neděle 25. května 2014

Den čtrnáctý - Sendai/Matsushima Bay

Během včerejška mi psal Xsoft, že má jeden tip na zakončení výletu. Jedná se o výlet na sever k městu Sendai. Nachází se tam totiž zátoka Matsushima se snad 200 různými ostrůvky. Podle Japanguide to patří společně s Miyajimou (hotovo) a Fuji (musím si něco nechat i na příště :-)) mezi nej místa v Japonsku. Na severu jsem ještě nikdy nebyl z jednoho prostého důvodu - je tam taková ta jaderná elektrárna (Fukushima Daiichi), kterou poškodilo tsunami. A byl (stále je) to asi jeden z největších průserů jaderné energetiky. Ono se jim totiž částečně nebo úplně roztavily hned 4 reaktory zároveň. Takže jsem na minulém výletu (2012) sliboval doma, že tam nepojedeme. Ale teď je 2014, čili slib už neplatí. Zároveň tam fakticky nepojedu, vlak v tom městě maximálně zastaví na pár minut při cestě tam a zpátky. Sendai se nachází ještě dál na severu. Podle Japanguide jsou v okolí sice hodnoty radiace zvýšené (asi 10x více než je běžná hodnota), ale pořád to nestanoví žádné riziko pro krátkodobý pobyt. A zároveň je dnes poslední den, kdy mi platí railpass, takže se vyplatí ho pořádně podojit. Ostatní zůstávají v Tokyu.

Ráno jsem vstal dřív, abych měl maximum času. Vyrazil jsem někdy v 8:00 na Kamata Station. Tam jsem se setkal s docela velkou tlačenkou lidí, co jeli do práce. Ale odjel jsem normálně prvním vlakem a po cca 30 minutách dorazil v pořádku do Tokyo Station a tam si zarezervoval místo v šinkanzenu na sever. Všechno bez problému a za chvíli jsem byl na nástupišti. Oproti Tokaido Shinkansenu (naše důvěrně známá linka směrem na Osaku) tady jezdí jiné vlaky. Ty já moc rád, takže jsem na nástupišti dost fotil.



Cesta vláčkem do Sendaie mi zabrala asi 2,5 hodiny. Po cestě jsem musel udělat jeden screenshot, to snad chápete :-).


Vlak městem a zastávkou Fukushima ale pouze projížděl, takže žádné další zajímavé fotky nemám. Zbývala už slabá půlhodinka do Sendaie. Už z okénka vlaku jsem jasně viděl, že počasí dnes žádná hitparáda nebude. Po příjezdu do Sendaie nebyl problém nalézt správnou lokálku. Sendai je sice menší město, ale žádný úplný vidlákov to není. Na lokálku jsem naskočil asi za 10 minut čekání a podle japanguide věděl, že cesta na Matsushima-Kaigan zabere 30-40 minut.

Po asi 20 minutách pohodové jízdy se stala věc, co mi trochu zkazila plány - všichni z vlaku vystoupili (včetně strojvedoucího :-)) a nechali ho tam jenom tak stát ve stanici. Mašínfíru jsem rychle odchytl a rukama nohama jsem se ho zeptal, jak dál se mám dostat na stanici Matsushima-Kaigan. Okolo nebylo skoro nic, prostě japonský vidlákov. On vytáhl nějaký plánek s japonskými číslovkami a jediné, čemu jsem rozuměl bylo "rapid line". Poděkoval jsem mu, ale stejně jsem se ještě chtěl zeptat dole ve stanici člověka co hlídá gate.

Tady bych rád vložil svoje pozorování - čím dále jste od velkého města, tím méně a méně se domluvíte anglicky. Samozřejmě vyjímkou jsou provařená turistická místa - tam je všechno v pohodě.

Dole u gate jsem zaslechl hluk přijíždějícího vlaku. Rychle jsem vyběhl po schodech nahoru, abych zjistil, že stojí na druhém nástupišti. Takže jsem super rychle seběhl dolů a vysprintil nahoru a naskočil do něj. Pak jsem jenom čekal, kterým směrem se rozjede, bylo to fifty-fifty, ale jel správně :-). To jsem si ale uvědomil, že jsem měl celou dobu otevřený bágl (kupoval jsem si dole nějaké pití v automatu a vlak mě vyrušil). Naštěstí bylo vše na svém místě, ale potenciál pro velký průser (ztráta pasu/peněz/railpassu) byl tak velký, že jsem sám sobě slíbil, že tohle dobíhání už prostě praktikovat nebudu. Ono stejně pojede další vlak a za možné problémy to prostě nestojí. Japonci to připomínají vtipnými plakáty úplně všude.

Tento vlak mě opět vytrolil, ujel 3 zastávky a situace se opakovala. Tentokrát do vagonu ale nastoupil nějaký pán, ale na moje "sumimasen?" moc nereagoval. Pak mi došlo, že je to asi houmles. Ono vlaky na těchto vidláckých linkách mají tlačítko na otevření dveří na požadavek. Navíc je tam čudl i na zavření dveří. I když byl vlak odstavený (neměl žádnou posádku), tak obě tato tlačítka fungovala. Houmles to asi moc dobře věděl, protože si zavřel všechny dveře ve vagonu. Já tam s ním zevlit nechtěl, takže jsem vylezl ven na nástupiště. A zavřel za sebou opět dveře, aby mu nebyla zima :-). Sednul jsem si na lavičku a psal text tohoto blogu. Po asi 15 minutách přijel další vlak a ten už jel do kýžené stanice.

Ve stanici Matsushima-Kaigan mě překvapil ohromný počet lidí a školních výletů, který vystupoval z vlaku. Na to, jaké venku panovalo počasí (zataženo a lehký déšť) tu bylo opravdu narváno. A všude samozřejmě popisky anglicky v latince, no problemo. Já jsem měl jenom jediný problém - v Tokyu když jsem ráno vyrážel panovalo vedro 30C, ale tady byla dost zima a pršelo. A foukalo. A já si nevzal ani blbou mikinu (budiž to lekce pro příště). Bylo mi jasné, že v takovémhle stavu si to moc neužiju.

Ještěže tady máme tvrdý kapitalismus - zapadl jsem do nejbližšího shopu se suvenýry a hledal jsem něco vhodného pro mě. Našel jsem mikinku, která splňovala moje 2 parametry - velikost XL a kapuci. To, že má nápis Fukushima na zádech jsem zjistil až potom a je to příjemný bonus :-). Hnedka jsem si ji koupil plus deštník. Sice jsem byl o 5000 yenů lehčí, ale zato v teple a v suchu. Takže za mě velmi přínosný obchod.

Vybaven novým gearem jsem došel k přístavišti pro lodě ze kterého jezdí vyhlídkové plavby po ostrůvkách na které jsem měl tip od Xsofta. Měli tam dedikovaného pána na komunikaci v english, který mi vysvětlil, že mám na výběr dvě trasy. Jedna se vrací zpět do stejného místa, ze kterého vyrazila. Druhá vede trochu jinudy a končí ve městě více na jihu. Pokud mám v plánu se vrátit do Sendaie (což mám), tak mi doporučil druhou trasu. Lístek platí na obě trasy a v kteroukoliv dobu (lodě jezdí každou hodinu, poslední v 15:00). Takže ideálně si to tu v klidu prolezu, pak naskočím na loď a zpátky do Sendaie je to kousek, super.

Mým prvním cílem byl ostůvek Fuukurajima. Je propojený s pobřežím mostem a prý nabízí super výhledy. Za most bylo mýtné 200 yenů, ale stálo to za to. Asi i kvůli počasí jsem na onom ostrově potkal doslova 6 lidí za hodinu - a všechno Japonci. Takže jsem se s všemi zdravil (koničiva) a všichni byli úplně vysmátí a odpovídali mi zpátky. Ostrůvek jsem prolezl úplně celý, včetně všech zákoutí a pláží. Místy to bylo dost o hubu (namoklé nezpevněné cestičky do celkem ostrého stoupání k plážím), ale nic se mi nestalo. Zaujala mě tam jedna věc - byl tam moc pěkný altánek, akorát byl celý počmáraný. Nebyl to vandalismus, ale spíš lidi, co tam chtěli prostě zanechat stopu (i v tomto nic-moc počasí tam byl úchvatný výhled). Mezi nic neříkajícími vzkazy "pan XY tady byl dne Z" jsem tam našel jednu opravdovou perlu.


Text v angličtině tam říká:

Look before you
[How beautiful is that]

Your camera won't do justice
[A lens is such a trap]

This scene has no borders
[So why should we impose?]

Let your mind out
Look before you
[The truest state is slow] -> kanji, které bohužel nedokážu dekryptnou

Opravdu velmi přesně to vystihovalo atmosféru tohoto místa.


My camera won't do justice :-)

Po nasátí atmosféry tohoto místa jsem se vrátil přes mostík zpátky na pevninu. Kousek dál směrem od pláže se nachází buddhistický chrám. Původně me odradilo, že dost velká část byla zakryta lešením a vstupné - 1000 yenů. Nakonec jsem si uvědomil, že se sem možná zas tak brzo nepodívám a byla by škoda o něco přijít. A lodě ještě pojedou další. Tak jsem si koupil lístek a šel dovnitř.

Na začatku byla prohlídka vnitřku jedné z budov. To znamenalo u vchodu pěkně boty dolů. Fotit se tam mohlo, akorát bez blesku.

 
Mě se to moc líbilo, ale tu atmosféru klidu se nedá na fotkách nijak zabrat. A všechno to bylo provoněné těmi jejich vonnými tyčinkami. Dále mě exkurze zavedla na vršek kopce k mazoleu někoho důležitého.



Toto místo je zároveň evakuační zónou v případě zemětřesení a následných vln tsunami. Celý přístav je plný značek se směrem k evakuační zóně a vzdáleností v metrech. Na Miyajimě to bylo podobné - berou to tady sakra vážně.



Následovalo muzeum s památkami - tam byl všude jasný zákaz veškerého focení, takže vám žádné fotečky neukážu. Ale bylo to všechno velmi pěkné s ukázkami samurajských mečů, dobovými freskami a podobně. A opět v rohu seismograf a větší věci přidělané dráty k podstavci. Zemetřesení v 2011 a následné tsunami jim většinu unikátních kousků zničily, takže od některých věcí tam byly třeba jenom střepy nebo vázy byly evidentně slepované. Ale byly vystavené se stejnou pýchou jako vše ostatní.



Zbývalo se vrátit zpátky do přístavu a v krytém waiting roomu počkat na loď. Už na mě zbývala jenom poslední, ale aspoň se počasí trochu zlepšilo a nepršelo. Na přístavišti bylo trochu zamíchání, měl jsem odjíždět z mola 5 (loď na jih), ale chlápek v uniformě mě poslal na 6ku, že je to OK. Dal jsem na jeho radu, maximálně se vrátím sem místo do města kousek na jihu, o nic nejde. Při nástupu na loď mi ještě řekl, že "more seats on second deck", takže jsem rovnou vylezl nahoru. Tam byla moc pěkná krytá kabinka a úplně prázdná! Po chvíli tam přišel starší anglicky mluvící pár. Všechno mi bylo jasné, když pak kolem šel zřízenec vybírat cash - za tuto palubu byl příplatek 300 yenů. Mě se tu líbilo, tak jsem zaplatil. Ale aspoň mi řekl o další funkci - dá se vylézt až na samotný vršek lodi.

Plavba byla naprosto v pořádku :-). Škoda toho počasí, ale to je přece záminka se sem vrátit :-).


 
 
 
 
 
Loď dojela do přístavu a já jsem zjistil, že oněch 300 yenů byly opravdu velmi dobře utracené peníze. Celé spodní patro totiž bylo plné Francouzů (já jim říkám jejich pravým rodovým jménem - žabožrouti). Jak je poznáte? Úplně jednoduše - jsou stále zmatení, stále hledají cestu. Po rusácích zabírají druhé místo na mém osobním žebříčku nenávisti. Asi budou i vyjímky, ale ještě jsem je nenašel (viz. článek o Miyajimě z tohoto výletu). Snažím se nemít vůči lidem předsudky, ale u nich to prostě nejde. Opět se to potvrdilo když 3 experti úspešně blokovali celou docela širokou lávku (5 lidí se tam ale v pohodě vejde - musejí mít ale mozek) a pohybovali se přitom šnečí rychlostí (asi by toho šneka nejradši ihned zpapali).

Naštestí se mi kolem nich podařilo prosmýknout a vysokou rychlostí jsem směřoval pryč - bonjour. Po asi dvou minutách rychlé chůze, když jsem si byl jistý, že mi nejsou v patách, jsem už konečne v klidu nažhavil mapu a vydal se směrem k nádraží. Vlak do Sendaie frčel za chvíli a naštestí tyhle vlaky z vidlákovů do města směřují vždy do velké stanice, kde mají konečnou.

Na Sendai Station jsem ještě chvíli uvažoval, že bych si prolezl okolí, ale nakonec jsem byl dost unavený a už se mi chtělo na hotel. Takže jsem došel k okénku "Shinkansen transfer tickets", ukázal jsem svůj railpass a chtěl asap lístek do Tokya. Slečna za okénkem neuměla moc anglicky, ale hned se dala do práce, pohoda. Úsměv na rtech mi ztuhl ve chvíli, kdy se na mě vítězoslavně podívala a evidentně se ptala: "hayate OK?". Já absolutně nevěděl, co to znamená, tak jsem to zkoušel zjistit. Ale ona pořád to samo. Tak nakonec dám ukazováček a palec do kruhu (univerzální symbol pro OK) a souhlasím. A s hrůzou čekám, do jaké díry to pojedu. Jak mi ukázala lístek, tak bylo všechno jasné - Hayate je název expresu, je přesně jak jsem chtěl a jako bonus to jede jenom necelé dvě hodinky. Takové expresy jsou vždy OK :-). A důvod k obavám skutečně není - _vždy_ když si kupujete/rezervujete lístek ho s vámi projde (jestli sedí stanice odjezdu a příjezdu plus časy). Takže v nejhorším případě prostě řeknete, že ne a vystaví vám jiný, no problem.

Až cestou na nástupiště jsem si všiml, že mám VIP místo, car 1, seat 1-A :-).

Přesunul jsem se na nástupiště a trochu s napětím čekal, co že to přijede za vlak. Nezklamal :-).

Ve vláčku jsem se uvelebil do pohodlné sedačky a všiml si další feature, co na jižní trati není - kromě sklonu opěradla si můžete i povysunout sedák dopředu - super. Ještě mě zaujalo, že chlápek (japonec) sedící vedle mě něco doplácel průvodčímu, který kontroloval lístky. Já si připravil svůj lístek, ale průvodčí se jenom usmál a ukázal, že OK. Prostě VIP :-).

Vláček byl skutečný expres, protože první stanice, kde stavěl po Sendai bylo až Ueno. Cesta tedy utekla až moc rychle a já jenom lituju, že jsem neměl připravený telefon na video - vláčky ze severní trasy projíždějí Akihabarou, doslova úplně vedle Yodobashi Camery. Vím to, protože v mekáči tam pravidelně koukám z okna na projíždějící vlaky. Zbývalo se přesunout přes známou Keijin-Tohoku line na stanici Kamata na hotel. Bohužel jsem neměl klíč (ráno jsem zjistil, že klíč který mám není od našeho pokoje, ale od pokoje Ithil, tak jsem ho nechal ležet u nás). Vlezl jsem si do herny kousek od našeho hotelu kterou našla Ithil a poslal jí SMS přes bránu, aby pro mě pak zašli, až se vrátí.

Herna byla příjemné překvapení - sice na arkádách nebyly sluchátkové ampy, ale všechno hrálo krásně nahlas a jako bonus byly 4 songy za kredit (standard jsou 3). Odehrál jsem asi 4 songy, pak dorazila Ithil a šli jsme zpátky na hotel. Po cestě jsme skočili ještě do tradiční sushi restaurace. Všechno bylo ok, dokud do mě nezačal něco valit kuchař (samozřejmě japonsky). Furt valil, my mu furt nerozuměli, dokud ho Ithil nenechala svoji myšlenku demonstrovat. Šlo o to, že jsem měl objednané maki s kaviárem a máčel jsem si je jenom spodkem rýže v sójovce (logicky - kdybych maki otočil, kaviár se vysype). K jídlu jsme měli ještě zázvor - ten jsem používal klasicky na resetování chuti. No a kuchařovi šlo o to, že si mám zázvor namočit do sójovky, a potom s ním potírat vršek maki. Nikdy jsem to neviděl, ale budiž - potom jsem to tak dělal celou dobu, aby měl radost, jak to hloupého gaijina naučil. Ostatní návštěvníci se přitom různě pochichotávali. Takže jsme se shodli, že dojíme svoje jídlo, zaplatíme a mizíme odtud. Dobře jsem se v tu chvíli rozhodně necítil.

Při cestě z restaurace jsme přeběhli cestu na blikajícího zeleného panáčka a hned potom nás zastavili dva příslušníci Kobanu (policie). Kvůli tomu panáčkovi to asi nebylo, ale chtěli prostě "ID kardo". Ukázali jsme jim svoje pasy (v Japonsku máte povinnost ho mít vždycky u sebe) a oni se to snažili luštit. Ptali se na národnost, tak jim říkám "čeko" a oni se ptali hodně lámanou angličtinou, jestli sightseeing. Tak říkám OK, oni se ještě zeptali, kdy odjíždíme - říkám že zítra, což jsem si uvědomil až potom že není pravda - správně bylo pozítří. Pak nás nechali jít, oba byli slušní a úplně v pohodě. Co mě ale hodně překvapilo bylo, že vůbec nekontrolovali imigrační kartu (to je takový papírek co vám připnou do pasu při příjezdu a zase odtrhnou při odjezdu).

Možná bylo dobře, že jsem nakonec tohoto super dne zažil tyto dvě celkem negativní zkušenosti. Připomněly mi totiž jednu věc - nejsme tady doma, a asi nikdy nebudeme. Člověk si za ty dva týdny až moc zvykl, a přitom je třeba mít tohle stále na paměti. Takže díky kuchaři (ty především) a kobane (vy ale děláte prostě svoji práci) za připomenutí.

Žádné komentáře:

Okomentovat