně plnit nakoupenými věcmi, které jsou dost křehké (anime figurky), takže jsem nechtěl riskovat poškození. Ona 400 yenová storage se ukázala jako dost prostorná - krosna se tam vešla nastojato a klidně by se tam vešly i dvě. Ještě je tam 500 yenová storage, do té by se měly vejít bez problému 2 skutečně velké krosny - říkal Xsoft na základě zkušeností z minulých výletů. Bohužel, takových skříňek je málo, takže je dost těžké sehnat volnou.
Podle popisu cesty ke Kinkakuji bylo potřeba se přesunout metrem několik stanic a potom jet busem. U automatů na lístky jsem narazil na chlapce s evidentně velmi špatným stavem chrupu který velice ochotně pomáhal. Po několika vteřinách a warningu od Xsofta mi bylo jasné, že chce žebrat, takže jsem se ho po dost dlouhém odhánění zbavil. Koupili jsme lístky a metrem se svezli na onu stanici. Tam se nacházelo autobusové nádraží - potřebovali jsme ještě jet autobusem cca 15 minut na stanici Kinkakuji (aspoň tak to bylo napsáno v japanguide). Na bus nádraží se mi moc líbil nástupní systém - čekáte v hale, když přijede bus, tak se akorát otevřou dveře, vy nastoupíte a jedete. Bus fungoval podobně jako tramvaj v Kagoshimě - nástup pouze prostředkem, výstup předem a platí se stejně, nezávisle na délce cesty (v našem případě 220 yen).
V autobusu mě uklidnilo, že i názvy stanic to občas psalo v latince, ale to byla tak jediná věc, co šla přečíst. Nicméně jsme v klidu čekali a jeli dál. Bus stavěl ve stanici, která se jmenovala Kinkakuji-něco, ale usoudil jsem, že to není ono. Můj úsudek byl špatný, protože Xsoft podle GPSky zjistil, že se od místa chrámu dost vzdalujeme. GPSka a chytrý mobil obecně se v Japonsku hodně moc hodí. U mobilu si akorát musíte pohlídat, aby uměl 3G, jelikož v Japonsku GSM sítě nejsou vůbec a ani quad-band GSM telefon je vám k ničemu. Zpátky k cestě do Kinkakuji - zas tak moc se neděje, vystoupili jsme na nejbližší zastávce a podle GPSky chytli směr k chrámu. Byly to asi 2km a bez těžkých krosen to bylo naprosto v pohodě a poznali jsme trochu město. Obecně můžu jenom doporučit - když je vaše destinace tak 3 stanice (metra, busu, whatever), tak radši jděte pěšky. Ušetříte peníze a dost poznáte. Samozřejmě si to chce zkontrolovat, jestli tam není např. tunel/řeka :-). Po cestě jsem ulovil např. tento starý Nissan Skyline, což je jedno z nejvíce symbolických aut Japonska:
Počasí se už dost umoudřilo a tak jsme se po cestě stavili ještě pro zmrzku. Byla fajn, ale úplně nejvíc mě dostalo, když jsme odcházeli pryč. Všiml jsem si nastartovaného auta vedle toho obchodu, v tom autě ale nikdo neseděl - klíčky byly v zapalování (obviously). Majitel si asi odskočil pro zmrzku a nechal si auto jenom tak příst pod obchodem. Prostě neuvěřitelné. Do Kinkakuji jsme dorazili po chvilce - vchod byl docela nenápadný, ale my ho našli bez problému.

Ke Kinkakuji není moc co napsat - je to prostě zlatý chrám který naživo vypadá super. Bohužel byla aktuálně neděle a návštěvníky se to tam jenom hemžilo. Hned nazačátku byl haluz sehnat dobré místo na fotku a podobně. Přesto to bylo ale naprosto v pohodě, nikdo se netlačil, všichni úplně v klidu čekali až na ně příjde řada a podobně. Ale zahrady byly hezké a obecně to za těch 150 yenů vstupného stálo. 
Dál ve směru prohlídky ještě bylo několik "miniher" kdy chcete mincí trefit nějakou malou misku. Všichni jsme se moc rádil zbavili 1 a 5 yenových mincí střelbou na cíl :-).
Ono ta japonská měna je docela zajímavá. Všichni už máme naučenou jednoduchou hrubou konverzi na CZK - vydělíte proste cenu 5. Problém nastává trochu s drobnými - 1,5, někdy i 10 a 50 yenové mince je problém udat. Na druhou stranu absolutně nikde se nesetkáte s otráveným ksichtem když např. 500 yenový nákup v "kombini" (malý supermarket - např. řetězce 7eleven nebo FamilyMart) zaplatíte 10000 yen bankovkou.

Po skončení prohlídky a udělání hrozného množství fotek (Xsoft chce novou profilovku) jsme se přesunuli směrem k autobusové zastávce. Bus jel až za cca 15 minut (jaký nezvyk), takže jsem tam chvíli zevlili a přijel načas. V busu jsme potkali skvělého týpka z New Jersey, pokecali jsme úplně o všem možném a nakonec jsme tím busem jeli až na nádraží v Kyotu. Vlak do Nagoyi, kde bylo naše další ubytování jsme měli booknutý už dopředu, protože v tom ryokanu je nejpozdější check-in ve 21 hodin. Čas odjezdu jsme tedy znali a ještě jsme prolezli obchoďák s elektrem Yodobashi. Byla to menší verze Akihabary, přesto ale alespoň 6 pater. Já jsem konečně našel část s hardwarem (tady jsou např. ceny SSDček, srovnání s Evropou jsem zatím nedělal) :
Když do odjezdu vlaku zbývalo cca 45 minut, tak jsme se přesunuli zpátky na nádraží. Zbývalo vytáhnout věci ze storage a nasednout na vlak zpátky. Prozatím nebyl problém, ale jelikož bus přijel z druhé strany než jsme původně odjížděli metrem, tak jsme nic absolutně nepoznali. Hodně rychle jsme na hledání správné storage rezignovali (ono hledat skříňku jenom podle čísla na klíči, který má číslo 0000-9999 je dost složité) a Xsoft šel ukázat svůj klíč jednomu zaměstnanci stanice. Ten mu ukázal směr úplně na druhou stranu, než jsme mysleli a řekl, že je to ve druhém patře. Už jsme si mysleli, že je vyhráno a jeli jsme eskalátorem nahoru do toho "druhého patra". No, hodně jsme se mýlili :-), ta stanice byla naprosto a totálně obrovská, nejlíp to popíše asi tohle video :
Bylo to dost hektické, ale nakonec se podařilo nasednout na správný vlak a už brzy byla volná půlhodinka času ve vlaku, než dorazí do Nagoyi.

V Nagoyi jsme testnuli místní JR Towers přímo nad nádražím a Xsoft mi názorně ukázal cestu k našemu ryokanu (už ho zná z minulého výletu). Já jsem udělal pár fotek noční Nagoyi :
Ryokan je bohužel tak 15 minut chůze od nádraží a dost drahý (4000 yen za osobu na noc) ale jinak je naprosto a dokonale SKVĚLÝ. Oproti hotelu Toyo je to jako den a noc a nebudu tady plýtvat znaky a checkněte prostě tohle video :-) : 
V ryokanu jsme dali koupel, která byla super. Pak jsem začal zjišťovat co s Mazda Museem, které jsem chtěl dát příští den. Bohužel english tours mají jenom od 10:00 ráno a Hiroshima je odtud dost daleko. Taky je potřeba se předem registrovat. Takže Mazda Museum zítra muselo padnout, ale poslal jsem jim rezervační mail (jenom na 1 osobu, udělám si soukromý trip) a ráno uvidíme.