Den dvacátý - dokončení Kobe

Ráno jsem dost dlouho řešil, co vlastně dnes dělat. Začínám to tady mít všechno prolezlé a počet zajímavých míst na zkouknutí se krátí :-(. Nakonec jsem se rozhodl znova pro Kobe, je tam dost věcí na nábřeží, potom chci dát místní údajně skvělou zahradu a lanovku s výhledem, kterou jsem nestihl včera. Čili sedám na vlak a jedu stejnou cestu, jako včera. Po cestě procházím historii konverzace s Xsoftem a zjišťuju, že po mě chtěl abych zajistil ubytko na poslední den. Fajn, něco nacházím (neznámý hostel, ale dobré hodnocení a mají private) a ještě před přestupem na Osace to bookuju. Data SIM je prostě super. Při čekání na další vlak směr Kobe si uvědomuji, že ještě musím booknout něco pro sebe na předposlední noc tady (Hotel Chuo už nejde, je plně booked). To je vždycky opruz, snažíte se optimalizovat cenu, místo a musí to být private. Nedaří se mi nic najít, mezitím nějak nesleduju co tady za vlaky jezdí kolem. Po chvíli jeden přijede, koukám kolej do Kobe a rapid. To mi stačí tak si sedám dovnitř a koukám, že jede správným směrem. Konečně něco bookuji a tím tenhle opruz pro tenhle výlet končí. Je to trochu smutné, na druhou stranu mi to chybět nebude, protože je potřeba všechno checkovat a hlídat. Když někde uděláte chybu - dost možná spíte na ulici. To se mi teda ještě nikdy nestalo.

Tím rapidem nahoře jedu. Trojúhelník a čísla říkají, kde na platformě se do něj dá nastoupit. Někdy je totiž víc vlaků na jednom nástupišti.

Chtěl bych napsat, že jsem v pohodě dojel do Kobe, ale po mrknutí na GPS jsem jel blbým směrem. Nejdřív jsem si myslel, že to je jenom ustřelená pozice (to se mi tady stává hodně často), ale modrá kulička se pohybovala dál po kolejích - prostě jedu blbě, někam směrem na sever k druhému letišti v Osace. Na příští station vysedám, naštestí hned jede zpátky jiný vlak, po návratu asi o 2 stanice už sedám na správný vlak. Je to trochu rána pro moji jistotu, že si to tady už dávám, ale prostě jsem nedával pozor a vlezl do jiného vlaku. Po dojetí na cílovou station jsem nejprve vyrazil jižne směrem k nábřeží. Tam mají jednu část záměrně zakonzervovanou ve stavu přesně po zemětřesení.

Okolo zase snad 5 tříd ZŠ na výletě, ono je tam i takové minimuzeum, jak vypadal přístav po zemětřesení. Dál jsem byl mrknout na Maritime Museum. To mě moc nezaujalo, akorát hromada modýlků lodí a všude zákazy focení (přitom to, co tam měli nebylo nic extra). Aspoň tam měli normální hajzlík, který jsem využil (v parku měli akorát japonskou "díru v zemi").

Horní čudly - jednotlivé programy, úplně nalevo - stop. Čudly v prostřední řadě vlevo nastavují tlak vody v trysce - svítí úplně pravé světlo, což znamená max. tlak. Dva čudly spojené šedivou čarou - míření tryskou. Zbytek jsem radši nezkoušel :-).

Kupodivu na tom WC nebyl vůbec mobilní signál - chvíli jsem si myslel, že se mi pobláznil telefon a já mám velký průser, ale naštestí to bylo jenom tam. Asi nějaká moc stínící budova. Součástí muzea byla i expozice firmy Kawasaki, která tady má nedaleko hlavní fabriky a loděnice. A wow, to byl teda zase mazec. Měli tam vystavené hromady motorek, motorů a já nevím vůbec čeho. Vyrábějí opravdu širokou škálů věcí, mimo jiné i všechny Shinkanseny a 35% součástek Boeingu 787 pochází od nich. A dodávají třeba i součástky pro letadla Embraer. O kousek vedle bylo takové malé kino, kde dávali věci s ENG titulky. No, zase jsem tam zkejsnul asi na 45 minut a zkouknul všechno: první film byl o stavbě lodí a jejich spouštění na vodu, druhý o stavbě Shinkansenů, třetí o Boeingu 787 a poslední o celé firmě Kawasaki - začínali suchým dokem pro stavbu a opravy lodí. O kousek vedle měli fajné robot demo, které jsem musel natočit: https://youtu.be/YS16zMRWeyg. Tohle muzeum bylo fakt dobré.

Hodně motorek tam měli

Legendární Kawasaki Ninja

Tohle už je trochu moc, barymetrická komora na spaní

Yamato 1

Venku ještě měli vystavenou (nevím, jestli originál nebo model) loď Yamato 1. To je první plavidlo vybavené pohonem ala Rudý Říjen, tedy věci na bázi supravodičů a magnetů, bez lodního šroubu. Plulo to někdy v 1992, teď to tam akorát rezne, protože to není ještě úplně použitelná věc, ale hudba budoucnosti. Kabina je pouze to prosklené vepředu, celý zbytek zabírají generátory a chladící systém.

Pak jsem šel severně k místní zahradě - abych zjistil, že je zavřená. Ale Google to píše, já si to nechecknul. Aspoň jsem vyrazil na stanici Shin-Kobe o něco dříve, což se mi ve finále hodilo. Ono totiž odtamtud má jezdit lanovka na jeden z místních vrcholů, odkud má být hezký výhled na celé město. Podle recenzí na Googlu je to fajn, akorát dost drahé na zpáteční lístek. Místo toho doporučovali vyjet nahoru a vrátit se na Shin-Kobe pěšky. Šel jsem si koupit lístek do automatu, vedle mi místní staffačka ukazuje papír s english textem, že bylinkové zahrady (které jsou tam nahoře) zavírají asi za 30 minut. Já už v tu dobu měl hozený v automatu litr, tak jsem si zmáčkl zpáteční lístek za 900. V tu chvíli mi říká, že dolů je to hike 2-3 hodiny (na Googlu psali něco o 45 minutách). To mě trochu znejistilo, ale prachy za koupený lístek by mi stejně nikdo nevrátil, tak jsem se zeptal, jestli si nahoře můžu koupit lístek dolů, jasně.

Kobe focené cestou lanovkou nahoru. Ta rovná věc vlevo dole je Shin-Kobe

Já v zahradách

Vyjel jsem nahoru, tam docela fajné zahrady, výhled taky hezký. Tenhle typ zahrad ale nebyl úplně můj typ, takže jsem je dost rychle proběhl. Byl jsem dost z dneška uchozený, takže jsem na nějaký epický hike dolů neměl úplně náladu, měl jsem v plánu jet dolů lanovkou. Jenže jsem tam nikde nenašel stroj na lístky, jenom nástupní plošinu. Nakonec jsem se bleskurychle rozhodl, že teda půjdu dolů pěšky. A jsem opravdu rád za tohle rozhodnutí. Cesta vedla kolem přehrady někde v horách nádhera. Mě se najednou zachtělo víc selfie style fotek. Nesnáším ale selfie tyčky a lidi, co je používají. Ani trapčení s telefonem. Našel jsem ale místo pro foťák, nastavil samospoušť a docela v pohodě.

Já u přehrady

Po hikování na Yakushimě už mě nic překvapit nemohlo a tenhle hike byl hodně jednoduchý. Ono jít skoro celou dobu po asfaltu těžké být nemůže. Po cestě bylo dokonce i pár automatů na pití (!), mobilní signál a lampy. Cesta pak vedla kolem docela epického vodopádu, čas na další foto.

Já u vodopádu

Po doslova pár stech metrech jsem byl zpátku u Shin-Kobe, akorát z druhé strany. Až tam jsem si všimnul, že ta stanice je postavená nad tou horskou řekou. Ukazuju railpass, jdu na nástupiště, tam stojí vlak - je to Kodama, tím můžu jet. Za ani ne dvě minuty už si to frčím 250 km/h na Shin-Osaku. This is Japan :-). Pak zbývá ještě tradiční přesun metrem, to je pro změnu zase pěkně nacpané, to je taky Japan.