pondělí 21. května 2012

Den šestnáctý - cesta zpátky


Budík nemilosrdně zazvonil v 04:00. Já jsem vstal, ověřil status zbytku a připravil si věci. Za chvíli jsme už všichni s krosnami a všemi věcmi stáli před hotelem. Cestu na letiště jsem plánoval já a proto jsem cítil jistou odpovědnost za to, že všechno půjde hladce. Po cestě jsme potkali dělníky, kteři opravovali něco na chodníku (v neděli ve 4 ráno !). Dál tam byli 2, kteří ukazovali chodcům (nám) cestu, jak přejít okolo a omlouvali se za potíže. V neděli ve 4 ráno - ale za ty dva týdny jsem si už na tohle zvykl - brzy bude čas si zase odvykat. Došli jsme na potřebné nádraží a svezli se vlakem jednu stanici na náš přestup. Odtud už jezdí vlaky až na letiště, akorát takhle brzo jezdí jenom lokálky a ne expresy. Koupili jsme si lístky a už brzy jsme seděli ve vlaku. Tomu cesta na letiště zabere 1:30, takže je čas nachytat ještě nějaký spánek. Docela mě překvapilo, že tam i v tuhle dobu bylo dost lidí.

Dorazili jsme na letiště s bohatou rezervou času a šli jsme hledat místo, kde nám zafáčují krosny. To je úplně klasická věc, kterou dělám pokaždé, když někam letím. Ono to dost rapidně snižuje šanci, že vám někdo tu krosnu po cestě trochu "prohrábne". K našemu překvapení jsme prolezli skoro celý terminál a jeden vedlejší - nikde nic. Zeptal jsem se paní na informacích, jestli to někde není. Říkala, že prý brzy, ale zatím ne. Ono je to na jednu stranu pro Japonce typické - proč by si měli fáčovat kufr, když tak nějak očekávají, že když má člověk ten kufr jenom přendat z letadla na nějaký dopravník ? To přece není logické a skutečně jsme široko daleko nikoho se zafáčovaným zavazadlem neviděli. To mi začalo být trochu smutno a taky docházelo, že se vracíme zpátky. Během těch dvou týdnů, které jsem zatím v Japonsku strávil, jsem si zvykl na spoustu věcí, které mi už přišly naprosto samozřejmé. Například : nebojím se v obchodě platit 10000 yen bankovkou, protože mě za to nikdo neseřve ani nebude dělat ksichty. Nebo i ten člověk, který dělá z našeho pohledu podřadnou a nudnou práci, se na vás bude i přesto vždycky usmívat a pozdraví vás. To se mi stalo cestou do Mazda muzea - ve stanici Mukainada, což je takové malé nádražíčko u města, jsem si potřeboval odskočit. Na záchodech tam zrovna uklízeli dva lidi. Ale okamžitě, jakmile si mě všimli mě pozdravili a naznačili, že můžu dál. Úplně automaticky, úplně v pohodě. Takových příběhů mám v hlavě uloženo hodně a vždycky mě potěší, když si na ně vzpomenu.

Na letišti byl trochu chaos, protože terminály na self check-in nefungovaly. To je velmi nejaponské, ale Alitalia není japonská firma. Tak jsme čekali ve frontě na check-in až na nás přisla řada. Tam byla velice příjemná a usměvavá slečna, co nám automaticky zajistila místa vedle sebe (viděla, že jedeme spolu), zařídila transport zavazadel až do Prahy a dala nám každému 2x boarding pass : na let do Říma a pak do Milána. Na poslední let do Prahy si budeme muset vyzvednout pass v Miláně.

Všechno ostatní proběhlo bez problému a brzy jsme už vzlétali z Narity. Já se rozloučil s pohledem na vzdalující se zemi s jednou myšlenkou naprosto jasnou : sem se vrátím. Xsoftovi se ještě podařilo udělat pěkné fotky hor z okýnka :
Já jsem pro zabití času konečně udělal to, co jsem plánoval už dlouho. Z Wiki jsem měl uložený seznam tratí a vzdálenosti mezi městy, potom jsem z Hyperdie odhadl průměrnou cenu na 1km cesty Shinkansenem pro srovnání. Všechny rezervační lístky z vlaku jsem si sbíral a cena za railpass je napsaná přímo na něm. Takže zbývalo udělat chytrou tabulku, naházet do ní údaje z každého rezervačního lístku a spočítat vzdálenost mezi stanicemi. Pak jsem ještě udělal grafy o tom, jak se vyplatí railpass, kolik jsme toho najezdili a jiné statistiky. Pokud vás to zajímá, tak tady je výsledek (openoffice calc) :


Jinak fungovalo video, takže jsem se podíval na The Great Escape a potom z noťasu na pár dílů How I Met Your Mother (ten seriál je skvělý). Let uběhl dost rychle a my jsme se dostali do Říma.

Tam pršelo a měli jsme cca 1:30 na přesun na náš další let do Milána. Let z Milána nebyl moc pěkný zážitek, protože jsme letěli strojem typu McDonell Douglas MD-80. Na tom letadle bylo vidět, že už má svoje roky za sebou a bohužel jsem viděl na křídlo. Bohužel, protože těsně před přistáním se najednou z celého začlo jakoby kouřit. To bylo asi kvůli tomu počasí (pořád pršelo), ale moc mě to neuklidnilo. Každopádně jsme byli v Miláně a zbývalo chytit poslední let do Prahy.

Byl to trochu adrenalin, protože jsme na to měli podle plánu asi jenom 45 minut. Naštěstí vše dobře dopadlo, letadlo jsme stihli a ocitli jsme se konečně v Praze. Tam mě hned jako první překvapilo, že ačkoliv k letadlu dali rukáv na výstup, tak po chvíli tam byl zahrazený a šli jsme zase po schodech dolů na letištní plochu. U zábradlí stál mlčky postávající muž, jehož úkol byl jasný - zajistit, aby tam náhodou nikdo neprošel. Nic víc, nic míň - být to v Japonsku, tak se každému omlouvá za způsobené obtíže a ještě by měl v ruce takovou červenou věc, kterou by mával směrem, jakým máte jít. Dál jsme jeli cca 500m autobusem, sebrali si svoje krosny a šli ven. Tam už na nás čekali naši, máma nás všechny rozvezla domů.

Tímto končí tato část z blogu, která popisovala moje zážitky z cesty z Japonska. Původně jsem ani nic psát nechtěl, ale Xsoft mi řekl, že je to opravdu dobrý nápad. A ono skutečně je - utřídíte si svoje myšlenky, zopakujete, co všechno jste zažili a co si chcete zapamatovat. Technicky vám stačí nouťas, nebo cokoliv do čeho jde psát. Připojení k netu pořád mít nepotřebujete, jenom na publikaci článků. Prostě jedním slovem - doporučuji (a je mi trochu líto, že jsem si nepsal svoje zážitky z cesty do USA před 3mi lety). Teď aktuálně chci ještě chvíli počkat a možná se objeví ještě jeden článek, který bude mít za cíl shrnout a ohodnotit naši cestu. Taky tam určitě bude několik tipů pro všechny, kdo by o podobné cestě přemýšleli.

3 komentáře:

  1. super report informace i fotky. Dík!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky :-). Fotek mám hromadu dalších, ale ještě jsem nenašel nějakou službu, kam to nasypat všechno. Picasa i Flickr mají celkem dementní limity, nevíš o něčem ?

    OdpovědětVymazat
  3. Hele já si docela oblíbil Rajče. Kupodivu tam žádné limity nemají a i to uploadování přes klienta je docela user friendly. Jerdiný limit je 200 fotek na album, takže to buď rozdělit po jednotlivých dnech, nebo do 200 fotkových bloků..

    OdpovědětVymazat