Společně jsme se busem přesunuli na Kyoto station, uložili krosny do storage a naše cesty se rozdělily. Kluci šli na bus, my s Ithil ještě jednou pořádně prolézt Bic Cameru u nádraží. Podle mapky u nádraží má být ještě jedna herna, ale nepodařilo se nám ji najít. Ono seznamy heren, co jsou na netu, jsou dost nekompletní a vyloženě orientační. Stačí se pořádně koukat a najdete herny zastrkané úplně všude. Takže jsme prolezli celou Bic Cameru pěkně odshora dolů. Já jsem byl opravdu malinký kousíček od toho si koupit klávesnici - měli tam Filco Majestouch Tenkeyless, kterou chci už dlouho. Naštěstí to byl japonský typ s extra dvěma alty, takže jsem odolal. Kdo to má pak po celý zbytek cesty tahat. Oba jsme si tam koupili několik malých kravinek (já např. nativní japonskou zástrčku pro svého superpsa - zabírá míň místa) a vyrazili směr stanice Kawaramachi - stejná herna jako jsme byli včera večer. Google poradil, že máme jet busem 205, tak jsme na něj sedli.
Já jsem trochu znejistěl, když bus odbočil úplně na druhou stranu než je cílová zastávka. Potom se zase vrátil na trasu, ale celou dobu takhle kličkoval. Potom jsem si uvědomil, co se to asi děje. Ono google maps umí najít spojení z místa A do místa B, ale např. u těch busů nezná konkrétní trasu mezi zastávkami. Ona modrá čára, kterou nakreslí na mapě vůbec nemusí být trasa, jakou ten bus pojede - spíš je to prostě nejkratší trasa mezi těmi dvěma body. I časová informace o délce jízdy (asi 10 minut) absolutně nesouhlasila. Onen bus 205 je asi nějaká ultra pomalá linka, co projíždí všechny prdelákovy po cestě, a to se nám fakt nechtělo čekat. Přede mnou seděl v buse nějaký děda, co furt pokukoval po Ithil. Potom se snažil dát do řeči se mnou, jenže neuměl samozřejmě ani slovo anglicky. Jsem mu řekl že jsme čeko, on naznačil jako pití piva, na to mu říkám pilsner atd. Zkusil jsem se ho zeptat, jestli ten bus jede to naší zastávky, ale začal jsem mít dojem, že neví vůbec nic. Furt mi čuměl do displeje mobilu, což taky nebylo jasný. Našel jsem zastávku, kde vylézt, abychom se svezli metrem, ale otravnej dědek tam bohužel vystupoval taky. Takže jsme ho rychle setřásli a sedli na metro :-).
Herny byly fajn a já jsem zjistil, že můžu aspon jednosměrně se zbytkem lidí komunikovat - stačí poslat SMS přes nějakou free SMS bránu (klidně českou). Máme už vyzkoušeno, že spolehlivě dojde i sem :-). Po asi 2 hodinách hraní Ithil zazvonil telefon, což byl domluvený signál, že kluci vyrážejí z Kinkakuji zpátky. My jsme tedy vyrazili zpátky na nádraží a čekali na domluveném místě u storage. Docela se to čekání protáhlo, ale kluci konečně dorazili. Když jsme se jich zeptali, jakou linkou jeli, tak byl důvod jasný - ano, byla to linka 205 :-). Všichni jsme byli dost unaveni z celého dne a těšili jsme se do vlaku. Ten bohužel z Kyota do Osaky jede pouhých 15 minut (!), takže jsme se nestihli ani uvelebit v sedadlech a byl čas jít ven.
V Osace jsme se přesunuli metrem do zastávky Namba, což je nám s Ithil už dobře známé obchodní centrum města. Náš další hostel totiž má zatraceně dobrou lokaci přímo u řeky, doslova kousíček od známého neonu s běžcem. Venku bohužel začalo trochu pršet, takže jsem se pohyboval přískoky mezi krytem a kontroloval pozici. Což je trochu proti potřebě GPSky mít volné nebe :-). Ale zadařilo se a my jsme dorazili do Hostelu Q. První dojem byl moc fajn, na recepci hrála reggae hudba, recepční byl hotový Bob Marley a byl moc friendly. Udělali jsme check-in, Bob nás vyvezl výtahem nahoru a ukázal tradiční lokace - záchody, sprchy, kuchyňku a podobně. Pak už nám jenom ukázal, že tady jsou private rooms, dal nám klíče a odešel zpátky (asi se pořádně zhulit). Po otevření pokojů nás čekal menší (větší) šok. Postele tam byly, ale třeba v našem pokoji s Michalem nebylo kromě postele vůbec nic. Jakože opravdu _vůbec_ nic (dobře, odpadkový koš tam byl). Ithil s Werem tam aspoň měli malý stolek na odložení věcí. A taky tam měli nějaký device na nouzové spouštění se z okna. Každopádně tohle ubytko stálo stejně jako minulý ryokan a nešlo to vůbec ani vzdáleně srovnat. A přitom má tenhle hostel hodnocení 90%! A to jsme původně chtěli zůstat déle. Ono se ale vyplatí objednat jednu noc a potom řešit prodloužení posléze, po ověření. Ješte dole na recepci, se snad Michal ptal, jestli nemá do kolonky check-out date napsat až přespříští den :-).
Kde nic není, tam ani smrt nebere. Za záběrem už je jenom okno.
Zato to vypadá, že se snad v noci budou spouštět malí návštěvníci (bohužel na palandě nahoře jsem spal já)
Naprosto mě rozsekala Ithil, která do tohodle všeho přiběhla s malým sáčkem nějakého prášku a prej že "jsme dostali zadara". Po chvíli mě uklidnila, že to je jenom prací prášek (potřebovali jsme už vyprat hadry - docházejí trička, člověk se tu dost potí). Tak jsme si aspoň vystřelili ze všech na facebooku jednou fotkou (kdo viděl, si určitě vzpomene :-)). Praní vůbec byl sám o sobě zážitek - pračky jsme našli bez problému, ale nikde nebylo napsáno, na kolik stupňů perou. Mě by to bylo jedno, ale Ithil říkala, že na tom prý záleží. Hm, tak jsem skočil dolů pro Boba na recepci a on se to snažil zjistit z pračky. Evidentně nikdy nic nepral :-). Nakonec jsme společně vydedukovali, že pračka sama o sobě vodu neohřívá, ale je připojená na bojler vedle. Tam šlo v pohodě nastavit teplotu, ale Bob nás upozornil, že ten bojler ohřívá i vodu pro sprchy vedle (ženské). Ithil to vůbec neřešila a naordinovala jim teplotu 35C :-D. Vyprané hadry jsme pak rozvěsili na můj UTP kabel a všichni jsme šli nějak spát.
O dva dny později jsem si to přečetla a celé to prožila znovu. Mám slzy od smíchu, byla to hrůza, ale co by to bylo za život kdyby se člověk nemoh takovým věcem zpětně zasmát. P.S. Bob byl fakt super
OdpovědětVymazat