Den dvanáctý - Tokyo - Imperial gardens/Shinjuku

Ráno jsme si museli zabalit krosny, i když jsme se jenom stěhovali do jiného pokoje. Naštěstí nás na recepci čekala dobrá zpráva - pokoj už je ready, takže jsme si tam hnedka šli hodit věci. Na první pohled vypadal lépe, než ten minulý - o dost víc místa a tatami (tradiční japonské spaní na zemi na tlusté matraci) je prostě lepší než obyč postel. Ale nemá cenu checkovat pokoj v hotelu, když venku čeká Tokyo.

Ithil chtěla omrknout nějaké shopíky v okolí Ginzy. Já jel opět s ní, protože ona zastávka se nachází jenom kousek od samotného srdce Tokya - bývalého místa paláce. Našli jsme její Hello Kitty shopík a ona začla řešit svoje kabinové zavazadlo. Krosna od Ithil má totiž odepínací baťůžek, který normálně používá. Dá se ale nechat přidělaný a potom je to jeden kus. Což znamená, že může mít do letadla ještě jedno zavazadlo. Což znamená možnost přivézt si více hadrů - win. Já jsem se rozloučil a vydal se pěšky k onomu bývalému paláci. Ten den bylo opět opravdu šílené vedro - google ukazoval něco kolem 30C. Na nebi ani mráček, takže slunce nedávalo ničemu šanci. Já jsem i přesto nikam nespěchal a v klidu si všechno obešel. Vypadá to opravdu skvěle, jak v samotném středu velkoměsta je ohromná plocha vyhrazena pro zeleň. A pro historický vodní příkop. Všude okolo se doslova bojuje o každý metr místa, ale tady je ho dost.

Okolo zahrad je několik velmi high class hotelů (překvapivě) a jeden moc pěkný park s fontánami před jedním z hotelů.

Vedle fontán byl hned jeden z mostů, kudy se dá dostat do zahrad. Žádné vstupné tam není, jenom dostanete plastovou kartičku, kterou při odchodu odevzdáte zpátky. Hned za vstupem se nachází malé muzeum s některými kusy nádobí (opravdu nádherně zdobenými) z období Edo. Bylo tam ale zakázáno fotit. Co mě ale zaujalo obzvlášť bylo to, že některé větší kusy nádobí byly ke svému podstavci přidělány tenkými plastovými nitkami. Což bylo divné, protože celé to ještě bylo ve vitríně s tlustými skly. Potom mi to došlo - je to kvůli zemětřesení, aby to prostě nepopadalo a nerozbilo se. Moje domněnka se potvrdila, když jsem si v rohu jedné skříně všiml seismografu. Byl to nějaký low-tech typ, protože kreslil tužkou po papíře. Ale právě na něm bylo pouhým okem vidět, že o malé otřesy tady není vůbec nouze :-).





Postupoval jsem zahradami dál a dál až do pomyslného středu - vyvýšeného místa, kde dříve stával palác. Ona vyvýšenost symbolizovala nadvládu panovníka. Palác byl však už kdysi dávno vypálen a teď tam jsou místo něj lavičky. Ze zahrad jsem záměrně odešel jiným mostem, abych si po cestě zvládnul prohlédnout jiná zajímavá místa.

Po zahradách jsem se vydal pěšky na stanici Tokyo. Projížděl jsem skrz ní už hodněkrát během obou výletů, ale nikdy jsem ji ještě neviděl zvenku. Vypadá přitom moc pěkně.

Evidentně mají Japonci rádi svou historii a chrání si ji. Ale ona malá budova klame, ta stanice je skutečný moloch, kde se potkávají dvě linky šinkanzenů, nespočet linek lokálních vlaků a samozřejmě metro. Nasedl na oblíbenou JR Yamanote line a vydal se směrem do Shinjuku. Je tam ta zahrada, o které jsem včera psal, že má zavřeno.

Stanice Shinjuku takky není žádný drobeček. Po příjezdu jsem dostal hlad a hledal jsem nejbližší mekáč - po chvíli hledání už jsem do sebe ládoval dva číze a kolu. Po vydatném jídle nastal čas zkonzultovat mapu a zjistit správný směr do oněch zahrad (Shinjuku Gyoen). Bohužel se nacházely přesně na druhé straně nádraží. Už jsem se tam solidně ztrácel a líbilo se mi to. Chystal jsem se udělat další PhotoSphere, protože záplava nápisů popisujících jednotlivé exity vedla doslova až "do nevidim". Na plánku jsem jich našel 28, každý byl A nebo B.

V tu chvíli mě oslovil perfektní angličtinou postarší pán. Ptal se, zda potřebuji pomoct - to šla PhotoSphere stranou a já hned souhlasil, protože byla dost velká možnost, že tady strávím další půl hodinu blouděním. Pán mi řekl, že je to jeho hobby pomáhat ztraceným turistům a dal mi zadara uplně luxusní guide po Tokyu (pěkně tlustý). Já se s ním dal trochu do řeči, povídal jsem mu, že jsem v Japonsku už podruhé, ve kterých městech jsem byl a podobně. On zase, že ho štve jak byl v cizích zemích ztracený a že proti tomu bojuje a podobně. A že Tokyo je velmi chaotické město. Já mu zase říkal, že ty zahrady co hledám mají v pondělky zavřeno, což byla pro něj nová informace. Nakonec mi poradil, abych se vydal nadchodem (ten byl úplně nejvíc zapadlý - bez šance ho najít náhodou). Rozloučili jsme se a já vyrazil.

Je opravdu skvělé potkávat takové lidi, nakonec bych si asi poradil i sám, ale zabralo by mi to mnohem víc času. Za nadchodem už stačilo odbočit podle instrukcí a dorazil jsem do oné zahrady. Bylo těsně před 15. hodinou a zahrada zavírala v 16:30, takže jsem byl rád, že jsem blouděním neztratil moc času. Vstup byl snad za 500 yenů.

V zahradách se mi moc líbilo, opět opečovávaný kus zeleně obklopený betonovou masou. Obsahovala i různé tradiční čajové domky a podobně.

Na dost místech si člověk připadal, jakoby se ocitnul v lese.

Po chvíli zevlení na tom skvělém místě už se rozhlasem rozléhalo, že bude park za chvíli zavírat. Přesunul jsem se zdarma na Akibu a zahrál pár kreditů. Na hotel jsem se vrátil nezvykle brzo (asi v 18). Říkám si, že když to nebude pravidlem, tak si nějaké plýtvání času můžu dovolit. Byla tam i telka, ale jenom s jediným programem - anglické CNN. Nechal jsem to hrát jako kulisu a protřídil fotky a vůbec udělal spoustu věcí, které jsem pořád odkládal. Později dorazila Ithil ukázat svoje nákupy a pak spát.