Den první - Tokyo

Let stál docela za prd z několika důvodů. První - v letadle nejelo video on demand, čili jediné, na co šlo koukat byly informace o letu, nebo poslouchat italskou zašuměnou hudbu. Naštěstí jsem měl uvnitř svůj noťas s několika hrami. Letušky byly moc fajn a i jídlo a pití bylo v pohodě. Jestli můžu doporučit - vykalte se na začátku letu vínem, pak cesta utíká moc pěkně :). Místo kolem sebe samozřejmě nic moc, ale to je tak vsude v economy class. Celkově jsem za ten let naspal tak možná hodinu, dvě. Druhý důvod proč let za moc nestál byl ten, že nám asi dost házeli s kuframa. Xsoftovi se rozbila lahev Pitralonu, což jako nic moc, měl provoněnou celou krosnu. Já našel prasklý kryt od deodorantu (a to je ten kryt dost tlustý). Naštěstí všechny důležité věci jsmě měli u sebe a žádné kufry nám neztratili, takže žádný zásadní problém a za 8 tisíc za zpáteční letenku - co chcete. Na letu bylo zajímavé to, že skoro celou dobu (12 hodin) svítilo "zapnout pásy" a těsně před přistáním letadlo dost brutálně házelo.

Takže jsme se nakonec dostali do Japonska. Ještě před imigračním nám ochotná paní pomohla s vyplněním papírů a samotný proces kontroly byl ještě jednodušší, než jsem zažil při cestě do USA. Přiložíte oba ukazováky, usmějete se do kamery, do pasu dostanete papír a to je tak všechno. Xsoft ani Ithil údajně taky žádný problém. Jenom člověk u customs se mě trochu (anglicky) vyptával na cíl cesty, jestli jedeme ve skupině, na kolik dní atd.

Na letišti jsem hned zkusil zapnout mobil - chytil se hned, tak jsem poslal SMS domů. Dál jsme se stavili u JR vyměnit rail passy. To bylo asi poprvé, kdy jsem se setkal s legendární japonskou ochotností. S ničím žádný problém, paní ochotně poradila s cestou do Asakusy (tam jsme měli první hotel). Nakonec mi ještě pochválila rukopis při podepisování a měl jsem konečně ten úžasný rail pass pro neomezené cestování v ruce. Vlak Narita express nám odjížděl asi za 5 minut, tak jsme sebou pohli na nástupiště, protože tady skutečně všechny vlaky odjíždí _velmi_ přesně (o tom ještě později). Samotný vlak byl celkem prázdný, všude hromada místa a pohodlné sedačky (oproti letadlu skutečně markantní rozdíl). Ultimátní displej s real-time ukazováním polohy vlaku jsem hned fotil.

Vlakem jsme se cca po hodinové jízdě dostali do hlavní stanice Tokyo. Asi nemusím psát, že tam bylo narváno (sobota a k tomu ještě končí tzv. Golden Week, což je jeden hlavních holiday seasons v Japonsku). Trochu jsme bloudili, ale nakonec jsme měli v ruce lístky na metro do Asakusy. Systém lístků Tokyjského metra je tak brutálně jednoduchý a přitom složitý na první pohled. Pokud nemáte nějakou z karet (Suica atd.) tak si kupujete vždy lístek na cestu do konkrétní stanice. Co je podstatné - není to omezené časem jako v Praze. Další super věc je, že pokud jedete nějakou delší cestou, než je nejkratší možná (možností jak jet z A do B je někdy skutečně hodně), tak vám to vždycky účtuje tu nejmenší možnou cenu. Lístek samotný je kousek papíru, který vložíte do turniketu v každé stanici, ten se otevře a na konci vám vyjede. Ty turnikety vůbec mě hodně zaujaly. Jako všechno jsou konstruované hlavně s ohledem na efektivitu - takže dáte lístek do slotu a jdete dál rovně. Ono ho to zprocessuje, otevře dvířka a vrátí ho. Ale vrací ho na druhé straně, která je tak asi 1,5m od té první. Takže není třeba ani zpomalovat chůzi, nic. Prostě super. Na přestupních stanicích jsou ještě 2 druhy turniketů - jeden je konečný tzn. po vložení vás pustí ven, ale lístek vám už nevrátí (zbytečný odpad navíc). Druhý vás pustí a vrátí vám listek který ještě použijete. S tím se nám stala další věc, která jenom ukazuje mindset Japonců. Xsoft šel první a neznali jsme rozdíl mezi těmi turnikety. Dal tam lístek, prošel a lístek mu to sežralo. Skočil tedy vedle za obsluhou, ten pán mu hned vyjel lístek nový, no problem. Ale navíc ho ješte pustil zpátky, aby si mohl vyzkoušet ten přestupní turniket. Od té doby všichni víme, že přestupní jsou oranžové :-). Konečně jsme se tedy dostali do stanice Asakusa, což bylo kousek od našeho hostelu. Hodně rádi jsme ho našli, udělali check-in, nechali na pokoji těžké krosny a vyrazili zpátky do Tokya.

Hned za hotelem se nachází zahrady s chrámy a tak podobně. Lidu tam bylo skutečně hodně, tak jsme udělali pár fotek a skočili na jídlo. Já jsem si dal grilované vepřové s rýží (díkybohu za alespoň trochu latinkové menu). Bylo super a dost jsem se najedl. Čistá voda k zapití v libovolném množství zdarma je samozřejmostí. Po jídle jsme vyrazili směr Akihabara. Otaku jistě vědí, pro ostatní - je to čtvrť která je mekkou veškeré elektroniky, gadgetů a podobně. I na nádraží je východ označen mimo jiné latinkou "Akihabara electric town". Xsoft nás hne navedl do "makra", což je takový obchoďák s elektrem. Má 7 pater, ohromnou rozlohu a uvnitř je skutečně všechno. Já a Xsoft jsme si chtěli koupit nějaká in-ear sluchátka a není lepšího místa. Samozřejmě si můžete na místě všechno vyzkoušet. Nakonec jsem si pořídil moc pěkně hrající Audio Technika za nějakých 7000 Yenů (to je asi 1500 Kč). Z levné elektroniky se tam člověku může zatočit hlava. Trochu mě zklamalo PC patro, bylo plné softwaru a hardwaru, ale hry tam měli vyhrazené jenom asi 2 regály. Japonci jsou prostě konzoláři, a nejlépe jsem to poznal hned po výlezu z "makra". Posedávalo a postávalo tam odhadem tak 200 lidí a každý měl Nintendo DS/3DS. Pro Ithil s Xsoftem to bylo super, ono na tu konzoli je nějaká hra, kde chytáte přes Wi-Fi ostatní hráče a pak to odemyká nějaké věci atd. Co říkal Xsoft, tak kolikrát je rád když v hlavním městě našel 2 lidi. No, tak tady to nehrozilo :) Shodli jsme se, že je tady asi největší koncentrace DS/3DS na světě. Mezitím co Ithil s Xsoftem jsem si všiml moc zajímavé věci. Ono se tohle všechno dělo vedle výjezdu z podzemních garáží z makra. Jelikož ale vedle vede chodník po kterém chodí celkem dost lidí, tak je to problém. Nevím proč tam nedali prostě semafor, ale řešení problému mě opravdu překvapilo. Stojí tam prostě 4 policajti a pouštějí lidi. Když se nafrontuje dost lidí, tak je zastaví a pustí auta. A zase dokola. Ale ten jejich přístup je prostě super - začnou dost nahlas říkat že jakože začínají pouštět, potom se postaví do toho chodníku a mávají autům. 

Přitom se ale lidem klaní, jako omluvu za zdržení. Prostě naprosto skvělý. Já jsem potom chtěl vyzkoušet japonského McDonalds ze zvyku a žádné překvapení. Chicken je prostě chicken jako v Praze, jenom majolka chutnala trochu jinak.

Dál jsme chtěli najít nějakou hernu, kde bychom si zahráli nějaké ty hudební hry. Trochu mě překvapilo, že jsme prošli snad 3 herny (každá 5 měla pater minimálně) a nic zajímavého jsme nenašli. Ale pro milovníky klasických sedacích arkád, mlátiček a podobně - super. Podle toho byly i nacpané. Nakonec se konečně zadařilo a našli jsme hernu, co nás zajímá. V jednom patře tam bylo : Guitar Freaks a podobné co nehraju, DDR Supernova, 2x Beatmania, 3x Jubeat, 2x ReflecBeat a nějaké další. Já jsem si konečně mohl zahrát legendární Jubeat a je to opravdu pecka. Arkáda je perfektně synchronizovaná, takže hudba luxusně sedí do not a je to prostě lahoda hrát. I v nacpané herně si zahrajete, protože u Japonců je naprosto běžná slušnost zahrát jeden kredit a potom pustit dalšího. Já jsem si pořídil E-amusement pass, což je taková karta s rfid, kterou před hraním přiložíte a ono se vám načítají achievementy, unlocky a podobně. Po Jubeatu jsme s Xsoftem vyzkoušeli ReflecBeat, což je další multi-touch dotyková hra. U všech arkád je možnost hrát multiplayer buďto s někým jiným ve stejné herně, nebo přes internet (třeba Jubeat úplně automaticky po výběru songu chvíli hledá, jestli někde někdo nehraje stejný a skoro vždy jsem hrál s někým). I ta japonština při konfiguraci E-amusement karty byla celkem bez problému. Jeden tip - když víte, že se vás ptá na odpověd yes/no, tak Yes je vždycky vlevo :-).

Dál jsme s Xsoftem dali klasiku klasik a to DDRko. U toho bych se chtěl chvíli pozastavit, protože nebýt DDRka, tak se nejspíš do Japonska nikdy nedostanu. Ještě než jsem se vůbec dostal k lidem, se kterými jsem teď v Japonsku, tak jsem kdysi dávno objevil někde screenshot s nějakým emulátorem DDRka na Linuxu a jelikož jsem v té době byl rád za každou hru na Linuxu, tak jsem to vyzkoušel (na klávesnici). Bavilo mě to, hodně. Potom jsem našel ddrforum.pocitac.com, koupil si svůj první pad, začal potkávat lidi a podobně. Teď se dá říct, že to vyústilo v tuhle návštěvu Japonska. I když už DDR moc nehraju, tak je pořád THE GAME :-).

No zpátky ale k DDRku v herně. Dali jsme 3 songy ve dvou na jeden kredit a bylo to fajn. Jelikož DDRko máme všichni nadrcené skutečně hodně, tak maximální obtížnost byla samozřejmostí :-). Ithil říkala, že se pak kolem nás vytvořilo slušné japonské publikum a prý dost čumeli (oba jsme si totiž nejdříve museli nakonfigurovat E-amusement kartu). Jelikož jsem zvyklý hrát bez baru (doma na Impactu prostě není), ale tam byly, tak jsem docela čuměl, co všechno se dá krásně dávat. Hráli jsme nejdřív něco jednoduchého, a pak už to bylo Exotic Ethnic myslím na 12 tlapek a pak Geisha's Dream taky na 12. Vědět, že tam kouká tolik lidí, tak bych zařval něco ve stylu "Gaijin powaaa" nebo podobně :-) (gaijin znamená japonsky cizinec).

Po DDRku mi nebylo moc dobře, protože ty songy byly skutečně dost těžké a jakmile slezu z padu, tak jsem najednou totálně vyřízený. No vydýchával jsem to asi 20 minut :-). Mezitím už na Tokyo padla tma a v noci to město vypadá vážně hezky. 

Až bude možnost se podívat z větší výšky, tak chci udělat srovnání s Las Vegas :-). Udělal jsem několik snad pěkných fotek a pomalu jsme vyrazili směr hotel. Metro i v noci jezdí skutečně co pár minut a za chvíli jsme byli zpátky ve stanici Asakusa a vyráželi směr hostel. Po cestě ještě udělat pár fotek chrámu, kolem kterého jsme šli přes den - v noci byl moc pěkně nasvícený.

Náš první hostel byl v pohodě, v pokoji pro 4 lidi byly 2 palandy, postel normálně dlouhá, takže já jsem neměl problém. Moje úžasná custom-made, absolutely-safe redukce fungovala, takže všechny elektronické hračky si mohly dobít baterie. Japonská sprcha byla trochu menší, ale pořád jsem se vešel. Baterky jsme potřebovali dobít taky, protože tohle byl skutečně hodně dlouhý den. Trochu si ho shrneme : ještě v Praze jsme večer před odletem šli na Avengers (docela dobré, doporučuju). Z kina jsem se vrátil cca v 11. Udělal jsem poslední kontrolu balení a šel si dát poslední českou vanu. Spal jsem cca 2 hodiny a pak ve 4 odjezd na letiště. Tam jsme čekali 2 hodiny na letadlo do Milána. Let do Milána trval 1:30, v Miláně jsme čekali 6 hodin na let do Tokya. Ten trval cca 12 hodin. Do Tokya jsme dorazili v 9:30 místního času a co se dělo už víte. Takže pokud počítám dobře, tak to dělá cca 34 hodin vzhůru. Čili spánek přisel dost vhod :-).

Všechny fotky naleznete tady : http://www.facebook.com/media/set/?set=a.3185323388973.2129753.1142422295&type=3&l=7846273e12