pondělí 22. května 2017

Den osmnáctý - Tokyo (Rollercoaster, Bunkyo Civic Center, Zvěmi)

Ráno byl čas na check-out z hostelu v Asakuse. Včera jsem cestou z Odaiby booknul osvědčený Hotel Chuo v Osace. Až do konce výletu, aby bylo minimalizované SUPER otravné tahání a management kufrů. Takže jsme všechno zabalili a před 10. hodinou, což je hranice pro checkout jsme vrátili klíče a uložili si kufry do úschovy na recepci. Já dneska chci využít poslední den v Tokyu a dát znova ten rollercoaster z předvčerejška. Svůj křest už jsem zvládnul a chci to zažít ještě jednou (minimálně :-). Kluci se chtěli přidat, tak jedeme všichni.

Z hostelu je to slabých 10 minut na cílovou stanici a pak dalších 10 minut chůze do toho zábavního parku. Na displeji svítí čekačka 10 minut na ten coaster, paráda. Původně jsem plánoval koupit si balík 5 jízd za 2900 JPY, ale nakonec jsme se všichni rozhodli si koupit jednotlivou jízdu na 1030 JPY. Fronta uběhla rychle a až když jsme seděli pěkně přikurtováni ve vláčku jsem si začal říkat, proč to vůbec dělám :-). Ale je to jako droga a vidět ten sešup dolů po vytažení vláčku nahoru je prostě něco nezapomenutelného.

Bohužel po vylezení z dráhy se mi udělalo dost blbě. Ta dráha na to určitě měla částečně vliv, ale taky ten alkohol ze včerejška. A v noci jsem asi opět zanedbal pití. A taky bylo dneska hlášených 32 stupňů. Takže nic moc kombinace a bylo toho asi moc. Jako bonus se mi začalo extrémně hnusit Pocari Sweat pití, které jsem za poslední 3 dny pil skoro exkluzivně. Je to docela přeslazený humus. Takže jsem si v supermarketu koupil nějaký zelený čaj a šel se zavřít na záchod se s tím nějak vyrovnat. Klukům jsem psal, ať na mě nečekají a jedou si svůj program.

Po asi dvou hodinách utrpení ten zelený čaj zabral a tělo se zbavilo všeho zlého a sladkého. Po dalších 30 minutách už jsem byl úplně OK, takže jsem vyrazil mrknout na Bunkyo Civic Center. To je vysoký barák, který vypadá jako obrovský dávkovač na PEZy. Mám ho v plánu už od minulého výletu, protože má mít observatoř ve 35. patře, která je kompletně zadara. A skutečně, stačí vyjet výtahem nahoru :-). Byli tam celkem asi 3 lidi a okna sklopená pod úhlem cca 45 stupňů, takže focení šlo jedna radost. Taky jsem tam našel free WiFi, tak proč to rovnou neuploadnout na Facebook, že :-). Podle mapy jsem zjistil, že kluci jsou v Akihabaře, tak jsem se vydal za nimi.

Tenhle den jsem hodně používal telefon (hlavně při tom utrpení na záchodech moc nebylo co dělat), takže potřeboval doplnit šťávu dřív, než obvykle. V jedné věci musí být jasno - smartphone je tady pro mě naprostý základ všeho. Noční můra je, že přestane fungovat nebo se vybije. Dělám tady přes něj úplně všechno (od nejvíce důležitých věcí): Mapy (navigace), Hangouts (komunikace), Foťák, Facebook, Hotspot (na psaní blogu ve vlaku). Takže dostává skutečně zabrat a jedno nabití na den rozhodně nestačí. Proto s sebou mám úplně skvělou powerbanku, kterou jsem si tady koupil ve 2014. I když jsem nabíjel telefon 2x prakticky z 0 na 100, tak pořád hlásila 50% charge. Jenže telefon s připojenou powerbankou je opravdu nepraktický na nošení. Zjišťuju, že to má na mě až terapeutický efekt, když mám v kapse tohle kombo. Nechci, aby se foťák poškrábal o banku, takže chodím pěkně piánko pomalu. Při tom nabíjení se ještě zahřívá jak telefon, tak banka, takže máte v kapse pěkně horkou cihličku při 30 stupních venku :-).

Z Akihabary jsme společně vyrazili jižně k univerzitě Keio se sejít se Zvěmi. To je holka, která tady žije už delší dobu s japonským přítelem, učí právě na té univerzitě. Ukázala nám okolí univerzity, pak jsme jeli na Kyu-shiba-rikyu. Já tam sice byl už včera, ale to mi vůbec nevadilo. Kecali jsme snad 4 hodiny, pak jsme ještě zašli na rámen. Zazněla opět spousta pikantních detailů místního života od člověka pocházejícího od nás, chápající jejich bizarnost :-). Nás čekal ještě přesun do Osaky do našeho Hotelu Chuo, takže jsme se někdy před 18. rozloučili, abychom stíhali návrat do Asakusy pro kufry, pak přesun na Tokyo Station a vlakem do Shin-Osaky za nějaké 3 hodiny. Dojeli jsme na místo a rutinně se přesunuli na Hotel Chuo. Je mi fakt líto těch promrhaných peněz na minulých výletech, kdy jsme jezdili metrem. Je to sice přímý spoj ze Shin-Osaky, ale stojí peníze. JR jsou dva přestupy a delší cesta, ale zdarma :-). Na hotelu jsme ještě stihli onsen (tentokrát byl extra horký) a dokonce v něm potkali jednoho Čecha :-).

Den sedmnáctý - Tokyo (Kyu-Shiba-Rikyu, Pěší Akihabara, Imrik)

Ráno jsem se od kluků opět trhnul :-). Chtějí kouknout na Enoshimu, což je poloostrov na němž dříve bylo hodně koček. Podle posledních reportů to ale vypadá, že už tomu tak není. Nicméně to má být hezké místo i tak. Problémem pro mě byl fakt, že je v podstatě vedle Kamakury, ve které jsem byl jako na potvoru včera :-). Kluci zmizeli asi v 9:20, já jsem se netypicky válel až cca do 10:30, taková ztráta času! Ale i v tom je svoboda :-).

Když jsem se vymotal z hostelu tak jsem nejprve zamířil na Hamamatsucho Station. Tam jsme na posledním výletě byli s Xsoftem koukat z WTC na noční výhledy. Tentokrát jsem zamířil severně do zahrad hned vedle této stanice. A jaké zahrady to byly! Opět perfektně natuněné, s jezírkem ... jako bonus tady ale bylo pozadí mrakodrapů všude okolo. A Shinkansen, který občas projel okolo. Nádhera :-). Vstup jenom 150 JPY. Po asi hodince focení a zevlení jsem zamířil k další destinaci. Tou byly Hama-rikyu, další zahrady kousek severně odtud.

Sluší se dodat, že ten den bylo nebe bez mráčku a hlášené teploty atakovaly třicítku. Takže stín byl opravdu vzácným artiklem, který jsem aktivně vyhledával. Kolem Hama-rikyu vedl vodní příkop a najít vchod mi zabralo dost dlouho. Nakonec se konečně podařilo, zaplatil jsem 300 JPY a dostal se dovnitř. Oproti Kyu-Shiba to zdaleko nebylo tak epické, přitom byl dostupný cca 4x větší prostor. Byla tam ale skvělá bouda s hromadou laviček a STÍNEM ! Tam jsem přečkal největší vedra kolem cca 15. hodiny. Ze zvědavosti jsem skočil mrknout na rollercoaster, kde jsem byl včera. Tam dle očekávání bylo narváno, čekačka cca 60 minut na jednu jízdu. To nechci. Kluci podle mapy byli stále v nedohlednu (čti jižně někde u Kawasaki), tak si říkám, že mrknu do Akihabary. Do té jsem dojel neobvykle od jižní strany. Ono se totiž tady velice vyplatí nespoléhat na osvědčené trasy. Když chci někam jet, dám do Google Maps vyhledat trasu z aktuální polohy na cílové místo. Kolikrát se ukáže, že sice nepojedu přes JR, ale třeba soukromým metrem, což není zadara. Na druhou stranu ušetřím třeba 2km chození, to má taky svou hodnotu.

V Akihabaře mě čekal šok - celou hlavní ulici uzavřeli pro kola a auta. Lidi se promenádovali úplně všude, nebo jenom tak seděli/leželi na silnici. Bylo to super a já jsem jenom tak chodil tam a zpátky a hrozně si to užíval. Došel jsem dokonce mnohem dál na sever než obvykle :-). Ono je ale vidět, že se stoupající vzdálenosti od Akihabara Station počet neonů a velkých obchodů ubývá. Ale ta silnice byla uzavřená ještě o blok dále, takže jsem šel až na konec. A zpátky na začátek. A takhle asi 3x :-). Pak jsem se ještě svezl jednu stanici JR vlakem, jenom abych si nafotil to místo shora, že železničního mostu. A pak znova cestou zpátky :-). Velké procento lidí si to natáčeli a fotili na mobil, takže jsem si myslel, že je to něco speciálního (třeba kvůli matsuri, já nevím). V Japanguide ale psali, že je to každou neděli, v čase 13-18. Takže jestli budete někdy v Tokyu v neděli, tak doporučuji si tohle nenechat ujít.

Poslední položkou na plánu dnešního dne byla schůzka s Imrikem. To je Čech, který tady žije a pracuje několik let. Schůzka byla dohodnutá ve 21:50 v Odaiba-kaihin-koen stanici. To je část Tokya vybudovaná kompletně na umělých ostrovech. Jede se tam nejprve klasicky přes JR na stanici Shimbashi. Ale posléze přestupujete na soukromou linku Yurikamome, což byl naprostý mazec. Je to monorail, který je kompletně automatizovaný (v přední části vlaku žádný řidič nesedí, je tam jenom velké okno). Kromě toho jede přes ohromný Rainbow Bridge, který vede na tu soustavu umělých ostrovů. Jelikož je ten most o hodně výš, než před ním položená stanice, tak se monorail musí vyškrábat pomocí takové obrovské smyčky nahoru (je i v logu té linky). Ve stanicích najdete člověka maximálně u gate, jinak nikde. Všude je každopádně vidět nedávné datum výroby (2014). Až mi bylo líto, že to jedeme potmě a moc nebylo vidět. Tahle část Tokya rozhodně stojí příště za další průzkum.

Imrik nás vzal do all you can eat restaurace, kde měli saláty zadara. Takže jsme všichni jedli prakticky jenom to :-). Pili jsme i nějaký ten alkohol a vůbec to bylo fajn. Člověk se dozví spoustů zajímavostí a detailů, které jinde těžko zjistí. Já mám vlastnost že i trochu opilý neustále myslím na další plán a tím bylo rozhodně tady nevytuhnout přes noc - zítra je další den a fakt nechci celý mít opici. Takže musíme stíhat poslední spoj odtud v 0:11, abych se v klidu dostali zpátky do Asakusy. Kluci si v 23:35 objednali nějakou zmrzlinu, což vypadalo že bude OK. No, nebylo - hrozně jim to trvalo a trochu opilé osazenstvo už si z toho dělalo legraci. Mě to moc vtipné nepřišlo (taxíkem za 10kJPY+ se mi zpátky fakt nechtělo, pěšky se snad z těch umělých ostrovů po 17. hodině nedá dostat vůbec), takže jsem to začal hodně hrotit a někdy kolem půlnoci jsme se vymotali ven a šli zpátky na Yurikamome. Na station jsme se rozloučili s Imrikem a přesunuli se monorailem na Shimbashi.

Tu stanici jsem poznával - dneska jsem přes ní šel, když jsem jel z Hama-rikyu na rollercoaster. Tokyo je zase o kus menší. Já jsem byl klidnější, protože jsme byli aspoň v hlavní části Tokya a v hodně velké nouzi by to šlo už dojít pěšky (za 2-3 hodiny). Zbývalo stihnout dva přestupy, nakonec to bylo úplně OK. Japonci na kamerách vidí, že lidi na vlaky ještě dobíhají a prostě počkají, když se jedná o poslední vlak. Cca v 0:30 se tady ale všechno zastaví a pak už zbývají jedině ty taxíky. Takže jsme bezpečně dorazili na Asakusabashi, zvládli zadat bezpečnostní kód u dveří a cca o půl druhé všichni usnuli.



sobota 20. května 2017

Den šestnáctý - Tokyo (Korakuen, rollercoaster, Kamakura)

Ráno jsem vypadl v 8:30, abych ze dne vytěžil max. Kluci dneska jedou do Aokihagary, což jsem po přemýšlení zavrhnul, protože je tam 3 hodiny cesta jedním směrem. Místo toho mám v plánu dvě zahrady v Tokyu a pak asi Kamakuru.

Do první zahrady (Koishikawa Korakuen) jsem dorazil přesně v 9:00 na otvíračku. Bylo tam pár lidí, takže focení šlo krásně. Nemá cenu tady popisovat tu nádheru - prostě další zahrada. Překvapila mě míra života - jezírka totálně narvaná vyžranými rybami jsou standard, tady byly ještě kachní rodinky a želvy. A jeřábi a vrány (o těch bylo u vchodu varování, že jsou agresivní a že kradou jídlo). Po asi hodince procházení jsem chvíli chilloval na lavičce u východu, kde si mě odchytla místní english guide a ptala se, jestli už jsem skončil, nebo chci ještě něco vidět. Nedařilo se mi najít jeden most, kterému tady říkají Full Moon Bridge, kvůli odrazu, který vytváří na hladině. Paní mě tam ochotně odvedla, po cestě říkala zajímavosti o parku. Pak říkala, že je z Kyota, bavili jsme se o Praze a podobně. Moc příjemný pokec. Když byla uprostřed vysvětlování něčeho, tak jsem si najednou všiml kolejí horské dráhy nad její hlavou - akorát tam byl vytažen vlak a řítil se dolů, u čehož lidi v něm kvičeli. To jsem se ze všech sil snažil před ní ukrýt nadšení, nechal se ještě chvíli provádět a pak šel ven.

Tady přímo za rohem je rollercoaster, který jsem našel úplně náhodou - to prostě musím minimalně zkusit. Trochu mě ochladil fakt, že je sobota a že tam nejspíš bude pěkně narváno. Ale i tak jsem šel do Tokyo Dome City, což je název toho parku. Uvítala mě asi 100m dlouhá fronta v trojstupu, pětkrát zalomená. Naštestí to nebylo na tu dráhu :-). Kupodivu jsem došel ke dráze a svítila tam čekačka 10 minut. Takže je jasný, že na tohle jdu tady a teď. Musím podotknout, že jsem nikdy na ničem podobně extrémním ještě nebyl - maximum pro mě byla myší dráha na Matějské. Skákal jsem ale z letadla tandem ze 4km (2x) ... takže to přece nemůže být tak hrozné.

Bylo to minimálně stějně intenzivní, jako to letadlo. Ten pohled, když se vláček přehoupne přes vrchol výtahu je nezapomenutelný. A pak je to jízda :-). Na konci je to pak stejný rauš, jako po tandemu. Tohle si ještě zopáknu :-). Další zahradu už se mi dnes dávat nechtělo (jedna epická plně stačila), místo toho jsem vyrazil směr Kamakura. Celou cestu (1,5h) jsem si psal se zcestovalou kámoškou, takže to uteklo velmi rychle.

Na místě jsem chtěl jako první vidět obří bronzovou sochu Buddhy, takže bylo třeba přestoupit na soukromou železnici a jet ještě 3 stanice. To už mi začlo docházet, že jezdit sem v sobotu nebyl nejlepší nápad. Tak narvaným vlakem jsem tady ještě nejel, naštestí to byly jenom 3 stanice. Na cílové stanici to bylo narvané k prasknutí a situace byla stejná až k soše Buddhy (asi 500m odtud). Nakonec jsem se tam dostal, udělal si foto a dokonce koupil hloupost v souvernir shopu. Je to malý skleněný kvádřík za 300 JPY s laserovým 3d modelem té sochy. Nějak se mi tyhle věcičky líbí a mají dobrou konfiguraci ceny/velikosti/šance na rozbití/kýčovitosti.

Vymotal jsem se od sochy a věděl, že touhle železnicí zpátky nejedu. Místo toho jsem si dal asi 2km procházku zpátky na Kamakura Station. Tam jsem se vydal směrem k hlavnímu chrámu tady v okolí. Vedl k němu hodně zajímavý vyvýšený chodník uprostřed silnice, přes něj občas Tori brána, opravdu skvělý pohled. Kolem spousta holek v tradičních barevných kimonech, fotil jsem :-). U chrámu pak byly dost pěkné zahrady a okolí. A pořád spousta lidí okolo. Pak jsem dostal hlad, tak jsem si všiml reklamy na restauraci ve stylu "ugriluj si sám" a šel jsem dovnitř.

Tam to vypadalo docela zazobaně, ale bylo úplně prázdno a přivítal mě kuchař/číšník/provozní, takže už jsem do toho šel. Měli english menu s ohromným výběrem názvů hovězího masa, které mi nic neříkaly. Nakonec jsem si objednal lunch menu s prvním názvem masa, u kterého kuchař říkal, že je dobré. Přinesl mi všechno na stůl a nezapomněl zdůrazit, že na grill se to maso dává železnými kleštickami a ne dřevěnými hůlkami, kterými ho potom jíte. Asi mají své zkušenosti s bílými barbary :-). V setíku byla Miso polévka, předkrm, 5 kusů masa a sauce. Na první pohled maso vypadalo dost šlachovitě, ale říkám si, že to dám. Bylo to skutečně moc dobré, po ugrilování mi ty šlachy vůbec nevadily. Kuchařovi se asi taky ulevilo, když viděl, že chápu, jak to funguje. Po chvíli mi přinesl ještě nějakou extra spicy sauce, která tomu dala ten správný říz. Najedl jsem se skutečně královsky (za 1500 JPY), tak jsem při placení využil svoji hodné chatrné japonštiny a řekl kuchařovi "subaraší" (excellent, splendid). Ten to asi ocenil a zazubil se.

Pak jsem se akorát vrátil na Kamakura Station a přesunul zpátky do Tokya. Po cestě jsem ještě zajel na Šibuju a znova si natočil nejrušnější přechod na světě. Dneska v sobotu to bylo ještě o řád víc narvané :-).

Den patnáctý - transport do Tokya

Dneska se toho moc nedělo. Ráno byl čas na check-out z hostelu v Kobe a přesun na Shin-Kobe. Chtěli jsme stíhat začátek Sanja Matsuri ve 13:00, takže jsme mákli abychom stíhali odjezd v 9:24. Deirh nám chtěl zarezervovat místa, ale obě přepážky (na Shin-Kobe je opravdu mini rezervační office) zabrali cizinci, co tam dlouze řešili kdovíco. Čas odjezdu se blížil, takže jsme to passli a jeli non-reserved. Ve vlaku byli všichni nasáčkovaní vlevo, protože tam bude kousek před Tokyem vidět Mount Fuji. Zabrali jsme volná místa kde byla a během cesty jsme se postupně všichni nacpali taky doleva k oknům :-). Bohužel, i když bylo perfektní počasí, tak Fuji byla zahalená v mracích :-(. Ještě bude jedna šance cestou zpátky do Osaky.

Dojeli jsme do Tokya, kufry uložili na Akihabaře a vyrazili koukat na Sanja Matsuri do Asakusy. Tam mi velice rychle začaly vadit ohromné masy lidí všude. Takže jsem tam nechal kluky a sám jsem zalezl do metra a vrátil se do Akihabary. Až se mi nechce věřit, že jsem se tam dostal až tak pozdě v tomhle výletě, ale ono zase není zase o tolik stát. Všechno okolo je tam prolezené, takže jsem akorát omrknul svoje oblíbené shopy a pak zapadl do heren a hrál a hrál. Deirh pak streamoval to matsuri na FB, takže jsem se podíval aspoň takhle.

V hernách jsem se zasekal na moc dlouho. Kluci pak psali, že hotovo, tak jsme šli na náš hostel. Bylo to trochu napětí, protože jak jsem psal dřív, máme tady booknuté 3 noci a nikdo neví, co je to zač. Nakonec se ale ukázaly obavy jako liché. Máme skvělý room v japonském stylu pro 3 (žádný nonsense s patrovými postelemi), celý dům je moderní a čistý. Na pokoji máme dokonce světlo s nastavitelnou teplotou barev. Lokace je 5 minut na vlak (JR) a pak 5 minut na Akihabaru. Za 3300 JPY/hlava/noc. Jediná nevýhoda je, že tady není výtah a náš pokoj je ve 4F. Aspoň bude nějaké to cvičení :-).

čtvrtek 18. května 2017

Den čtrnáctý - Iga City (ninjas !)

Jelikož už jsme všichni zase společně, tak na dnešek Deirh našel ideální denní výlet. Jedná se o Iga City, což má být původní město všech ninjů, to nemůže být špatná volba. Takže jsme si sbalili fidlátka na den a vyrazili docela brzo. Ono Iga City je daleká cesta. Nejdřív metro na Sannomiya Station z hostelu (10 min), pak Kobe Line na Osaka Station (30 min). Tam přehodit na Osaka Loop Line a zůstat ve vlaku, který se v Tennoji změní na Yamaguchi Rapid Service. Tím jet až na konečnou (60 min), tam přesednout na další vlak a dojet do Iga-Ueno (30 min). Pak už je to jenom slabých 15 minut na finální cíl, Iga-Shi. Při transferu na Osaka Station byla chvíli krize, ve stejný čas odjížděly dva vlaky ze dvou sousedících nástupišť. Nakonec jsme nasedli do správného. Důležitý poznatek byl ten, že na vlaku je ukázán název linky, která se objeví až PO změně designace. Takže sice Goole píše Osaka Loop Line, ale na vlaku musíte hledat název po změně (Yamaguchi Rapid Service). Další info do sbírky :-).

Všechno jelo samozřejmě na čas a po hodince jsme vysedali na Kamo Station. Tam odjížděl motoráček do hor (ano, ani v Japonsku tady trať nebyla elektrifikovaná). Byly z něj epické výhledy, tak jsme s Deirem byli úplně vepředu, vedle řidiče. Nedělali jsme žádný čurbes nebo tak - prostě jsme jenom koukali. Ho to ale dost evidentně vytáčelo - nejdřív si zasunul takovou roletu za sebou, aby tam nebylo vidět. Během cesty na nás hodil pár přísných pohledů přes zrcadlo. Poslední level bylo to, když si otevřel nějakou nějakou nouzovou skříňku, jenom proto, aby nám jejími dvířky zablokoval výhled :-). To jsme si už říkali, že bude lepší nedráždit hada bosou nohou a radši jsme si sedli pěkně dozadu :-). Pak při vystupování mu bylo třeba ukázat rail pass, nikdy jsem neviděl tak kamennou tvář, nehnul ani brvou. Doufám, že zpátky pojedeme s jiným :-D. Až do tohodle místa nás cesta stála přesně 0 JPY. Ano, JR Rail Pass tady má ohromnou hodnotu. Z Iga-Ueno to bylo za 260 JPY soukromou železnicí až do Iga-Shi. Cesta ukončena po 3 hodinách, uff.

Celé městečko bylo už od stanice roztomile stylizované v ninja stylu. Vydali jsme se směrem do k hradu a ninja muzeu, který tady byl hlavním tahákem. Vstup do ninja muzea byl za 1600 JPY + dalších 400 JPY za živou ninja show. Trochu mi to smrdělo pastí na turisty, ale když už jsme sem vážili dalekou cestu, tak si dáme celý zážitek. Ninja show byla za pár minut, tak jsme se tam přesunuli. Musím říct, že to měli udělané pěkně. Naživo házeli shurikeny (až 3 naráz), takové ninjovské šípy i používali foukačky. Došlo i na bodné a sečné zbraně, bylo to všechno vtipně a zajímavě demonostrované. Po show jsme šli do Ninja House, barák vybavený různými tajnými průchody, schovkami i pastmi. Ukazovala to tam moc milá lady ninja. Během prohlídky toho baráku jsem uslyšel svoji rodnou řeč. Ano, děda a dvě babičky. Ani jedna z babiček neuměla slovo anglicky, takže jim to děda všechno nahlas překládal, to nešlo přeslechnout. Jinak ale byli v pohodě, akorát si nahrávali video, i když to tam bylo výslovně zakázané. My jsme plynule přešli na komunikaci v angličtině pro zachování úkrytu (ninjutsu v praxi). Já jsem si pak všiml, že mám na triku český nápis, takže jsem si okamžitě přehodil batoh dopředu :-). A pak jsem musel praštit Deira, když při východu z baráku hodil hlášku: "Tak takový barák si postavím". Ale zdálo se, že naše jazykové ninjutsu fungovalo a chodili těsně vedle nás, aniž by se chovali podezřele. Pak odešli na další ninja show a my jsme opustili muzeum.

Kolem hradu byla pěkná zahrada (já si konečně uvědomil vztah českých slov hrad - zahrada, v angličtině to tak nefunguje) a o kousek vedle skvělé výhledy na okolí. Pak jsme se zpátky ve městě rozešli - Deirh šel na rámen, já měl v sobě už 2x jerky, takže jsem hlad neměl. Místo toho jsme s Xsoftem zkoukli jednu uličku, ve které bylo snad 7 shinto chrámů. Mě tam zaujaly především extrémně vystylované bonsaje, nejvyšší měl snad 8 "pater". Deirh měl večer dohodnutý couchsurfing, my jsme s Xsoftem vyrazili zpátky o něco dříve. Během cesty horským motoráčkem jsme se dohodli na dalším ubytku - nakonec bude Tokyo na 3 noci. Našel jsem zajímavý hostel kousek od Akihabary, cena asi 3300 JPY/hlava/noc, což je na Tokyo myslím super. Po dohodě s ostatními jsem porušil svoje bookovat jednu noc v neznámých místech a booknul noci rovnou 3. Ono to místo má na hostelworldu průměrné skóre 9.4/10. To stojí za risk. Tak jsem to hned booknul někde z horské divočiny v motoráčku. Data SIM je prostě WIN.

Celou cestu zpátky jsme s Xsoftem kecali, takže utekla rychle. Na Osaka Station jsem dostal chuť na Subway, tak jsem to hodil do googlu a šli jsme hledat. Samozřejmě jsme to hledali asi 30 minut, protože tahle oblast je šílená. Mnoho úrovní podchodů, nadchodů a obchodních center. Nakonec jsme se najedli. Ze Subwaye zpátky byly šipky na Osaka Station a bylo trapné, jak je ta cesta ve skutečnosti jednoduchá. Nesmíte vůbec vylézat na ulici, to je cesta do pekel. Místo toho stačí prolézt asi přes 2 velké obchoďáky a je hotovo. Na Sannomiya Station jsme zahráli pár kreditů (já doslova) a jeli na hostel. Deirh dorazil o něco později a pak byl čas na zasloužený spánek.

středa 17. května 2017

Den třináctý - Osaka (JR 500, Umeda Sky Building, Minoo Park)

Ráno jsme trochu přehodnotili plány na ubytko. Tokyo je dost drahé a úroveň ubytka nejistá. Tady v Kobe je tento hostel opravdu velmi dobrý, na zajímavém a klidném místě a zároveň dost levné. Booknul jsem tedy pokoj pro 3 lidi na dvě noci a Xsoft sem za námi dorazí. Já jsem si při otvíraní okna všiml toho, že si můžete venku natrhat nějaké pomeranče. Byly ale na pohled dost divné, takové jakoby od hlíny, takže jsem to passnul. Deirh má dnes plánu Arima Onsen, tam jsem už byl, takže jsem si naplánoval nějakou downtown Osaku. Cestou tam ještě chci nafotit nějaké fotky Shinkansenu série 500. Původně jsem si myslel, že ten vlak je nějaký prototyp - vypadá tak futuristicky a nadčasově, zároveň je málo k vidění. Opak je ale pravdou, tyhle soupravy jezdí od roku 1997, teď jsou v takovém důchodu a jezdí akorát expresy Kodama, čili ten nejpomalejší, staví všude. Díky uber jízdním řádům jsem si našel, že bude odjíždět ze Shin-Kobe v 11:01 a pak ze Shin-Osaky v 11:29. Rozloučil jsem se s Deirem a vypadl do města.

Do odjezdu vlaku zbývaly asi 2 hodiny, takže jsem si prošel nedaleký park a přihlehlé shopping bashi. Všude bylo dost prázdno - všichni lidi v práci, nejspíš. Po zevlingu jsem dorazil na Shin-Kobe s asi 10 minut rezervou. Takže jsem si v klídku našel nástupiště a nafotil tu nádheru JR 500, co přijela. Pak jsem nastoupil dovnitř a svezl se jednu stanici do Shin-Osaky. Věk je uvnitř trochu vidět, ale pořád je to skvělý stroj. Shin-Osaka je pro tenhle vlak konečná, až pak mi došlo, že ten odjezd v 11:29 bude ten samý vlak, akorát ho uvnitř vyluxují, změní mu číslo, řidič si přeleze na druhou stranu a může jet. Takže je dost času se připravit na natočení odjezdového videa.

Po natáčení jsem dostal chuť na místní subway bagetu. Google ukazoval nejbližší kousek severně, tak jsem se tam vydal. Při tom jsem si uvědomil, že tady jsem ještě nikdy nebyl. Všechno zajímavé je jižně. Bylo tam opravdu MEGA parkoviště na kola ze kterého neustále někdo přijížděl a odjížděl. Po včerejším vidláčení okolo jsem chtěl konečně zažít pořádný city life, tak jsem se svezl jednu stanici na Osaka Station a šel do místní Yodobashi Umeda. Ta si v ničem nezadá s Akihabarskou verzí, dokonce i design budovy zvenku je stejný. Tam už mě nic nepřekvapilo, prostě mega obchod s elektrem, který jsem už viděl mockrát. Chtěl jsem si dobít telefon z powerbanky, ale zjistil jsem, že na pokoji jsem Deirovi zatáhl jeho kabel s USB-C. Oba kabely máme bílé a na první kouknutí si ten konektor fakt jednoduše spletete - velké zlo. Naštěstí jsem si to uvědomil na tom asi nejlepším místě, dokonce jsem ani nemusel do jiného patra, a koupil si kratičký káblík k telefonu (stejně jsem ho chtěl).

Potom jsem šel do Umeda Sky Building. Ještě jsem v něm nebyl, čili čistě pro kompletnost. Vstup na observační floor byl za 1000 JPY, což byla docela podělávka, ale stejně jsem šel. Výhledy moc pěkné (jak jinak) a dostanete se až na střechu s 360 výhledem. Okolo ale dost turistů a mainstream tady byl silný. Takže po hodince observování na výtah sjet 36 pater a zase jsem byl dole.

Bylo sotva 15 hodin, tak jsem aktivoval finální část dnešního plánu. Minoo (někdy také Minoh nebo Mino-O) je podle japanguide hezký park na okraji, jenom půl hodinky cesty vlakem odtud. Jezdí to soukromá Hankyu Railway, takže to stálo 250 JPY jedním směrem. IC karta (Suica) od konkurenčního JR tady ale funguje, jsme v Japonsku, kde konkurence spolupracuje na místech, kde to dává smysl. A snadné a rychlé vybírání peněz od lidí smysl dává. Pak stačilo v Umedě najít jejich station, nasednout na vlak, po cestě jednou přesednout a byl jsem na místě.

Vidlákovy tady poznáte docela spolehlivě - když na station kolej prostě končí, tak skoro jistě v jednom jste. Vydal jsem se severně do parku. Hlavním tahákem tady je vodopád, asi 2.4km od station. V Japanguide psali o trailu, ale chození po zpevněné asfaltce, s plným signálem na mobilu a když ta asfaltka dokonce je vidět i na Maps - tomu trail neříkám. Bylo to akorát dost do kopce celou dobu. A příroda krásná. Dorazil jsem k vodopádu, prohlédl si jej a všiml si mapky vedle.

Tam mě zaujal observační point, vypadal jenom o kousek dál. To nesmrdělo mainstreamem, takže jsem tam šel. Po vyjití malých serpentinek jsem vylezl u horské silnice. Tam začínal trail, který si svoje jméno zasluhoval - brutálně do kopce, všude kamení. Po chvíli telefon ztratil signál, takže pocit z divočiny byl úplný. Na observatoř to byl dost brutální výšlap nahoru, místy jsem plival duši. Když jsem k ní konečně došel, tak jsem byl zklamaný - vyvýšená observatoř tam byla, ale všude kolem byly vzrostlé stromy, blokující výhled. Když jsem vylezl nahoru a stoupl si na špičky na lavičce, tak jsem ale stejně uviděl opravdu nádherný výhled na Osaku. Mnohem lepší než z Sky Buildingu. Kdyby tam ty stromy nebyly, tak to muselo být ještě 10x lepší, být totálně obklopen městem.

Už bylo cca 17, západ slunce se blížil, takže byl čas jít zase dolů. To sice bylo jednodušší z hlediska námahy, ale všude bylo spousta různých odboček, všechno popsané samozřejmě v kanji. Po chvíli už jsem nic kolem nepoznával z cesty nahoru, ale stezka vedla pořád dolů, takže to nemohlo být tak špatné. Nakonec mě to vyplivlo na neznámém místě u silnice, signál pořád nulový. Maps měly naštěstí tenhle kus nakešovaný, takže mi stačilo jít akorát cca kilák podél té horské silnice a dostanu se zpátky nad vodopád. Cestou jsem potkal ještě 3 opičky a ocitl se už na známém přechodu přes silnici.

Od vodopádu zpátky na Minoo station už to byla pohodička po asfaltce s plným signálem. Za odměnu, že jsem to všechno zvládel jsem si koupil v automatu zmrzku. Foot onsen, který jsem chtěl dát cestou zpátky už měl bohužel zavřeno. Takže jsem na station rychle doběhl vlak, pak 1x přestoupil a ocitl se zpátky na Umedě. Cca od 18. hodiny každý den tady začíná špička, která stojí za to. V průvodcích doporučují se těmhle časum vyhýbat.

Xsoft už dorazil za námi a v Kobe pařil ve mnou objevené fajné herně na Sannomiya Station. Tak jsem se tam courákem přesunul taky (nemá smysl jít na Shinkansen, když tam můžete jet z Osaka Station rapidem 22 minut). Na herně jsem se s Xsoftem přivítal, zahrál pár kreditů a jel do ubytka, kde už byl i Deirh (ten strávil celý den v Arima Onsenu). Check-in tentokrát dělala totální japonská hipsterka - tlusté brýle, MacBook i hábit - všechno tam bylo. Zklamání pro nás bylo, že náš pokoj pro 3 je ve western stylu - takže palanda a obyč postel. Teď si uvědomuju, že tenhle výlet to bude moje první spaní v obyč evropské posteli :-).

úterý 16. května 2017

Den dvanáctý - Kitakyushu (TOTO muzeum, AruAru Town, Mojiko)

Tentokrát jsem se na noc přikryl jenom prostěradlem (prakticky všude vám dávají jedno mezi vás a peřinu) a konečně jsem prospal noc v jednom kuse, paráda. Ráno to byl checkout v 9 (o hodinu dřív, než bylo nutné), uložit kufry do common roomu a vyrazit jsme k dnešní hlavní atrakci - muzeu firmy TOTO (vyrábí ty epické japonské záchody). To muzeum bylo trochu z ruky, muselo se tam jet cca 20 minut busem ze station. Po krátké cestě busem na obrácenou stranu jsme nasedli do správného a jeli. V busu doporučuju používat IC kartu, jinak si musíte při nástupu vzít lísteček z číslem stanice. Úplně náhodou jsem našel přidanou hodnotu sezení v zadní časti busu. Skoro každý tam totiž každý jezdí taky na IC kartu a zezadu krásně vidíte na displej, který vždycky při pípnutí ukazuje zůstatek peněz toho člověka na kartě :-). Většinou tam měli párset JPY, žádného milionáře jsem neviděl.

Po dojetí na místo jsme vylezli přímo před muzeem, akorát bylo potřeba přejít cestu a byli jsme uvnitř. Krásná, nová budova s ohromnou lobby. Když jsem se na recepci zeptal na muzeum, tak první informací bylo, že je to zdarma. My jsme to sice věděli z japanguide, ale i tak je to skvělé, že vám to řeknou jako první. Ve druhém patře nám hnedka další staffačka půjčila sluchátko a vysvětlila systém - smartphonem se připojíte na interní wifi, pak stačí naskenovat QR kód vedle každého exponátu a máte to všechno ve svém požadovaném jazyce. Samozřejmě tam není čestina, ale angličtina mi stačí. Já tenhle systém znal z Eartquake muzea v Kobe, ale tam byla ta wifi odříznutá od netu. Tady ne.

Kvůli wifi jsme tady ale nebyli, takže jsme se ponořili do útrob muzea. Ve stylu jiných muzeí tam bylo všechno velice zajímavě a poutavě podané, včetně všech detailů a živých dem. Popisovali tam, jak dříve v Japonsku byla hrozná špína a venkovní latríny. Jeden pán byl na výletě v Evropě a tam viděl porcelánová umyvadla a mísy. Po návratu chtěl to samé vyrábět v Japonsku, takže se synem založili firmu a experimentovali, dokud neměli první místní splachovací záchod. Pak to byl tradiční příběh, jako skoro se vším tady. Po okopírování začátku to začali sami rozvíjet, a teď už jsou před zbytkem světa daleko napřed. První záchod s vyhříváním sedátka a oplachováním zadku měli v roce 1980. Dneska mají jako bonus i sušení zadku a úsporný design, kdy vzadu nahoře za sedátkem není tradiční nádržka, ale všechno je integrované v podstavci. Na spláchnutí stačí 5 litrů vody. Měli tam hromadu exponátů, akorát všechny řezy a celky rozebrané na komponenty se nesmělo fotit. Asi ochrana průmyslového tajemství. Pak jsme ze zvědavosti zavítali na záchod v muzeu záchodů. A byl skvěle high-tech - jakmile jste vstoupili do kabinky, tak se automaticky zvedlo prkýnko :-). Já si pak v souvenir shopu koupil malý záchůdek a šli jsme omrknout dolní patro se showroomem. To byla taková IKEA, akorát ceny některých těch celků koupelen šly i do milionů JPY. Byly tam zajímavé automaty na studené i horké pití, po vyzkoušení jsme zjistili, že jsou kompletně zadara :-). Celé to prostředí tam bylo dost zazobané, takže jsem se tam s batohem začal cítit nepatřičně a šel jsem radši chillovat do lobby. Tam jsem zneužil místní WiFi na upload záchodového videa (50 Mbit/s upload nebyl problém) a po doražení Deira jsme šli ven. Muzeum se mi moc líbilo, a za 0 JPY má tak trochu nekonečnou hodnotu. I kdyby si za to účtovali 1000 JPY, tak s tím nemám problém a mám to za dobře utracené peníze. Ale ta firma už má asi dost peněz a dává tam vstup zdarma - proč ne.

Dál jsme chtěli ještě nakouknout do AruAru Townu, který nám včera tak neprakticky zavřel. Na station jsme se vrátili trochu jinou cestou - použili jsme místní monorail (vlak, co jezdí po jedné koleji vysoko nad silnicí). Byla to zajímavá cesta a dobře využitých 200 JPY. Pak už stačilo projít přes station (severní exit) a byli jsme tam. Já si tam nakoupil několik malých hloupostí pro radost a pak jsme šli opět hrát. Mě po chvíli stačilo (Chunithm byl dost nahlas) a nechal jsem Deira zasekaného u Final Fantasy hříčky.

Jelikož máme další ubytko v Kobe (směrujeme to teď do Tokya, ale pořád je to dost daleko, takže tam máme poslední mezizastávku než se opět sejdeme s Xsoftem), tak zbývá ještě cca 5 hodin času, než budeme muset nutně vypadnout kvůli stíhaní check-inu. Já mám tady v plánu ještě retro přístav Mojiko. To je jedno z měst, ze kterého se stalo Kitakyushu. Ze station to bylo slabých 15 minut cesty. V přístavu mě zaujaly velice netypické budovy pro Japonsko (evropský styl) a pak několik zachovaných budov z Meiji éry. Deira nakonec herna přestala bavit a dorazil taky. Prolezli jsme přístav s nádherným výhledem na Kokura station i obchoďáky okolo. A taky veliký most, který nejspíš spojuje Honshu a Kyushu, nejsem si jistý. Pak jsme ještě vyjeli do 31F observatoře a prohlédli si okolí pěkně zvrchu. Na JR pass tam byla 20% sleva, stálo to jenom 240 JPY. Pak jsme chvíli hledali nějaké jídlo (ideálně ramen), ale všude byly akorát kare housy. Tak jsme jeli zpátky na Kokura station.

Tam jsem si po vystoupení z vlaku všimnul malé restauračky přímo na nástupišti. Deirh vydekódoval, že tam mají ramen, tak jsme šli dovnitř. Nebyly tam ani žádné sedátka, ale ramen byl super. Tahle věc byla skvělý nález, který ihned vyřešil všechny naše problémy s jídlem :-). Radši jsme si zabookovali místa ve vlaku do Shin-Kobe (což se ukázalo jako skvělý nápad, byl skoro plný, měli jsme místa přes uličku). Odjezd byl za 50 minut, to byl čas akorát na to se vrátit na hostel pro zavazadla a pak jít na nastupiště. Tam jsem nafotil pár vlaků a jeli jsme do Shin-Kobe. Ve vlaku jsem dopsal nějaké texty.

V Kobe se stačilo přesunout metrem asi 4 stanice, vzít exit číslo 5 a hostel jsme našli během minutky. Je na příjemném, docela klidném místě. A za 2500 yenů na hlavu za noc máte ohromný room a soukromou koupelnu. Super, asi budeme prodlužovat.