Ráno jsme chtěli dát tentokrát něco všichni společně. Já měl připravený plán prozkoumat Okayamu a Himeji, ale to byla spíš úplná nouzovka, kdyby nebylo absolutně co dělat. V těch městech totiž nic moc není, akorát zahrady a hrad. Od někoho zaznělo Kyoto a shodli jsme se, že proč ne. Odsud je to slabá hodinka a dost věcí k objevení. Třeba imperial gardens, to je velký zelený čtverec uprostřed, tam jsme ještě nebyli, jedem. Potřebujeme být zpátky ve 20:00 na Temma station, máme tam domluvený sraz s japonkou z couchsurfingu.
Během přesunu na místo, když jsme jeli z Osaka Station Shin-Osaku podotkl Xsoft, že stačí zůstat v tom vlaku, že jede taky do Kyota a jsou to jenom 3 zastávky. Ale není to Shinkansen, což je pro maximalizaci minut v něm stráveném nevhodné. Takže šup šup vystoupit Shin-Osace a nasednout na nějaký. Sice je to posezení jenom asi 15 minut, ale pořád to za to stojí :-).
V Kyotu na místní station jsme nasedli na metro a jeli do oněch zahrad. Počasí ten den bylo skvělé, možná až trochu moc, takže v rámci těch zahrad jsme se přesouvali od stínu ke stínu. Všechny zajímavé atrakce tam měly bohužel zavřeno. Ono někdy je vydefinované nějaké pravidlo typu: "každé druhé útery v měsici zavřeno", což byl náš případ. Ale ono to vůbec nevadilo, dostupných prostor tam bylo dost i mimo to. Prolezli jsme všechno metodou "pacman" (hlavně nic nevynechat!) a pak chvíli chillovali ve stínu a plánovali, co dál.
Nakonec jsme jeli omrknout buddhistické chrámy na východním okraji města. Přesný název úplně nevím, ale z historie to můžu dohledat. Bylo to dobré, kombinace jejich architektury s výhledy na velkoměsto pod vámi je dechberoucí. Já chtěl ještě omrknout místní zahradu (pochopitelně) a ta zavírala v 16:00. Čas se krátil, takže jsem vyrazil napřed, kluci měli dorazit za chvíli po nafocení věcí. Já jsem dost bloudil, než jsem našel vlez do té zahrady.
Zahrada samotná za moc nestála: 1. byla dost malá, 2. vstup za 300 JPY, 3. týpci se strunovkama, co to tam udržovali moc atmosféře nepřispívali. Ale bylo to těsně před zavíračkou, takže budiž. Vylezl jsem ven a psal na chat, jak to vypadá s ostatními. Dostalo se mi odpovědi, že našli nějakou "zkratku", je tam ale napsané, že po 16. hodině se už nedá vrátit, protože v tu dobu se zavírá celý areál. Chtějí to ale risknout, takže jsou "all-in".
Mě nezbývalo než si sednout do stínu před bránu a čekat. Zcela dle očekávání v 16:00:00 zavřeli velkou dřevěnou bránu. Pak jsem se jenom tiše chichotal turistům, kteři se za chvíli začali vynořovat z areálu, všimli si zavřené brány a vždycky se jenom tiše otočili a šli zpátky :D. Podle geolokace a infa z chatu byli kluci v neprostupném lese a snažili se dostat na druhou stranu hory. Tam podle mapy byly akorát samé vidlákovy.
Já jim popřál hodně štěstí a sám jsem se vydal ještě omrknout downtown. Pak se najíst na Kyoto station a přesunout zpátky do Osaky (kterým typem vlaku snad nemusím psát). Ještě jsem rychle skočil na hotel se vykoupat, abych před japonkou nesmrděl. Kluci se mezitím vymotali z vidlákovů a prý pojedou přímo na domluvené místo.
Na Temma station jsme se všichni společně sešli s Kanou, moc milou japonkou se kterou jsme skočili do malého baru v západním stylu pokecat. Anglicky uměla tak středně, takže translátory a podobně dost lítaly, ale bylo to fajn. Každý jsme měli přesně jeden drink a kecali jsme snad 3 hodiny. O všem možném, nakonec došlo i na hudební hry :-). Kana musela zítra do práce, takže cca ve 23 jsme to rozpustili, samozřejmě jsme před tím pořešili facebooky a podobně :-).
středa 10. května 2017
Den třetí - Arima Onsen
Ráno jsem opět vstal dost brzo, snad kolem 7. a vyrazil sám směr můj dnešní cíl - Arima Onsen. Jedná se o malé městečko s několika přírodními prameny na druhé straně hor než je Kobe. Japanguide to doporučoval jako fajný jednodenní výlet. Trochu jsem se obával způsobu dopravy - byla řeč o busech a lanovkách, ale nakonec jsem tam našel spojení normálně po lidsku - vlaky. Stačí jet místním metrem dál za Shin-Kobe, potom dlouhým, asi 8km dlouhým tunelem a jste na druhé straně hor. Pak už je to otázka asi další hodiny vlakem. Rozhodně se vyplácí mít nabitou nějakou IC kartu, protože se jedná o hrozné vidlákovy a opravdu nechcete řešit, za kolik si koupit lístek. U IC stačí mít nabito dost peněz, pípnout při vstupu a pak pípnout znova při výstupu. Strhne si to samo, když nemáte dost tak si akorát vedle v automatu dobijete.
Samotný Arima Onsen je malinké městečko v horách, kam vedou jenom jedny koleje a je to konečná. Vlaky se musejí střídat, jeden tam zajede, aby mohl druhý odjet, roztomilé. Všechno je v docházkové vzdálenosti. Jako první věci si tam každý všimne upraveného koryta horské řeky. Je tam různé kamení a prolézačky, z dálky to vypadá moc hezky. Hned vedle jsou ale žluté majáky - ono se ta voda může asi při přívalových deštích dost rychle zvednout, pak je třeba rychle utíkat. Bohužel, se to nestalo :-(.
Problém tohohle místa je ten, že je tu příliš mnoho lidí (hlavně turistů) v úzkých uličkách, prostě tlačenka. Já si našel nějakou trasu po městě, co vede kolem všech zajímavostí. Těmi jsou především napíchnuté prameny pro onseny. Je to taková dřevěná věc, ze které nahoře z komínku odchází pára. Voda (tahle má konkrétně 93C) pak jde přímo do onsenu. Mají tu několik druhů pramenů, stříbrný, zlatý podle minerálů. V dalším je prý trochu radia, dobré pro zdraví :-).
Menší z těch onsenů se jmenuje Gin no Yu a obsahuje čistou "střibrnou" vodu. Kolem nebyly davy turistů, tak si říkám, proč si ho nedát. Musím říct, že ta voda byla opravdu velice horká, ale nakonec jsem se ponořil až po krk. Pak na sebe chrstnout ledovou vodu a takhle opakovat aspoň 3x. Když po téhle proceduře pak vylezete ven, tak je to jako powerbanka pro tělo, jste nejvíc plní energie. Jako bonus se ještě vyjasnilo. Onsen prostě dělá všechno lepší :-). Na místě už jsem měl všechno prolezlé, takže jsem se vlaky vrátil do Shin-Kobe a posléze do Sannomiya station, což je takové hlavní nádraží v okolí. Našel jsem tam dost dobrou Namco hernu s hromadou ufo catcherů a celkem prázdným oddělením s hudebními hrami. V klidu jsem si zahrál Chunithm asi hodinu.
Pak mi dost kručelo v břiše, tak jsem našel Subway restauraci kousek od Kobe Harborlandu. Tam jsem ještě nebyl, čili to byla dobrá kombinace. Po jídle jsem šel kouknout na to nábřeží. Tam to žilo opravdu hodně - nejdřív holka jenom tak hrála na kytaru, o kousek dál byly bleší trhy nebo lidi jenom tak chillovali. Počasí už bylo luxusní. Pomalu jsem došel k Meriken Parku, tam byl nějaký dost velký festival - cca 50+ lidí tam live tančilo, mám video.
Jelikož tuhle část mám jinak už prolezlou z minulého výletu, tak jsem chtěl dát něco special. Nabídla se vyhlídková jízda lodí, 45 minut po okolí za 1200 JPY. Bylo to moc pěkné, loď jela nejdřív kolem loděnic Kawasaki a Mitsubishi. Tam jsem si nafotil už třetí ponorku za všechny výlety po Japonsku, mám na ně štestí :-). Dál se jelo kolem letiště Kobe, pod mostem, který jej spojuje s pobřežím. Celou dobu byl hoodně v dálce k vidění Akashi Ohashi, největší visutý most na světě (pro víc infa o mostu viz. minulý výlet, tentokrát už mostík dávat znova nebudu - ale jinak je totálně super).
Po návratu lodí už to bylo jenom takové poflakování po okolí, pak nasednout na JR Kobe Line, přesunout se na Osaka Station, tam přesednout na Loop Line a jet až "domů" do Shin-Imamiya ... taková už skoro rutina tady - nejlepší na ní je, že stojí přesně 0 JPY, pokud máte rail pass :-). Je mi trochu líto peněz z minulých výletů, kdy jsme jezdili např. do Shin-Osaky z hotelu metrem, což je sice bez přestupů, ale každá cesta stojí asi 200 JPY. Jo, a taky jsme našli druhý exit na Shin-Imamiya, který je asi o 300m blíž hotelu :-)). Nikdo z nás si ho za ty dva roky nevšiml. Pořád je tu stále dost věcí k objevení.
Na hotelu jsem si dal druhý onsen tenhle den (protože proc ne) a uložil se k hibernaci.
Jelikož tuhle část mám jinak už prolezlou z minulého výletu, tak jsem chtěl dát něco special. Nabídla se vyhlídková jízda lodí, 45 minut po okolí za 1200 JPY. Bylo to moc pěkné, loď jela nejdřív kolem loděnic Kawasaki a Mitsubishi. Tam jsem si nafotil už třetí ponorku za všechny výlety po Japonsku, mám na ně štestí :-). Dál se jelo kolem letiště Kobe, pod mostem, který jej spojuje s pobřežím. Celou dobu byl hoodně v dálce k vidění Akashi Ohashi, největší visutý most na světě (pro víc infa o mostu viz. minulý výlet, tentokrát už mostík dávat znova nebudu - ale jinak je totálně super).
Po návratu lodí už to bylo jenom takové poflakování po okolí, pak nasednout na JR Kobe Line, přesunout se na Osaka Station, tam přesednout na Loop Line a jet až "domů" do Shin-Imamiya ... taková už skoro rutina tady - nejlepší na ní je, že stojí přesně 0 JPY, pokud máte rail pass :-). Je mi trochu líto peněz z minulých výletů, kdy jsme jezdili např. do Shin-Osaky z hotelu metrem, což je sice bez přestupů, ale každá cesta stojí asi 200 JPY. Jo, a taky jsme našli druhý exit na Shin-Imamiya, který je asi o 300m blíž hotelu :-)). Nikdo z nás si ho za ty dva roky nevšiml. Pořád je tu stále dost věcí k objevení.
Na hotelu jsem si dal druhý onsen tenhle den (protože proc ne) a uložil se k hibernaci.
úterý 9. května 2017
První dva dny - Osaka, Kobe
Přišel rok 2017 a další výlet do Japonska. Pro mě je to už počtvrté a původně jsem ani neměl záměr psát. Technika je totiž už stará (pamatuje první výlet z 2012, už tehdy to byl krám) a opruz s ní mi ubíral čas, který šlo využít jinak. Jelikož ale tentokrát máme několik dlouhých cest vlakem, kde krom spánku nejde nic moc užitečného dělat, a od více lidí se tu objevil požadavek na blogování, tak jsem si řekl, že proč ne. Začněme.
Ještě malý disclaimer: ten krám na kterém to píšu je vhodný opravdu jenom na to. Všechny fotky a videa teď uploaduju z telefonu na facebook, tak si je můžete prohlédnout tam. Pokud mě nemáte na facebooku, tak je ještě kompletní kopie všeho na Flickru. Proto sem žádné fotky dávat nebudu, je to hrozný opruz na tomto stroji editovat.
Ještě malý disclaimer: ten krám na kterém to píšu je vhodný opravdu jenom na to. Všechny fotky a videa teď uploaduju z telefonu na facebook, tak si je můžete prohlédnout tam. Pokud mě nemáte na facebooku, tak je ještě kompletní kopie všeho na Flickru. Proto sem žádné fotky dávat nebudu, je to hrozný opruz na tomto stroji editovat.
Cesta
Po zkušenostech z minula poprvé rezignuji na krosnu a beru si jako hlavní kufr věc s kolečkama. Ani v největším vidlákově jsem nikdy neviděl povrch, po kterém by měl valící se kufr problém. Díky tomu si můžu odpustit neustálé nahazování a shazování plné krosny ze zad, při kterém vždycky akorát čekám, kdy tím někoho omylem přetáhnu. Taky s sebou neberu žádnou bundu (mám akorát mikinu na sobě) a žádné další kalhoty (krom těch, co mám na sobě). Minule se tohle všechno ukázalo jako zbytečná zátěž a je čas se poučit. Zbytek nákladu je standardní.
Tentokrát jedeme ve "veteránské" sestavě - všichni jsme byli v Japonsku už minimálně 3x. Kromě mě jede Xsoft a Deirh, všichni se známe přes DDRko.
Po transferu na letiště v Praze jsme se tam všichni sešli a odletěli prvním spojem do ČSA do Amsterdamu Schipol. K tomu musím akorát podotknout, že ČSA jsou pěkně lakomé aerolinky - Poláci vám na letu do Varšavy (který je ještě kratší) dají zadara kafe/čaj/pivo/limo a čokoládovou tyčinku. Oproti tomu u nás je všechno pěkně za Eura - i hloupá voda. Takže děkuji, nechci.
V Amsterdamu jsme měli 6 hodin čekačku na druhý let. Deirovi se podařilo najít suprové místo s fatboyema, které jsme nemilosrdně privatizovali a spali tam, já se koukal na nějaké seriály. Pak ještě rychlé jídlo v mekáči, nákup nějakých kravin (já si koupil takovou tu nafukovací podkovu - polštář) a je čas nasedat do našeho letadélka.
Tam člověka trochu znejistí, když uvidí svoje jméno na displeji, ať se dostaví na gate. Byli jsme tam napsaní všichni 3 a nakonec to žádný průser nebyl, akorát potřebovali načíst naše pasy. Letadlo tentokrát bohužel nebyl B787 ale klasika B777-200. Letecká společnost je opět KLM a letíme opět do Osaky. Proč měnit věci, které minule tak dobře fungovaly, že?
Let samotný je nutné zlo, bez kterého to prostě nejde. Já se velmi brzo smířil s tím, že spát v letadle prostě nedokážu a nemá cenu se o to snažit. Jakmile jsem si tohle vyjasnil, tak to šlo zvládat v pohodě. Nejdřív jsem pařil staré DOS střílečky (jedna z mála věci, kterou tenhle psací stroj zvládne obstojně). Pak jsem koukal na filmy, co byly v nabídce. Měli The Passengers, což jsem chtěl už delší dobu vidět, takže jsem začal tím. Ten film je odpad. Já od prvních sekund očekával sci-fi (ty vizuály jsou super). Bohužel se mi dostalo plochého, naprosto průhledného a předvídatelného love story s několika sci-fi prvky. Dokoukal jsem to do konce čistě ze zvědavosti a rychle to zavřel. Naštěstí tam měli Inception, kterým jsem si spravil chuť. Viděl jsem to asi pošesté a stejně to bylo úplně super. Dvě a půl hodiny pryč jako nic, mistrovské dílo. A jako bonus jsou v tom filmu Shinkanseny :-). Pak už to bylo pár hodin do přistání v našem cíli. Imigrační, celní úplně v klidu a tak nám to skutečně začalo.
Den 1.
První věcí bylo vyzvednout a rozběhat datové SIMky od eConnectu Japan na poště přímo na letišti. Toho jsem se obával, protože tentokrát mám jiný telefon, než posledně. Moje obavy se naplnily - po nastavení podle návodu mi akorát probliklo 3G, ale s výkřičníkem, že bez netu a pak opět zmizelo. Xsoftovi a Deirovi to fungovalo v pohodě. Zkoušel jsem všechno možné, rezervní telefon, ale stále to odmítalo spolupracovat. Nakonec jsem začal ze zoufalství zkoušet měnit věci, které nebyly zmíněné v manuálu. Po změně jedné z nich se karta probrala a začla fungovat (jednalo se o APN protocol - já tam měl IPv4/IPv6 ... bylo to potřeba změnit na IPv4, třeba to někomu pomůže). Bez funkčních dat bych tady opravdu pobíhat nechtěl. Já jsem se hnedka zašel na záchod převléct do kraťasů a čistého trička - další zkušenost z minula.
Pak jsme zašli do FamilyMartu nakoupit první potraviny. Já si okamžitě naplnil zásobu jerky, to je jasné :-). U kasy před námi stála holka s velkým batohem, na kterém měla nášivku "Český Krumlov". Řekl jsem to Xsoftovi, ten se s ní dal za chvíli do řeči. Byla to nějaká skautka, která u nás skutečně byla. Jela směrem do Namby, tak jsme jeli vlakem společně. Jelikož ještě naše JR passy nebyly aktivní, tak jsme využili služeb Nankai rail.
Po asi 40 minutách jsme se rozloučili se skautkou a vystoupili na naší stanici Shin-imamiya. Jako první ubytko jsem booknul pro mě osvědčený Hotel Chuo hned vedle této station. Nechali jsme tam kufry (check-in byl až později) a vyrazili směr tradiční první destinace - Abeno Harukas.
To je takový vysoký věžák s vyhlídkovou plošinou. Trochu problém bylo, že Golden Week byl v plném proudu a všude spousta lidu. Takže vystát frontu na výtah a pak chvíli pozevlit nahoře. Po sjetí dolů jsem navrhoval kouknout do Tennoji Zoo, čistě pro zabití času, než bude v 16 check-in. Tam bylo opět velice mnoho lidu a slunce hodně pražilo - nebylo mi nejlépe a k tomu jsem byl na nohách už víc než 24 hodin. Bylo potřeba to ale vydržet a jít spát nějak normálně - to je nejlepší proti jetlagu.
Někdy kolem 17 jsme šli na check-in a hnedka si dali horkou lázeň - super. Já jsem pak selhal a kolem 18 jsem asi na 2 hodiny vytuhl. Kluci chtěli večer, až nebude takové horko, ještě trochu prozkoumat okolí, takže mě probudí. Ještě jsme hnedka prodloužili ubytko na další 2 noci. Totálně mě dostala cena - 2100 JPY za člověka/pokoj/noc. Tenhle hotel za tyhle peníze je opravdu výhra.
Cca ve 20 hodin jsme tedy vyrazili ven. Já jsem moc nehlídal směr a najednou koukám, že procházíme uličkou, kde je jeden bordel vedle druhého. Navenek je to maskované jako snack-bar, ale všichni vědí. Kouknu na Google mapu a koukám, že jsme jižně od Shin-imamiyi. Od toho ve všech průvodcích hodně odrazují, takže jsem upravil náš směr severně.
Pak už se moc nedělo, zapadli jsme do herny u Abeno Harukas a začli zkoumat nové arkády. Mě hodně zklamal ReflecBeat - je tam nová verze ze které vykuchali skoro všechny staré (a dobré) songy. Teď je tam tak 5 hratelných songů :-(. Snad je někde nějaká možnost to vrátit. Pak se zbývalo vrátit na hotel, připravit a zkonzumovat ufo nudle a spát.
Den 2.
Tradičně jsem moc nespal, takže jsem vyrazil hnedka ráno v 7 si projít okolí. Kluci se ozvali někdy kolem 9, já jsem navrhnul zajet mrknout na horu u Shin-kobe. Sice jsem tam už byl minulý rok, ale bylo to moc fajn a klidně si to zopáknu. V konbini jsem si dobil na suICa kartu nějaký bakšiš, protože kupovat si pokaždé lístek je opruz. Padlo rozhodnutí vyměnit JR passy, což jsme udělali na Shin-osace. Sedli jsme na první Shinkansen a svezli se jednu stanici do Shin-kobe.
Tam bylo potřeba najít nástupní stanici lanovky nahoru. Minule jsem tam bloudil snad hodinu, teď jsem čekal, že to bude lepší. Bylo - bloudili jsme jenom 45 minut, ptali se 2x, ale aspoň nám paní na tourist infu dala 20% slevu na lanovku :-). Tam jsme si koupili jednosměrné lístky, opět zaznělo varování, že dolů je to "2 hours, very difficult hike", já se usmál, protože vím že jsou to tak trochu kecy :-).
Bohužel cestou nahoru začínalo pršet, to je vždycky komplikace. Vyjeli jsme až nahoru, kde půjčovali deštníky a zaopatřili se. Déšť vypadal, že brzy skončí, takže jsme prolézali různé skleníky a podobně - všechno v ceně lanovky. Ono celý ten komplex jsou zahrady kde pěstují především různé bylinky. Já posledně tyhle prostory neprocházel, protože jsem neměl moc času. A bylo to pěkné, měli tam například lahvičky s vůněmi prakticky všech známych bylin/květin. O něco dál to samé s kořením. Skleníky, lázeň pro nohy a další atrakce následovaly. Déšť mezitím ustal, my jsme se dostali na konec zahrad a vrátili deštníky. Taky padlo definitivní rozhodnutí jít dolů pěšky - když začne pršet, tak máme prostě smůlu.
Cesta dolů byla stejně v pohodě, jako minulý rok. Šli jsme kolem jezera, které Kobe používá jako zásobník pitné vody. Taky 2x nádherné vodopády a prakticky netknutá příroda. A zdarma. Kdo jede dolů lanovkou, tak o tohle všechno přijde, nedoporučuji :-). Doslova po 5 minutách chůze od vodopádu jste zpátky na Shin-kobe.
Kluci měli namířeno do Meriken parku, já jsem se vydal do zahrad v Kobe, protože ty posledně měly zavřeno. Popisovat nádheru zahrad tady je škoda slov, koukněte na fotky. Prozevlil jsem to tam až do zavíračky.
Další část plánu bylo setkání s prvním člověkem z couchsurfingu, které tady našel Deirh. Byl to Petr, Polák co tady žije delší dobu. Dřiv byl v Nagasaki, v Osace je asi 2 měsíce. Zamluvil pro nás all you can eat&drink restauraci za 2000 JPY za hlavu, což je dobrý deal. Jelikož to byl cizinec, tak uměl výborně anglicky a probírali jsme všechno možné. Jako Evropan chápe ty divné věci na Japoncích, takže už víme, proč je např. na Vánoce tady tak hrozně populární jíst KFC. Vtipná byla situace s alkoholem - kluci si objednali nějaké drinky, které byly tak brutálně naředěné, že ten chlast z toho nebyl z toho ani cítit. Já chtěl zkusit místní whiskey, přinesli mi ji ve sklenici cca 200ml, naplněnou po okraj (!). A ředěná skutečně nebyla, takže já měl pití na večer už zajištěné.
Jedli jsme všechno možné, od místních dumplings s krevetou uvnitř, přes kusy kuřete (absolutně bez kostí) po různé dezerty. Po 90 minutách nás vyhodili (je to časově omezené), tak jsme ještě chodili okolo. Ukázal nám taky to, že blízko každé pachinko herny je ilegální směnárna kuliček. Skutečně - náhodně jsme šli kolem nějaké herny, Deirh se zeptal a během 30 sekund nám ukazoval anonymní okýnko, ze kterého koukaly akorát ruce :-). A lidi tam vesele vyměňovali. Už začínalo být pozdě, takže jsme se rozloučili a šli zpátky na hotel.
Tam jsme bohužel nestihli onsen (zavírá v 23:30) a já jsem si vybral nejhorší sprchovací místnost. Když ani po 3 minutách teplá voda nejela, tak jsem rezignoval a začal se mýt studenou. Nakonec i ta teplá voda najela :-). Pak spát.
Tam bylo potřeba najít nástupní stanici lanovky nahoru. Minule jsem tam bloudil snad hodinu, teď jsem čekal, že to bude lepší. Bylo - bloudili jsme jenom 45 minut, ptali se 2x, ale aspoň nám paní na tourist infu dala 20% slevu na lanovku :-). Tam jsme si koupili jednosměrné lístky, opět zaznělo varování, že dolů je to "2 hours, very difficult hike", já se usmál, protože vím že jsou to tak trochu kecy :-).
Bohužel cestou nahoru začínalo pršet, to je vždycky komplikace. Vyjeli jsme až nahoru, kde půjčovali deštníky a zaopatřili se. Déšť vypadal, že brzy skončí, takže jsme prolézali různé skleníky a podobně - všechno v ceně lanovky. Ono celý ten komplex jsou zahrady kde pěstují především různé bylinky. Já posledně tyhle prostory neprocházel, protože jsem neměl moc času. A bylo to pěkné, měli tam například lahvičky s vůněmi prakticky všech známych bylin/květin. O něco dál to samé s kořením. Skleníky, lázeň pro nohy a další atrakce následovaly. Déšť mezitím ustal, my jsme se dostali na konec zahrad a vrátili deštníky. Taky padlo definitivní rozhodnutí jít dolů pěšky - když začne pršet, tak máme prostě smůlu.
Cesta dolů byla stejně v pohodě, jako minulý rok. Šli jsme kolem jezera, které Kobe používá jako zásobník pitné vody. Taky 2x nádherné vodopády a prakticky netknutá příroda. A zdarma. Kdo jede dolů lanovkou, tak o tohle všechno přijde, nedoporučuji :-). Doslova po 5 minutách chůze od vodopádu jste zpátky na Shin-kobe.
Kluci měli namířeno do Meriken parku, já jsem se vydal do zahrad v Kobe, protože ty posledně měly zavřeno. Popisovat nádheru zahrad tady je škoda slov, koukněte na fotky. Prozevlil jsem to tam až do zavíračky.
Další část plánu bylo setkání s prvním člověkem z couchsurfingu, které tady našel Deirh. Byl to Petr, Polák co tady žije delší dobu. Dřiv byl v Nagasaki, v Osace je asi 2 měsíce. Zamluvil pro nás all you can eat&drink restauraci za 2000 JPY za hlavu, což je dobrý deal. Jelikož to byl cizinec, tak uměl výborně anglicky a probírali jsme všechno možné. Jako Evropan chápe ty divné věci na Japoncích, takže už víme, proč je např. na Vánoce tady tak hrozně populární jíst KFC. Vtipná byla situace s alkoholem - kluci si objednali nějaké drinky, které byly tak brutálně naředěné, že ten chlast z toho nebyl z toho ani cítit. Já chtěl zkusit místní whiskey, přinesli mi ji ve sklenici cca 200ml, naplněnou po okraj (!). A ředěná skutečně nebyla, takže já měl pití na večer už zajištěné.
Jedli jsme všechno možné, od místních dumplings s krevetou uvnitř, přes kusy kuřete (absolutně bez kostí) po různé dezerty. Po 90 minutách nás vyhodili (je to časově omezené), tak jsme ještě chodili okolo. Ukázal nám taky to, že blízko každé pachinko herny je ilegální směnárna kuliček. Skutečně - náhodně jsme šli kolem nějaké herny, Deirh se zeptal a během 30 sekund nám ukazoval anonymní okýnko, ze kterého koukaly akorát ruce :-). A lidi tam vesele vyměňovali. Už začínalo být pozdě, takže jsme se rozloučili a šli zpátky na hotel.
Tam jsme bohužel nestihli onsen (zavírá v 23:30) a já jsem si vybral nejhorší sprchovací místnost. Když ani po 3 minutách teplá voda nejela, tak jsem rezignoval a začal se mýt studenou. Nakonec i ta teplá voda najela :-). Pak spát.
pátek 27. května 2016
Den dvacátý druhý a návrat
Poslední plnohodnotný den tohodle výletu nastal (a přišlo mi, že zatraceně rychle). Já jsem si slíbil, že to už moc nebudu hrotit a dám nějaký relax - přecejenom zítra mě čeká 12 hodin posezeníčko v letadle do Amsterdamu, potom ještě 1,5h let do Prahy. A to dorazím v neděli v 17:45 evropského času a v pondělí pěkně do práce. No, bude to "pěkné". Ráno ještě přišel mail od KLM, že je aktivní check-in, tak jsem hnedka vysockoval dobré sedadlo. A taky mi pomalu začala docházet realita, že odsud zítra fakt už asi vypadnu.
Z checkinem jsem tedy počkal až úplně do poslední chvíle (10:00), protože tenhle pokojík, ve kterém jsem byl ubytován, je fakt super. Nakonec ale bylo potřeba zase naládovat MEGA otravnou krosnu a vypadnout dál. Další ubytko, které jsem bookoval je teda už pro nás oba (Xsoft dorazí dneska večer z Tokya). Zároveň je to kousek odtud (Sakai, jižně od Osaky), takže jsem se přesunul metrem na místo. Air Hostel Osaka (to je název našeho posledního ubytka) sice má napsáno, že mají uchování zavazadel, ale spoléhat se mi na to s megatěžkou krosnou na zádech už nechtělo. Takže jsem dojel na nejbližší stanici metra a uložil ji tam do skříňky za 500 JPY.
Dál si říkám, že jsem ještě neviděl hrad v Osace, jedu tedy tam, abych zjistil, že je venku 29C a totální nával lidí tam (sobota). To už mi docela začínalo vadit, že prostě nevím kam zalézt a jenom tak chillovat. Na jednu stranu si říkám - OK, aspoň se mi bude chtít víc domů. Na druhou stranu odsud nechci odjet nasraný, že. Takže šup zpátky na metro a přesun na Nambu - tam jsem zalezl do osvědčené Taito Station si něco posledního zahrát. Po chvíli už jsem měl toho rámusu dost a říkám si, že už fakt pojedu někam k hostelu a prostě to prozevlím.
Takže opět přesun na metro a stanici Kita-Kagaya. Tam jsem zamával svojí krosně (pořád bezpečně uložené ve skříňce) a vylezl ven. Tam totální saigon, teplota 30C a jasno, takže jsem velice rychle našel na mapce blízký park a v něm lavičku ve stínu. Jelikož na datakartě mi zbývalo asi 3,5GB dat, tak jsem píchnul telefon na powerbanku a prostě si jenom tak browsil, čučel na youtube videjka a tak. Prostě jako doma. Taky jsem vykalil nějaký FamilyMart alkohol, který už cca 2 dny tahám v báglu. A začalo mi být dobře. Chvíli jsem si zahrál i ten Ingress, ale v tomhle vedru mi to moc nevydrželo a misi z Japonska splněnou mít nebudu, smůla.
To už bylo dávno po otevření checkinu v našem hostelu, takže jsem šel tam, krosnu jsem nechal pořád na metru, je to kousek. Místo docela dobře skryté a zarostlé, lituju lidi bez mapy, co to budou hledat. Přivítala mě tam moc milá majitelka, ukázala okolí i pokoj. Z recenzí jsem veděl, že je to předělaný ateliér a je to teprve rok. Takže jsem velká očekávání neměl a přesto to bylo úplně v pohodě. Dost velký pokoj, postel, zásuvka a wifi. Co chtít víc? Takže jsem zapadl do pokoje a dost dlouho psal, protože včera na to moc nebyla nálada. Večer dorazil Xsoft, on sdělil svoje dojmy z Koreje (příště ji asi dám), já zase sdělil svoje dojmy (Kobe a okolí je prostě SUPER). Pak už zbývalo jít spát, budík na 6:30, zaspat by hodně bolelo.
Návrat
Probudili jsme se podle plánu, bylo potřeba pořádně zabalit krosny, aby obsah přežil cestu, nechat klíč od pokoje na recepci a vypadnout. Letiště je docela blízko, stačí dojít na metro, jet asi 3 stanice, potom přesednout na Nankai Line a jet expresem. Ten byl dost nacpaný, a to byla neděle brzo ráno. Ale sedli jsme si.
Pořádně jsem si neuvědomoval, jak je letiště Kansai International (KIX) daleko od pevniny - po příjezdu jsme byli moc vydření z toho, že jsme zase v Japonsku, teďka jsem délku toho mostu vnímal velice dobře. Na letišti žádný problém nenastal - našel jsem službu pro balení kufrů bez problému, za 1000 JPY zabaleno. Pak checkin, rychle něco koupit ve FamilyMartu, securita a za chvíli jsem už koukal na naše letadlo. Nebude to (bohužel) zase 787, ale stará osvědčená 777. Vtipné je, že ta věc se jmenuje Litomyšl Castle :-).
Let samotný mi utekl dost rychle, nejdřív jsem koukal na Deadpoola a potom na posledního Kurýra. Pak jsem se zkoušel vyspat, ale to mi velice úspěšně mařil nějaký holanďan (chlap, odhaduju 40+), který seděl vedle mě. Určitě moc dobře víte, že podloketníky v letadle jsou tak trochu napůl pro oba. Občas je to trochu boj, ale po nějaké době se spolucestujícím najdete nějaký kompromis, jak se tam vejít oba. Tenhle chlápek ale byl proti - celou dobu okupoval 100%. Nejdřív mi to bylo jedno, po těch 4 hodinách filmů bych si ale taky rád opřel loket, tak jsem se tam začal sunout silou. On samozřejmě totálně zapřený a neuhnul ani o milimetr. Fajn, říkám si, když boj, tak boj a jel jsem dál. No, po 45 minutách už docela funěl a nakonec to prohrál. To už nedal a jako první otevřel hubu - výhra pro mě. Anglicky, docela nasraně něco ve stylu jestli si nechci koupit jeho sedadlo (moc dobře neuměl). Tak mu úplně v klidu odpovídám: Just share, can you share? (Poděl se, umíš se podělit?). A naprostý klid. To mu pak asi něco v tom jeho mozečku seplo a konečně jsem byl vpuštěn do jeho výsostného území. A já byl happy z mého vítězství, tak jsem konečně aspoň na chvíli usnul.
Někde nad Baltským mořem jsem si všiml, že jsme nabrali asi 30 minut zpoždění. To se může stát, když na takhle dlouhé trase chytíte protivítr a pak letíte pomaleji. Problém bylo, že na přestup do Prahy mám 1:20 a tohle z toho ukrojilo skoro třetinu. Chvíli před přistáním mě uklidnil KLM staffák, co si mě našel a říká, že ten spoj je OK, že není třeba zase tak spěchat. A řekl mi i číslo gate, kde stojí to letadlo do Prahy: D69. Až tehdy jsem si uvědomil, jak je asi Schipol velký, když má tolik gates.
Po otevření dveří letadla jsem tedy vyrazil, bylo potřeba znova projít securitou a pasovkou. Naštěstí to měli skvěle zorganizované a při přestupu, na který máte málo času jsou tam expresní fronty. Takže jsem v pohodě dorazil na gate D69 ještě během normálního boardingu. Do Prahy poletím 737 slabou hodinku a půl. Ten let jsem si velice užíval, perfektní viditelnost a měl jsem booknuté místo u nouzového východu, takže i luxusní místo na nohy. Vedle ob sedačku seděla akorát ženská, co si něco četla, takže celé oba podloketníky jenom pro mě, super. Po přistání v Praze tam dorazili naši a během 30 minut jsem byl doma a výlet oficiálně skončil.
Co říct závěrem? Snad jenom díky za čtení a sorry za opoždění s tímhle posledním dílem (návrat do české reality si vzal svou daň). A taky samozřejmě prostý fakt: ani potřetí nemám dost a už přemýšlím, kdy se tam zase vrátím.
Z checkinem jsem tedy počkal až úplně do poslední chvíle (10:00), protože tenhle pokojík, ve kterém jsem byl ubytován, je fakt super. Nakonec ale bylo potřeba zase naládovat MEGA otravnou krosnu a vypadnout dál. Další ubytko, které jsem bookoval je teda už pro nás oba (Xsoft dorazí dneska večer z Tokya). Zároveň je to kousek odtud (Sakai, jižně od Osaky), takže jsem se přesunul metrem na místo. Air Hostel Osaka (to je název našeho posledního ubytka) sice má napsáno, že mají uchování zavazadel, ale spoléhat se mi na to s megatěžkou krosnou na zádech už nechtělo. Takže jsem dojel na nejbližší stanici metra a uložil ji tam do skříňky za 500 JPY.
Dál si říkám, že jsem ještě neviděl hrad v Osace, jedu tedy tam, abych zjistil, že je venku 29C a totální nával lidí tam (sobota). To už mi docela začínalo vadit, že prostě nevím kam zalézt a jenom tak chillovat. Na jednu stranu si říkám - OK, aspoň se mi bude chtít víc domů. Na druhou stranu odsud nechci odjet nasraný, že. Takže šup zpátky na metro a přesun na Nambu - tam jsem zalezl do osvědčené Taito Station si něco posledního zahrát. Po chvíli už jsem měl toho rámusu dost a říkám si, že už fakt pojedu někam k hostelu a prostě to prozevlím.
Takže opět přesun na metro a stanici Kita-Kagaya. Tam jsem zamával svojí krosně (pořád bezpečně uložené ve skříňce) a vylezl ven. Tam totální saigon, teplota 30C a jasno, takže jsem velice rychle našel na mapce blízký park a v něm lavičku ve stínu. Jelikož na datakartě mi zbývalo asi 3,5GB dat, tak jsem píchnul telefon na powerbanku a prostě si jenom tak browsil, čučel na youtube videjka a tak. Prostě jako doma. Taky jsem vykalil nějaký FamilyMart alkohol, který už cca 2 dny tahám v báglu. A začalo mi být dobře. Chvíli jsem si zahrál i ten Ingress, ale v tomhle vedru mi to moc nevydrželo a misi z Japonska splněnou mít nebudu, smůla.
To už bylo dávno po otevření checkinu v našem hostelu, takže jsem šel tam, krosnu jsem nechal pořád na metru, je to kousek. Místo docela dobře skryté a zarostlé, lituju lidi bez mapy, co to budou hledat. Přivítala mě tam moc milá majitelka, ukázala okolí i pokoj. Z recenzí jsem veděl, že je to předělaný ateliér a je to teprve rok. Takže jsem velká očekávání neměl a přesto to bylo úplně v pohodě. Dost velký pokoj, postel, zásuvka a wifi. Co chtít víc? Takže jsem zapadl do pokoje a dost dlouho psal, protože včera na to moc nebyla nálada. Večer dorazil Xsoft, on sdělil svoje dojmy z Koreje (příště ji asi dám), já zase sdělil svoje dojmy (Kobe a okolí je prostě SUPER). Pak už zbývalo jít spát, budík na 6:30, zaspat by hodně bolelo.
Návrat
Probudili jsme se podle plánu, bylo potřeba pořádně zabalit krosny, aby obsah přežil cestu, nechat klíč od pokoje na recepci a vypadnout. Letiště je docela blízko, stačí dojít na metro, jet asi 3 stanice, potom přesednout na Nankai Line a jet expresem. Ten byl dost nacpaný, a to byla neděle brzo ráno. Ale sedli jsme si.
Mostík na KIX v dálce
Pořádně jsem si neuvědomoval, jak je letiště Kansai International (KIX) daleko od pevniny - po příjezdu jsme byli moc vydření z toho, že jsme zase v Japonsku, teďka jsem délku toho mostu vnímal velice dobře. Na letišti žádný problém nenastal - našel jsem službu pro balení kufrů bez problému, za 1000 JPY zabaleno. Pak checkin, rychle něco koupit ve FamilyMartu, securita a za chvíli jsem už koukal na naše letadlo. Nebude to (bohužel) zase 787, ale stará osvědčená 777. Vtipné je, že ta věc se jmenuje Litomyšl Castle :-).
Nekecám :-)
Let samotný mi utekl dost rychle, nejdřív jsem koukal na Deadpoola a potom na posledního Kurýra. Pak jsem se zkoušel vyspat, ale to mi velice úspěšně mařil nějaký holanďan (chlap, odhaduju 40+), který seděl vedle mě. Určitě moc dobře víte, že podloketníky v letadle jsou tak trochu napůl pro oba. Občas je to trochu boj, ale po nějaké době se spolucestujícím najdete nějaký kompromis, jak se tam vejít oba. Tenhle chlápek ale byl proti - celou dobu okupoval 100%. Nejdřív mi to bylo jedno, po těch 4 hodinách filmů bych si ale taky rád opřel loket, tak jsem se tam začal sunout silou. On samozřejmě totálně zapřený a neuhnul ani o milimetr. Fajn, říkám si, když boj, tak boj a jel jsem dál. No, po 45 minutách už docela funěl a nakonec to prohrál. To už nedal a jako první otevřel hubu - výhra pro mě. Anglicky, docela nasraně něco ve stylu jestli si nechci koupit jeho sedadlo (moc dobře neuměl). Tak mu úplně v klidu odpovídám: Just share, can you share? (Poděl se, umíš se podělit?). A naprostý klid. To mu pak asi něco v tom jeho mozečku seplo a konečně jsem byl vpuštěn do jeho výsostného území. A já byl happy z mého vítězství, tak jsem konečně aspoň na chvíli usnul.
Někde nad Baltským mořem jsem si všiml, že jsme nabrali asi 30 minut zpoždění. To se může stát, když na takhle dlouhé trase chytíte protivítr a pak letíte pomaleji. Problém bylo, že na přestup do Prahy mám 1:20 a tohle z toho ukrojilo skoro třetinu. Chvíli před přistáním mě uklidnil KLM staffák, co si mě našel a říká, že ten spoj je OK, že není třeba zase tak spěchat. A řekl mi i číslo gate, kde stojí to letadlo do Prahy: D69. Až tehdy jsem si uvědomil, jak je asi Schipol velký, když má tolik gates.
Po otevření dveří letadla jsem tedy vyrazil, bylo potřeba znova projít securitou a pasovkou. Naštěstí to měli skvěle zorganizované a při přestupu, na který máte málo času jsou tam expresní fronty. Takže jsem v pohodě dorazil na gate D69 ještě během normálního boardingu. Do Prahy poletím 737 slabou hodinku a půl. Ten let jsem si velice užíval, perfektní viditelnost a měl jsem booknuté místo u nouzového východu, takže i luxusní místo na nohy. Vedle ob sedačku seděla akorát ženská, co si něco četla, takže celé oba podloketníky jenom pro mě, super. Po přistání v Praze tam dorazili naši a během 30 minut jsem byl doma a výlet oficiálně skončil.
Co říct závěrem? Snad jenom díky za čtení a sorry za opoždění s tímhle posledním dílem (návrat do české reality si vzal svou daň). A taky samozřejmě prostý fakt: ani potřetí nemám dost a už přemýšlím, kdy se tam zase vrátím.
sobota 21. května 2016
Den dvacátý prvý - Kyoto a Osaka
Ráno byl čas sbalit všechny věci a vypadnout z Hotelu Chuo. Ty 3 noci tady utekly zatraceně rychle. Jak jsem už mockrát psal - tenhle hotel je za ty peníze vážně super a všema deseti ho doporučuju. V recenzích si dost lidí stěžuje na sterilní atmosféru - to je trochu pravda, protože ta věc má 9 pater a většinou to používají Japonci. Ale nevím kde jinde dostanete private se solidní wifi, lázeň, yukatu, ručník (a jeden menší), kartáček + pastu, ledničku a TV za 2500 yenů za noc ?! Lokace je taky v pohodě, akorát nechoďte jižně od hotelu ... úplně náhodou jsem se dozvěděl, že tam je největší slum v Japonsku :-). Moje další solo ubytko je Sakai Guest House, dost daleko odtud a nemají tam napsanou úschovu bagáže, takže to bude nutno pořešit. Tahat naloženou krosnu je vážně opruz a příště si už beru nějakej kufr s kolečkama - mnohem lepší. Takže plán je nejprve uložit krosnu někam do skříňek na strategickém místě.
Naivně jsem si myslel, že Shin-Imamiya, což je nejbližší JR station bude skříněk plná. Bohužel - byl tam jediný blok a na všech svítil nějaký error. Pak mi došlo, že jsou zablokované schválně - blíží se G8 summit tady a všude dávají warningy, že třeba koše nebo skříňky nebudou available. Nakonec jsem se rozhodl jet na nějakou velkou station, tam to bude určitě lepší. Osaka station je vhodný cíl. Po dojetí tam a minutí asi 3 bloků úplně plných nebo nepoužitelných skříňek jsem konečně našel v nějaké shopping pasáži skříňku, co by šla použít. Bohužel na Suice už nemám skoro žádnou cash, tak jsem musel platit hotově a nechat si vytisknout QR kód pro odblokování. Ale bez krosny je to prostě lahoda a svět je hned veselejší. Koukám vedle, že tam je Yodobashi Umeda, což je zase obchoďák s elektrem velký minimálně stejně, jako v Akihabaře. Šel jsem ho prozkoumat a dost přitom fotil. Dřív mi to přišlo blbé, ale s blížícím se datem odletu drzost stoupá.
Koukal jsem hlavně na literaturu, hodinky a audio a strávil tam asi 1:30. Po vylezení ven řeším, co dál. Pak mě napadá Kyoto - chci se tam podívat na shopping část a taky trochu prozkoumat historickou část města - minulý výlet jsem místo toho řešil svůj ušní příběh. Jednoduché - jednu stanici na Shin-Osaka a pak shinkansenem. Všechno na JR rail pass. Ani ne za 45 minut jsem na Kyoto station. Dále jsem jel busem na místo a prolezl trochu tu shopping část. Bylo asi 14 hodin a já chtěl dát ještě něco - kouknu na Japanguide a tam je nějaký nejvíc známý chrám, dobré hodnocení a koukám, že je to v docházkové vzdálenosti. Tak jsem se tam vydal.
A to byla chyba. Zaprvé - venku bylo asi 28C a naprosto jasno, takže prakticky nebylo úkrytu před tou velkou věcí na obloze (historická část má minimum vysokých budov, které poskytují alespoň nějaké krytí). A taky byl pátek večer, což znamenalo, že prakticky každý šel tam, kam já. To byla největší tlačenka mimo podchod, kterou jsem tady zažil. Představte si jednosměrnou cestu, do kopce, která je totálně ucpaná busy a auty. A tou se proplétá dav lidí, byl to prostě masakr forte. Když jsem uviděl špičku chrámu, tak už byla cesta uzavřená pro vozidla, ale zase kvantita lidí stoupla tak 5x. Na to jsem už neměl náladu, takže jsem popošel o jednu ulici vedle a vydal se zpát
ky. Tohle mi za to nestojí :-).
Google mapa říkala, že už jsem zase docela blízko Kyoto station, tak jsem se rozhodl to dojít pěšky. V tom hrozném vedru jsem dával jednu láhev tekutin za druhou, ale nakonec se podařilo se tam vrátit nohama. Za odměnu jsem si dal Subway a šel na vlak zpátky do Osaky. Celkově shrnuto - tohle Kyoto za moc nestálo. V Osace jsem měl ještě dost času, tak jsem se vrátil na Osaka station a našel si hernu v Umedě, která je hned vedle. Tam to bylo opět šílené z hlediska kvantity lidí - pátek večer. Naštěstí ReflecBeat už je tu out a skoro nikdo ho nehraje. Po cca 2 hodin závislačení nastal čas jít na hostel. Ještě jsem si zahrál hru "najdi ploché místo na opření foťáku" a něco málo nafotil. Vyzvedl jsem si krosnu a jel JR vlakem zpátky na Shin-Imamiya, tam přesedám na Nankai vlak na jih - to už je soukromý přepravce a JR rail pass je mi k ničemu. Kupuji si lístek a přijíždí vlak - je mi jasné, že tohle je reserved, kam nemůžu, ale mi stačí jet asi jenom 6 minut, takže zevluju mezi vagony. Prochází průvodčí (moc hezká ženská) a chce lístek - ukazuju, co mám, ona trochu zavrtí hlavou. Já říkám "Sakai" (název příští stanice), ona jenom "nextu station", zasměje se a odchází. Tohle bylo v pohodě.
Na místě zapínam mapy a neomylně nacházím hostel. Ani se neodvažuju si domyslet, co by se stalo, kdyby se telefon z jakéhokliv důvodu rozhodl stávkovat. Jsem na té placce tady moc závislý. Ono ubytování není ani tak hostel, jako normální rodinný dům upravený do jeho podoby. Vede to hrozně milá holka, po checkinu mi dává jenom takovou kartičku s kódem od hlavních dveří, na pokoj už jdu sám. Začínám cítit nějakou zradu typu R2 hostel, ale je to v pohodě. Můj private je pokoj pro 3 lidi ve kterém jsem sám. Dveře sice nemají zámek, ale aspoň se dají zablokovat zevnitř. A wow, ta měkounká postel a peřinka - nejlepší, co jsem tady kdy měl. A jako bonus je to v opravdu klidné části města, takže špunty nejsou potřeba a já tady spím prakticky jako doma.
Naivně jsem si myslel, že Shin-Imamiya, což je nejbližší JR station bude skříněk plná. Bohužel - byl tam jediný blok a na všech svítil nějaký error. Pak mi došlo, že jsou zablokované schválně - blíží se G8 summit tady a všude dávají warningy, že třeba koše nebo skříňky nebudou available. Nakonec jsem se rozhodl jet na nějakou velkou station, tam to bude určitě lepší. Osaka station je vhodný cíl. Po dojetí tam a minutí asi 3 bloků úplně plných nebo nepoužitelných skříňek jsem konečně našel v nějaké shopping pasáži skříňku, co by šla použít. Bohužel na Suice už nemám skoro žádnou cash, tak jsem musel platit hotově a nechat si vytisknout QR kód pro odblokování. Ale bez krosny je to prostě lahoda a svět je hned veselejší. Koukám vedle, že tam je Yodobashi Umeda, což je zase obchoďák s elektrem velký minimálně stejně, jako v Akihabaře. Šel jsem ho prozkoumat a dost přitom fotil. Dřív mi to přišlo blbé, ale s blížícím se datem odletu drzost stoupá.
Takhle se tu učí adminovat Linux :-)
Koukal jsem hlavně na literaturu, hodinky a audio a strávil tam asi 1:30. Po vylezení ven řeším, co dál. Pak mě napadá Kyoto - chci se tam podívat na shopping část a taky trochu prozkoumat historickou část města - minulý výlet jsem místo toho řešil svůj ušní příběh. Jednoduché - jednu stanici na Shin-Osaka a pak shinkansenem. Všechno na JR rail pass. Ani ne za 45 minut jsem na Kyoto station. Dále jsem jel busem na místo a prolezl trochu tu shopping část. Bylo asi 14 hodin a já chtěl dát ještě něco - kouknu na Japanguide a tam je nějaký nejvíc známý chrám, dobré hodnocení a koukám, že je to v docházkové vzdálenosti. Tak jsem se tam vydal.
A to byla chyba. Zaprvé - venku bylo asi 28C a naprosto jasno, takže prakticky nebylo úkrytu před tou velkou věcí na obloze (historická část má minimum vysokých budov, které poskytují alespoň nějaké krytí). A taky byl pátek večer, což znamenalo, že prakticky každý šel tam, kam já. To byla největší tlačenka mimo podchod, kterou jsem tady zažil. Představte si jednosměrnou cestu, do kopce, která je totálně ucpaná busy a auty. A tou se proplétá dav lidí, byl to prostě masakr forte. Když jsem uviděl špičku chrámu, tak už byla cesta uzavřená pro vozidla, ale zase kvantita lidí stoupla tak 5x. Na to jsem už neměl náladu, takže jsem popošel o jednu ulici vedle a vydal se zpát
ky. Tohle mi za to nestojí :-).
Google mapa říkala, že už jsem zase docela blízko Kyoto station, tak jsem se rozhodl to dojít pěšky. V tom hrozném vedru jsem dával jednu láhev tekutin za druhou, ale nakonec se podařilo se tam vrátit nohama. Za odměnu jsem si dal Subway a šel na vlak zpátky do Osaky. Celkově shrnuto - tohle Kyoto za moc nestálo. V Osace jsem měl ještě dost času, tak jsem se vrátil na Osaka station a našel si hernu v Umedě, která je hned vedle. Tam to bylo opět šílené z hlediska kvantity lidí - pátek večer. Naštěstí ReflecBeat už je tu out a skoro nikdo ho nehraje. Po cca 2 hodin závislačení nastal čas jít na hostel. Ještě jsem si zahrál hru "najdi ploché místo na opření foťáku" a něco málo nafotil. Vyzvedl jsem si krosnu a jel JR vlakem zpátky na Shin-Imamiya, tam přesedám na Nankai vlak na jih - to už je soukromý přepravce a JR rail pass je mi k ničemu. Kupuji si lístek a přijíždí vlak - je mi jasné, že tohle je reserved, kam nemůžu, ale mi stačí jet asi jenom 6 minut, takže zevluju mezi vagony. Prochází průvodčí (moc hezká ženská) a chce lístek - ukazuju, co mám, ona trochu zavrtí hlavou. Já říkám "Sakai" (název příští stanice), ona jenom "nextu station", zasměje se a odchází. Tohle bylo v pohodě.
Na místě zapínam mapy a neomylně nacházím hostel. Ani se neodvažuju si domyslet, co by se stalo, kdyby se telefon z jakéhokliv důvodu rozhodl stávkovat. Jsem na té placce tady moc závislý. Ono ubytování není ani tak hostel, jako normální rodinný dům upravený do jeho podoby. Vede to hrozně milá holka, po checkinu mi dává jenom takovou kartičku s kódem od hlavních dveří, na pokoj už jdu sám. Začínám cítit nějakou zradu typu R2 hostel, ale je to v pohodě. Můj private je pokoj pro 3 lidi ve kterém jsem sám. Dveře sice nemají zámek, ale aspoň se dají zablokovat zevnitř. A wow, ta měkounká postel a peřinka - nejlepší, co jsem tady kdy měl. A jako bonus je to v opravdu klidné části města, takže špunty nejsou potřeba a já tady spím prakticky jako doma.
čtvrtek 19. května 2016
Den dvacátý - dokončení Kobe
Ráno jsem dost dlouho řešil, co vlastně dnes dělat. Začínám to tady mít všechno prolezlé a počet zajímavých míst na zkouknutí se krátí :-(. Nakonec jsem se rozhodl znova pro Kobe, je tam dost věcí na nábřeží, potom chci dát místní údajně skvělou zahradu a lanovku s výhledem, kterou jsem nestihl včera. Čili sedám na vlak a jedu stejnou cestu, jako včera. Po cestě procházím historii konverzace s Xsoftem a zjišťuju, že po mě chtěl abych zajistil ubytko na poslední den. Fajn, něco nacházím (neznámý hostel, ale dobré hodnocení a mají private) a ještě před přestupem na Osace to bookuju. Data SIM je prostě super. Při čekání na další vlak směr Kobe si uvědomuji, že ještě musím booknout něco pro sebe na předposlední noc tady (Hotel Chuo už nejde, je plně booked). To je vždycky opruz, snažíte se optimalizovat cenu, místo a musí to být private. Nedaří se mi nic najít, mezitím nějak nesleduju co tady za vlaky jezdí kolem. Po chvíli jeden přijede, koukám kolej do Kobe a rapid. To mi stačí tak si sedám dovnitř a koukám, že jede správným směrem. Konečně něco bookuji a tím tenhle opruz pro tenhle výlet končí. Je to trochu smutné, na druhou stranu mi to chybět nebude, protože je potřeba všechno checkovat a hlídat. Když někde uděláte chybu - dost možná spíte na ulici. To se mi teda ještě nikdy nestalo.
Chtěl bych napsat, že jsem v pohodě dojel do Kobe, ale po mrknutí na GPS jsem jel blbým směrem. Nejdřív jsem si myslel, že to je jenom ustřelená pozice (to se mi tady stává hodně často), ale modrá kulička se pohybovala dál po kolejích - prostě jedu blbě, někam směrem na sever k druhému letišti v Osace. Na příští station vysedám, naštestí hned jede zpátky jiný vlak, po návratu asi o 2 stanice už sedám na správný vlak. Je to trochu rána pro moji jistotu, že si to tady už dávám, ale prostě jsem nedával pozor a vlezl do jiného vlaku. Po dojetí na cílovou station jsem nejprve vyrazil jižne směrem k nábřeží. Tam mají jednu část záměrně zakonzervovanou ve stavu přesně po zemětřesení.
Okolo zase snad 5 tříd ZŠ na výletě, ono je tam i takové minimuzeum, jak vypadal přístav po zemětřesení. Dál jsem byl mrknout na Maritime Museum. To mě moc nezaujalo, akorát hromada modýlků lodí a všude zákazy focení (přitom to, co tam měli nebylo nic extra). Aspoň tam měli normální hajzlík, který jsem využil (v parku měli akorát japonskou "díru v zemi").
Kupodivu na tom WC nebyl vůbec mobilní signál - chvíli jsem si myslel, že se mi pobláznil telefon a já mám velký průser, ale naštestí to bylo jenom tam. Asi nějaká moc stínící budova. Součástí muzea byla i expozice firmy Kawasaki, která tady má nedaleko hlavní fabriky a loděnice. A wow, to byl teda zase mazec. Měli tam vystavené hromady motorek, motorů a já nevím vůbec čeho. Vyrábějí opravdu širokou škálů věcí, mimo jiné i všechny Shinkanseny a 35% součástek Boeingu 787 pochází od nich. A dodávají třeba i součástky pro letadla Embraer. O kousek vedle bylo takové malé kino, kde dávali věci s ENG titulky. No, zase jsem tam zkejsnul asi na 45 minut a zkouknul všechno: první film byl o stavbě lodí a jejich spouštění na vodu, druhý o stavbě Shinkansenů, třetí o Boeingu 787 a poslední o celé firmě Kawasaki - začínali suchým dokem pro stavbu a opravy lodí. O kousek vedle měli fajné robot demo, které jsem musel natočit: https://youtu.be/YS16zMRWeyg. Tohle muzeum bylo fakt dobré.
Venku ještě měli vystavenou (nevím, jestli originál nebo model) loď Yamato 1. To je první plavidlo vybavené pohonem ala Rudý Říjen, tedy věci na bázi supravodičů a magnetů, bez lodního šroubu. Plulo to někdy v 1992, teď to tam akorát rezne, protože to není ještě úplně použitelná věc, ale hudba budoucnosti. Kabina je pouze to prosklené vepředu, celý zbytek zabírají generátory a chladící systém.
Pak jsem šel severně k místní zahradě - abych zjistil, že je zavřená. Ale Google to píše, já si to nechecknul. Aspoň jsem vyrazil na stanici Shin-Kobe o něco dříve, což se mi ve finále hodilo. Ono totiž odtamtud má jezdit lanovka na jeden z místních vrcholů, odkud má být hezký výhled na celé město. Podle recenzí na Googlu je to fajn, akorát dost drahé na zpáteční lístek. Místo toho doporučovali vyjet nahoru a vrátit se na Shin-Kobe pěšky. Šel jsem si koupit lístek do automatu, vedle mi místní staffačka ukazuje papír s english textem, že bylinkové zahrady (které jsou tam nahoře) zavírají asi za 30 minut. Já už v tu dobu měl hozený v automatu litr, tak jsem si zmáčkl zpáteční lístek za 900. V tu chvíli mi říká, že dolů je to hike 2-3 hodiny (na Googlu psali něco o 45 minutách). To mě trochu znejistilo, ale prachy za koupený lístek by mi stejně nikdo nevrátil, tak jsem se zeptal, jestli si nahoře můžu koupit lístek dolů, jasně.
Vyjel jsem nahoru, tam docela fajné zahrady, výhled taky hezký. Tenhle typ zahrad ale nebyl úplně můj typ, takže jsem je dost rychle proběhl. Byl jsem dost z dneška uchozený, takže jsem na nějaký epický hike dolů neměl úplně náladu, měl jsem v plánu jet dolů lanovkou. Jenže jsem tam nikde nenašel stroj na lístky, jenom nástupní plošinu. Nakonec jsem se bleskurychle rozhodl, že teda půjdu dolů pěšky. A jsem opravdu rád za tohle rozhodnutí. Cesta vedla kolem přehrady někde v horách nádhera. Mě se najednou zachtělo víc selfie style fotek. Nesnáším ale selfie tyčky a lidi, co je používají. Ani trapčení s telefonem. Našel jsem ale místo pro foťák, nastavil samospoušť a docela v pohodě.
Po hikování na Yakushimě už mě nic překvapit nemohlo a tenhle hike byl hodně jednoduchý. Ono jít skoro celou dobu po asfaltu těžké být nemůže. Po cestě bylo dokonce i pár automatů na pití (!), mobilní signál a lampy. Cesta pak vedla kolem docela epického vodopádu, čas na další foto.
Po doslova pár stech metrech jsem byl zpátku u Shin-Kobe, akorát z druhé strany. Až tam jsem si všimnul, že ta stanice je postavená nad tou horskou řekou. Ukazuju railpass, jdu na nástupiště, tam stojí vlak - je to Kodama, tím můžu jet. Za ani ne dvě minuty už si to frčím 250 km/h na Shin-Osaku. This is Japan :-). Pak zbývá ještě tradiční přesun metrem, to je pro změnu zase pěkně nacpané, to je taky Japan.
Tím rapidem nahoře jedu. Trojúhelník a čísla říkají, kde na platformě se do něj dá nastoupit. Někdy je totiž víc vlaků na jednom nástupišti.
Chtěl bych napsat, že jsem v pohodě dojel do Kobe, ale po mrknutí na GPS jsem jel blbým směrem. Nejdřív jsem si myslel, že to je jenom ustřelená pozice (to se mi tady stává hodně často), ale modrá kulička se pohybovala dál po kolejích - prostě jedu blbě, někam směrem na sever k druhému letišti v Osace. Na příští station vysedám, naštestí hned jede zpátky jiný vlak, po návratu asi o 2 stanice už sedám na správný vlak. Je to trochu rána pro moji jistotu, že si to tady už dávám, ale prostě jsem nedával pozor a vlezl do jiného vlaku. Po dojetí na cílovou station jsem nejprve vyrazil jižne směrem k nábřeží. Tam mají jednu část záměrně zakonzervovanou ve stavu přesně po zemětřesení.
Okolo zase snad 5 tříd ZŠ na výletě, ono je tam i takové minimuzeum, jak vypadal přístav po zemětřesení. Dál jsem byl mrknout na Maritime Museum. To mě moc nezaujalo, akorát hromada modýlků lodí a všude zákazy focení (přitom to, co tam měli nebylo nic extra). Aspoň tam měli normální hajzlík, který jsem využil (v parku měli akorát japonskou "díru v zemi").
Horní čudly - jednotlivé programy, úplně nalevo - stop. Čudly v prostřední řadě vlevo nastavují tlak vody v trysce - svítí úplně pravé světlo, což znamená max. tlak. Dva čudly spojené šedivou čarou - míření tryskou. Zbytek jsem radši nezkoušel :-).
Kupodivu na tom WC nebyl vůbec mobilní signál - chvíli jsem si myslel, že se mi pobláznil telefon a já mám velký průser, ale naštestí to bylo jenom tam. Asi nějaká moc stínící budova. Součástí muzea byla i expozice firmy Kawasaki, která tady má nedaleko hlavní fabriky a loděnice. A wow, to byl teda zase mazec. Měli tam vystavené hromady motorek, motorů a já nevím vůbec čeho. Vyrábějí opravdu širokou škálů věcí, mimo jiné i všechny Shinkanseny a 35% součástek Boeingu 787 pochází od nich. A dodávají třeba i součástky pro letadla Embraer. O kousek vedle bylo takové malé kino, kde dávali věci s ENG titulky. No, zase jsem tam zkejsnul asi na 45 minut a zkouknul všechno: první film byl o stavbě lodí a jejich spouštění na vodu, druhý o stavbě Shinkansenů, třetí o Boeingu 787 a poslední o celé firmě Kawasaki - začínali suchým dokem pro stavbu a opravy lodí. O kousek vedle měli fajné robot demo, které jsem musel natočit: https://youtu.be/YS16zMRWeyg. Tohle muzeum bylo fakt dobré.
Hodně motorek tam měli
Legendární Kawasaki Ninja
Tohle už je trochu moc, barymetrická komora na spaní
Yamato 1
Pak jsem šel severně k místní zahradě - abych zjistil, že je zavřená. Ale Google to píše, já si to nechecknul. Aspoň jsem vyrazil na stanici Shin-Kobe o něco dříve, což se mi ve finále hodilo. Ono totiž odtamtud má jezdit lanovka na jeden z místních vrcholů, odkud má být hezký výhled na celé město. Podle recenzí na Googlu je to fajn, akorát dost drahé na zpáteční lístek. Místo toho doporučovali vyjet nahoru a vrátit se na Shin-Kobe pěšky. Šel jsem si koupit lístek do automatu, vedle mi místní staffačka ukazuje papír s english textem, že bylinkové zahrady (které jsou tam nahoře) zavírají asi za 30 minut. Já už v tu dobu měl hozený v automatu litr, tak jsem si zmáčkl zpáteční lístek za 900. V tu chvíli mi říká, že dolů je to hike 2-3 hodiny (na Googlu psali něco o 45 minutách). To mě trochu znejistilo, ale prachy za koupený lístek by mi stejně nikdo nevrátil, tak jsem se zeptal, jestli si nahoře můžu koupit lístek dolů, jasně.
Kobe focené cestou lanovkou nahoru. Ta rovná věc vlevo dole je Shin-Kobe
Já v zahradách
Já u přehrady
Po hikování na Yakushimě už mě nic překvapit nemohlo a tenhle hike byl hodně jednoduchý. Ono jít skoro celou dobu po asfaltu těžké být nemůže. Po cestě bylo dokonce i pár automatů na pití (!), mobilní signál a lampy. Cesta pak vedla kolem docela epického vodopádu, čas na další foto.
Já u vodopádu
Po doslova pár stech metrech jsem byl zpátku u Shin-Kobe, akorát z druhé strany. Až tam jsem si všimnul, že ta stanice je postavená nad tou horskou řekou. Ukazuju railpass, jdu na nástupiště, tam stojí vlak - je to Kodama, tím můžu jet. Za ani ne dvě minuty už si to frčím 250 km/h na Shin-Osaku. This is Japan :-). Pak zbývá ještě tradiční přesun metrem, to je pro změnu zase pěkně nacpané, to je taky Japan.
středa 18. května 2016
Den devatenáctý - Kobe a okolí
Tak Hotel Chuo pro mě úplně TOP není, protože v noci je tam docela pořád provoz na chodbě a přes papundeklové dveře je všechno slyšet. Naštěstí mám od Xsofta špunty do uší a jsem připraven - s nimi už žádný problém. Vstal jsem někdy v 8 ráno a početl si o zážitcích Ithil a Xsofta v jižní Koreji. Pak jsem vytáhl z ledničky krásně vychlazené pitivo a cca v 8:45 vyrazil ven. Na dnešek je předpověd luxusní - 25C a jasno. Našel jsem si spojení do Earthquake muzea - JR stanice je odsud asi 200m, potom přes Osaka loop line do hlavního nádraží Osaka (tam Shinkanseny nejezdí, ty mají vlastní stanici Shin-Osaka) a potom asi půl hodiny do stanice Nada, potom kilák pěšky k muzeu.
Cesta proběhla bez zádrhelů, dokonce mám i natočený kus cesty zepředu vlaku - je to takový typ, kde řidič sedí kousek bokem a dá se čučet přímo dopředu. Ono za řidičem nejprve přistoupili 2 JR údržbáři a jeli s ním pár stanic, ale potom šli pryč a já mohl točit. Akorát phone se nějak pobláznil - video je vzhůru nohama a já ho bez Flashe na youtube nedokážu otočit. Takže zatím bez videa. Na místě jsem si na snídani tipnul rýžový trojhránek a byl trochu horší chuti. Ale dal jsem ho celý.
Muzeum k zemětřesení je v opravdu hezké budově, taková skleněná kostka, která obklopuje betonovou budovu uvnitř. Kolem je mělká vodní plocha - to je tady u hodně budov, příjemně to zvlhčuje vzduch okolo a vypadá to moc hezky. Po vstupu dovnitř okamžitě hrozný randál - jsou tu asi 4 třídy ze základní školy na exkurzi. Kupuju si lístek a dovídám se systém - další tour je asi za 10 minut. Výtah vás vyveze do 4F a vy potom sestupujete muzeem dolů. Dokonce jdete nadchodem i do vedlejší budovy - ta je Ústavu pro zotavení z katastrof (původně jsem chtěl napsat prevenci, ale na takovéhle věci žádná neexistuje). První na pořadu je dramatická rekonstrukce otřesů z toho osudného dne 17.01.1995 z různých městských částí, vlaků i aut (asi 10 minut). Pak jdete jakože troskami, různě kolem vás hoří ohně a jiskří zničené rozvody (to tam některé holky z té ZŠ dost ječely). Následuje asi 20 minutový film, který vypráví přeživší dívka z toho zemětřesení. Bylo ji v tu dobu 15 let a trosky zabily její starší sestru, která ležela vedle ní - je to hlavně o průběhu událostí po zemětřesení, o obnově města a ponaučení se z něj. Dali mi průvodce, takže jsem to měl v English, zas tak dobře japonštinu nedávám. Následovala místnost se vzpomínkami přeživších a hromady fotek. Tady měli k půjčení taky průvodce, ale druhá možnost se mi líbila mnohem víc. Svým smartphonem se připojíte na jejich wifi, tam mají velice pěknou webovku, kam akorát zadáte číslo exponátu a ono vám to napíše ve zvoleném jazyce. Nemusí se nic instalovat - super. Všechny třídy ZŠ se mezitím přehnaly dál, takže tam už byl klid. Ještě než jsem přejel dolů mě zastavila místní pracovnice a velice slušnou angličtinou se mě ptala, odkud jsem a tak podobně. Dali jsme se docela do řeči, říkám jí odkud jsem, a že jsem tady potřetí, co všechno jsem už projel, klasika. Ona se zase ptala, jestli jsem už zažil zemětřesení, tak říkám, že za včerejšek a předvčerejšek dvě :-). Nakonec přišla řec na Yakushimu a Hayao Miyazakiho - moc dobře věděla, o co jde. Každý ho tady zná, je to takový Miloš Forman pro Japonsko.
Dost jsem litoval, že s sebou nemám českou minci jako dárek - nechal jsem je na pokoji při včerejším čištění krosny a baťohu. Takže jsme se rozloučili a já frčel dál dolů. 2F bylo ve tématu minimalizace následků, tedy jak stavět budovy aby byly odolně proti živlům. Byla tam hromada různých pokusů a demonstrací, akorát že už tam nikdo nebyl a všechno bylo v japonštině :-(. Takže jsem prošel dál, tam bylo info o katastrofách v Japonsku i ve světě. Všemi protězovaný simulátor zemětřesení jsem nenašel, ale určitě tam někde je. Úplně dole je klasicky museum shop který je dost prakticky zaměřený - mají tam třeba baterky na kličku, nouzové deky a podobně. Celkově se mi muzeum líbilo, akorát ty patra níže mají prakticky minimum infa v latince, možná tak nadpisy.
Cestou z muzea jsem šel stejnou cestou jako tam a tedy prošel kolem stejné pokroucené masy betonu, kterou jsem minul už na cestě tam. Bylo mi jasné, že je to nějaký pozůstatek zemětřesení, ale až teď mi došlo, co přesně to je. Ono když si to zemětřesení dáte vyhledat v Googlu, tak prakticky první obrázek, který vám vypadne je expressway (to je taková ta dálnice, která je zvednutá na pilotech nad okolní úroveň), která je povalená na boku - konkrétně to povalilo asi 650m dlouhý úsek. No a tady přesně jeden z těch pilotů byl. Hodně zvláštní pocit, dneska je tady akorát park u pobřeží.
Jelikož bylo cca 13. hodin, tak jsem řešil, co dál. Chci z Shin-Kobe vyjet lanovkou nahoru a nafotit noční Kobe a Osaku, akorát to je za dlouho. Na japanguide mě zaujal most Akashi Kaikyo - nejdelší visutý most světě, to nemůže být špatné. A je to jenom 30 minut vlakem odtud. Takže šup zpátky na Nada station a jedu tam. Stala se neuvěřitelná věc a vlak měl asi 6 minut zpoždění. Po dojetí na místo jsem si jenom říkal "wow" - tohle je fakt hodně velký most.
Přejít ho pěšky tam a zpátky jako Golden Gate asi nebude dost možné: je jenom pro auta a vozovka je dobrých 40 metrů nad vaší hlavou. Nejprve jsem si ho pěkně obešel z pobřeží a udělal fotky. A fotit bylo opravdu co, do záběru se vám vážně celý nevejde. Plus čilý lodní provoz v těch vodách a skvělá viditelnost. Pak jsem se vydal na Marine Promenade, to je taková vyhlídková plošina na začátku mostu. Tam mě po vyjetí nahoru překvapil hodně solidní bizár. Jste ~45 metrů nahoře, když nahoře projede nějaký větší kamion, tak se to solidně houpe. A oni tam k tomu pouštějí Toccata and Fugue in D minor na varhany ! Opravdu pěkně pohřební atmosféra, zbytek byl super s výhledy okolo. Dokonce jsem z viděl, že tam mají údržbáři auto, ono chodit pěšky po takhle dlouhé věci je nic moc.
Potom jsem sjel dolů a šel na druhé místo - Bridge Exhibition Center. To je hned vedle a uvnitř je info o stavbě téhle věci. Trochu mě odrazoval japanguide, který psal, že tam jsou podrobná infa jenom v Japonštině. Ale nějak pozapomněli uvést, že tam mají hromadu zajímavých videí a všechna s volitelnou English ! Já tyhle dokumenty žeru, takže jsem je dal skoro všechny. O tom, jak nejdříve asi 20 let zkoumali optimální místo pro tu věc. Potom, jak připravovali základy pro 2 masivní věže a jak je stavěli - vyvinuli nový způsob, který je dnes standardem pro stavbu ve velkých hloubkách. Jak vyvinuli nový typ betonu, který voda nerozkládá než vytuhne. Jak motali nosná lana a jak hotový most udržují. A další HROMADA informací. Pak tam měli pro caparty zase praktické ukázky. Zavíračku měli v 17, takže jsem vypadnul 5 minut před, aby mě nemuseli vyhazovat :-). Ale ještě mi snad 2 videa chyběla.
Tohle nenápadné muzeum mě sebralo víc času, než bych chtěl a donutilo změnit plán s lanovkou - ta totiž zavírá v 17. Koukám tedy na Google mapu a napadlo mě perfektní zakončení dne. Už delší dobu chci natočit pěkně přejezd Shinkansenu zblízka a v plné rychlosti. To ale jde pouze ve stanicích a ještě to k tomu musí být nějaká, kterou rychlé expresy projíždějí. Do oka mi padla Nishi-Akashi, ta je 2 stanice odtud a podle Googlu má ideální konfiguraci - 2 nástupiště a průběžné koleje. Původně jsem chtěl natočit tohle video v Shin-Kobe, ale tam bohužel všechny expresy staví. Vím to, protože JR mají na stránkách podrobné jízdní řády (Hakata -> Tokyo, Tokyo -> Hakata). K mé radosti se tudy proženou aspoň 3 expresy (druhý směr jsem ani neřešil). Takže šup na station.
Na Nishi-Akashi slyším prohánějící se vlak už když jedu nahoru po schodech - to je dobré místo :-). Koukám, že v jednom směru vidím aspoň tak 400m dopředu, to je přesně to, co hledám. Mám phone nachystaný a čekám. V dálce vidím světla vlaku, co jede po prostřední koleji - super, mačkám spoušť a natáčím kompletní průjezd - abych zjistil, že mám nastavený phone na fotky a ne na video, sakra. Vlak, kterým chci jet zpátky do Osaky tady bude za 10 minut, takže zase panuje trochu nerv, jestli něco natočím, než přijede a zastíní výhled. Jelikož je to vidlácká stanice, tak další vlak tady bude stavět v mém směru asi za 40 minut a jet příměstským zpátky hodinu se mi nechce. Projíždí ještě ale jeden a tentokrát chybu nedělám, tady je výsledek: https://youtu.be/8_nVRia38U8.
Pak spokojeně nasedám do vláčku, který asi za 5 minut přijel a jedu na Shin-Osaku. Normálním vlakem cesta tak za hodinu, tenhle to dá za 10 minut. Sice je primárně určený pro cesty na delší vzdálenosti, ale s rail passem se dá použít i jako příměstský :-))). Nevýhoda je, že jsem dojel na Shin-Osaku, takže si musím koupit lístek na metro - první a jediné peníze utracené za dopravu dneska. Mám zase chuť na Subway a nacházím jeden na Tennoji, což je pod tou vysokou budovou, Abeno Harukas, hotel je pak v docházkové vzdálenosti. V Subwayi si objednávám dvojitý Crispy Chicken, trochu mi vadí lidi, co tam kouří. Ale tohle je taky součást kultury - i v Shinkansenech (ale ne ve všech) je dost "plynových komor" určených ke kouření. Cestou zpátky jsem ještě zkusil nějaké fotky noční Osaky (když jsem našel něco plochého na opření foťáku).
Pak zbývalo konečně naposledy vyprat, dat horkou lázeň a jít spát.
Cesta proběhla bez zádrhelů, dokonce mám i natočený kus cesty zepředu vlaku - je to takový typ, kde řidič sedí kousek bokem a dá se čučet přímo dopředu. Ono za řidičem nejprve přistoupili 2 JR údržbáři a jeli s ním pár stanic, ale potom šli pryč a já mohl točit. Akorát phone se nějak pobláznil - video je vzhůru nohama a já ho bez Flashe na youtube nedokážu otočit. Takže zatím bez videa. Na místě jsem si na snídani tipnul rýžový trojhránek a byl trochu horší chuti. Ale dal jsem ho celý.
The Cube
Muzeum k zemětřesení je v opravdu hezké budově, taková skleněná kostka, která obklopuje betonovou budovu uvnitř. Kolem je mělká vodní plocha - to je tady u hodně budov, příjemně to zvlhčuje vzduch okolo a vypadá to moc hezky. Po vstupu dovnitř okamžitě hrozný randál - jsou tu asi 4 třídy ze základní školy na exkurzi. Kupuju si lístek a dovídám se systém - další tour je asi za 10 minut. Výtah vás vyveze do 4F a vy potom sestupujete muzeem dolů. Dokonce jdete nadchodem i do vedlejší budovy - ta je Ústavu pro zotavení z katastrof (původně jsem chtěl napsat prevenci, ale na takovéhle věci žádná neexistuje). První na pořadu je dramatická rekonstrukce otřesů z toho osudného dne 17.01.1995 z různých městských částí, vlaků i aut (asi 10 minut). Pak jdete jakože troskami, různě kolem vás hoří ohně a jiskří zničené rozvody (to tam některé holky z té ZŠ dost ječely). Následuje asi 20 minutový film, který vypráví přeživší dívka z toho zemětřesení. Bylo ji v tu dobu 15 let a trosky zabily její starší sestru, která ležela vedle ní - je to hlavně o průběhu událostí po zemětřesení, o obnově města a ponaučení se z něj. Dali mi průvodce, takže jsem to měl v English, zas tak dobře japonštinu nedávám. Následovala místnost se vzpomínkami přeživších a hromady fotek. Tady měli k půjčení taky průvodce, ale druhá možnost se mi líbila mnohem víc. Svým smartphonem se připojíte na jejich wifi, tam mají velice pěknou webovku, kam akorát zadáte číslo exponátu a ono vám to napíše ve zvoleném jazyce. Nemusí se nic instalovat - super. Všechny třídy ZŠ se mezitím přehnaly dál, takže tam už byl klid. Ještě než jsem přejel dolů mě zastavila místní pracovnice a velice slušnou angličtinou se mě ptala, odkud jsem a tak podobně. Dali jsme se docela do řeči, říkám jí odkud jsem, a že jsem tady potřetí, co všechno jsem už projel, klasika. Ona se zase ptala, jestli jsem už zažil zemětřesení, tak říkám, že za včerejšek a předvčerejšek dvě :-). Nakonec přišla řec na Yakushimu a Hayao Miyazakiho - moc dobře věděla, o co jde. Každý ho tady zná, je to takový Miloš Forman pro Japonsko.
Dost jsem litoval, že s sebou nemám českou minci jako dárek - nechal jsem je na pokoji při včerejším čištění krosny a baťohu. Takže jsme se rozloučili a já frčel dál dolů. 2F bylo ve tématu minimalizace následků, tedy jak stavět budovy aby byly odolně proti živlům. Byla tam hromada různých pokusů a demonstrací, akorát že už tam nikdo nebyl a všechno bylo v japonštině :-(. Takže jsem prošel dál, tam bylo info o katastrofách v Japonsku i ve světě. Všemi protězovaný simulátor zemětřesení jsem nenašel, ale určitě tam někde je. Úplně dole je klasicky museum shop který je dost prakticky zaměřený - mají tam třeba baterky na kličku, nouzové deky a podobně. Celkově se mi muzeum líbilo, akorát ty patra níže mají prakticky minimum infa v latince, možná tak nadpisy.
Voda okolo
Srovnání velikostí a epicenter zemětřesení v 1995 a 2011
Cestou z muzea jsem šel stejnou cestou jako tam a tedy prošel kolem stejné pokroucené masy betonu, kterou jsem minul už na cestě tam. Bylo mi jasné, že je to nějaký pozůstatek zemětřesení, ale až teď mi došlo, co přesně to je. Ono když si to zemětřesení dáte vyhledat v Googlu, tak prakticky první obrázek, který vám vypadne je expressway (to je taková ta dálnice, která je zvednutá na pilotech nad okolní úroveň), která je povalená na boku - konkrétně to povalilo asi 650m dlouhý úsek. No a tady přesně jeden z těch pilotů byl. Hodně zvláštní pocit, dneska je tady akorát park u pobřeží.
Nechali akorát 1/4, aby byl vidět průřez
Ohnutá výztuha
Další info
Jelikož bylo cca 13. hodin, tak jsem řešil, co dál. Chci z Shin-Kobe vyjet lanovkou nahoru a nafotit noční Kobe a Osaku, akorát to je za dlouho. Na japanguide mě zaujal most Akashi Kaikyo - nejdelší visutý most světě, to nemůže být špatné. A je to jenom 30 minut vlakem odtud. Takže šup zpátky na Nada station a jedu tam. Stala se neuvěřitelná věc a vlak měl asi 6 minut zpoždění. Po dojetí na místo jsem si jenom říkal "wow" - tohle je fakt hodně velký most.
Tenhle
most
je
VELKÝ !
Přejít ho pěšky tam a zpátky jako Golden Gate asi nebude dost možné: je jenom pro auta a vozovka je dobrých 40 metrů nad vaší hlavou. Nejprve jsem si ho pěkně obešel z pobřeží a udělal fotky. A fotit bylo opravdu co, do záběru se vám vážně celý nevejde. Plus čilý lodní provoz v těch vodách a skvělá viditelnost. Pak jsem se vydal na Marine Promenade, to je taková vyhlídková plošina na začátku mostu. Tam mě po vyjetí nahoru překvapil hodně solidní bizár. Jste ~45 metrů nahoře, když nahoře projede nějaký větší kamion, tak se to solidně houpe. A oni tam k tomu pouštějí Toccata and Fugue in D minor na varhany ! Opravdu pěkně pohřební atmosféra, zbytek byl super s výhledy okolo. Dokonce jsem z viděl, že tam mají údržbáři auto, ono chodit pěšky po takhle dlouhé věci je nic moc.
V dálce je údržbářské auto :-)
Lidi u vchodu sem
Potom jsem sjel dolů a šel na druhé místo - Bridge Exhibition Center. To je hned vedle a uvnitř je info o stavbě téhle věci. Trochu mě odrazoval japanguide, který psal, že tam jsou podrobná infa jenom v Japonštině. Ale nějak pozapomněli uvést, že tam mají hromadu zajímavých videí a všechna s volitelnou English ! Já tyhle dokumenty žeru, takže jsem je dal skoro všechny. O tom, jak nejdříve asi 20 let zkoumali optimální místo pro tu věc. Potom, jak připravovali základy pro 2 masivní věže a jak je stavěli - vyvinuli nový způsob, který je dnes standardem pro stavbu ve velkých hloubkách. Jak vyvinuli nový typ betonu, který voda nerozkládá než vytuhne. Jak motali nosná lana a jak hotový most udržují. A další HROMADA informací. Pak tam měli pro caparty zase praktické ukázky. Zavíračku měli v 17, takže jsem vypadnul 5 minut před, aby mě nemuseli vyhazovat :-). Ale ještě mi snad 2 videa chyběla.
Co udělalo zemětřesení v 95 s rozestavěným mostem
Co udělalo zemětřesení v 95 s rozestavěným mostem
Na Nishi-Akashi slyším prohánějící se vlak už když jedu nahoru po schodech - to je dobré místo :-). Koukám, že v jednom směru vidím aspoň tak 400m dopředu, to je přesně to, co hledám. Mám phone nachystaný a čekám. V dálce vidím světla vlaku, co jede po prostřední koleji - super, mačkám spoušť a natáčím kompletní průjezd - abych zjistil, že mám nastavený phone na fotky a ne na video, sakra. Vlak, kterým chci jet zpátky do Osaky tady bude za 10 minut, takže zase panuje trochu nerv, jestli něco natočím, než přijede a zastíní výhled. Jelikož je to vidlácká stanice, tak další vlak tady bude stavět v mém směru asi za 40 minut a jet příměstským zpátky hodinu se mi nechce. Projíždí ještě ale jeden a tentokrát chybu nedělám, tady je výsledek: https://youtu.be/8_nVRia38U8.
Pak spokojeně nasedám do vláčku, který asi za 5 minut přijel a jedu na Shin-Osaku. Normálním vlakem cesta tak za hodinu, tenhle to dá za 10 minut. Sice je primárně určený pro cesty na delší vzdálenosti, ale s rail passem se dá použít i jako příměstský :-))). Nevýhoda je, že jsem dojel na Shin-Osaku, takže si musím koupit lístek na metro - první a jediné peníze utracené za dopravu dneska. Mám zase chuť na Subway a nacházím jeden na Tennoji, což je pod tou vysokou budovou, Abeno Harukas, hotel je pak v docházkové vzdálenosti. V Subwayi si objednávám dvojitý Crispy Chicken, trochu mi vadí lidi, co tam kouří. Ale tohle je taky součást kultury - i v Shinkansenech (ale ne ve všech) je dost "plynových komor" určených ke kouření. Cestou zpátky jsem ještě zkusil nějaké fotky noční Osaky (když jsem našel něco plochého na opření foťáku).
Pak zbývalo konečně naposledy vyprat, dat horkou lázeň a jít spát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)