Spal jsem vážně dobře a zapomenul nastavit budíka. Takže mě ráno probudil Deirh, že by dnes bylo fajné dát Koyasan, což je hora jižně odtud. Má mít nějaký speciální význam, je to světové dědictví UNESCO atd atd, proč ne. Dohodli jsme si sraz v 9:20 před hotelem, já jsem skočil ještě na nákup do FamilyMartu. V dohodnutý čas přišel akorát Deirh, že už jdeme, protože vlak jede v 9:32 a nechceme jet jiným (bylo by to dražší). Na místo jezdí soukromá firma Nankai Electric Railway, takže JR pass nám bude dnes k ničemu. Mají ale výborný Koyasan balíček, kdy za cca 2800 JPY dostanete zpáteční jízdenku na vlak + lanovku a neomezené busy na místě. Dokonce to platí na 2 dny, kdybyste tam chtěli přespat. Takže jsme si to u kasy koupili a spěchali na nástupiště, protože čas kvapil. Ještě bylo potřeba jednoho sprintu, protože tradičně odjížděly dva vlaky ve stejný čas a my jsme čekali u toho špatného :-). Xsoft to bohužel nestihl, takže musí jet jiným.
Ve vláčku to byla už pohoda, vydýchat se po sprintění a pak jenom mp3 a sledovat krajinu. Dorazili jsme na přestupní stanici (Hashimoto) a tam přesedli na vlak jedoucí do dolní stanice lanovky. Ten už jel skutečně divokou přírodou a občas se člověku zamotala i hlava, když kouknul z okna dolů. Na úseku dlouhém asi 20 minut bylo 19 tunelů. A jediná kolej, takže se protijedoucí vlaky musely vyhýbat ve stanicích. Dojeli jsme na dolní stanici lanovky a jeli nahoru. Tam mě zarazil opravdu extrémní sklon té dráhy (chlubili se, že až 30 stupňů) - celý vagon lanovky byl pěkně do kopečka :-). Nahoře jsme nasedli na povinný bus (do města vedou uzounké serpentiny, opět široké na jedno auto - můj respekt řidičům těch busů, takže tam mají chodci zákaz) a jeli až na konečnou.
Vylezli jsme ven a šli koukat na hřbitov. Tam mi po chvíli bylo jasné, že tohle místo je naprosto neuvěřitelné. Představte si ohromné množství opravdu starých, krásných věcí vyrobených z kamene. To vsechno různě porostlé mechem a umístěné v dost hodně staře vypadajícím lese. A to všechno dlouhé cca 4km, s hromadou různých cest a odboček. Nebudu lhát, když řeknu, že jsme tam strávili snad 4 hodiny. Padala jedna fotka za druhou, prakticky kamkoliv jste namířili foťák, tam bylo něco hezkého. Na samém konci byl most označující tu nejvíce svatou oblast mauzolea. Z respektu k tomu místu jsem tam nic nefotil, ale samozřejmě jsem nakouknul.
Nejprve tam měli kámen, o kterém je legenda, že poctivému člověku připadá lehký, zatímco pro hříšníka je těžký. Byl schválně umístěný tak, že ho šlo brát jenom jednou rukou a byl zatraceně těžký. O kus výše se nachází samotné mauzoleum - to byl naprostý vrchol. Všude byly desítky vonných tyčinek, uvnitř mnich neustále odříkávající modlitby. Když jste pohlédli nahoru, tak tam slabě svítily svítilny. Každá má svoje číslo - nejvyšší, co jsem viděl bylo měla lehce pod 20000! Opravdu nevím, jestli v každé byla svíčka, ale nedivil bych se. Vedle byl další chrám, kde dole bylo úložiště pro všechny ty svítilny. Jediný požadavek na vstup - sundat si boty, žádné zábrany nebo cokoliv podobného. Ale stačil mi pohled zvenku.
Cestou zpátky jsem si vybral stezku vedoucí dalšími a dalšími stovkami metrů hřbitova. Každou odbočku jsem samozřejmě zkoumal, až jsem dorazil k takové hezké kombinaci zahrady a hřbitova (separátní od toho zbytku). Byla tam i zastávka busu. Počasí se začalo dost kazit, tak jsem se rozhodl, že se schovám pod střechu místní cemetery office (vypadala prázdně) a pojedu radši busem, než riskovat zmoknutí. Byla to asi 30 minut čekačka, takže jsem si browsil na telefonu (pokrytí signálem bylo po cestě dost slabé, ale ve městě a okolí bylo OK).
V tu chvíli se stala věc, která je podle mě asi nejlepší definice Japonska. Všimla si mě starší paní uvnitř té cemetery office, jak tam sedím. Otevřela zevnitř okno a nabídla mi sušenku a teplý čaj! Uměla trochu anglicky, takže jsem jí vysvětlil, že jenom čekám na bus pod střechou, abych nezmokl (v tu chvíli už byla slušná průtrž). Pak se mě akorát vyptávala odkud jsem atd, já si u ní ověřil, že ten bus fakt pojede. Po chvíli se pak ještě s několika lidmi sbalila a odjeli auty (nezapomněla zamávat :-). A tohle je přesně ta věc, která podle mě dělá Japonsko. Tohle byl jeden příklad, ale já jich mám z každého dne o hodně víc. Třeba stationmaster v blbém metru v Kobe, když vidí, že zvládáme obsluhovat jejich IC karty. Tak vám lámanou angličtinou popřeje: "Have a nice trip". Je to prostě všude a je to návykové. Japonsko je pro mě z 75% lidi a 25% ten zbytek.
Busem jsem pak jel do města, že ještě nakouknu, ale šíleně lilo. Tak jsem čekal na další, že už pojedu dolů. To mě zastavili pro změnu školáci na výletě, jestli se mnou můžou udělat interview. Byli 3: kluk a dvě holky. Kluk to evidentně vedl, četl mi otázky a pak to překládal těm holkám do japonštiny, které všechno zapisovaly. Odkud jsem, kde jsem byl, co se mi na Japonsku líbí atd. Dost zajímavé. Oni tady byli na výletě z Tokya. Pak mi jel bus, takže jsme se rozloučili a já jsem frčel dál.
Deirh měl dohodnutý couchsurfing někde v Kobe, Xsoft taky kecal s nějakým jiným člověkem. Já jsem se svobodně rozhodl se vrátit na hotel dřív, protože jsem byl dost unavený. Taky bylo potřeba dopsat tohle a nenechat hlavu zapomenout všechny super detaily z posledních dvou dní. Extra super den.
středa 24. května 2017
Den devatenáctý - Amanohashidate
Dnes je v plánu kouknout na tu věc z titulku zápisku. Je to asi 3km dlouhý, úzký pruh písku plný jehličnanů. Na fotkách to vypadalo opravdu hezky a počasí dnes přeje (rozuměj - je zatracené vedro). Včera jsme naplánovali cestu, vychází to asi na 3 hodiny cesty celkem, dva přestupy a všechny vlaky jsou JR.Plán se začal hroutit po dojetí na Osaka Station - Google odmítal jet naplánovou trasou a pořád tam kombil nějaké busy. Po chvíli bylo jasné proč - na jedné z hlavních tratí se něco stalo (na cedulích byl popis "Human damage accident") a vlaky na ní měly velké zpoždění (viděl jsem i 100 minut). Operativně jsme použili jinou JR trasu a dokonce byl čas doražení na místo stejný. Nejprve bylo potřeba dojet do Fukuchiyamy a pak přesednout na další vlak jedoucí do naší destinace. V tom nás ale průvodčí každého zkásnul o 1450 JPY, ale právem. Ukázal jsem mu normálně rail pass a on v něm nalistoval sekci s výjimkami, tahle trasa byla skutečně v nich uvedená. Na Japanguidu bylo info, že je to kompletně na JR pass, takže to museli nedávno změnit. Další zážitek bylo, když vlak dojel do stanice Miyazu, aby se z ní pak rozjel pozpátku a odbočil směrem do naší destinace. Nakonec se zadařilo a byli jsme na místě, v čas přesně podle plánu.
Já jsem vyrazil napřed, kluci si tam chtěli půjčit kola, což já ne. Je to otrava se s tím pak tahat po městě a 3km pěšky po rovině pro mě není problém. Na té ... věci (opravdu nevím, jak tomu říkat česky, angličtina má výraz sandbar) byl pěkný parčík a hromada písečných pláží. Voda na koupání nebyla (přecejenom Yakushima je o dost víc jižně), ale dost lidí se tam opalovalo a flákalo. Díky hromadě jehličnanů tam byl stín a vůbec to byla moc fajn procházka. Občas kolem mě profrčel někdo z našich na kole, ale já svého rozhodnutí jít pěšo nelitoval. Došel jsem po cca 45 minutách na druhou stranu a koukal, co dělat dál. Přirozeně jsem tedy zamířil k lanovce nahoru na jednu z hor. Kluci tam nešli, protože nevěděli, co dělat s koly. Na lanovce jste si dokonce mohli vybrat, jestli chcete jet normálním vagonem, co jezdí snad jednou za 10 minut, nebo sedačkou, které jezdí pořád. Samozřejmě jsem jel sedačkou, obousměrná jízdenka byla za 660 JPY.
Nahoře jsem valil oči na tu nádheru - bylo ideální počasí a viditelnost opravdu daleko. Místní oblíbená pozorovací poloha byla ta, že si stoupnete zády, předkloníte se a koukáte vzhůru nohama, mezi svýma nohama :-). Musel jsem to zkusit a bylo to opravdu zvláštní - měli tam na to i vyhrazená místa, kde se můžete chytit, kdyby se vám z toho zatočila hlava :-). Pak jsem vylezl cca ještě o 30m výš k souvenir shopu. V něm jsem nakoupil několik hloupostí - chlápek mi po chvíli přinesl ještě jednu zadarmo, jako dárek :-). Asi tady nahoře moc lidí nenakupuje. Po dalším vychutnávání výhledu jsem sjel sedačkou zase dolů a pomalu plánoval cestu zpátky na station. Jelikož jsem měl celý sandbar prolezlý a nafocený, tak jsem si půjčil to kolo za 400 JPY (mohlo se vrátit na druhé straně). Nafotili jsme společně nějaké ganxta fotky s koly na pláži a projeli na druhou stranu a vrátili kola. Zpátky jsme jeli soukromým rapidem a ne tím JR expresem, kterým jsme sem přijeli, protože měl poloviční cenu. Do odjezdu zbývalo ještě asi 50 minut.
Já jsem si všiml krásného starého onsenu, hned vedle stanice, ale bohužel měl zavřeno. Tak jsme zašli společně do rámen restaurace - měla kompletní english menu, vyzkoušel jsem sojový rámen a byl moc dobrý. Pak už jenom chvíle čekání a odjet naším courákem zpátky do Fukuchiyamy (s přestupem v Miyazu). Tam stačilo chvíli pozevlit a odjet už na JR Pass expresem zpátky do Osaky. Zbýval tradiční transfer Loop Linou na Shin-Imamiyu, stihnout onsen před zavíračkou a spát. Super den.
Já jsem vyrazil napřed, kluci si tam chtěli půjčit kola, což já ne. Je to otrava se s tím pak tahat po městě a 3km pěšky po rovině pro mě není problém. Na té ... věci (opravdu nevím, jak tomu říkat česky, angličtina má výraz sandbar) byl pěkný parčík a hromada písečných pláží. Voda na koupání nebyla (přecejenom Yakushima je o dost víc jižně), ale dost lidí se tam opalovalo a flákalo. Díky hromadě jehličnanů tam byl stín a vůbec to byla moc fajn procházka. Občas kolem mě profrčel někdo z našich na kole, ale já svého rozhodnutí jít pěšo nelitoval. Došel jsem po cca 45 minutách na druhou stranu a koukal, co dělat dál. Přirozeně jsem tedy zamířil k lanovce nahoru na jednu z hor. Kluci tam nešli, protože nevěděli, co dělat s koly. Na lanovce jste si dokonce mohli vybrat, jestli chcete jet normálním vagonem, co jezdí snad jednou za 10 minut, nebo sedačkou, které jezdí pořád. Samozřejmě jsem jel sedačkou, obousměrná jízdenka byla za 660 JPY.
Nahoře jsem valil oči na tu nádheru - bylo ideální počasí a viditelnost opravdu daleko. Místní oblíbená pozorovací poloha byla ta, že si stoupnete zády, předkloníte se a koukáte vzhůru nohama, mezi svýma nohama :-). Musel jsem to zkusit a bylo to opravdu zvláštní - měli tam na to i vyhrazená místa, kde se můžete chytit, kdyby se vám z toho zatočila hlava :-). Pak jsem vylezl cca ještě o 30m výš k souvenir shopu. V něm jsem nakoupil několik hloupostí - chlápek mi po chvíli přinesl ještě jednu zadarmo, jako dárek :-). Asi tady nahoře moc lidí nenakupuje. Po dalším vychutnávání výhledu jsem sjel sedačkou zase dolů a pomalu plánoval cestu zpátky na station. Jelikož jsem měl celý sandbar prolezlý a nafocený, tak jsem si půjčil to kolo za 400 JPY (mohlo se vrátit na druhé straně). Nafotili jsme společně nějaké ganxta fotky s koly na pláži a projeli na druhou stranu a vrátili kola. Zpátky jsme jeli soukromým rapidem a ne tím JR expresem, kterým jsme sem přijeli, protože měl poloviční cenu. Do odjezdu zbývalo ještě asi 50 minut.
Já jsem si všiml krásného starého onsenu, hned vedle stanice, ale bohužel měl zavřeno. Tak jsme zašli společně do rámen restaurace - měla kompletní english menu, vyzkoušel jsem sojový rámen a byl moc dobrý. Pak už jenom chvíle čekání a odjet naším courákem zpátky do Fukuchiyamy (s přestupem v Miyazu). Tam stačilo chvíli pozevlit a odjet už na JR Pass expresem zpátky do Osaky. Zbýval tradiční transfer Loop Linou na Shin-Imamiyu, stihnout onsen před zavíračkou a spát. Super den.
pondělí 22. května 2017
Den osmnáctý - Tokyo (Rollercoaster, Bunkyo Civic Center, Zvěmi)
Ráno byl čas na check-out z hostelu v Asakuse. Včera jsem cestou z Odaiby booknul osvědčený Hotel Chuo v Osace. Až do konce výletu, aby bylo minimalizované SUPER otravné tahání a management kufrů. Takže jsme všechno zabalili a před 10. hodinou, což je hranice pro checkout jsme vrátili klíče a uložili si kufry do úschovy na recepci. Já dneska chci využít poslední den v Tokyu a dát znova ten rollercoaster z předvčerejška. Svůj křest už jsem zvládnul a chci to zažít ještě jednou (minimálně :-). Kluci se chtěli přidat, tak jedeme všichni.
Z hostelu je to slabých 10 minut na cílovou stanici a pak dalších 10 minut chůze do toho zábavního parku. Na displeji svítí čekačka 10 minut na ten coaster, paráda. Původně jsem plánoval koupit si balík 5 jízd za 2900 JPY, ale nakonec jsme se všichni rozhodli si koupit jednotlivou jízdu na 1030 JPY. Fronta uběhla rychle a až když jsme seděli pěkně přikurtováni ve vláčku jsem si začal říkat, proč to vůbec dělám :-). Ale je to jako droga a vidět ten sešup dolů po vytažení vláčku nahoru je prostě něco nezapomenutelného.
Bohužel po vylezení z dráhy se mi udělalo dost blbě. Ta dráha na to určitě měla částečně vliv, ale taky ten alkohol ze včerejška. A v noci jsem asi opět zanedbal pití. A taky bylo dneska hlášených 32 stupňů. Takže nic moc kombinace a bylo toho asi moc. Jako bonus se mi začalo extrémně hnusit Pocari Sweat pití, které jsem za poslední 3 dny pil skoro exkluzivně. Je to docela přeslazený humus. Takže jsem si v supermarketu koupil nějaký zelený čaj a šel se zavřít na záchod se s tím nějak vyrovnat. Klukům jsem psal, ať na mě nečekají a jedou si svůj program.
Po asi dvou hodinách utrpení ten zelený čaj zabral a tělo se zbavilo všeho zlého a sladkého. Po dalších 30 minutách už jsem byl úplně OK, takže jsem vyrazil mrknout na Bunkyo Civic Center. To je vysoký barák, který vypadá jako obrovský dávkovač na PEZy. Mám ho v plánu už od minulého výletu, protože má mít observatoř ve 35. patře, která je kompletně zadara. A skutečně, stačí vyjet výtahem nahoru :-). Byli tam celkem asi 3 lidi a okna sklopená pod úhlem cca 45 stupňů, takže focení šlo jedna radost. Taky jsem tam našel free WiFi, tak proč to rovnou neuploadnout na Facebook, že :-). Podle mapy jsem zjistil, že kluci jsou v Akihabaře, tak jsem se vydal za nimi.
Tenhle den jsem hodně používal telefon (hlavně při tom utrpení na záchodech moc nebylo co dělat), takže potřeboval doplnit šťávu dřív, než obvykle. V jedné věci musí být jasno - smartphone je tady pro mě naprostý základ všeho. Noční můra je, že přestane fungovat nebo se vybije. Dělám tady přes něj úplně všechno (od nejvíce důležitých věcí): Mapy (navigace), Hangouts (komunikace), Foťák, Facebook, Hotspot (na psaní blogu ve vlaku). Takže dostává skutečně zabrat a jedno nabití na den rozhodně nestačí. Proto s sebou mám úplně skvělou powerbanku, kterou jsem si tady koupil ve 2014. I když jsem nabíjel telefon 2x prakticky z 0 na 100, tak pořád hlásila 50% charge. Jenže telefon s připojenou powerbankou je opravdu nepraktický na nošení. Zjišťuju, že to má na mě až terapeutický efekt, když mám v kapse tohle kombo. Nechci, aby se foťák poškrábal o banku, takže chodím pěkně piánko pomalu. Při tom nabíjení se ještě zahřívá jak telefon, tak banka, takže máte v kapse pěkně horkou cihličku při 30 stupních venku :-).
Z Akihabary jsme společně vyrazili jižně k univerzitě Keio se sejít se Zvěmi. To je holka, která tady žije už delší dobu s japonským přítelem, učí právě na té univerzitě. Ukázala nám okolí univerzity, pak jsme jeli na Kyu-shiba-rikyu. Já tam sice byl už včera, ale to mi vůbec nevadilo. Kecali jsme snad 4 hodiny, pak jsme ještě zašli na rámen. Zazněla opět spousta pikantních detailů místního života od člověka pocházejícího od nás, chápající jejich bizarnost :-). Nás čekal ještě přesun do Osaky do našeho Hotelu Chuo, takže jsme se někdy před 18. rozloučili, abychom stíhali návrat do Asakusy pro kufry, pak přesun na Tokyo Station a vlakem do Shin-Osaky za nějaké 3 hodiny. Dojeli jsme na místo a rutinně se přesunuli na Hotel Chuo. Je mi fakt líto těch promrhaných peněz na minulých výletech, kdy jsme jezdili metrem. Je to sice přímý spoj ze Shin-Osaky, ale stojí peníze. JR jsou dva přestupy a delší cesta, ale zdarma :-). Na hotelu jsme ještě stihli onsen (tentokrát byl extra horký) a dokonce v něm potkali jednoho Čecha :-).
Z hostelu je to slabých 10 minut na cílovou stanici a pak dalších 10 minut chůze do toho zábavního parku. Na displeji svítí čekačka 10 minut na ten coaster, paráda. Původně jsem plánoval koupit si balík 5 jízd za 2900 JPY, ale nakonec jsme se všichni rozhodli si koupit jednotlivou jízdu na 1030 JPY. Fronta uběhla rychle a až když jsme seděli pěkně přikurtováni ve vláčku jsem si začal říkat, proč to vůbec dělám :-). Ale je to jako droga a vidět ten sešup dolů po vytažení vláčku nahoru je prostě něco nezapomenutelného.
Bohužel po vylezení z dráhy se mi udělalo dost blbě. Ta dráha na to určitě měla částečně vliv, ale taky ten alkohol ze včerejška. A v noci jsem asi opět zanedbal pití. A taky bylo dneska hlášených 32 stupňů. Takže nic moc kombinace a bylo toho asi moc. Jako bonus se mi začalo extrémně hnusit Pocari Sweat pití, které jsem za poslední 3 dny pil skoro exkluzivně. Je to docela přeslazený humus. Takže jsem si v supermarketu koupil nějaký zelený čaj a šel se zavřít na záchod se s tím nějak vyrovnat. Klukům jsem psal, ať na mě nečekají a jedou si svůj program.
Po asi dvou hodinách utrpení ten zelený čaj zabral a tělo se zbavilo všeho zlého a sladkého. Po dalších 30 minutách už jsem byl úplně OK, takže jsem vyrazil mrknout na Bunkyo Civic Center. To je vysoký barák, který vypadá jako obrovský dávkovač na PEZy. Mám ho v plánu už od minulého výletu, protože má mít observatoř ve 35. patře, která je kompletně zadara. A skutečně, stačí vyjet výtahem nahoru :-). Byli tam celkem asi 3 lidi a okna sklopená pod úhlem cca 45 stupňů, takže focení šlo jedna radost. Taky jsem tam našel free WiFi, tak proč to rovnou neuploadnout na Facebook, že :-). Podle mapy jsem zjistil, že kluci jsou v Akihabaře, tak jsem se vydal za nimi.
Tenhle den jsem hodně používal telefon (hlavně při tom utrpení na záchodech moc nebylo co dělat), takže potřeboval doplnit šťávu dřív, než obvykle. V jedné věci musí být jasno - smartphone je tady pro mě naprostý základ všeho. Noční můra je, že přestane fungovat nebo se vybije. Dělám tady přes něj úplně všechno (od nejvíce důležitých věcí): Mapy (navigace), Hangouts (komunikace), Foťák, Facebook, Hotspot (na psaní blogu ve vlaku). Takže dostává skutečně zabrat a jedno nabití na den rozhodně nestačí. Proto s sebou mám úplně skvělou powerbanku, kterou jsem si tady koupil ve 2014. I když jsem nabíjel telefon 2x prakticky z 0 na 100, tak pořád hlásila 50% charge. Jenže telefon s připojenou powerbankou je opravdu nepraktický na nošení. Zjišťuju, že to má na mě až terapeutický efekt, když mám v kapse tohle kombo. Nechci, aby se foťák poškrábal o banku, takže chodím pěkně piánko pomalu. Při tom nabíjení se ještě zahřívá jak telefon, tak banka, takže máte v kapse pěkně horkou cihličku při 30 stupních venku :-).
Z Akihabary jsme společně vyrazili jižně k univerzitě Keio se sejít se Zvěmi. To je holka, která tady žije už delší dobu s japonským přítelem, učí právě na té univerzitě. Ukázala nám okolí univerzity, pak jsme jeli na Kyu-shiba-rikyu. Já tam sice byl už včera, ale to mi vůbec nevadilo. Kecali jsme snad 4 hodiny, pak jsme ještě zašli na rámen. Zazněla opět spousta pikantních detailů místního života od člověka pocházejícího od nás, chápající jejich bizarnost :-). Nás čekal ještě přesun do Osaky do našeho Hotelu Chuo, takže jsme se někdy před 18. rozloučili, abychom stíhali návrat do Asakusy pro kufry, pak přesun na Tokyo Station a vlakem do Shin-Osaky za nějaké 3 hodiny. Dojeli jsme na místo a rutinně se přesunuli na Hotel Chuo. Je mi fakt líto těch promrhaných peněz na minulých výletech, kdy jsme jezdili metrem. Je to sice přímý spoj ze Shin-Osaky, ale stojí peníze. JR jsou dva přestupy a delší cesta, ale zdarma :-). Na hotelu jsme ještě stihli onsen (tentokrát byl extra horký) a dokonce v něm potkali jednoho Čecha :-).
Den sedmnáctý - Tokyo (Kyu-Shiba-Rikyu, Pěší Akihabara, Imrik)
Ráno jsem se od kluků opět trhnul :-). Chtějí kouknout na Enoshimu, což je poloostrov na němž dříve bylo hodně koček. Podle posledních reportů to ale vypadá, že už tomu tak není. Nicméně to má být hezké místo i tak. Problémem pro mě byl fakt, že je v podstatě vedle Kamakury, ve které jsem byl jako na potvoru včera :-). Kluci zmizeli asi v 9:20, já jsem se netypicky válel až cca do 10:30, taková ztráta času! Ale i v tom je svoboda :-).
Když jsem se vymotal z hostelu tak jsem nejprve zamířil na Hamamatsucho Station. Tam jsme na posledním výletě byli s Xsoftem koukat z WTC na noční výhledy. Tentokrát jsem zamířil severně do zahrad hned vedle této stanice. A jaké zahrady to byly! Opět perfektně natuněné, s jezírkem ... jako bonus tady ale bylo pozadí mrakodrapů všude okolo. A Shinkansen, který občas projel okolo. Nádhera :-). Vstup jenom 150 JPY. Po asi hodince focení a zevlení jsem zamířil k další destinaci. Tou byly Hama-rikyu, další zahrady kousek severně odtud.
Sluší se dodat, že ten den bylo nebe bez mráčku a hlášené teploty atakovaly třicítku. Takže stín byl opravdu vzácným artiklem, který jsem aktivně vyhledával. Kolem Hama-rikyu vedl vodní příkop a najít vchod mi zabralo dost dlouho. Nakonec se konečně podařilo, zaplatil jsem 300 JPY a dostal se dovnitř. Oproti Kyu-Shiba to zdaleko nebylo tak epické, přitom byl dostupný cca 4x větší prostor. Byla tam ale skvělá bouda s hromadou laviček a STÍNEM ! Tam jsem přečkal největší vedra kolem cca 15. hodiny. Ze zvědavosti jsem skočil mrknout na rollercoaster, kde jsem byl včera. Tam dle očekávání bylo narváno, čekačka cca 60 minut na jednu jízdu. To nechci. Kluci podle mapy byli stále v nedohlednu (čti jižně někde u Kawasaki), tak si říkám, že mrknu do Akihabary. Do té jsem dojel neobvykle od jižní strany. Ono se totiž tady velice vyplatí nespoléhat na osvědčené trasy. Když chci někam jet, dám do Google Maps vyhledat trasu z aktuální polohy na cílové místo. Kolikrát se ukáže, že sice nepojedu přes JR, ale třeba soukromým metrem, což není zadara. Na druhou stranu ušetřím třeba 2km chození, to má taky svou hodnotu.
V Akihabaře mě čekal šok - celou hlavní ulici uzavřeli pro kola a auta. Lidi se promenádovali úplně všude, nebo jenom tak seděli/leželi na silnici. Bylo to super a já jsem jenom tak chodil tam a zpátky a hrozně si to užíval. Došel jsem dokonce mnohem dál na sever než obvykle :-). Ono je ale vidět, že se stoupající vzdálenosti od Akihabara Station počet neonů a velkých obchodů ubývá. Ale ta silnice byla uzavřená ještě o blok dále, takže jsem šel až na konec. A zpátky na začátek. A takhle asi 3x :-). Pak jsem se ještě svezl jednu stanici JR vlakem, jenom abych si nafotil to místo shora, že železničního mostu. A pak znova cestou zpátky :-). Velké procento lidí si to natáčeli a fotili na mobil, takže jsem si myslel, že je to něco speciálního (třeba kvůli matsuri, já nevím). V Japanguide ale psali, že je to každou neděli, v čase 13-18. Takže jestli budete někdy v Tokyu v neděli, tak doporučuji si tohle nenechat ujít.
Poslední položkou na plánu dnešního dne byla schůzka s Imrikem. To je Čech, který tady žije a pracuje několik let. Schůzka byla dohodnutá ve 21:50 v Odaiba-kaihin-koen stanici. To je část Tokya vybudovaná kompletně na umělých ostrovech. Jede se tam nejprve klasicky přes JR na stanici Shimbashi. Ale posléze přestupujete na soukromou linku Yurikamome, což byl naprostý mazec. Je to monorail, který je kompletně automatizovaný (v přední části vlaku žádný řidič nesedí, je tam jenom velké okno). Kromě toho jede přes ohromný Rainbow Bridge, který vede na tu soustavu umělých ostrovů. Jelikož je ten most o hodně výš, než před ním položená stanice, tak se monorail musí vyškrábat pomocí takové obrovské smyčky nahoru (je i v logu té linky). Ve stanicích najdete člověka maximálně u gate, jinak nikde. Všude je každopádně vidět nedávné datum výroby (2014). Až mi bylo líto, že to jedeme potmě a moc nebylo vidět. Tahle část Tokya rozhodně stojí příště za další průzkum.
Imrik nás vzal do all you can eat restaurace, kde měli saláty zadara. Takže jsme všichni jedli prakticky jenom to :-). Pili jsme i nějaký ten alkohol a vůbec to bylo fajn. Člověk se dozví spoustů zajímavostí a detailů, které jinde těžko zjistí. Já mám vlastnost že i trochu opilý neustále myslím na další plán a tím bylo rozhodně tady nevytuhnout přes noc - zítra je další den a fakt nechci celý mít opici. Takže musíme stíhat poslední spoj odtud v 0:11, abych se v klidu dostali zpátky do Asakusy. Kluci si v 23:35 objednali nějakou zmrzlinu, což vypadalo že bude OK. No, nebylo - hrozně jim to trvalo a trochu opilé osazenstvo už si z toho dělalo legraci. Mě to moc vtipné nepřišlo (taxíkem za 10kJPY+ se mi zpátky fakt nechtělo, pěšky se snad z těch umělých ostrovů po 17. hodině nedá dostat vůbec), takže jsem to začal hodně hrotit a někdy kolem půlnoci jsme se vymotali ven a šli zpátky na Yurikamome. Na station jsme se rozloučili s Imrikem a přesunuli se monorailem na Shimbashi.
Tu stanici jsem poznával - dneska jsem přes ní šel, když jsem jel z Hama-rikyu na rollercoaster. Tokyo je zase o kus menší. Já jsem byl klidnější, protože jsme byli aspoň v hlavní části Tokya a v hodně velké nouzi by to šlo už dojít pěšky (za 2-3 hodiny). Zbývalo stihnout dva přestupy, nakonec to bylo úplně OK. Japonci na kamerách vidí, že lidi na vlaky ještě dobíhají a prostě počkají, když se jedná o poslední vlak. Cca v 0:30 se tady ale všechno zastaví a pak už zbývají jedině ty taxíky. Takže jsme bezpečně dorazili na Asakusabashi, zvládli zadat bezpečnostní kód u dveří a cca o půl druhé všichni usnuli.
Když jsem se vymotal z hostelu tak jsem nejprve zamířil na Hamamatsucho Station. Tam jsme na posledním výletě byli s Xsoftem koukat z WTC na noční výhledy. Tentokrát jsem zamířil severně do zahrad hned vedle této stanice. A jaké zahrady to byly! Opět perfektně natuněné, s jezírkem ... jako bonus tady ale bylo pozadí mrakodrapů všude okolo. A Shinkansen, který občas projel okolo. Nádhera :-). Vstup jenom 150 JPY. Po asi hodince focení a zevlení jsem zamířil k další destinaci. Tou byly Hama-rikyu, další zahrady kousek severně odtud.
Sluší se dodat, že ten den bylo nebe bez mráčku a hlášené teploty atakovaly třicítku. Takže stín byl opravdu vzácným artiklem, který jsem aktivně vyhledával. Kolem Hama-rikyu vedl vodní příkop a najít vchod mi zabralo dost dlouho. Nakonec se konečně podařilo, zaplatil jsem 300 JPY a dostal se dovnitř. Oproti Kyu-Shiba to zdaleko nebylo tak epické, přitom byl dostupný cca 4x větší prostor. Byla tam ale skvělá bouda s hromadou laviček a STÍNEM ! Tam jsem přečkal největší vedra kolem cca 15. hodiny. Ze zvědavosti jsem skočil mrknout na rollercoaster, kde jsem byl včera. Tam dle očekávání bylo narváno, čekačka cca 60 minut na jednu jízdu. To nechci. Kluci podle mapy byli stále v nedohlednu (čti jižně někde u Kawasaki), tak si říkám, že mrknu do Akihabary. Do té jsem dojel neobvykle od jižní strany. Ono se totiž tady velice vyplatí nespoléhat na osvědčené trasy. Když chci někam jet, dám do Google Maps vyhledat trasu z aktuální polohy na cílové místo. Kolikrát se ukáže, že sice nepojedu přes JR, ale třeba soukromým metrem, což není zadara. Na druhou stranu ušetřím třeba 2km chození, to má taky svou hodnotu.
V Akihabaře mě čekal šok - celou hlavní ulici uzavřeli pro kola a auta. Lidi se promenádovali úplně všude, nebo jenom tak seděli/leželi na silnici. Bylo to super a já jsem jenom tak chodil tam a zpátky a hrozně si to užíval. Došel jsem dokonce mnohem dál na sever než obvykle :-). Ono je ale vidět, že se stoupající vzdálenosti od Akihabara Station počet neonů a velkých obchodů ubývá. Ale ta silnice byla uzavřená ještě o blok dále, takže jsem šel až na konec. A zpátky na začátek. A takhle asi 3x :-). Pak jsem se ještě svezl jednu stanici JR vlakem, jenom abych si nafotil to místo shora, že železničního mostu. A pak znova cestou zpátky :-). Velké procento lidí si to natáčeli a fotili na mobil, takže jsem si myslel, že je to něco speciálního (třeba kvůli matsuri, já nevím). V Japanguide ale psali, že je to každou neděli, v čase 13-18. Takže jestli budete někdy v Tokyu v neděli, tak doporučuji si tohle nenechat ujít.
Poslední položkou na plánu dnešního dne byla schůzka s Imrikem. To je Čech, který tady žije a pracuje několik let. Schůzka byla dohodnutá ve 21:50 v Odaiba-kaihin-koen stanici. To je část Tokya vybudovaná kompletně na umělých ostrovech. Jede se tam nejprve klasicky přes JR na stanici Shimbashi. Ale posléze přestupujete na soukromou linku Yurikamome, což byl naprostý mazec. Je to monorail, který je kompletně automatizovaný (v přední části vlaku žádný řidič nesedí, je tam jenom velké okno). Kromě toho jede přes ohromný Rainbow Bridge, který vede na tu soustavu umělých ostrovů. Jelikož je ten most o hodně výš, než před ním položená stanice, tak se monorail musí vyškrábat pomocí takové obrovské smyčky nahoru (je i v logu té linky). Ve stanicích najdete člověka maximálně u gate, jinak nikde. Všude je každopádně vidět nedávné datum výroby (2014). Až mi bylo líto, že to jedeme potmě a moc nebylo vidět. Tahle část Tokya rozhodně stojí příště za další průzkum.
Imrik nás vzal do all you can eat restaurace, kde měli saláty zadara. Takže jsme všichni jedli prakticky jenom to :-). Pili jsme i nějaký ten alkohol a vůbec to bylo fajn. Člověk se dozví spoustů zajímavostí a detailů, které jinde těžko zjistí. Já mám vlastnost že i trochu opilý neustále myslím na další plán a tím bylo rozhodně tady nevytuhnout přes noc - zítra je další den a fakt nechci celý mít opici. Takže musíme stíhat poslední spoj odtud v 0:11, abych se v klidu dostali zpátky do Asakusy. Kluci si v 23:35 objednali nějakou zmrzlinu, což vypadalo že bude OK. No, nebylo - hrozně jim to trvalo a trochu opilé osazenstvo už si z toho dělalo legraci. Mě to moc vtipné nepřišlo (taxíkem za 10kJPY+ se mi zpátky fakt nechtělo, pěšky se snad z těch umělých ostrovů po 17. hodině nedá dostat vůbec), takže jsem to začal hodně hrotit a někdy kolem půlnoci jsme se vymotali ven a šli zpátky na Yurikamome. Na station jsme se rozloučili s Imrikem a přesunuli se monorailem na Shimbashi.
Tu stanici jsem poznával - dneska jsem přes ní šel, když jsem jel z Hama-rikyu na rollercoaster. Tokyo je zase o kus menší. Já jsem byl klidnější, protože jsme byli aspoň v hlavní části Tokya a v hodně velké nouzi by to šlo už dojít pěšky (za 2-3 hodiny). Zbývalo stihnout dva přestupy, nakonec to bylo úplně OK. Japonci na kamerách vidí, že lidi na vlaky ještě dobíhají a prostě počkají, když se jedná o poslední vlak. Cca v 0:30 se tady ale všechno zastaví a pak už zbývají jedině ty taxíky. Takže jsme bezpečně dorazili na Asakusabashi, zvládli zadat bezpečnostní kód u dveří a cca o půl druhé všichni usnuli.
sobota 20. května 2017
Den šestnáctý - Tokyo (Korakuen, rollercoaster, Kamakura)
Ráno jsem vypadl v 8:30, abych ze dne vytěžil max. Kluci dneska jedou do Aokihagary, což jsem po přemýšlení zavrhnul, protože je tam 3 hodiny cesta jedním směrem. Místo toho mám v plánu dvě zahrady v Tokyu a pak asi Kamakuru.
Do první zahrady (Koishikawa Korakuen) jsem dorazil přesně v 9:00 na otvíračku. Bylo tam pár lidí, takže focení šlo krásně. Nemá cenu tady popisovat tu nádheru - prostě další zahrada. Překvapila mě míra života - jezírka totálně narvaná vyžranými rybami jsou standard, tady byly ještě kachní rodinky a želvy. A jeřábi a vrány (o těch bylo u vchodu varování, že jsou agresivní a že kradou jídlo). Po asi hodince procházení jsem chvíli chilloval na lavičce u východu, kde si mě odchytla místní english guide a ptala se, jestli už jsem skončil, nebo chci ještě něco vidět. Nedařilo se mi najít jeden most, kterému tady říkají Full Moon Bridge, kvůli odrazu, který vytváří na hladině. Paní mě tam ochotně odvedla, po cestě říkala zajímavosti o parku. Pak říkala, že je z Kyota, bavili jsme se o Praze a podobně. Moc příjemný pokec. Když byla uprostřed vysvětlování něčeho, tak jsem si najednou všiml kolejí horské dráhy nad její hlavou - akorát tam byl vytažen vlak a řítil se dolů, u čehož lidi v něm kvičeli. To jsem se ze všech sil snažil před ní ukrýt nadšení, nechal se ještě chvíli provádět a pak šel ven.
Tady přímo za rohem je rollercoaster, který jsem našel úplně náhodou - to prostě musím minimalně zkusit. Trochu mě ochladil fakt, že je sobota a že tam nejspíš bude pěkně narváno. Ale i tak jsem šel do Tokyo Dome City, což je název toho parku. Uvítala mě asi 100m dlouhá fronta v trojstupu, pětkrát zalomená. Naštestí to nebylo na tu dráhu :-). Kupodivu jsem došel ke dráze a svítila tam čekačka 10 minut. Takže je jasný, že na tohle jdu tady a teď. Musím podotknout, že jsem nikdy na ničem podobně extrémním ještě nebyl - maximum pro mě byla myší dráha na Matějské. Skákal jsem ale z letadla tandem ze 4km (2x) ... takže to přece nemůže být tak hrozné.
Bylo to minimálně stějně intenzivní, jako to letadlo. Ten pohled, když se vláček přehoupne přes vrchol výtahu je nezapomenutelný. A pak je to jízda :-). Na konci je to pak stejný rauš, jako po tandemu. Tohle si ještě zopáknu :-). Další zahradu už se mi dnes dávat nechtělo (jedna epická plně stačila), místo toho jsem vyrazil směr Kamakura. Celou cestu (1,5h) jsem si psal se zcestovalou kámoškou, takže to uteklo velmi rychle.
Na místě jsem chtěl jako první vidět obří bronzovou sochu Buddhy, takže bylo třeba přestoupit na soukromou železnici a jet ještě 3 stanice. To už mi začlo docházet, že jezdit sem v sobotu nebyl nejlepší nápad. Tak narvaným vlakem jsem tady ještě nejel, naštestí to byly jenom 3 stanice. Na cílové stanici to bylo narvané k prasknutí a situace byla stejná až k soše Buddhy (asi 500m odtud). Nakonec jsem se tam dostal, udělal si foto a dokonce koupil hloupost v souvernir shopu. Je to malý skleněný kvádřík za 300 JPY s laserovým 3d modelem té sochy. Nějak se mi tyhle věcičky líbí a mají dobrou konfiguraci ceny/velikosti/šance na rozbití/kýčovitosti.
Vymotal jsem se od sochy a věděl, že touhle železnicí zpátky nejedu. Místo toho jsem si dal asi 2km procházku zpátky na Kamakura Station. Tam jsem se vydal směrem k hlavnímu chrámu tady v okolí. Vedl k němu hodně zajímavý vyvýšený chodník uprostřed silnice, přes něj občas Tori brána, opravdu skvělý pohled. Kolem spousta holek v tradičních barevných kimonech, fotil jsem :-). U chrámu pak byly dost pěkné zahrady a okolí. A pořád spousta lidí okolo. Pak jsem dostal hlad, tak jsem si všiml reklamy na restauraci ve stylu "ugriluj si sám" a šel jsem dovnitř.
Tam to vypadalo docela zazobaně, ale bylo úplně prázdno a přivítal mě kuchař/číšník/provozní, takže už jsem do toho šel. Měli english menu s ohromným výběrem názvů hovězího masa, které mi nic neříkaly. Nakonec jsem si objednal lunch menu s prvním názvem masa, u kterého kuchař říkal, že je dobré. Přinesl mi všechno na stůl a nezapomněl zdůrazit, že na grill se to maso dává železnými kleštickami a ne dřevěnými hůlkami, kterými ho potom jíte. Asi mají své zkušenosti s bílými barbary :-). V setíku byla Miso polévka, předkrm, 5 kusů masa a sauce. Na první pohled maso vypadalo dost šlachovitě, ale říkám si, že to dám. Bylo to skutečně moc dobré, po ugrilování mi ty šlachy vůbec nevadily. Kuchařovi se asi taky ulevilo, když viděl, že chápu, jak to funguje. Po chvíli mi přinesl ještě nějakou extra spicy sauce, která tomu dala ten správný říz. Najedl jsem se skutečně královsky (za 1500 JPY), tak jsem při placení využil svoji hodné chatrné japonštiny a řekl kuchařovi "subaraší" (excellent, splendid). Ten to asi ocenil a zazubil se.
Pak jsem se akorát vrátil na Kamakura Station a přesunul zpátky do Tokya. Po cestě jsem ještě zajel na Šibuju a znova si natočil nejrušnější přechod na světě. Dneska v sobotu to bylo ještě o řád víc narvané :-).
Do první zahrady (Koishikawa Korakuen) jsem dorazil přesně v 9:00 na otvíračku. Bylo tam pár lidí, takže focení šlo krásně. Nemá cenu tady popisovat tu nádheru - prostě další zahrada. Překvapila mě míra života - jezírka totálně narvaná vyžranými rybami jsou standard, tady byly ještě kachní rodinky a želvy. A jeřábi a vrány (o těch bylo u vchodu varování, že jsou agresivní a že kradou jídlo). Po asi hodince procházení jsem chvíli chilloval na lavičce u východu, kde si mě odchytla místní english guide a ptala se, jestli už jsem skončil, nebo chci ještě něco vidět. Nedařilo se mi najít jeden most, kterému tady říkají Full Moon Bridge, kvůli odrazu, který vytváří na hladině. Paní mě tam ochotně odvedla, po cestě říkala zajímavosti o parku. Pak říkala, že je z Kyota, bavili jsme se o Praze a podobně. Moc příjemný pokec. Když byla uprostřed vysvětlování něčeho, tak jsem si najednou všiml kolejí horské dráhy nad její hlavou - akorát tam byl vytažen vlak a řítil se dolů, u čehož lidi v něm kvičeli. To jsem se ze všech sil snažil před ní ukrýt nadšení, nechal se ještě chvíli provádět a pak šel ven.
Tady přímo za rohem je rollercoaster, který jsem našel úplně náhodou - to prostě musím minimalně zkusit. Trochu mě ochladil fakt, že je sobota a že tam nejspíš bude pěkně narváno. Ale i tak jsem šel do Tokyo Dome City, což je název toho parku. Uvítala mě asi 100m dlouhá fronta v trojstupu, pětkrát zalomená. Naštestí to nebylo na tu dráhu :-). Kupodivu jsem došel ke dráze a svítila tam čekačka 10 minut. Takže je jasný, že na tohle jdu tady a teď. Musím podotknout, že jsem nikdy na ničem podobně extrémním ještě nebyl - maximum pro mě byla myší dráha na Matějské. Skákal jsem ale z letadla tandem ze 4km (2x) ... takže to přece nemůže být tak hrozné.
Bylo to minimálně stějně intenzivní, jako to letadlo. Ten pohled, když se vláček přehoupne přes vrchol výtahu je nezapomenutelný. A pak je to jízda :-). Na konci je to pak stejný rauš, jako po tandemu. Tohle si ještě zopáknu :-). Další zahradu už se mi dnes dávat nechtělo (jedna epická plně stačila), místo toho jsem vyrazil směr Kamakura. Celou cestu (1,5h) jsem si psal se zcestovalou kámoškou, takže to uteklo velmi rychle.
Na místě jsem chtěl jako první vidět obří bronzovou sochu Buddhy, takže bylo třeba přestoupit na soukromou železnici a jet ještě 3 stanice. To už mi začlo docházet, že jezdit sem v sobotu nebyl nejlepší nápad. Tak narvaným vlakem jsem tady ještě nejel, naštestí to byly jenom 3 stanice. Na cílové stanici to bylo narvané k prasknutí a situace byla stejná až k soše Buddhy (asi 500m odtud). Nakonec jsem se tam dostal, udělal si foto a dokonce koupil hloupost v souvernir shopu. Je to malý skleněný kvádřík za 300 JPY s laserovým 3d modelem té sochy. Nějak se mi tyhle věcičky líbí a mají dobrou konfiguraci ceny/velikosti/šance na rozbití/kýčovitosti.
Vymotal jsem se od sochy a věděl, že touhle železnicí zpátky nejedu. Místo toho jsem si dal asi 2km procházku zpátky na Kamakura Station. Tam jsem se vydal směrem k hlavnímu chrámu tady v okolí. Vedl k němu hodně zajímavý vyvýšený chodník uprostřed silnice, přes něj občas Tori brána, opravdu skvělý pohled. Kolem spousta holek v tradičních barevných kimonech, fotil jsem :-). U chrámu pak byly dost pěkné zahrady a okolí. A pořád spousta lidí okolo. Pak jsem dostal hlad, tak jsem si všiml reklamy na restauraci ve stylu "ugriluj si sám" a šel jsem dovnitř.
Tam to vypadalo docela zazobaně, ale bylo úplně prázdno a přivítal mě kuchař/číšník/provozní, takže už jsem do toho šel. Měli english menu s ohromným výběrem názvů hovězího masa, které mi nic neříkaly. Nakonec jsem si objednal lunch menu s prvním názvem masa, u kterého kuchař říkal, že je dobré. Přinesl mi všechno na stůl a nezapomněl zdůrazit, že na grill se to maso dává železnými kleštickami a ne dřevěnými hůlkami, kterými ho potom jíte. Asi mají své zkušenosti s bílými barbary :-). V setíku byla Miso polévka, předkrm, 5 kusů masa a sauce. Na první pohled maso vypadalo dost šlachovitě, ale říkám si, že to dám. Bylo to skutečně moc dobré, po ugrilování mi ty šlachy vůbec nevadily. Kuchařovi se asi taky ulevilo, když viděl, že chápu, jak to funguje. Po chvíli mi přinesl ještě nějakou extra spicy sauce, která tomu dala ten správný říz. Najedl jsem se skutečně královsky (za 1500 JPY), tak jsem při placení využil svoji hodné chatrné japonštiny a řekl kuchařovi "subaraší" (excellent, splendid). Ten to asi ocenil a zazubil se.
Pak jsem se akorát vrátil na Kamakura Station a přesunul zpátky do Tokya. Po cestě jsem ještě zajel na Šibuju a znova si natočil nejrušnější přechod na světě. Dneska v sobotu to bylo ještě o řád víc narvané :-).
Den patnáctý - transport do Tokya
Dneska se toho moc nedělo. Ráno byl čas na check-out z hostelu v Kobe a přesun na Shin-Kobe. Chtěli jsme stíhat začátek Sanja Matsuri ve 13:00, takže jsme mákli abychom stíhali odjezd v 9:24. Deirh nám chtěl zarezervovat místa, ale obě přepážky (na Shin-Kobe je opravdu mini rezervační office) zabrali cizinci, co tam dlouze řešili kdovíco. Čas odjezdu se blížil, takže jsme to passli a jeli non-reserved. Ve vlaku byli všichni nasáčkovaní vlevo, protože tam bude kousek před Tokyem vidět Mount Fuji. Zabrali jsme volná místa kde byla a během cesty jsme se postupně všichni nacpali taky doleva k oknům :-). Bohužel, i když bylo perfektní počasí, tak Fuji byla zahalená v mracích :-(. Ještě bude jedna šance cestou zpátky do Osaky.
Dojeli jsme do Tokya, kufry uložili na Akihabaře a vyrazili koukat na Sanja Matsuri do Asakusy. Tam mi velice rychle začaly vadit ohromné masy lidí všude. Takže jsem tam nechal kluky a sám jsem zalezl do metra a vrátil se do Akihabary. Až se mi nechce věřit, že jsem se tam dostal až tak pozdě v tomhle výletě, ale ono zase není zase o tolik stát. Všechno okolo je tam prolezené, takže jsem akorát omrknul svoje oblíbené shopy a pak zapadl do heren a hrál a hrál. Deirh pak streamoval to matsuri na FB, takže jsem se podíval aspoň takhle.
V hernách jsem se zasekal na moc dlouho. Kluci pak psali, že hotovo, tak jsme šli na náš hostel. Bylo to trochu napětí, protože jak jsem psal dřív, máme tady booknuté 3 noci a nikdo neví, co je to zač. Nakonec se ale ukázaly obavy jako liché. Máme skvělý room v japonském stylu pro 3 (žádný nonsense s patrovými postelemi), celý dům je moderní a čistý. Na pokoji máme dokonce světlo s nastavitelnou teplotou barev. Lokace je 5 minut na vlak (JR) a pak 5 minut na Akihabaru. Za 3300 JPY/hlava/noc. Jediná nevýhoda je, že tady není výtah a náš pokoj je ve 4F. Aspoň bude nějaké to cvičení :-).
Dojeli jsme do Tokya, kufry uložili na Akihabaře a vyrazili koukat na Sanja Matsuri do Asakusy. Tam mi velice rychle začaly vadit ohromné masy lidí všude. Takže jsem tam nechal kluky a sám jsem zalezl do metra a vrátil se do Akihabary. Až se mi nechce věřit, že jsem se tam dostal až tak pozdě v tomhle výletě, ale ono zase není zase o tolik stát. Všechno okolo je tam prolezené, takže jsem akorát omrknul svoje oblíbené shopy a pak zapadl do heren a hrál a hrál. Deirh pak streamoval to matsuri na FB, takže jsem se podíval aspoň takhle.
V hernách jsem se zasekal na moc dlouho. Kluci pak psali, že hotovo, tak jsme šli na náš hostel. Bylo to trochu napětí, protože jak jsem psal dřív, máme tady booknuté 3 noci a nikdo neví, co je to zač. Nakonec se ale ukázaly obavy jako liché. Máme skvělý room v japonském stylu pro 3 (žádný nonsense s patrovými postelemi), celý dům je moderní a čistý. Na pokoji máme dokonce světlo s nastavitelnou teplotou barev. Lokace je 5 minut na vlak (JR) a pak 5 minut na Akihabaru. Za 3300 JPY/hlava/noc. Jediná nevýhoda je, že tady není výtah a náš pokoj je ve 4F. Aspoň bude nějaké to cvičení :-).
čtvrtek 18. května 2017
Den čtrnáctý - Iga City (ninjas !)
Jelikož už jsme všichni zase společně, tak na dnešek Deirh našel ideální denní výlet. Jedná se o Iga City, což má být původní město všech ninjů, to nemůže být špatná volba. Takže jsme si sbalili fidlátka na den a vyrazili docela brzo. Ono Iga City je daleká cesta. Nejdřív metro na Sannomiya Station z hostelu (10 min), pak Kobe Line na Osaka Station (30 min). Tam přehodit na Osaka Loop Line a zůstat ve vlaku, který se v Tennoji změní na Yamaguchi Rapid Service. Tím jet až na konečnou (60 min), tam přesednout na další vlak a dojet do Iga-Ueno (30 min). Pak už je to jenom slabých 15 minut na finální cíl, Iga-Shi. Při transferu na Osaka Station byla chvíli krize, ve stejný čas odjížděly dva vlaky ze dvou sousedících nástupišť. Nakonec jsme nasedli do správného. Důležitý poznatek byl ten, že na vlaku je ukázán název linky, která se objeví až PO změně designace. Takže sice Goole píše Osaka Loop Line, ale na vlaku musíte hledat název po změně (Yamaguchi Rapid Service). Další info do sbírky :-).
Všechno jelo samozřejmě na čas a po hodince jsme vysedali na Kamo Station. Tam odjížděl motoráček do hor (ano, ani v Japonsku tady trať nebyla elektrifikovaná). Byly z něj epické výhledy, tak jsme s Deirem byli úplně vepředu, vedle řidiče. Nedělali jsme žádný čurbes nebo tak - prostě jsme jenom koukali. Ho to ale dost evidentně vytáčelo - nejdřív si zasunul takovou roletu za sebou, aby tam nebylo vidět. Během cesty na nás hodil pár přísných pohledů přes zrcadlo. Poslední level bylo to, když si otevřel nějakou nějakou nouzovou skříňku, jenom proto, aby nám jejími dvířky zablokoval výhled :-). To jsme si už říkali, že bude lepší nedráždit hada bosou nohou a radši jsme si sedli pěkně dozadu :-). Pak při vystupování mu bylo třeba ukázat rail pass, nikdy jsem neviděl tak kamennou tvář, nehnul ani brvou. Doufám, že zpátky pojedeme s jiným :-D. Až do tohodle místa nás cesta stála přesně 0 JPY. Ano, JR Rail Pass tady má ohromnou hodnotu. Z Iga-Ueno to bylo za 260 JPY soukromou železnicí až do Iga-Shi. Cesta ukončena po 3 hodinách, uff.
Celé městečko bylo už od stanice roztomile stylizované v ninja stylu. Vydali jsme se směrem do k hradu a ninja muzeu, který tady byl hlavním tahákem. Vstup do ninja muzea byl za 1600 JPY + dalších 400 JPY za živou ninja show. Trochu mi to smrdělo pastí na turisty, ale když už jsme sem vážili dalekou cestu, tak si dáme celý zážitek. Ninja show byla za pár minut, tak jsme se tam přesunuli. Musím říct, že to měli udělané pěkně. Naživo házeli shurikeny (až 3 naráz), takové ninjovské šípy i používali foukačky. Došlo i na bodné a sečné zbraně, bylo to všechno vtipně a zajímavě demonostrované. Po show jsme šli do Ninja House, barák vybavený různými tajnými průchody, schovkami i pastmi. Ukazovala to tam moc milá lady ninja. Během prohlídky toho baráku jsem uslyšel svoji rodnou řeč. Ano, děda a dvě babičky. Ani jedna z babiček neuměla slovo anglicky, takže jim to děda všechno nahlas překládal, to nešlo přeslechnout. Jinak ale byli v pohodě, akorát si nahrávali video, i když to tam bylo výslovně zakázané. My jsme plynule přešli na komunikaci v angličtině pro zachování úkrytu (ninjutsu v praxi). Já jsem si pak všiml, že mám na triku český nápis, takže jsem si okamžitě přehodil batoh dopředu :-). A pak jsem musel praštit Deira, když při východu z baráku hodil hlášku: "Tak takový barák si postavím". Ale zdálo se, že naše jazykové ninjutsu fungovalo a chodili těsně vedle nás, aniž by se chovali podezřele. Pak odešli na další ninja show a my jsme opustili muzeum.
Kolem hradu byla pěkná zahrada (já si konečně uvědomil vztah českých slov hrad - zahrada, v angličtině to tak nefunguje) a o kousek vedle skvělé výhledy na okolí. Pak jsme se zpátky ve městě rozešli - Deirh šel na rámen, já měl v sobě už 2x jerky, takže jsem hlad neměl. Místo toho jsme s Xsoftem zkoukli jednu uličku, ve které bylo snad 7 shinto chrámů. Mě tam zaujaly především extrémně vystylované bonsaje, nejvyšší měl snad 8 "pater". Deirh měl večer dohodnutý couchsurfing, my jsme s Xsoftem vyrazili zpátky o něco dříve. Během cesty horským motoráčkem jsme se dohodli na dalším ubytku - nakonec bude Tokyo na 3 noci. Našel jsem zajímavý hostel kousek od Akihabary, cena asi 3300 JPY/hlava/noc, což je na Tokyo myslím super. Po dohodě s ostatními jsem porušil svoje bookovat jednu noc v neznámých místech a booknul noci rovnou 3. Ono to místo má na hostelworldu průměrné skóre 9.4/10. To stojí za risk. Tak jsem to hned booknul někde z horské divočiny v motoráčku. Data SIM je prostě WIN.
Celou cestu zpátky jsme s Xsoftem kecali, takže utekla rychle. Na Osaka Station jsem dostal chuť na Subway, tak jsem to hodil do googlu a šli jsme hledat. Samozřejmě jsme to hledali asi 30 minut, protože tahle oblast je šílená. Mnoho úrovní podchodů, nadchodů a obchodních center. Nakonec jsme se najedli. Ze Subwaye zpátky byly šipky na Osaka Station a bylo trapné, jak je ta cesta ve skutečnosti jednoduchá. Nesmíte vůbec vylézat na ulici, to je cesta do pekel. Místo toho stačí prolézt asi přes 2 velké obchoďáky a je hotovo. Na Sannomiya Station jsme zahráli pár kreditů (já doslova) a jeli na hostel. Deirh dorazil o něco později a pak byl čas na zasloužený spánek.
Všechno jelo samozřejmě na čas a po hodince jsme vysedali na Kamo Station. Tam odjížděl motoráček do hor (ano, ani v Japonsku tady trať nebyla elektrifikovaná). Byly z něj epické výhledy, tak jsme s Deirem byli úplně vepředu, vedle řidiče. Nedělali jsme žádný čurbes nebo tak - prostě jsme jenom koukali. Ho to ale dost evidentně vytáčelo - nejdřív si zasunul takovou roletu za sebou, aby tam nebylo vidět. Během cesty na nás hodil pár přísných pohledů přes zrcadlo. Poslední level bylo to, když si otevřel nějakou nějakou nouzovou skříňku, jenom proto, aby nám jejími dvířky zablokoval výhled :-). To jsme si už říkali, že bude lepší nedráždit hada bosou nohou a radši jsme si sedli pěkně dozadu :-). Pak při vystupování mu bylo třeba ukázat rail pass, nikdy jsem neviděl tak kamennou tvář, nehnul ani brvou. Doufám, že zpátky pojedeme s jiným :-D. Až do tohodle místa nás cesta stála přesně 0 JPY. Ano, JR Rail Pass tady má ohromnou hodnotu. Z Iga-Ueno to bylo za 260 JPY soukromou železnicí až do Iga-Shi. Cesta ukončena po 3 hodinách, uff.
Celé městečko bylo už od stanice roztomile stylizované v ninja stylu. Vydali jsme se směrem do k hradu a ninja muzeu, který tady byl hlavním tahákem. Vstup do ninja muzea byl za 1600 JPY + dalších 400 JPY za živou ninja show. Trochu mi to smrdělo pastí na turisty, ale když už jsme sem vážili dalekou cestu, tak si dáme celý zážitek. Ninja show byla za pár minut, tak jsme se tam přesunuli. Musím říct, že to měli udělané pěkně. Naživo házeli shurikeny (až 3 naráz), takové ninjovské šípy i používali foukačky. Došlo i na bodné a sečné zbraně, bylo to všechno vtipně a zajímavě demonostrované. Po show jsme šli do Ninja House, barák vybavený různými tajnými průchody, schovkami i pastmi. Ukazovala to tam moc milá lady ninja. Během prohlídky toho baráku jsem uslyšel svoji rodnou řeč. Ano, děda a dvě babičky. Ani jedna z babiček neuměla slovo anglicky, takže jim to děda všechno nahlas překládal, to nešlo přeslechnout. Jinak ale byli v pohodě, akorát si nahrávali video, i když to tam bylo výslovně zakázané. My jsme plynule přešli na komunikaci v angličtině pro zachování úkrytu (ninjutsu v praxi). Já jsem si pak všiml, že mám na triku český nápis, takže jsem si okamžitě přehodil batoh dopředu :-). A pak jsem musel praštit Deira, když při východu z baráku hodil hlášku: "Tak takový barák si postavím". Ale zdálo se, že naše jazykové ninjutsu fungovalo a chodili těsně vedle nás, aniž by se chovali podezřele. Pak odešli na další ninja show a my jsme opustili muzeum.
Kolem hradu byla pěkná zahrada (já si konečně uvědomil vztah českých slov hrad - zahrada, v angličtině to tak nefunguje) a o kousek vedle skvělé výhledy na okolí. Pak jsme se zpátky ve městě rozešli - Deirh šel na rámen, já měl v sobě už 2x jerky, takže jsem hlad neměl. Místo toho jsme s Xsoftem zkoukli jednu uličku, ve které bylo snad 7 shinto chrámů. Mě tam zaujaly především extrémně vystylované bonsaje, nejvyšší měl snad 8 "pater". Deirh měl večer dohodnutý couchsurfing, my jsme s Xsoftem vyrazili zpátky o něco dříve. Během cesty horským motoráčkem jsme se dohodli na dalším ubytku - nakonec bude Tokyo na 3 noci. Našel jsem zajímavý hostel kousek od Akihabary, cena asi 3300 JPY/hlava/noc, což je na Tokyo myslím super. Po dohodě s ostatními jsem porušil svoje bookovat jednu noc v neznámých místech a booknul noci rovnou 3. Ono to místo má na hostelworldu průměrné skóre 9.4/10. To stojí za risk. Tak jsem to hned booknul někde z horské divočiny v motoráčku. Data SIM je prostě WIN.
Celou cestu zpátky jsme s Xsoftem kecali, takže utekla rychle. Na Osaka Station jsem dostal chuť na Subway, tak jsem to hodil do googlu a šli jsme hledat. Samozřejmě jsme to hledali asi 30 minut, protože tahle oblast je šílená. Mnoho úrovní podchodů, nadchodů a obchodních center. Nakonec jsme se najedli. Ze Subwaye zpátky byly šipky na Osaka Station a bylo trapné, jak je ta cesta ve skutečnosti jednoduchá. Nesmíte vůbec vylézat na ulici, to je cesta do pekel. Místo toho stačí prolézt asi přes 2 velké obchoďáky a je hotovo. Na Sannomiya Station jsme zahráli pár kreditů (já doslova) a jeli na hostel. Deirh dorazil o něco později a pak byl čas na zasloužený spánek.
středa 17. května 2017
Den třináctý - Osaka (JR 500, Umeda Sky Building, Minoo Park)
Ráno jsme trochu přehodnotili plány na ubytko. Tokyo je dost drahé a úroveň ubytka nejistá. Tady v Kobe je tento hostel opravdu velmi dobrý, na zajímavém a klidném místě a zároveň dost levné. Booknul jsem tedy pokoj pro 3 lidi na dvě noci a Xsoft sem za námi dorazí. Já jsem si při otvíraní okna všiml toho, že si můžete venku natrhat nějaké pomeranče. Byly ale na pohled dost divné, takové jakoby od hlíny, takže jsem to passnul. Deirh má dnes plánu Arima Onsen, tam jsem už byl, takže jsem si naplánoval nějakou downtown Osaku. Cestou tam ještě chci nafotit nějaké fotky Shinkansenu série 500. Původně jsem si myslel, že ten vlak je nějaký prototyp - vypadá tak futuristicky a nadčasově, zároveň je málo k vidění. Opak je ale pravdou, tyhle soupravy jezdí od roku 1997, teď jsou v takovém důchodu a jezdí akorát expresy Kodama, čili ten nejpomalejší, staví všude. Díky uber jízdním řádům jsem si našel, že bude odjíždět ze Shin-Kobe v 11:01 a pak ze Shin-Osaky v 11:29. Rozloučil jsem se s Deirem a vypadl do města.
Do odjezdu vlaku zbývaly asi 2 hodiny, takže jsem si prošel nedaleký park a přihlehlé shopping bashi. Všude bylo dost prázdno - všichni lidi v práci, nejspíš. Po zevlingu jsem dorazil na Shin-Kobe s asi 10 minut rezervou. Takže jsem si v klídku našel nástupiště a nafotil tu nádheru JR 500, co přijela. Pak jsem nastoupil dovnitř a svezl se jednu stanici do Shin-Osaky. Věk je uvnitř trochu vidět, ale pořád je to skvělý stroj. Shin-Osaka je pro tenhle vlak konečná, až pak mi došlo, že ten odjezd v 11:29 bude ten samý vlak, akorát ho uvnitř vyluxují, změní mu číslo, řidič si přeleze na druhou stranu a může jet. Takže je dost času se připravit na natočení odjezdového videa.
Po natáčení jsem dostal chuť na místní subway bagetu. Google ukazoval nejbližší kousek severně, tak jsem se tam vydal. Při tom jsem si uvědomil, že tady jsem ještě nikdy nebyl. Všechno zajímavé je jižně. Bylo tam opravdu MEGA parkoviště na kola ze kterého neustále někdo přijížděl a odjížděl. Po včerejším vidláčení okolo jsem chtěl konečně zažít pořádný city life, tak jsem se svezl jednu stanici na Osaka Station a šel do místní Yodobashi Umeda. Ta si v ničem nezadá s Akihabarskou verzí, dokonce i design budovy zvenku je stejný. Tam už mě nic nepřekvapilo, prostě mega obchod s elektrem, který jsem už viděl mockrát. Chtěl jsem si dobít telefon z powerbanky, ale zjistil jsem, že na pokoji jsem Deirovi zatáhl jeho kabel s USB-C. Oba kabely máme bílé a na první kouknutí si ten konektor fakt jednoduše spletete - velké zlo. Naštěstí jsem si to uvědomil na tom asi nejlepším místě, dokonce jsem ani nemusel do jiného patra, a koupil si kratičký káblík k telefonu (stejně jsem ho chtěl).
Potom jsem šel do Umeda Sky Building. Ještě jsem v něm nebyl, čili čistě pro kompletnost. Vstup na observační floor byl za 1000 JPY, což byla docela podělávka, ale stejně jsem šel. Výhledy moc pěkné (jak jinak) a dostanete se až na střechu s 360 výhledem. Okolo ale dost turistů a mainstream tady byl silný. Takže po hodince observování na výtah sjet 36 pater a zase jsem byl dole.
Bylo sotva 15 hodin, tak jsem aktivoval finální část dnešního plánu. Minoo (někdy také Minoh nebo Mino-O) je podle japanguide hezký park na okraji, jenom půl hodinky cesty vlakem odtud. Jezdí to soukromá Hankyu Railway, takže to stálo 250 JPY jedním směrem. IC karta (Suica) od konkurenčního JR tady ale funguje, jsme v Japonsku, kde konkurence spolupracuje na místech, kde to dává smysl. A snadné a rychlé vybírání peněz od lidí smysl dává. Pak stačilo v Umedě najít jejich station, nasednout na vlak, po cestě jednou přesednout a byl jsem na místě.
Vidlákovy tady poznáte docela spolehlivě - když na station kolej prostě končí, tak skoro jistě v jednom jste. Vydal jsem se severně do parku. Hlavním tahákem tady je vodopád, asi 2.4km od station. V Japanguide psali o trailu, ale chození po zpevněné asfaltce, s plným signálem na mobilu a když ta asfaltka dokonce je vidět i na Maps - tomu trail neříkám. Bylo to akorát dost do kopce celou dobu. A příroda krásná. Dorazil jsem k vodopádu, prohlédl si jej a všiml si mapky vedle.
Tam mě zaujal observační point, vypadal jenom o kousek dál. To nesmrdělo mainstreamem, takže jsem tam šel. Po vyjití malých serpentinek jsem vylezl u horské silnice. Tam začínal trail, který si svoje jméno zasluhoval - brutálně do kopce, všude kamení. Po chvíli telefon ztratil signál, takže pocit z divočiny byl úplný. Na observatoř to byl dost brutální výšlap nahoru, místy jsem plival duši. Když jsem k ní konečně došel, tak jsem byl zklamaný - vyvýšená observatoř tam byla, ale všude kolem byly vzrostlé stromy, blokující výhled. Když jsem vylezl nahoru a stoupl si na špičky na lavičce, tak jsem ale stejně uviděl opravdu nádherný výhled na Osaku. Mnohem lepší než z Sky Buildingu. Kdyby tam ty stromy nebyly, tak to muselo být ještě 10x lepší, být totálně obklopen městem.
Už bylo cca 17, západ slunce se blížil, takže byl čas jít zase dolů. To sice bylo jednodušší z hlediska námahy, ale všude bylo spousta různých odboček, všechno popsané samozřejmě v kanji. Po chvíli už jsem nic kolem nepoznával z cesty nahoru, ale stezka vedla pořád dolů, takže to nemohlo být tak špatné. Nakonec mě to vyplivlo na neznámém místě u silnice, signál pořád nulový. Maps měly naštěstí tenhle kus nakešovaný, takže mi stačilo jít akorát cca kilák podél té horské silnice a dostanu se zpátky nad vodopád. Cestou jsem potkal ještě 3 opičky a ocitl se už na známém přechodu přes silnici.
Od vodopádu zpátky na Minoo station už to byla pohodička po asfaltce s plným signálem. Za odměnu, že jsem to všechno zvládel jsem si koupil v automatu zmrzku. Foot onsen, který jsem chtěl dát cestou zpátky už měl bohužel zavřeno. Takže jsem na station rychle doběhl vlak, pak 1x přestoupil a ocitl se zpátky na Umedě. Cca od 18. hodiny každý den tady začíná špička, která stojí za to. V průvodcích doporučují se těmhle časum vyhýbat.
Xsoft už dorazil za námi a v Kobe pařil ve mnou objevené fajné herně na Sannomiya Station. Tak jsem se tam courákem přesunul taky (nemá smysl jít na Shinkansen, když tam můžete jet z Osaka Station rapidem 22 minut). Na herně jsem se s Xsoftem přivítal, zahrál pár kreditů a jel do ubytka, kde už byl i Deirh (ten strávil celý den v Arima Onsenu). Check-in tentokrát dělala totální japonská hipsterka - tlusté brýle, MacBook i hábit - všechno tam bylo. Zklamání pro nás bylo, že náš pokoj pro 3 je ve western stylu - takže palanda a obyč postel. Teď si uvědomuju, že tenhle výlet to bude moje první spaní v obyč evropské posteli :-).
úterý 16. května 2017
Den dvanáctý - Kitakyushu (TOTO muzeum, AruAru Town, Mojiko)
Tentokrát jsem se na noc přikryl jenom prostěradlem (prakticky všude vám dávají jedno mezi vás a peřinu) a konečně jsem prospal noc v jednom kuse, paráda. Ráno to byl checkout v 9 (o hodinu dřív, než bylo nutné), uložit kufry do common roomu a vyrazit jsme k dnešní hlavní atrakci - muzeu firmy TOTO (vyrábí ty epické japonské záchody). To muzeum bylo trochu z ruky, muselo se tam jet cca 20 minut busem ze station. Po krátké cestě busem na obrácenou stranu jsme nasedli do správného a jeli. V busu doporučuju používat IC kartu, jinak si musíte při nástupu vzít lísteček z číslem stanice. Úplně náhodou jsem našel přidanou hodnotu sezení v zadní časti busu. Skoro každý tam totiž každý jezdí taky na IC kartu a zezadu krásně vidíte na displej, který vždycky při pípnutí ukazuje zůstatek peněz toho člověka na kartě :-). Většinou tam měli párset JPY, žádného milionáře jsem neviděl.
Po dojetí na místo jsme vylezli přímo před muzeem, akorát bylo potřeba přejít cestu a byli jsme uvnitř. Krásná, nová budova s ohromnou lobby. Když jsem se na recepci zeptal na muzeum, tak první informací bylo, že je to zdarma. My jsme to sice věděli z japanguide, ale i tak je to skvělé, že vám to řeknou jako první. Ve druhém patře nám hnedka další staffačka půjčila sluchátko a vysvětlila systém - smartphonem se připojíte na interní wifi, pak stačí naskenovat QR kód vedle každého exponátu a máte to všechno ve svém požadovaném jazyce. Samozřejmě tam není čestina, ale angličtina mi stačí. Já tenhle systém znal z Eartquake muzea v Kobe, ale tam byla ta wifi odříznutá od netu. Tady ne.
Kvůli wifi jsme tady ale nebyli, takže jsme se ponořili do útrob muzea. Ve stylu jiných muzeí tam bylo všechno velice zajímavě a poutavě podané, včetně všech detailů a živých dem. Popisovali tam, jak dříve v Japonsku byla hrozná špína a venkovní latríny. Jeden pán byl na výletě v Evropě a tam viděl porcelánová umyvadla a mísy. Po návratu chtěl to samé vyrábět v Japonsku, takže se synem založili firmu a experimentovali, dokud neměli první místní splachovací záchod. Pak to byl tradiční příběh, jako skoro se vším tady. Po okopírování začátku to začali sami rozvíjet, a teď už jsou před zbytkem světa daleko napřed. První záchod s vyhříváním sedátka a oplachováním zadku měli v roce 1980. Dneska mají jako bonus i sušení zadku a úsporný design, kdy vzadu nahoře za sedátkem není tradiční nádržka, ale všechno je integrované v podstavci. Na spláchnutí stačí 5 litrů vody. Měli tam hromadu exponátů, akorát všechny řezy a celky rozebrané na komponenty se nesmělo fotit. Asi ochrana průmyslového tajemství. Pak jsme ze zvědavosti zavítali na záchod v muzeu záchodů. A byl skvěle high-tech - jakmile jste vstoupili do kabinky, tak se automaticky zvedlo prkýnko :-). Já si pak v souvenir shopu koupil malý záchůdek a šli jsme omrknout dolní patro se showroomem. To byla taková IKEA, akorát ceny některých těch celků koupelen šly i do milionů JPY. Byly tam zajímavé automaty na studené i horké pití, po vyzkoušení jsme zjistili, že jsou kompletně zadara :-). Celé to prostředí tam bylo dost zazobané, takže jsem se tam s batohem začal cítit nepatřičně a šel jsem radši chillovat do lobby. Tam jsem zneužil místní WiFi na upload záchodového videa (50 Mbit/s upload nebyl problém) a po doražení Deira jsme šli ven. Muzeum se mi moc líbilo, a za 0 JPY má tak trochu nekonečnou hodnotu. I kdyby si za to účtovali 1000 JPY, tak s tím nemám problém a mám to za dobře utracené peníze. Ale ta firma už má asi dost peněz a dává tam vstup zdarma - proč ne.
Dál jsme chtěli ještě nakouknout do AruAru Townu, který nám včera tak neprakticky zavřel. Na station jsme se vrátili trochu jinou cestou - použili jsme místní monorail (vlak, co jezdí po jedné koleji vysoko nad silnicí). Byla to zajímavá cesta a dobře využitých 200 JPY. Pak už stačilo projít přes station (severní exit) a byli jsme tam. Já si tam nakoupil několik malých hloupostí pro radost a pak jsme šli opět hrát. Mě po chvíli stačilo (Chunithm byl dost nahlas) a nechal jsem Deira zasekaného u Final Fantasy hříčky.
Jelikož máme další ubytko v Kobe (směrujeme to teď do Tokya, ale pořád je to dost daleko, takže tam máme poslední mezizastávku než se opět sejdeme s Xsoftem), tak zbývá ještě cca 5 hodin času, než budeme muset nutně vypadnout kvůli stíhaní check-inu. Já mám tady v plánu ještě retro přístav Mojiko. To je jedno z měst, ze kterého se stalo Kitakyushu. Ze station to bylo slabých 15 minut cesty. V přístavu mě zaujaly velice netypické budovy pro Japonsko (evropský styl) a pak několik zachovaných budov z Meiji éry. Deira nakonec herna přestala bavit a dorazil taky. Prolezli jsme přístav s nádherným výhledem na Kokura station i obchoďáky okolo. A taky veliký most, který nejspíš spojuje Honshu a Kyushu, nejsem si jistý. Pak jsme ještě vyjeli do 31F observatoře a prohlédli si okolí pěkně zvrchu. Na JR pass tam byla 20% sleva, stálo to jenom 240 JPY. Pak jsme chvíli hledali nějaké jídlo (ideálně ramen), ale všude byly akorát kare housy. Tak jsme jeli zpátky na Kokura station.
Tam jsem si po vystoupení z vlaku všimnul malé restauračky přímo na nástupišti. Deirh vydekódoval, že tam mají ramen, tak jsme šli dovnitř. Nebyly tam ani žádné sedátka, ale ramen byl super. Tahle věc byla skvělý nález, který ihned vyřešil všechny naše problémy s jídlem :-). Radši jsme si zabookovali místa ve vlaku do Shin-Kobe (což se ukázalo jako skvělý nápad, byl skoro plný, měli jsme místa přes uličku). Odjezd byl za 50 minut, to byl čas akorát na to se vrátit na hostel pro zavazadla a pak jít na nastupiště. Tam jsem nafotil pár vlaků a jeli jsme do Shin-Kobe. Ve vlaku jsem dopsal nějaké texty.
V Kobe se stačilo přesunout metrem asi 4 stanice, vzít exit číslo 5 a hostel jsme našli během minutky. Je na příjemném, docela klidném místě. A za 2500 yenů na hlavu za noc máte ohromný room a soukromou koupelnu. Super, asi budeme prodlužovat.
Po dojetí na místo jsme vylezli přímo před muzeem, akorát bylo potřeba přejít cestu a byli jsme uvnitř. Krásná, nová budova s ohromnou lobby. Když jsem se na recepci zeptal na muzeum, tak první informací bylo, že je to zdarma. My jsme to sice věděli z japanguide, ale i tak je to skvělé, že vám to řeknou jako první. Ve druhém patře nám hnedka další staffačka půjčila sluchátko a vysvětlila systém - smartphonem se připojíte na interní wifi, pak stačí naskenovat QR kód vedle každého exponátu a máte to všechno ve svém požadovaném jazyce. Samozřejmě tam není čestina, ale angličtina mi stačí. Já tenhle systém znal z Eartquake muzea v Kobe, ale tam byla ta wifi odříznutá od netu. Tady ne.
Kvůli wifi jsme tady ale nebyli, takže jsme se ponořili do útrob muzea. Ve stylu jiných muzeí tam bylo všechno velice zajímavě a poutavě podané, včetně všech detailů a živých dem. Popisovali tam, jak dříve v Japonsku byla hrozná špína a venkovní latríny. Jeden pán byl na výletě v Evropě a tam viděl porcelánová umyvadla a mísy. Po návratu chtěl to samé vyrábět v Japonsku, takže se synem založili firmu a experimentovali, dokud neměli první místní splachovací záchod. Pak to byl tradiční příběh, jako skoro se vším tady. Po okopírování začátku to začali sami rozvíjet, a teď už jsou před zbytkem světa daleko napřed. První záchod s vyhříváním sedátka a oplachováním zadku měli v roce 1980. Dneska mají jako bonus i sušení zadku a úsporný design, kdy vzadu nahoře za sedátkem není tradiční nádržka, ale všechno je integrované v podstavci. Na spláchnutí stačí 5 litrů vody. Měli tam hromadu exponátů, akorát všechny řezy a celky rozebrané na komponenty se nesmělo fotit. Asi ochrana průmyslového tajemství. Pak jsme ze zvědavosti zavítali na záchod v muzeu záchodů. A byl skvěle high-tech - jakmile jste vstoupili do kabinky, tak se automaticky zvedlo prkýnko :-). Já si pak v souvenir shopu koupil malý záchůdek a šli jsme omrknout dolní patro se showroomem. To byla taková IKEA, akorát ceny některých těch celků koupelen šly i do milionů JPY. Byly tam zajímavé automaty na studené i horké pití, po vyzkoušení jsme zjistili, že jsou kompletně zadara :-). Celé to prostředí tam bylo dost zazobané, takže jsem se tam s batohem začal cítit nepatřičně a šel jsem radši chillovat do lobby. Tam jsem zneužil místní WiFi na upload záchodového videa (50 Mbit/s upload nebyl problém) a po doražení Deira jsme šli ven. Muzeum se mi moc líbilo, a za 0 JPY má tak trochu nekonečnou hodnotu. I kdyby si za to účtovali 1000 JPY, tak s tím nemám problém a mám to za dobře utracené peníze. Ale ta firma už má asi dost peněz a dává tam vstup zdarma - proč ne.
Dál jsme chtěli ještě nakouknout do AruAru Townu, který nám včera tak neprakticky zavřel. Na station jsme se vrátili trochu jinou cestou - použili jsme místní monorail (vlak, co jezdí po jedné koleji vysoko nad silnicí). Byla to zajímavá cesta a dobře využitých 200 JPY. Pak už stačilo projít přes station (severní exit) a byli jsme tam. Já si tam nakoupil několik malých hloupostí pro radost a pak jsme šli opět hrát. Mě po chvíli stačilo (Chunithm byl dost nahlas) a nechal jsem Deira zasekaného u Final Fantasy hříčky.
Jelikož máme další ubytko v Kobe (směrujeme to teď do Tokya, ale pořád je to dost daleko, takže tam máme poslední mezizastávku než se opět sejdeme s Xsoftem), tak zbývá ještě cca 5 hodin času, než budeme muset nutně vypadnout kvůli stíhaní check-inu. Já mám tady v plánu ještě retro přístav Mojiko. To je jedno z měst, ze kterého se stalo Kitakyushu. Ze station to bylo slabých 15 minut cesty. V přístavu mě zaujaly velice netypické budovy pro Japonsko (evropský styl) a pak několik zachovaných budov z Meiji éry. Deira nakonec herna přestala bavit a dorazil taky. Prolezli jsme přístav s nádherným výhledem na Kokura station i obchoďáky okolo. A taky veliký most, který nejspíš spojuje Honshu a Kyushu, nejsem si jistý. Pak jsme ještě vyjeli do 31F observatoře a prohlédli si okolí pěkně zvrchu. Na JR pass tam byla 20% sleva, stálo to jenom 240 JPY. Pak jsme chvíli hledali nějaké jídlo (ideálně ramen), ale všude byly akorát kare housy. Tak jsme jeli zpátky na Kokura station.
Tam jsem si po vystoupení z vlaku všimnul malé restauračky přímo na nástupišti. Deirh vydekódoval, že tam mají ramen, tak jsme šli dovnitř. Nebyly tam ani žádné sedátka, ale ramen byl super. Tahle věc byla skvělý nález, který ihned vyřešil všechny naše problémy s jídlem :-). Radši jsme si zabookovali místa ve vlaku do Shin-Kobe (což se ukázalo jako skvělý nápad, byl skoro plný, měli jsme místa přes uličku). Odjezd byl za 50 minut, to byl čas akorát na to se vrátit na hostel pro zavazadla a pak jít na nastupiště. Tam jsem nafotil pár vlaků a jeli jsme do Shin-Kobe. Ve vlaku jsem dopsal nějaké texty.
V Kobe se stačilo přesunout metrem asi 4 stanice, vzít exit číslo 5 a hostel jsme našli během minutky. Je na příjemném, docela klidném místě. A za 2500 yenů na hlavu za noc máte ohromný room a soukromou koupelnu. Super, asi budeme prodlužovat.
Den jedenáctý - Kagoshima (akvárium), Kitakyushu
Ráno po probuzení bylo v našem pokoji docela nedýchatelno (kolem 6 ráno bylo okno totálně orosené). Nevýhoda tohodle pokoje je ta, že jeho okno směruje přímo do rušné křižovatky. Takže se úplně větrat v noci nedá, musí byt nutně zavřené. A klima vzduch akorát ochladí, nevymění ho. Takže jsme jeli v režimu Apollo 13 bez funkčních co2 filtrů :-). A taky jsem se ráno probudil totálně propocený, takže to bylo rovnou na sprchu. Deirh ještě spal, já mezitím dopsal nějaký ten textík sem. Prodloužení ubytka na tomhle místě není možné, takže jsme včera večer booknuli něco v Kitakyushu. Po check-outu mám já v plánu dát místní akvárium, Deirhovi se líbilo Meiji restoration museum. Kufry si necháme dole v úschově, každý si dáme svůj program a pak se tady sejdeme, velice jednoduché, když máme oba datakartu v telefonu.
Venku bylo tak 28C, opravdu vedro, takže jsem se vyhledáváním stínu přesunul do akvária. Na gaijin pass, který jsme si včera koupili jsem měl 300 JPY dolů, cena za lístek byla 1200 JPY. Akvárium oproti tomu v Osace bylo dost malé, ale mělo pro mě jeden trumf, od 11 začínala delfíní show. Měl jsem dost kliku. Nikdy jsem nic podobného naživo neviděl, takže jsem byl z toho nadšený. Delfíni synchronizovaně skákali, proplavávali kruhy a přeskakovali hrazdu vytvořenou z vodní trysky. Je otázka, jak se ta zvířata jinak mají a kde žijí, ale to pochopitelně ukázáno nebylo. Další živé demo bylo krmení elektrického úhoře. Nad akvárkem byla škála 0V - 600V, ve vodě dvě elektrody na měření potenciálu. Poslali mu tam nebohou rybku a ten ji za chvíli seškvařil, měřák vylétl na chvíli mimo rozsah, pěkné. V akvárku pak bylo několik dalších ukázek a velká nádrž, od Japonců bych ani nic méně nečekal.
Po akvárku jsme se dohodli s Deirem na čase srazu u hostelu. Mě začala docela bolet hlava (myslel jsem si, že z hladu), tak jsem skočil do místního mekáče na jeden double cheese. To nebyl dobrý nápadm protože teď mě kromě bolesti hlavy bylo i blbě. Dorazil jsem ve smluvený čas k hostelu a vyrazili jsme směr Kagoshima Chuo na vlak do Kokury. To už mi bylo opravdu zle, Deirh měl naštěstí s sebou igelitový pytlík, tak jsem ho použil na očekávaný efekt toho mekáče. To bylo v Japonsku pro mě poprvé. Pytle jsem se rychle zbavil do nějakého koše (combustible ?:) a šli jsme na tramvaj. Deirh našel vlak, který odjížděl dost brzo, a tramvaj nabírala zpoždění. To víte křižovatky a semafory. Na Kagoshima Chuo jsme dorazili s asi 4 minutami zbývajícími do odjezdu. Takže na nástupiště to byl sprint, ale zbyla nám ještě minuta času, na pohodu. Ve vlaku jsem cestou na hodinku usnul a konečně mě přestala bolet ta hlava. Když to analyzuji zpětně, tak to bylo asi tím pocením v noci, nedoplnil jsem pak dostatečně tekutiny.
Čekal nás ještě jeden přestup v Hakatě a za 15 minut odtamtud jsme dojeli do Kokury. Tady musím trochu upřesnit názvosloví - to město, do kterého jedeme se jmenuje Kitakyushu, ale vlaková stanice se jmenuje Kokura. Je to kvůli tomu, že několik menších měst se už rozrostlo natolik, že se spojily do jedné velké aglomerace, která se jmenuje Kitakyushu. Ale vlaková stanice se jmenuje vždy podle tradičního názvu - Kokura. Úplně stejná situace je Fukuoka (aglomerace) a Hakata (původní název města se stanicí). Jinak je Kokura známá jako původní cíl pro první atomovou bombu. Jenže bylo zataženo a proto byla odpálena nad záložním cílem - Hiroshimou.
V Kokuře nikdo z nás ještě nebyl, takže to bylo konečně něco skutečně nového. Hostel už měl otevřený check-in, takže jsme šli rovnou na místo. Měli jsme vybrané místo kousíček od station (cca 5 bloků) a po chvíli hledání jsme ho i našli. Cedule ale nebyla moc výrazná a hostel byl ve 4F a 5F jedné z budov. Na recepci ani noha, vedle info že máme volat telefonem, který ležel vedle. Tam jsme se dozvěděli, že tu zrovna nikdo není, že budou asi za hodinu. No zajímavé, ale nám to zase tak nevadilo. Podle instrukcí jsme si uložili kufry do common roomu a vyrazili prozkoumat město.
Nejdřive jsme zašli do místního hradu omrknout zahrady. Byly dost těžké k nalezení a po cestě jsme opět nakrmili několik koček :-). Po chvíli jsme našli i ty zahrady. Byly tradičně hezké, jako bonus šlo nakouknout i do ryokanu s nimi sousedícím. Cestou zpátky jsme šli přes jeden z obchoďáků a já si tam koupil nigiri večeří i s trochou kaviáru. Ihned jsem to spořádal na bus zastávce. Vrátili jsme se do hostelu a udělali check-in. Pokoj je trochu malý, bez tatami, ale privát a za dobrou cenu. Ještě jsme vyrazili na druhou dnešní atrakci.
Tou byl AruAru Town, obchoďák hned vedle station. Jenže tohle byl obchoďák narvaný anima a manga shopy, hernami a všemi věcmi otaku. Taková mala Akihabara. Prolézali jsme shopy a pak zapadli do herny. Tam jsem si chtěl zahrát chunithm, ale nechtělo to brát kartu ani kredity, dole červený nápis v kanji. Když jsem na to zkusil google translate (umí naživo rozpoznávat texty z kamery, skvělá věc, ale musíte mít data), tak to přeložil: "Today play has ended". Deirh vedle vesele pařil nějakou Final Fantasy hudební hru, takže jsem mu řekl, že jdu najít něco dalšího. Po opuštění shopu bylo všude podezřele prázdno, až jsem narazil na sekuriťáka, který pokynul k východu. Tak jsem ho následoval a Deirovi poslal zprávu, že se tady zavírá. Na dveřích jsem si potom všiml velice podivné otvíračky: 11-20. Dole hnedka vedle vchodu byl 7eleven, tak jsem si tam šel opatřit náplast - jeden z prstíků na noze se začal ozývat, asi nějaký puchýř. Boty jsem si pořád nové nekoupil, takže možná už melou z posledního. Podle hangoutů jsem viděl, že Deirh si zprávu pořád nepřečetl, bylo mi jasné, že je zasekaný u arkády. Takže jsem ho začal prozvánět přes Hangouts voice, aby šel taky ven. Nakonec se zadařilo.
Ve 20 se nám ještě spát jít nechtělo, tak jsme našli hernu a já si tam konečně zahrál ten Chunithm. Pak už to bylo akorát rozdělat postele a spát.
Venku bylo tak 28C, opravdu vedro, takže jsem se vyhledáváním stínu přesunul do akvária. Na gaijin pass, který jsme si včera koupili jsem měl 300 JPY dolů, cena za lístek byla 1200 JPY. Akvárium oproti tomu v Osace bylo dost malé, ale mělo pro mě jeden trumf, od 11 začínala delfíní show. Měl jsem dost kliku. Nikdy jsem nic podobného naživo neviděl, takže jsem byl z toho nadšený. Delfíni synchronizovaně skákali, proplavávali kruhy a přeskakovali hrazdu vytvořenou z vodní trysky. Je otázka, jak se ta zvířata jinak mají a kde žijí, ale to pochopitelně ukázáno nebylo. Další živé demo bylo krmení elektrického úhoře. Nad akvárkem byla škála 0V - 600V, ve vodě dvě elektrody na měření potenciálu. Poslali mu tam nebohou rybku a ten ji za chvíli seškvařil, měřák vylétl na chvíli mimo rozsah, pěkné. V akvárku pak bylo několik dalších ukázek a velká nádrž, od Japonců bych ani nic méně nečekal.
Po akvárku jsme se dohodli s Deirem na čase srazu u hostelu. Mě začala docela bolet hlava (myslel jsem si, že z hladu), tak jsem skočil do místního mekáče na jeden double cheese. To nebyl dobrý nápadm protože teď mě kromě bolesti hlavy bylo i blbě. Dorazil jsem ve smluvený čas k hostelu a vyrazili jsme směr Kagoshima Chuo na vlak do Kokury. To už mi bylo opravdu zle, Deirh měl naštěstí s sebou igelitový pytlík, tak jsem ho použil na očekávaný efekt toho mekáče. To bylo v Japonsku pro mě poprvé. Pytle jsem se rychle zbavil do nějakého koše (combustible ?:) a šli jsme na tramvaj. Deirh našel vlak, který odjížděl dost brzo, a tramvaj nabírala zpoždění. To víte křižovatky a semafory. Na Kagoshima Chuo jsme dorazili s asi 4 minutami zbývajícími do odjezdu. Takže na nástupiště to byl sprint, ale zbyla nám ještě minuta času, na pohodu. Ve vlaku jsem cestou na hodinku usnul a konečně mě přestala bolet ta hlava. Když to analyzuji zpětně, tak to bylo asi tím pocením v noci, nedoplnil jsem pak dostatečně tekutiny.
Čekal nás ještě jeden přestup v Hakatě a za 15 minut odtamtud jsme dojeli do Kokury. Tady musím trochu upřesnit názvosloví - to město, do kterého jedeme se jmenuje Kitakyushu, ale vlaková stanice se jmenuje Kokura. Je to kvůli tomu, že několik menších měst se už rozrostlo natolik, že se spojily do jedné velké aglomerace, která se jmenuje Kitakyushu. Ale vlaková stanice se jmenuje vždy podle tradičního názvu - Kokura. Úplně stejná situace je Fukuoka (aglomerace) a Hakata (původní název města se stanicí). Jinak je Kokura známá jako původní cíl pro první atomovou bombu. Jenže bylo zataženo a proto byla odpálena nad záložním cílem - Hiroshimou.
V Kokuře nikdo z nás ještě nebyl, takže to bylo konečně něco skutečně nového. Hostel už měl otevřený check-in, takže jsme šli rovnou na místo. Měli jsme vybrané místo kousíček od station (cca 5 bloků) a po chvíli hledání jsme ho i našli. Cedule ale nebyla moc výrazná a hostel byl ve 4F a 5F jedné z budov. Na recepci ani noha, vedle info že máme volat telefonem, který ležel vedle. Tam jsme se dozvěděli, že tu zrovna nikdo není, že budou asi za hodinu. No zajímavé, ale nám to zase tak nevadilo. Podle instrukcí jsme si uložili kufry do common roomu a vyrazili prozkoumat město.
Nejdřive jsme zašli do místního hradu omrknout zahrady. Byly dost těžké k nalezení a po cestě jsme opět nakrmili několik koček :-). Po chvíli jsme našli i ty zahrady. Byly tradičně hezké, jako bonus šlo nakouknout i do ryokanu s nimi sousedícím. Cestou zpátky jsme šli přes jeden z obchoďáků a já si tam koupil nigiri večeří i s trochou kaviáru. Ihned jsem to spořádal na bus zastávce. Vrátili jsme se do hostelu a udělali check-in. Pokoj je trochu malý, bez tatami, ale privát a za dobrou cenu. Ještě jsme vyrazili na druhou dnešní atrakci.
Tou byl AruAru Town, obchoďák hned vedle station. Jenže tohle byl obchoďák narvaný anima a manga shopy, hernami a všemi věcmi otaku. Taková mala Akihabara. Prolézali jsme shopy a pak zapadli do herny. Tam jsem si chtěl zahrát chunithm, ale nechtělo to brát kartu ani kredity, dole červený nápis v kanji. Když jsem na to zkusil google translate (umí naživo rozpoznávat texty z kamery, skvělá věc, ale musíte mít data), tak to přeložil: "Today play has ended". Deirh vedle vesele pařil nějakou Final Fantasy hudební hru, takže jsem mu řekl, že jdu najít něco dalšího. Po opuštění shopu bylo všude podezřele prázdno, až jsem narazil na sekuriťáka, který pokynul k východu. Tak jsem ho následoval a Deirovi poslal zprávu, že se tady zavírá. Na dveřích jsem si potom všiml velice podivné otvíračky: 11-20. Dole hnedka vedle vchodu byl 7eleven, tak jsem si tam šel opatřit náplast - jeden z prstíků na noze se začal ozývat, asi nějaký puchýř. Boty jsem si pořád nové nekoupil, takže možná už melou z posledního. Podle hangoutů jsem viděl, že Deirh si zprávu pořád nepřečetl, bylo mi jasné, že je zasekaný u arkády. Takže jsem ho začal prozvánět přes Hangouts voice, aby šel taky ven. Nakonec se zadařilo.
Ve 20 se nám ještě spát jít nechtělo, tak jsme našli hernu a já si tam konečně zahrál ten Chunithm. Pak už to bylo akorát rozdělat postele a spát.
neděle 14. května 2017
Den desátý - Kagoshima (Sakurajima)
Zážitky z posledních dní se asi projevily na spánku - měl jsem lucid dream, čili sen o kterém víte, že je to sen a můžete ho ovláat. Byl to hodně zajímavý a objevný zážitek. Ráno jsem se vzbudil tradičně o něco dřiv a psal si s lidmi z ČR, kteří tam ještě ponocovali. Po probuzení Deira jsme začali balit svoje věci a připravovali se k odjezdu. Recepční z hostelu si pak s námi chvíli povídala o všem možném, jak se nám líbilo, kam směřujeme dál a podobně. Nevím, jestli jsem to minulý rok psal, ale Yakushima Youth (teď to změnili na Backpackers) Hostel je místo, kde chcete být na Yakushimě ubytováni. Je hned vedle přístavu, má prostorné pokoje v japonském stylu (ale jsou tu i palandy, pokud je preferujete) a anglicky dost dobře mluvící staff. Vedle pokoje pak máte krytou verandu se spoustou místa a věšáků na sušení věcí. A když chcete, tak v common roomu můžete pokecat s lidmi úplně odevšaď. Já jsem mluvil s dvěma holkama z New Yorku, s Australanem, Dánem a paní z Tokya. A jako tečka nakonec je hned vedle balkonek s krásným výhledem na přístav. Náš pobyt tady ale končil a loď zpátky měla pevně danou rezervaci, takže není možnost si to tady ještě prodloužit. Oba bychom chtěli.
Po check-outu jsme dorazili do přístavu a vyměnili si lístek za boarding pass. V 10:45 loď odrazila od mola a už ve 12:35 jsme byli zpátky v civilizaci, v Kagoshimě. Naše další ubytko jsem naplánoval v Green Guesthousu - byli jsme tady ubytováni v roce 2012 a bylo to OK. Jako bonus je hostel prakticky hned u přístavu. Check-in byl až od 15 hodin, takže jsme nechali v přízemí akorát velké kufry a šli zpět do přístavu. Předpověd počasí na dnešek vypadala opravdu dobře, takže dneska si dáme Sakurajimu (velká, velmi aktivní sopka uprostřed zálivu).
Deirh našel možnost koupení si passu pro turisty za 1500 JPY na dva dny. Pak máte zadara trajekt na Sakurajimu, tramvaje a busy ve městě a na Sakurajimě (kromě jednoho, který jezdí úplně dokola Sakurajimy). Hnedka jsme toho využili. Deirh má na mě pozitivní vliv v tom, že vyžaduje pořádné jídlo v tradičním stylu (čili žádný mekáč/subway). Našel jeden ramen shop hnedka v přístavu, tak jsme se stavili. Já jsem si dal ramen s plody moře a byl opravdu výborný. Jediná nevýhoda bylo jíst horké jídlo, když venku bylo 28C, ale spláchl jsem to spoustou studené vody. Trajekty na sopku jezdily každých 15 minut, tak jsme na jeden nasedli.
Cestou lodí jsme oba čuměli do mobilů, když najednou Deira japonec upozornil: "mite, mite" a ukázal na sopku - zrovna začala chrlit popel. Další skvělá věc na vidění vlastníma očima :-). Po chvíli už není poznat, jestli to byla erupce, nebo další mrak nad sopkou. Bezpečně jsme dojeli do druhého přístavu a vylezli z lodě.Oproti roku 2012 jsem si všiml úplně nového terminálu. Tam jsme na informacích dostali mapku a tipy na zajímavá místa. Nejlepší výhledy jsou prý z observatoře Yunohira, asi 14km odtud, ale vysoko. Jezdí tam bus, na který platí náš pass, pak se vrací zpátky sem. Jinak je celá Sakurajima docela velká, 36km po obvodu, což bez půjčeného auta (které jsme teď neměli) v tomhle vedru nebylo dost reálné. Když jsme tady byli ve 2012, tak jsme chodili jenom pěšky kolem přístavu. Nasedli jsme tedy na bus a vyrazili. Je to takový ten poznávací bus, který všude staví na 5-15 minut, aby si lidi mohli ty věci prohlédnout, nafotit a nasednout zpátky.
Po dojetí na observatoř nám bylo jasné, že tu chceme posedět déle, než těch 15 min, které tady bude bus čekat. Takže jsme ho nechali odjet a užívali si ten klid po odjezdu busu s lidmi. Vyhledy byly skvělé, na jedné straně Sakurajima, na druhé záliv a velkoměsto. Během hodinového čekání na další bus nejdřív přijel JR bus se skupinkou důchodců a průvodkyní. Pak přijela taxíkem japonská rodinka a taxikář s nimi vystoupil a dělal jim průvodce. Srovnejte tohle s českými taxikáři :-). Nakonec dorazila skupinka motorkářů. Po přijetí dalšího busu jsme si hned vlezli do něj hned vlezli, protože byl prázdný a uvnitř jela krásně klima. Řidič ho tam nechal nastartovaný s otevřenými dveřmi, naprosto no stress.
Dál jsme chtěli omrknout "Lava Processing Center" z mapy. To obnášel se busem vrátit zpátky do terminálu, nasednout na další a vystoupit o zastávku před observatoří. Samotné centrum byla akorát garáž s několika náklaďáky a vybavením okolo. Takže jsme se otočili a šli jsme pěšky zpátky k terminálu. Po cestě jsme ale našli další skupinu koček, takže proběhlo další krmení. Podle mapy jsme plánovali jít podél silnice, ale objevili jsme moc sympatický trail, který vedle paralelně s ní. Po cestě jsme si dali ještě odbočku k takovému velkému trychtýři z kamenů, asi se to používá na směrování toku lávy. Po krátkém trailu jsme došli zpátky k přístavu. Vědel jsem o foot onsenu nedaleko, tak jsme šli tam.
Po krátkém máčení nohou jsem ši všiml velkého brouka, který bezmocně plaval v onsenu asi 5cm od Deirovy nohy. Ono to spíš byl nějaký sršen, protože měl mega žihadlo. Přesto mi ho bylo líto, tak jsem si dal přes ruku igelitovy pytel a krátkým cukem jsem ho vyhodil z vody ven na zem. Jak byl mokrý, tak nemohl létat, takže jsme si ho mohli prohlédnout pěkně zblízka. Deirh nahodil google a zjistil, že to je smrtelně jedovatý japonský sršeň, od tohohle žihadlo dostat nechcete. Je jasné, že jedno dupnutí botou by naše problémy vyřešilo, ale oba jsme nějak tušili, že to není správná věc. Místo toho jsme během celého onsenování jedním očkem koukali, jak se tam válí po zemi a odhadovali, kdy bude připraven ke vzletu (to už jsme tam nechtěli být). Ještě k tomu tam létal japonec s dronem, jehož hluk se velmi podobal tomu sršnímu. Onsen tedy nebyl úplně bezstarostný, ale nafotili jsme si krásný západ slunce nad Kagoshimou a šli zpátky do přístavu.
Tam jsme potkali další skupinku koček, takže proběhlo další krmení. Pak už zbývalo jet 10 minut trajektem do města a checknout se do hostelu. Máme kliku na pokoj v japonském stylu, bohužel prodloužení už není možné, zitra musíme vypadnout. Wifi tady ale uploaduje 50 Mb/s, takže po Yakushimě můžu konečně všechno uploadnout na pravá místa.
Po check-outu jsme dorazili do přístavu a vyměnili si lístek za boarding pass. V 10:45 loď odrazila od mola a už ve 12:35 jsme byli zpátky v civilizaci, v Kagoshimě. Naše další ubytko jsem naplánoval v Green Guesthousu - byli jsme tady ubytováni v roce 2012 a bylo to OK. Jako bonus je hostel prakticky hned u přístavu. Check-in byl až od 15 hodin, takže jsme nechali v přízemí akorát velké kufry a šli zpět do přístavu. Předpověd počasí na dnešek vypadala opravdu dobře, takže dneska si dáme Sakurajimu (velká, velmi aktivní sopka uprostřed zálivu).
Deirh našel možnost koupení si passu pro turisty za 1500 JPY na dva dny. Pak máte zadara trajekt na Sakurajimu, tramvaje a busy ve městě a na Sakurajimě (kromě jednoho, který jezdí úplně dokola Sakurajimy). Hnedka jsme toho využili. Deirh má na mě pozitivní vliv v tom, že vyžaduje pořádné jídlo v tradičním stylu (čili žádný mekáč/subway). Našel jeden ramen shop hnedka v přístavu, tak jsme se stavili. Já jsem si dal ramen s plody moře a byl opravdu výborný. Jediná nevýhoda bylo jíst horké jídlo, když venku bylo 28C, ale spláchl jsem to spoustou studené vody. Trajekty na sopku jezdily každých 15 minut, tak jsme na jeden nasedli.
Cestou lodí jsme oba čuměli do mobilů, když najednou Deira japonec upozornil: "mite, mite" a ukázal na sopku - zrovna začala chrlit popel. Další skvělá věc na vidění vlastníma očima :-). Po chvíli už není poznat, jestli to byla erupce, nebo další mrak nad sopkou. Bezpečně jsme dojeli do druhého přístavu a vylezli z lodě.Oproti roku 2012 jsem si všiml úplně nového terminálu. Tam jsme na informacích dostali mapku a tipy na zajímavá místa. Nejlepší výhledy jsou prý z observatoře Yunohira, asi 14km odtud, ale vysoko. Jezdí tam bus, na který platí náš pass, pak se vrací zpátky sem. Jinak je celá Sakurajima docela velká, 36km po obvodu, což bez půjčeného auta (které jsme teď neměli) v tomhle vedru nebylo dost reálné. Když jsme tady byli ve 2012, tak jsme chodili jenom pěšky kolem přístavu. Nasedli jsme tedy na bus a vyrazili. Je to takový ten poznávací bus, který všude staví na 5-15 minut, aby si lidi mohli ty věci prohlédnout, nafotit a nasednout zpátky.
Po dojetí na observatoř nám bylo jasné, že tu chceme posedět déle, než těch 15 min, které tady bude bus čekat. Takže jsme ho nechali odjet a užívali si ten klid po odjezdu busu s lidmi. Vyhledy byly skvělé, na jedné straně Sakurajima, na druhé záliv a velkoměsto. Během hodinového čekání na další bus nejdřív přijel JR bus se skupinkou důchodců a průvodkyní. Pak přijela taxíkem japonská rodinka a taxikář s nimi vystoupil a dělal jim průvodce. Srovnejte tohle s českými taxikáři :-). Nakonec dorazila skupinka motorkářů. Po přijetí dalšího busu jsme si hned vlezli do něj hned vlezli, protože byl prázdný a uvnitř jela krásně klima. Řidič ho tam nechal nastartovaný s otevřenými dveřmi, naprosto no stress.
Dál jsme chtěli omrknout "Lava Processing Center" z mapy. To obnášel se busem vrátit zpátky do terminálu, nasednout na další a vystoupit o zastávku před observatoří. Samotné centrum byla akorát garáž s několika náklaďáky a vybavením okolo. Takže jsme se otočili a šli jsme pěšky zpátky k terminálu. Po cestě jsme ale našli další skupinu koček, takže proběhlo další krmení. Podle mapy jsme plánovali jít podél silnice, ale objevili jsme moc sympatický trail, který vedle paralelně s ní. Po cestě jsme si dali ještě odbočku k takovému velkému trychtýři z kamenů, asi se to používá na směrování toku lávy. Po krátkém trailu jsme došli zpátky k přístavu. Vědel jsem o foot onsenu nedaleko, tak jsme šli tam.
Po krátkém máčení nohou jsem ši všiml velkého brouka, který bezmocně plaval v onsenu asi 5cm od Deirovy nohy. Ono to spíš byl nějaký sršen, protože měl mega žihadlo. Přesto mi ho bylo líto, tak jsem si dal přes ruku igelitovy pytel a krátkým cukem jsem ho vyhodil z vody ven na zem. Jak byl mokrý, tak nemohl létat, takže jsme si ho mohli prohlédnout pěkně zblízka. Deirh nahodil google a zjistil, že to je smrtelně jedovatý japonský sršeň, od tohohle žihadlo dostat nechcete. Je jasné, že jedno dupnutí botou by naše problémy vyřešilo, ale oba jsme nějak tušili, že to není správná věc. Místo toho jsme během celého onsenování jedním očkem koukali, jak se tam válí po zemi a odhadovali, kdy bude připraven ke vzletu (to už jsme tam nechtěli být). Ještě k tomu tam létal japonec s dronem, jehož hluk se velmi podobal tomu sršnímu. Onsen tedy nebyl úplně bezstarostný, ale nafotili jsme si krásný západ slunce nad Kagoshimou a šli zpátky do přístavu.
Tam jsme potkali další skupinku koček, takže proběhlo další krmení. Pak už zbývalo jet 10 minut trajektem do města a checknout se do hostelu. Máme kliku na pokoj v japonském stylu, bohužel prodloužení už není možné, zitra musíme vypadnout. Wifi tady ale uploaduje 50 Mb/s, takže po Yakushimě můžu konečně všechno uploadnout na pravá místa.
sobota 13. května 2017
Den devátý - autem kolem Yakushimy
Ráno mě probudil dost silný déšť - pršelo celou noc a i teď to mělo dost velkou intenzitu. Zapnul jsem noťase a dopsal minulý den. Deirh vstal podle budíku někdy v 8 a pak jsme ještě asi do 9:45 zevlili a kecali. Z hostelu jsme se vymotali někdy kolem 10. ráno. Plán byl objet celý ostrov - auto jsme museli vrátit do 18. hodiny v Miyanouře, což nám dává 8 hodin.
Vyjeli jsme po hlavní ostrovní silnici jižním směrem, Deirh tradičně řídili a já jsem čuměl do mapy a hlásil potenciální zastávky. První zajímavé místo byl dle mapy Fureai Park. Vůbec jsem neveděl, o co se jedná a za moc to nestálo - prostě kamenná pláža, nějaké kulaté nádrže ve kterých asi chovají ryby. Cvak cvak foto a jedeme dál. Projeli jsme kolem letiště Yakushima, skutečně jsem viděl runway a mikroskopický terminálek. Samozřejmě odbavuje jenom domestické lety - z Kagoshimy, Osaky a Tokya (možná nějaké další). Příště si ověrím cenu letenek, ono by to nemuselo být o tolik dražší než loď a např. z Osaky tu jste za 1,5 hodiny.
Další zastávka bylo Tashiro Coast. Měla tu kdysi tuhnout láva a dělat kameny ve tvaru polštářů. Vedla tam dost úzká a točitá silnička. Cesta neustále degradovala, až jsme se rozhodli nechat auto u cedule a jít dál pěšky. Při čtení cedule jsem si všimnul, že stojíme v oblasti se zakázaným vjezdem. Taky tam prosili, abychom nejezdili s autem na pláž koukat na želvy. To jsme splnili a jinak byla škoda už vykonána, tak jsme to nějak neřešili, nebyla tu ani noha. Asi 100m od cedule bylo ty lávové kameny - dost ostré a ústila tu malá říčka do moře. Deirh se vydal do dost neprostupné džungle hledat ideální foto říčky, já jsem šel omrknout pláž, která byla hned vedle 200m. Opět dost zajímavá věc, kamení a pláž, naprostý klid. Nasednout do auta a dál. To jsme dorazili k pláži Haruta-Hama, malý zálivek evidentně určený ke koupání, byla tam i budka pro záchranáře. Všechno aktuálně opuštěné, protože voda ke koupání moc nebyla. Zkontrolováno, nafoceno, jedeme dál.
To jsme měli na mapě zaznačené 3 vodopády. U nejvýš položeného z nich byla od paní z tourist centra velká černá tečka - takže asi bude dobrý. Vedly k němu hodně vinuté serpentiny, na vrchu obrovské parkoviště, kde stál akorát taxík a jedno jiné auto. Jedno se o Senpiro-no-taki, prý to má miť něco společného s anime Spirited Away (česky Cesta do Fantazie). Já tam to spojení moc neviděl, ale vodopád byl super i tak. V dálce jsme viděli u něj nějakou budku - vypadalo to, že tam vede nějaký trail. Já jsem si všimnul trailu u vjezdu do parkoviště, tak jsme ho šli checknout. Do té budky bohužel nevedl - ono by bylo potřeba ještě nějak záhadně překonat jedno údolí - ale místo toho končil na nádherné vyhlídce. Z jedné strany ten vodopád, z druhé ohromný kus ostrova. Byl tu dokonce i mobilní signál!
Další v pořadí byl Ryujin-no-taki, položený o kousek níže. Tenhle neměl žádné parkoviště, ale vedl kolem něj silniční most. Pokud chcete, ani nemusíte vylézat z auta, aby jste ho viděli. Což samozřejmě nebyl náš případ. Ale viděli jsme taxíka, který zastavil uprostřed mostu, zapnul výstražné blikače, vylezl starší japonský pár, nafotili si vodopád a za 5 minut jeli dál. Pak tam jenom přibrzdil minibus, z toho ani nikdo nevylezl, za 30 sekund byl opět na cestě. My jsme tam pozevlili 10 minut a pak jsme jeli dál.
Třetí vodopád (Torohki-no-taki) jsme bohužel nemohli najít, takže jsme ho passli. Dalším cílem bylo vyzkoušet nějaký přírodní onsen. To znamená na pláži, venku a dostupný jenom za odlivu. Časy přílivu a odlivu jsme neznali, takže jsme to prostě chtěli zkusit. Najít ho byl velký problém, nakonec se podařilo chytit mobilní signál a zaúkolovat Google Mapy. Ty nás poslaly zatím na nejhorší cestu - kamenná, díry, které si nezadaly s těmi v ČR. Jeli jsme prakticky krokem, nakonec jsme zaparkovali a šli na místo. Jaký byl náš vztek, když jsme uviděli krásnou asflatovou cestu k onsenu hned vedle! A jako na potvoru asi 3m úsek velkých balvanů, který jsme nemohli projet abychom se na ní dostali. Takže zpátky pojedeme stejně děravou cestou.
Ale onsen samotný - to byl teda opravdu zážitek. Prostě lávové kameny jako jsme viděli dříve, v nich vykutané asi 3 vany, stříška a to je prakticky všechno. Měli jsme štěstí a nebylo to pod vodou (byl odliv). Koupalo se tam několik starších Japonců a jeden Dán. Voda nebyla ani moc horká, akorát byla hrozně cítit sírou. Což je prý dobré pro kůži. Mě trochu chyběla ledová voda na opláchnutí, ale stačilo vylézt ven a studený vítr od moře byl docela efektivní. Dva z japonců uměli dost dobře anglicky, tak jsme kecali jako tradičně o všem možném. S Dánem to samé. Nebyly tam žádné hodiny, takže jsme dost ztratili pojem o čase.
Což byl docela problém, protože bylo už 15:00, zůstavaly nám 3 hodiny na to dostat se zpátky do Miyanoury a my jsme byli prakticky přesně na druhé straně. Mohli jsme se srabácky vrátit stejnou, jednoduchou cestou, ale to není náš styl. Místo toho jsme se vydali dál proti směru hodinových ručiček. Nechal jsem Google Maps odhadhnout délku cesty a psaly 1:30, což by mělo být v pohodě. Ale problém je, že na většině té cesty není absolutně žádný signál. A taky tady asi moc lidí s mapama od Googlu nejezdí, takže nemá z čeho odhadovat a místo toho používá nějaký default. Takže Deirh začal autu docela šlapat na krk, další 2 onseny po cestě jsme vynechali.
Původně byl v plánu dát ještě jeden vodopád, Ohko-no-taki, v mapě byla u něj zase velká černá tečka. Rozhodli jsme se ale ho vynechat. Důvod byl jednoduchý - čekal nás úsek dlouhý 30km, který ale všechny mapy odhadovaly časově na 60 minut a zavíral v 17 hodin. Busy tam tudy nejezdí. Vede totiž přes chráněnou rezervaci plnou nejrůznějších zvířat. A jak jsme brzy zjistili - cesta tam byla zatraceně úzká, akorát na jedno auto. Občas tam byly místa na vyhnutí, ale ne moc často. A zároveň tam bylo opravdu hodně divoké zvěře - hlavně opice a místní Yaku srnky. Mám video, kdy ze staženého okýnka natáčím opičí rodinku o čtyřech členech, opravdu neuvěřitelné.
Cesta pokračovala v pohodě, do té doby, než se nám nesplnila noční můra a nepotkali jsme do protisměru v opravdu úzké zatáčce dvě auta proti nám. Čili couvat jsme museli my a bylo to opravdu nervy drásající. Jediné štěstí, že naše auto bylo vybaveno couvací kamerou - ta se opravdu hodila. Po asi 100m couvání se nám podařilo najít rozšíření cesty, najet na něj a auta nás minula. A japonci v nich se ukláněli a děkovali. Od té chvíle nám bylo jasné, že tohle nebude legrace. Ale brzy jsme byli už sehraný tým a dávali jsme si to. Deirh se 100% soustředil na řízení, já jsem hlídal místa, kde se můžeme vyhnout, kdyby opět bylo potřeba couvat. A taky hlídal pozici levých kol našeho auta, když jsme se museli vyhýbat. A aut do protisměru jelo dost, za celou dobu jsme se vyhýbali tak 7x. Naštěstí se to už obešlo bez couvání. Japonci to měli dost promakané a skoro v každé nepřehledné zatáčce nainstalovali zrcadlo. To byla taky moje úloha - kontrolovat ta zrcadla, bylo jich na tom úseku minimálně 50.
Když jsme se konečně vymotali z tohohle pekla a projeli kolem majáku, na kterém jsme byli včera, tak se nám oběma hodně ulevilo, silnice už byla široká a po chvíli byla uprostřed dokonce i dělící čára. Tenhle úsek už jsme jeli včera, takže jsme věděli, že to dáme. Stavili jsme se na benzínce doplnit palivo - měli jsme ještě asi 60% nádrže, ale v půjčovně chtěli vracet auto s plnou. Doplnění stálo 2015 JPY, což je na naše asi 500, opravdu směšná cena. Zbývala nám ještě hodina času, tak jsme ještě kousek před Miyanourou chtěli zastavit u parku Stitoko Gajumaru Banyan. Po cestě tam jsme ale narazili asi na skupinku 10 koček, kterým tam někdo naházel jídlo. Nějaký park nám byl ukradený a fotili jsme ty kočky. Já měl v batohu nějaké jerky, které mi moc nejelo, tak jsme ho házeli těm kočkám. Moc jim chutnalo a Deirh dělal fotky, já mam videjko. Po cestě jsme ještě vyzkoušeli neznámé režimy L a S u automatické převodovky. L - low: používá to jenom jedničku a dvojku, dobré na brždění motorem při sjezdech dlouhých kopců. S - sport: agresivněji to vytáčí do otáček před řazením. Což u našeho miniauta s malým motorem znělo při plynu na podlahu opravdu komicky :D.
Dojeli jsme do Miyanoury, a stavili se ještě v supermarketu. V místní seafood sekci měli luxusní 4x nigiri z lososa. Rovnou jsem si vzal dvoje. A taky 1,5L lahve Lemon Tea, který miluju a nikde jsem tyhle velké neviděl. Pak jsme jeli do hostelu a z auta vyházeli všechen binec, který se tam za poslední 3 dny nasbíral (to autíčko už se stalo našim druhým domovem) a vrátili jsme auťák 5 minut před limitem. Ještě jsme dotankovali asi 2 litry do plna za dalších 300 JPY, člověk z půjčovny zkontroloval auťák, ukázal že OK a už jsme byli zase obyčejní pěšáci.
Kdybych měl shrnout naše náklady na auto, tak to bylo 18360 JPY (půjčovné) + 2315 JPY (palivo). Což je opravdu malá cena za to mít tady naprostou svobodu a vidět tolik míst za tak krátký čas. Akorát potřebujete mezinárodní řidičak a nebát se jezdit vlevo. Auto s manuálem vám snad v žádné půjčovně nedají. Asi nejtěžší je zvyknout si na páčky blinkrů a stěračů - jsou tady obráceně, takže pravidelně budete místo blikání stírat :-D.
Pak už zbývalo dojít do hostelu, pokecat v common roomu s lidma (dorazila nějaká paní z Tokya, hlavně na ten venkovní onsen, prý je legendární v celém Japonsku). My jsme popsali svoje zážitky, já ukázal videa z našeho safari. Snědli jsme svoji nigiri, já jsem ještě nechal pustit druhý cyklus praní na propocené hadry z posledních dvou dnů. Pak jsem hnedka začal psát tohle, dokud to mám pěkně svěže ve hlavě.
Vyjeli jsme po hlavní ostrovní silnici jižním směrem, Deirh tradičně řídili a já jsem čuměl do mapy a hlásil potenciální zastávky. První zajímavé místo byl dle mapy Fureai Park. Vůbec jsem neveděl, o co se jedná a za moc to nestálo - prostě kamenná pláža, nějaké kulaté nádrže ve kterých asi chovají ryby. Cvak cvak foto a jedeme dál. Projeli jsme kolem letiště Yakushima, skutečně jsem viděl runway a mikroskopický terminálek. Samozřejmě odbavuje jenom domestické lety - z Kagoshimy, Osaky a Tokya (možná nějaké další). Příště si ověrím cenu letenek, ono by to nemuselo být o tolik dražší než loď a např. z Osaky tu jste za 1,5 hodiny.
Další zastávka bylo Tashiro Coast. Měla tu kdysi tuhnout láva a dělat kameny ve tvaru polštářů. Vedla tam dost úzká a točitá silnička. Cesta neustále degradovala, až jsme se rozhodli nechat auto u cedule a jít dál pěšky. Při čtení cedule jsem si všimnul, že stojíme v oblasti se zakázaným vjezdem. Taky tam prosili, abychom nejezdili s autem na pláž koukat na želvy. To jsme splnili a jinak byla škoda už vykonána, tak jsme to nějak neřešili, nebyla tu ani noha. Asi 100m od cedule bylo ty lávové kameny - dost ostré a ústila tu malá říčka do moře. Deirh se vydal do dost neprostupné džungle hledat ideální foto říčky, já jsem šel omrknout pláž, která byla hned vedle 200m. Opět dost zajímavá věc, kamení a pláž, naprostý klid. Nasednout do auta a dál. To jsme dorazili k pláži Haruta-Hama, malý zálivek evidentně určený ke koupání, byla tam i budka pro záchranáře. Všechno aktuálně opuštěné, protože voda ke koupání moc nebyla. Zkontrolováno, nafoceno, jedeme dál.
To jsme měli na mapě zaznačené 3 vodopády. U nejvýš položeného z nich byla od paní z tourist centra velká černá tečka - takže asi bude dobrý. Vedly k němu hodně vinuté serpentiny, na vrchu obrovské parkoviště, kde stál akorát taxík a jedno jiné auto. Jedno se o Senpiro-no-taki, prý to má miť něco společného s anime Spirited Away (česky Cesta do Fantazie). Já tam to spojení moc neviděl, ale vodopád byl super i tak. V dálce jsme viděli u něj nějakou budku - vypadalo to, že tam vede nějaký trail. Já jsem si všimnul trailu u vjezdu do parkoviště, tak jsme ho šli checknout. Do té budky bohužel nevedl - ono by bylo potřeba ještě nějak záhadně překonat jedno údolí - ale místo toho končil na nádherné vyhlídce. Z jedné strany ten vodopád, z druhé ohromný kus ostrova. Byl tu dokonce i mobilní signál!
Další v pořadí byl Ryujin-no-taki, položený o kousek níže. Tenhle neměl žádné parkoviště, ale vedl kolem něj silniční most. Pokud chcete, ani nemusíte vylézat z auta, aby jste ho viděli. Což samozřejmě nebyl náš případ. Ale viděli jsme taxíka, který zastavil uprostřed mostu, zapnul výstražné blikače, vylezl starší japonský pár, nafotili si vodopád a za 5 minut jeli dál. Pak tam jenom přibrzdil minibus, z toho ani nikdo nevylezl, za 30 sekund byl opět na cestě. My jsme tam pozevlili 10 minut a pak jsme jeli dál.
Třetí vodopád (Torohki-no-taki) jsme bohužel nemohli najít, takže jsme ho passli. Dalším cílem bylo vyzkoušet nějaký přírodní onsen. To znamená na pláži, venku a dostupný jenom za odlivu. Časy přílivu a odlivu jsme neznali, takže jsme to prostě chtěli zkusit. Najít ho byl velký problém, nakonec se podařilo chytit mobilní signál a zaúkolovat Google Mapy. Ty nás poslaly zatím na nejhorší cestu - kamenná, díry, které si nezadaly s těmi v ČR. Jeli jsme prakticky krokem, nakonec jsme zaparkovali a šli na místo. Jaký byl náš vztek, když jsme uviděli krásnou asflatovou cestu k onsenu hned vedle! A jako na potvoru asi 3m úsek velkých balvanů, který jsme nemohli projet abychom se na ní dostali. Takže zpátky pojedeme stejně děravou cestou.
Ale onsen samotný - to byl teda opravdu zážitek. Prostě lávové kameny jako jsme viděli dříve, v nich vykutané asi 3 vany, stříška a to je prakticky všechno. Měli jsme štěstí a nebylo to pod vodou (byl odliv). Koupalo se tam několik starších Japonců a jeden Dán. Voda nebyla ani moc horká, akorát byla hrozně cítit sírou. Což je prý dobré pro kůži. Mě trochu chyběla ledová voda na opláchnutí, ale stačilo vylézt ven a studený vítr od moře byl docela efektivní. Dva z japonců uměli dost dobře anglicky, tak jsme kecali jako tradičně o všem možném. S Dánem to samé. Nebyly tam žádné hodiny, takže jsme dost ztratili pojem o čase.
Což byl docela problém, protože bylo už 15:00, zůstavaly nám 3 hodiny na to dostat se zpátky do Miyanoury a my jsme byli prakticky přesně na druhé straně. Mohli jsme se srabácky vrátit stejnou, jednoduchou cestou, ale to není náš styl. Místo toho jsme se vydali dál proti směru hodinových ručiček. Nechal jsem Google Maps odhadhnout délku cesty a psaly 1:30, což by mělo být v pohodě. Ale problém je, že na většině té cesty není absolutně žádný signál. A taky tady asi moc lidí s mapama od Googlu nejezdí, takže nemá z čeho odhadovat a místo toho používá nějaký default. Takže Deirh začal autu docela šlapat na krk, další 2 onseny po cestě jsme vynechali.
Původně byl v plánu dát ještě jeden vodopád, Ohko-no-taki, v mapě byla u něj zase velká černá tečka. Rozhodli jsme se ale ho vynechat. Důvod byl jednoduchý - čekal nás úsek dlouhý 30km, který ale všechny mapy odhadovaly časově na 60 minut a zavíral v 17 hodin. Busy tam tudy nejezdí. Vede totiž přes chráněnou rezervaci plnou nejrůznějších zvířat. A jak jsme brzy zjistili - cesta tam byla zatraceně úzká, akorát na jedno auto. Občas tam byly místa na vyhnutí, ale ne moc často. A zároveň tam bylo opravdu hodně divoké zvěře - hlavně opice a místní Yaku srnky. Mám video, kdy ze staženého okýnka natáčím opičí rodinku o čtyřech členech, opravdu neuvěřitelné.
Cesta pokračovala v pohodě, do té doby, než se nám nesplnila noční můra a nepotkali jsme do protisměru v opravdu úzké zatáčce dvě auta proti nám. Čili couvat jsme museli my a bylo to opravdu nervy drásající. Jediné štěstí, že naše auto bylo vybaveno couvací kamerou - ta se opravdu hodila. Po asi 100m couvání se nám podařilo najít rozšíření cesty, najet na něj a auta nás minula. A japonci v nich se ukláněli a děkovali. Od té chvíle nám bylo jasné, že tohle nebude legrace. Ale brzy jsme byli už sehraný tým a dávali jsme si to. Deirh se 100% soustředil na řízení, já jsem hlídal místa, kde se můžeme vyhnout, kdyby opět bylo potřeba couvat. A taky hlídal pozici levých kol našeho auta, když jsme se museli vyhýbat. A aut do protisměru jelo dost, za celou dobu jsme se vyhýbali tak 7x. Naštěstí se to už obešlo bez couvání. Japonci to měli dost promakané a skoro v každé nepřehledné zatáčce nainstalovali zrcadlo. To byla taky moje úloha - kontrolovat ta zrcadla, bylo jich na tom úseku minimálně 50.
Když jsme se konečně vymotali z tohohle pekla a projeli kolem majáku, na kterém jsme byli včera, tak se nám oběma hodně ulevilo, silnice už byla široká a po chvíli byla uprostřed dokonce i dělící čára. Tenhle úsek už jsme jeli včera, takže jsme věděli, že to dáme. Stavili jsme se na benzínce doplnit palivo - měli jsme ještě asi 60% nádrže, ale v půjčovně chtěli vracet auto s plnou. Doplnění stálo 2015 JPY, což je na naše asi 500, opravdu směšná cena. Zbývala nám ještě hodina času, tak jsme ještě kousek před Miyanourou chtěli zastavit u parku Stitoko Gajumaru Banyan. Po cestě tam jsme ale narazili asi na skupinku 10 koček, kterým tam někdo naházel jídlo. Nějaký park nám byl ukradený a fotili jsme ty kočky. Já měl v batohu nějaké jerky, které mi moc nejelo, tak jsme ho házeli těm kočkám. Moc jim chutnalo a Deirh dělal fotky, já mam videjko. Po cestě jsme ještě vyzkoušeli neznámé režimy L a S u automatické převodovky. L - low: používá to jenom jedničku a dvojku, dobré na brždění motorem při sjezdech dlouhých kopců. S - sport: agresivněji to vytáčí do otáček před řazením. Což u našeho miniauta s malým motorem znělo při plynu na podlahu opravdu komicky :D.
Dojeli jsme do Miyanoury, a stavili se ještě v supermarketu. V místní seafood sekci měli luxusní 4x nigiri z lososa. Rovnou jsem si vzal dvoje. A taky 1,5L lahve Lemon Tea, který miluju a nikde jsem tyhle velké neviděl. Pak jsme jeli do hostelu a z auta vyházeli všechen binec, který se tam za poslední 3 dny nasbíral (to autíčko už se stalo našim druhým domovem) a vrátili jsme auťák 5 minut před limitem. Ještě jsme dotankovali asi 2 litry do plna za dalších 300 JPY, člověk z půjčovny zkontroloval auťák, ukázal že OK a už jsme byli zase obyčejní pěšáci.
Kdybych měl shrnout naše náklady na auto, tak to bylo 18360 JPY (půjčovné) + 2315 JPY (palivo). Což je opravdu malá cena za to mít tady naprostou svobodu a vidět tolik míst za tak krátký čas. Akorát potřebujete mezinárodní řidičak a nebát se jezdit vlevo. Auto s manuálem vám snad v žádné půjčovně nedají. Asi nejtěžší je zvyknout si na páčky blinkrů a stěračů - jsou tady obráceně, takže pravidelně budete místo blikání stírat :-D.
Pak už zbývalo dojít do hostelu, pokecat v common roomu s lidma (dorazila nějaká paní z Tokya, hlavně na ten venkovní onsen, prý je legendární v celém Japonsku). My jsme popsali svoje zážitky, já ukázal videa z našeho safari. Snědli jsme svoji nigiri, já jsem ještě nechal pustit druhý cyklus praní na propocené hadry z posledních dvou dnů. Pak jsem hnedka začal psát tohle, dokud to mám pěkně svěže ve hlavě.
pátek 12. května 2017
Den osmý - Shiratani Unsuikyo, Yakushima
Ráno nás přivítalo dost fajným počasím. Zdálo by se, že dneska nějaký ten hiking nakonec půjde. Jelikož už bylo cca 8 hodin, tak mi bylo jasné, že na nějaký skutečně hardcore, jako poslední rok s Xsoftem to už nebude. Na druhou stranu, od spousty lidí jsem slyšel, že onen hlavní tahák ostrova - Yomonosugi je akorát hodně reklamovaná věc a ve skutečnosti tam akorát přijdete, uděláte si pár fotek a zase zpátky. Což je docela problém, protože dostat se tam i s autem znamená minimálně 4 hodinovou tůru (kterou pak musíte podniknout i zpátky, pokud nechcete přespat v horské chatě ve vlastním spacáku, který samozřejmě nemáme). Takže jsme se rozhodli dát akorát Shiratani Unsuikiyo, což je relativně snadno dostupný trail, který stihneme do 12, kdy by se počasí mělo začít kazit. A pro všechny Miyazaki & Ghibli fans - ano, toto je tůra, kterou CHCETE dát (za mě klidně i podruhé). Jako cílový bod jsme se vybrali Taiko Iwa, což je vyhlídkový bod, který jsem minule passnul kvůli nedostatku času. Naloadovali jsme auto a vyrazili.
Ještě k našemu půjčenému auťáku - je to Honda Fit, místní verze Hondy Jazz, 5 dveří. Má hybridní pohon, automatickou převodovku, navigaci (která je zatraceně chytrá a už nám u hostelu ukazuje ikonku domečku, ačkoliv to nikdo nenastavoval), klimatizaci (VELMI užitečné). Co je ale zajímavé je to, že nemá žádné světlo, které se rozsvítí, když otevřete dveře. Stejně tak v kufru není jediná lampička, která by vám tam v noci posvítila (hledal jsem velice důkladně). Ale na tomhle ostrově je to opravdu skvělá věc, která nám dáva totální svobodu - místni busy opravdu nejsou tak pravidelně, jako např. vlaky v Osace :-).
Do Shiratani Unsuikyo vedou asi 15km dost brutální serpentiny, které se točí jako had. Všichni tady ale jezdí pianko (max rychlost mimo obec je 60 km/h) a není to taková hrůza. Výš pak je několik míst, kde je silnice úzká akorát na jedno auto, měli jsme ale štěstí a k žádnému couvání nemuselo dojít. Ti řidiči busů, kteři tady svážejí lidi do města a z města, mají můj respekt. Po cestě jsme dali pár zastávek a natočili epické vyhledy dolů na Miyanouru a přístav. Minulý rok v buse jsem byl smutný z kvality fotek, takže teď je možnost to napravit. Na parkoviště u Shiratani Unsuikyo jsme dojeli asi v 9:30, bylo v tu dobu totálně plné, ale Japonec který to tam organizoval, nám ještě jedno místečko "vyrobil" :). Takže jsme si vzali to nejnutnější na tůru a vyrazili na stezky.
Tam jsme potkávali z 90% místňáky a pro mě to bylo i podruhé, úžasné. Deirh dělal fotky svojím uber foťákem (který mimochodem i s objektivy váží opravdu dost), já jsem to nehrotil a dělal fotky hlavně svými dvěma foťáky vestavěnými v hlavě. Když jsme na jednom z míst odpočívali, tak šel kolem nějaký místní průvodce se skupinkou a taky dávali pauzu. Deirh se s ním dal do řeči svojí základní japonštinou a téma rozhovoru se velice rychle stočilo na Miyazakiho a Ghibli. V tu ránu průvodce vytáhl ze svého batohu pytlík, který měl narvaný různými postavičkami z Ghibilovek. Nausicaa, Laputa, Totoro, Neko-bus, prostě všechno. Udělal nám tam malé aranžmá pro nafocení, prostě bomba. Ghibli je tady opravdu největší společný jmenovatel pro spoustu lidí :-). Dál jsme pokračovali na Taiko Iwu a někdy kolem 12 jsme se tam vyškrábali. Výhledy byly nádherné, je na to škoda slov, viz. foto. Taky ale byly vidět mraky velice nízko a bylo jasné, že brzy asi začne pršet - byl čas to směrovat zpátky na parking.
Cesta zpátky byla o dost rychlejší než tam, déšť nás zastihl až těsně před koncem. Já jsem to vylamil a amatérsky s sebou seknul na mokrých kamenech opravdu kousíček před koncem. Naštestí to technika přežila a já to odnesl pár šrámy na rukách. Dávat tyhle trails v dešti není dobrý nápad, protože z 90% jdete po nejrůznějších kamenech a ty jsou dost slizké v dešti. Dorazili jsme na parking a opatrně se vydali směrem dolů.
Po cestě si Deirh všiml nějakých místních opic (Yaku Monkeys) u silnice. O kousek dál bylo místo na zastavení, tak jsme neváhali využít situace. Po dešti najednou ani stopy. Opatrně jsem si opice fotil z dálky, abych je nevyplašil. Po tom, co po silnici projel bus, se najednou opičák rozběhl a začal silnici přebíhat. V půlce se ale zastavil, všiml si nás a začal na nás upřeně čumět. To byl asi 5m od nás, Naštěstí k žádné konfrontaci nedošlo, byli jsme proti němu dva a docela vysocí, ale vypadalo to, že k tomu nebylo daleko. Opice pak byly na stromě na opačné straně silnice, napočítali jsme minimálně 4. Fotili jsme je snad dobrých 30 minut, bylo to úžasné je vidět jenom tak, náhodně cestou dolů. Nakonec byl čas jet zpátky dolů do hostelu. Dole kupodivu bylo sucho, po dešti ani památky,
V hostelu jsem si dal sprchu a oba jsme si dali cca hodinu chillout - ty tůry člověka dost vyčerpají. Dál bylo v plánu objet severní stranu ostrova až na nejzápadnějši bod - tam je podle mapy jeden z majáků. Když jsme se balili a házeli věci do auta, tak se objevil týpek, kterého jsme potkali nahoře na Taiko Iwa. Jestli by se nemohli s jednou holkou přidat, že se chtěli podívat do Nagaty (malé město po cestě). Jako proč ne - v autě jsme měli místa dost. Takže jsme ve 4 lidech vyrazili.
Jeli jsme po jediné cestě, co vede kolem ostrova a zastavovali na zajímavých místech. Byly tam dva vyhlídkové body, pěkné pro pár fotek a video, jedeme dál. Skvělá ale byla Nagata Beach. Je to místo, kde se páří mořské želvy, takže není pro koupání. Poprvé v životě jsem ale viděl, že by sladká horská řeka vlévala do moře přímo takhle na pláži, k neuvěření. Deirh s týpkem z Taiko Iwy šli šplhat na místní šutry, já mezitím kecal s holkou z New Yorku. Řešili jsme všechno možné, Japonsko, svět, politiku u nás a ve světě. Celkem jsme na té pláži strávili snad hodinu.
Dál jsme vyrazili směrem k onomu majáku. Z hlavní silnice tam byl sjezd na opravdu podivnou, velice úzkou a děravou silničku, která k němu vedla. Cedule typu "Drive carefully", "road narrows" a "warning, ditch !!!" opravdu na důvěře nepřidaly. Prostě ideální věc, co dělat s autem z půjčovny :). Jelikož se tam prakticky nikde nedalo otočit, tak jsme museli jet dál a dál, dokud jsme nedorazili na místo.
Počasí se už docela kazilo a maják byl na výběžku ostrova (jak většinou bývají). Vítr tam byl hodně silný a na drátech elektrického vedení vydával kvílivý zvuk. Byla to scéna jako z nějakého hororu, popř. zombie apokalypsa filmu. Samozřejmě tam nikdo nebyl, stálo tam akorát zaparkované auto, asi maják mastera. Opravdu takovouhle scénu jsem nečekal. Belgičan si pak všiml, že v tom zaparkovaném autě spí vzadu člověk a vypadal docela nasraně. Asi si myslel, že když odjede na úplně nejvíc odloučenou část ostrova, že bude mít chvíli klidu. Ale 4 idioti s autem z půjčovny mu překazili plány. Už jsme to nehrotili a rychle jsme nastartovali a odjeli pryč zpátky směrem do hostelu.
To už byla cca hodinová cesta se tam dostat, ale kecali jsme o hororech, o hrách a podobně. Holku jsme vysadili u supermarketu a s Belgičanem jsme ještě zajeli do onsenu v horách, který měl včera už zavřeno. Byl malinkatý a dali jsme akorát asi 15 minut, než zavíral. Ale bylo to super. Pak jsme se stavili ještě v druhém supermarketu ve městě (je docela z ruky od přístavu, byl jsem tam poprvé) a dojeli do hostelu.
Tam už to bylo akorát posezení a pokec s lidma z celého světa v common roomu a pokus o upload fotek a videí. Těchto 24 hodin myslím bylo zatím nejvíc narvaných akcí za celé moje výletování tady, ideální na oslavu kulatin :-).
Ještě k našemu půjčenému auťáku - je to Honda Fit, místní verze Hondy Jazz, 5 dveří. Má hybridní pohon, automatickou převodovku, navigaci (která je zatraceně chytrá a už nám u hostelu ukazuje ikonku domečku, ačkoliv to nikdo nenastavoval), klimatizaci (VELMI užitečné). Co je ale zajímavé je to, že nemá žádné světlo, které se rozsvítí, když otevřete dveře. Stejně tak v kufru není jediná lampička, která by vám tam v noci posvítila (hledal jsem velice důkladně). Ale na tomhle ostrově je to opravdu skvělá věc, která nám dáva totální svobodu - místni busy opravdu nejsou tak pravidelně, jako např. vlaky v Osace :-).
Do Shiratani Unsuikyo vedou asi 15km dost brutální serpentiny, které se točí jako had. Všichni tady ale jezdí pianko (max rychlost mimo obec je 60 km/h) a není to taková hrůza. Výš pak je několik míst, kde je silnice úzká akorát na jedno auto, měli jsme ale štěstí a k žádnému couvání nemuselo dojít. Ti řidiči busů, kteři tady svážejí lidi do města a z města, mají můj respekt. Po cestě jsme dali pár zastávek a natočili epické vyhledy dolů na Miyanouru a přístav. Minulý rok v buse jsem byl smutný z kvality fotek, takže teď je možnost to napravit. Na parkoviště u Shiratani Unsuikyo jsme dojeli asi v 9:30, bylo v tu dobu totálně plné, ale Japonec který to tam organizoval, nám ještě jedno místečko "vyrobil" :). Takže jsme si vzali to nejnutnější na tůru a vyrazili na stezky.
Tam jsme potkávali z 90% místňáky a pro mě to bylo i podruhé, úžasné. Deirh dělal fotky svojím uber foťákem (který mimochodem i s objektivy váží opravdu dost), já jsem to nehrotil a dělal fotky hlavně svými dvěma foťáky vestavěnými v hlavě. Když jsme na jednom z míst odpočívali, tak šel kolem nějaký místní průvodce se skupinkou a taky dávali pauzu. Deirh se s ním dal do řeči svojí základní japonštinou a téma rozhovoru se velice rychle stočilo na Miyazakiho a Ghibli. V tu ránu průvodce vytáhl ze svého batohu pytlík, který měl narvaný různými postavičkami z Ghibilovek. Nausicaa, Laputa, Totoro, Neko-bus, prostě všechno. Udělal nám tam malé aranžmá pro nafocení, prostě bomba. Ghibli je tady opravdu největší společný jmenovatel pro spoustu lidí :-). Dál jsme pokračovali na Taiko Iwu a někdy kolem 12 jsme se tam vyškrábali. Výhledy byly nádherné, je na to škoda slov, viz. foto. Taky ale byly vidět mraky velice nízko a bylo jasné, že brzy asi začne pršet - byl čas to směrovat zpátky na parking.
Cesta zpátky byla o dost rychlejší než tam, déšť nás zastihl až těsně před koncem. Já jsem to vylamil a amatérsky s sebou seknul na mokrých kamenech opravdu kousíček před koncem. Naštestí to technika přežila a já to odnesl pár šrámy na rukách. Dávat tyhle trails v dešti není dobrý nápad, protože z 90% jdete po nejrůznějších kamenech a ty jsou dost slizké v dešti. Dorazili jsme na parking a opatrně se vydali směrem dolů.
Po cestě si Deirh všiml nějakých místních opic (Yaku Monkeys) u silnice. O kousek dál bylo místo na zastavení, tak jsme neváhali využít situace. Po dešti najednou ani stopy. Opatrně jsem si opice fotil z dálky, abych je nevyplašil. Po tom, co po silnici projel bus, se najednou opičák rozběhl a začal silnici přebíhat. V půlce se ale zastavil, všiml si nás a začal na nás upřeně čumět. To byl asi 5m od nás, Naštěstí k žádné konfrontaci nedošlo, byli jsme proti němu dva a docela vysocí, ale vypadalo to, že k tomu nebylo daleko. Opice pak byly na stromě na opačné straně silnice, napočítali jsme minimálně 4. Fotili jsme je snad dobrých 30 minut, bylo to úžasné je vidět jenom tak, náhodně cestou dolů. Nakonec byl čas jet zpátky dolů do hostelu. Dole kupodivu bylo sucho, po dešti ani památky,
V hostelu jsem si dal sprchu a oba jsme si dali cca hodinu chillout - ty tůry člověka dost vyčerpají. Dál bylo v plánu objet severní stranu ostrova až na nejzápadnějši bod - tam je podle mapy jeden z majáků. Když jsme se balili a házeli věci do auta, tak se objevil týpek, kterého jsme potkali nahoře na Taiko Iwa. Jestli by se nemohli s jednou holkou přidat, že se chtěli podívat do Nagaty (malé město po cestě). Jako proč ne - v autě jsme měli místa dost. Takže jsme ve 4 lidech vyrazili.
Jeli jsme po jediné cestě, co vede kolem ostrova a zastavovali na zajímavých místech. Byly tam dva vyhlídkové body, pěkné pro pár fotek a video, jedeme dál. Skvělá ale byla Nagata Beach. Je to místo, kde se páří mořské želvy, takže není pro koupání. Poprvé v životě jsem ale viděl, že by sladká horská řeka vlévala do moře přímo takhle na pláži, k neuvěření. Deirh s týpkem z Taiko Iwy šli šplhat na místní šutry, já mezitím kecal s holkou z New Yorku. Řešili jsme všechno možné, Japonsko, svět, politiku u nás a ve světě. Celkem jsme na té pláži strávili snad hodinu.
Dál jsme vyrazili směrem k onomu majáku. Z hlavní silnice tam byl sjezd na opravdu podivnou, velice úzkou a děravou silničku, která k němu vedla. Cedule typu "Drive carefully", "road narrows" a "warning, ditch !!!" opravdu na důvěře nepřidaly. Prostě ideální věc, co dělat s autem z půjčovny :). Jelikož se tam prakticky nikde nedalo otočit, tak jsme museli jet dál a dál, dokud jsme nedorazili na místo.
Počasí se už docela kazilo a maják byl na výběžku ostrova (jak většinou bývají). Vítr tam byl hodně silný a na drátech elektrického vedení vydával kvílivý zvuk. Byla to scéna jako z nějakého hororu, popř. zombie apokalypsa filmu. Samozřejmě tam nikdo nebyl, stálo tam akorát zaparkované auto, asi maják mastera. Opravdu takovouhle scénu jsem nečekal. Belgičan si pak všiml, že v tom zaparkovaném autě spí vzadu člověk a vypadal docela nasraně. Asi si myslel, že když odjede na úplně nejvíc odloučenou část ostrova, že bude mít chvíli klidu. Ale 4 idioti s autem z půjčovny mu překazili plány. Už jsme to nehrotili a rychle jsme nastartovali a odjeli pryč zpátky směrem do hostelu.
To už byla cca hodinová cesta se tam dostat, ale kecali jsme o hororech, o hrách a podobně. Holku jsme vysadili u supermarketu a s Belgičanem jsme ještě zajeli do onsenu v horách, který měl včera už zavřeno. Byl malinkatý a dali jsme akorát asi 15 minut, než zavíral. Ale bylo to super. Pak jsme se stavili ještě v druhém supermarketu ve městě (je docela z ruky od přístavu, byl jsem tam poprvé) a dojeli do hostelu.
Tam už to bylo akorát posezení a pokec s lidma z celého světa v common roomu a pokus o upload fotek a videí. Těchto 24 hodin myslím bylo zatím nejvíc narvaných akcí za celé moje výletování tady, ideální na oslavu kulatin :-).
čtvrtek 11. května 2017
Den sedmý - Yakushima
Ráno bylo potřeba zase vstát v 5:00, abychom si stihli zabalit věci, check-outli se z hotelu a stihli vlak z Shin-Osaky v 6:25. Naše cesty se tady rozdělí - já s Deirem jedeme západně a pak jižně do Kagoshimy (definitivní konečná vlaků tímhle směrem, dál už nic není), Xsoft jede do Tokya. Setkáme se za nejspíš za 3 dny, kde a kdy přesně ještě nikdo nevíme. A to je přesně super na tom, si organizovat věci sám. Mít tady nějakého průvodce a držet se nějakého jejich plánu - to bych se asi unudil k smrti! Lístky na vlak jsme měli rezervované už dřív (pro jistotu).
Do Kagoshimy jsme dorazili přesně podle jízdního řádu v 10:44 a tramvají jsme se přesunuli do přístavu. Lístky na loď se podařilo Deirovi koupit dřív přes internet, ale byl to obrovský opruz. Stránka byla jenom v Japonštině a pořád nechtěla brát telefonní číslo, přestože zkoušel asi 4 různé tvary. Nakonec jsme zjistili, že ty číslice musejí být Kana číslice, ty vypadají prakticky stejně, ale kód toho znaku je jiný a neprocházela validace. Až se nám podařilo vyřešit tohle, tak už to bylo jednoduché a my jsme ušetřili cca 20% ceny za včasnou rezervaci.
V přístavu jsme pokecali s němcem a jeho přítelkyní, mě tam pak oslovili při nakupování v shopu dva češi. Trochu jsme pokecali o všem možném a pak byl čas nasedat na loď. Cesta lodí zabrala slabé dvě hodinky a byli jsme v Miyanouře. Mě se ulevilo, když se mi telefon přihlásil v pohodě do sítě, nikdy nevíte :-). Dál jsme se byli podívat do místního tourist centra. Náš plán je takový, že jeden den budeme jezdit půjčeným autem kolem ostrova a druhý den si dáme znova hiking (jako minulý rok). Když mi v tourist centru ukázali mapku ostrova, tak jsem pomalu začal přehodnocovat plány. Ono je na ostrově o tolik víc k vidění, než jenom ty hiking traily! Plus předpověď počasí nevypadá na další dva dny, co tu budeme, moc dobře.
Pak jsme šli mrknout na místní supermarket, tam jsem byl překvapen výběrem mořských potvor. Platíčka s nigiri, sashimi a jinými opravdu nejsou běžným úkazem v konbini ve městech. Doplnili jsme zásoby a skočili se najíst na posezeníčko u pláže. Jelikož tady je pořád dost dusno a vedro, tak si chtěl Deirh pořídit nějaké kraťasy, čili jsme nakoukli do obchodu se sportovním oblečením. Mají tu i půjčovnu outdoor vybavení a tiskárnu, kdy vám na tričko během 30 minut vyjedou cokoliv. Já jsem si za asi 2500 JPY koupil další triko ze savého materiálu, Deirh ty kraťasy.
Hnedka naproti je benzínka a půjčovna aut, kam jsme si zašli vyzvednout objednané auto. Japonec chtěl mezinárodní řidičák, bez toho nebyla řeč. Já ho nemám, ale Deirh si ho stihnul zařídit, takže řídit bude on. Zařizování asi na 15 minut a klíčky od auta byly naše. Auťák je Honda Fit, což je nějaká japonská verze Jazzu. Má všechno potřebné, automatickou převodovku a klimatizaci (!). Je to skoro jako z nějakého sci-fi, si najednou hodit baťohy do kufru a jezdit kolem. Na hostelu jsme si zařídili check-in, všechno v hostelu zůstalo jako při starém, což je super. Mají dost velké pokoje, každý má odsouvané dveře se síťkou proti hmyzu, vlastní kus balkonu a hodně věšáků na sušení prádla.
Holka na tourist infu nám dala několik tipů, co můžeme ještě dneska autem navštívit. Severozápadně odtud je prý hezká pláž, na opačné straně ostrova je pak onsen na pláži, který ale jde použít jenom kolem odlivu, což v našem případě bylo v 01:00. Nejdřív jsme jeli kouknout na tu pláž, asi 15km daleko.
Dá se říct jenom wow, nádherné místo a 0 lidí! Chvíli jsme zevlili okolo, voda nebyla úplně studená, takže netrvalo dlouho a už jsme se koupali. Neměli jsme akorát žádný ručník, ale to vůbec nevadilo. Na pláži jsme zevlili až do západu slunce, opravdu ohromné překvapení. Kousek odtud byl onsen, kde se nabízelo koupání, google po zadání do navigace hnedka nahlásil, že už bude mít zavřeno. Našli jsme další onsen někde v horách, ten by měl mít otevřeno do 21, takže v pohodě. Po dojetí na místo měl evidentně zavřeno a na cedulích byla otvíračka přelepená na 20 hodin. Nevadí, auto odpouští takové chyby a za 5 minut už jsme byli zpátky na hostelu.
Tam jsme si vyprali a Deirh zašel do common roomu vyzvídat, co s tím onsenem na pláži. Byl k tomu totiž plný měsíc a nabízelo se to. Místňáci od cesty ale teď v noci odrazovali, že je to hodina cesty (a pak hodina cesty zpátky) potmě, což je dost nuda. Přes den je to prý mnohem lepší a máte výhledy na moře. Takže jsme akorát zašli vedle do baru něco sníst, já si dal smažené krevety, Deirh kari, oboje výborné. Pak hostel a spát.
Do Kagoshimy jsme dorazili přesně podle jízdního řádu v 10:44 a tramvají jsme se přesunuli do přístavu. Lístky na loď se podařilo Deirovi koupit dřív přes internet, ale byl to obrovský opruz. Stránka byla jenom v Japonštině a pořád nechtěla brát telefonní číslo, přestože zkoušel asi 4 různé tvary. Nakonec jsme zjistili, že ty číslice musejí být Kana číslice, ty vypadají prakticky stejně, ale kód toho znaku je jiný a neprocházela validace. Až se nám podařilo vyřešit tohle, tak už to bylo jednoduché a my jsme ušetřili cca 20% ceny za včasnou rezervaci.
V přístavu jsme pokecali s němcem a jeho přítelkyní, mě tam pak oslovili při nakupování v shopu dva češi. Trochu jsme pokecali o všem možném a pak byl čas nasedat na loď. Cesta lodí zabrala slabé dvě hodinky a byli jsme v Miyanouře. Mě se ulevilo, když se mi telefon přihlásil v pohodě do sítě, nikdy nevíte :-). Dál jsme se byli podívat do místního tourist centra. Náš plán je takový, že jeden den budeme jezdit půjčeným autem kolem ostrova a druhý den si dáme znova hiking (jako minulý rok). Když mi v tourist centru ukázali mapku ostrova, tak jsem pomalu začal přehodnocovat plány. Ono je na ostrově o tolik víc k vidění, než jenom ty hiking traily! Plus předpověď počasí nevypadá na další dva dny, co tu budeme, moc dobře.
Pak jsme šli mrknout na místní supermarket, tam jsem byl překvapen výběrem mořských potvor. Platíčka s nigiri, sashimi a jinými opravdu nejsou běžným úkazem v konbini ve městech. Doplnili jsme zásoby a skočili se najíst na posezeníčko u pláže. Jelikož tady je pořád dost dusno a vedro, tak si chtěl Deirh pořídit nějaké kraťasy, čili jsme nakoukli do obchodu se sportovním oblečením. Mají tu i půjčovnu outdoor vybavení a tiskárnu, kdy vám na tričko během 30 minut vyjedou cokoliv. Já jsem si za asi 2500 JPY koupil další triko ze savého materiálu, Deirh ty kraťasy.
Hnedka naproti je benzínka a půjčovna aut, kam jsme si zašli vyzvednout objednané auto. Japonec chtěl mezinárodní řidičák, bez toho nebyla řeč. Já ho nemám, ale Deirh si ho stihnul zařídit, takže řídit bude on. Zařizování asi na 15 minut a klíčky od auta byly naše. Auťák je Honda Fit, což je nějaká japonská verze Jazzu. Má všechno potřebné, automatickou převodovku a klimatizaci (!). Je to skoro jako z nějakého sci-fi, si najednou hodit baťohy do kufru a jezdit kolem. Na hostelu jsme si zařídili check-in, všechno v hostelu zůstalo jako při starém, což je super. Mají dost velké pokoje, každý má odsouvané dveře se síťkou proti hmyzu, vlastní kus balkonu a hodně věšáků na sušení prádla.
Holka na tourist infu nám dala několik tipů, co můžeme ještě dneska autem navštívit. Severozápadně odtud je prý hezká pláž, na opačné straně ostrova je pak onsen na pláži, který ale jde použít jenom kolem odlivu, což v našem případě bylo v 01:00. Nejdřív jsme jeli kouknout na tu pláž, asi 15km daleko.
Dá se říct jenom wow, nádherné místo a 0 lidí! Chvíli jsme zevlili okolo, voda nebyla úplně studená, takže netrvalo dlouho a už jsme se koupali. Neměli jsme akorát žádný ručník, ale to vůbec nevadilo. Na pláži jsme zevlili až do západu slunce, opravdu ohromné překvapení. Kousek odtud byl onsen, kde se nabízelo koupání, google po zadání do navigace hnedka nahlásil, že už bude mít zavřeno. Našli jsme další onsen někde v horách, ten by měl mít otevřeno do 21, takže v pohodě. Po dojetí na místo měl evidentně zavřeno a na cedulích byla otvíračka přelepená na 20 hodin. Nevadí, auto odpouští takové chyby a za 5 minut už jsme byli zpátky na hostelu.
Tam jsme si vyprali a Deirh zašel do common roomu vyzvídat, co s tím onsenem na pláži. Byl k tomu totiž plný měsíc a nabízelo se to. Místňáci od cesty ale teď v noci odrazovali, že je to hodina cesty (a pak hodina cesty zpátky) potmě, což je dost nuda. Přes den je to prý mnohem lepší a máte výhledy na moře. Takže jsme akorát zašli vedle do baru něco sníst, já si dal smažené krevety, Deirh kari, oboje výborné. Pak hostel a spát.
středa 10. května 2017
Den pátý - Okayama, Himeji
Xsoft s Deirem dneska chtějí kouknout po Kobe. Já už mám dost prolezeno všechno, takže se opět trhám pryč a dávám svůj plán na Okayamu a Himeji. Taky jsem zase moc nespal, takže už cca v 7:30 mizím z hotelu. Okayama je dál, takže prvně mířím tam. Vlakem cca hodina cesty. Počasí bohužel moc nepřeje, prší takové mikrokapičky, které znám jenom odsud.
Po vystoupení na Okayama station jdu pěšo cca 1,5km k místním zahradám. Po cestě beru v 7eleven deštník, pro jistotu. Rekonstruovaný hrad je tu taky (hned vedle zahrad), ale ten mě nějak netáhne. Vstup do zahrad je cca za 150 yenů a už na mapce vidím, že to bude na delší dobu. Komplex je docela ohromný a samozřejmě to musím pacman stylem prozkoumat všechno. U vchodu mají voliéry s jeřáby, to je docela nezvyklé pro zahrady. K zahradám asi není třeba nic dodávat - nádhera, akorát je škoda, že to počasí bylo takové střední. Při totálním jasnu to musí být mazec. No ... příště :-). V zahradách jsem strávil asi 2 hodiny. Na Okayama station jsem se vrátil trochu rychlejší cestou přes úzké uličky a rovnou sedl na vlak směr Himeji, abych to stíhal.
Himeji je známé především svým nejvíce zachovalým hradem ze všech - je vidět, jak se majestátně tyčí nahoře už hned po vystoupení z vlaku. Bohužel počasí se mezitím ještě víc zkazilo. Nakonec jsem stejně nahodil deštník a vyrazil přímo za hradem (zahrady jsou vždycky hned vedle). Po ujití asi 700m a konstatně se zhoršujícímu dešti jsem se nakonec rozhodl to vypassovat, otočil se na místě a zamířil zpět na station. Himeji takhle zůstává taky na příště, až zpětně jsem si uvědomil, že odtamtud nemám ani jedinou fotku. Dorazil jsem na hotel hnedka po 16., kdy se otvírá onsen, využil jeho služeb a na dvě hoďky si dáchnul (ono totiž v noci zase moc spánku nebylo).
Kluci mezitím byli zasekaní v Kawasaki muzeu (já tam v 2016 byl snad 5 hodin) a pak se přesunuli do Tennoji na arkády. Já se večer přidal za nimi, přecejenom je to 10 min chůze od hotelu. Večer jsme pak šli všichni spát dřív, protože zítra nás čeká epická cesta.
Po vystoupení na Okayama station jdu pěšo cca 1,5km k místním zahradám. Po cestě beru v 7eleven deštník, pro jistotu. Rekonstruovaný hrad je tu taky (hned vedle zahrad), ale ten mě nějak netáhne. Vstup do zahrad je cca za 150 yenů a už na mapce vidím, že to bude na delší dobu. Komplex je docela ohromný a samozřejmě to musím pacman stylem prozkoumat všechno. U vchodu mají voliéry s jeřáby, to je docela nezvyklé pro zahrady. K zahradám asi není třeba nic dodávat - nádhera, akorát je škoda, že to počasí bylo takové střední. Při totálním jasnu to musí být mazec. No ... příště :-). V zahradách jsem strávil asi 2 hodiny. Na Okayama station jsem se vrátil trochu rychlejší cestou přes úzké uličky a rovnou sedl na vlak směr Himeji, abych to stíhal.
Himeji je známé především svým nejvíce zachovalým hradem ze všech - je vidět, jak se majestátně tyčí nahoře už hned po vystoupení z vlaku. Bohužel počasí se mezitím ještě víc zkazilo. Nakonec jsem stejně nahodil deštník a vyrazil přímo za hradem (zahrady jsou vždycky hned vedle). Po ujití asi 700m a konstatně se zhoršujícímu dešti jsem se nakonec rozhodl to vypassovat, otočil se na místě a zamířil zpět na station. Himeji takhle zůstává taky na příště, až zpětně jsem si uvědomil, že odtamtud nemám ani jedinou fotku. Dorazil jsem na hotel hnedka po 16., kdy se otvírá onsen, využil jeho služeb a na dvě hoďky si dáchnul (ono totiž v noci zase moc spánku nebylo).
Kluci mezitím byli zasekaní v Kawasaki muzeu (já tam v 2016 byl snad 5 hodin) a pak se přesunuli do Tennoji na arkády. Já se večer přidal za nimi, přecejenom je to 10 min chůze od hotelu. Večer jsme pak šli všichni spát dřív, protože zítra nás čeká epická cesta.
Den šestý - Yamanashi Test Center
Začínám šlapat na plyn, další věc co chci vidět je asi hlavní tahák tohohle výletu. Jedná se o testovací centrum pro vývoj maglevů. Nachází se na budoucí trati Chuo Shinkansenu mezi Tokyem a Nagoyou, která by měla být zprovozněna myslím v roce 2027. Zatím je hotový asi 50km dlouhý testovací úsek, na kterém jezdí nejrůznější prototypy. Už vozí i pasažéry, ale jako cizinec nemáte šanci. Japoncům "stačí" se zaregistrovat a vyhrát v loterii :-). Nicméně prý i centrum samotné stojí za návštěvu.
Má to ale několik háčků - aktuálně jsme v Osace, což je celkem daleko. V Tokyu, odkud je to mnohem blíž budeme nejspíš taky ALE maglevy jezdí jenom tenhle týden. S Deirem ve čtvrtek jedeme pryč na Yakushimu a vracíme se až v neděli. Jet do testing centra maglevů a nevidět ho jezdit - to asi nikdo nechce. Takže musím jet z Osaky a musím jet dnes! Původně jsem si myslel, že cestu budu podnikat sám, protože je dost náročná a dlouhá. Ale kluci jevili o maglevy velký zájem, takže jedeme všichni.
Prakticky to znamená vstát kolem 5 ráno, vyjet úplně prvním vlakem směr Tokyo (vyjíždí v 6:08) a vystoupit na Shin-Yokohama (v 8:51). To byla ta snadná část - pak je to hodinu příměstským vlakem a pak dalších 45 minut dalším. Pak už zbývá jenom půl hodiny busem, 1.5km pěšky a jste na místě, slabých 5 hodin cesty - pokud nepoděláte nějaký přestup. A samozřejmě se pak musíte ten samý den zase hezky dostat zpátky.
Teoretický plán jsme plnili na 100%, perfektně vykonávali všechny přestupy až do posledního vlakového. Tam se stala naprosto neuvěřitelná věc - měl asi 8 minut zpoždění. Zase tak neuvěřitelné to nebylo - ono to byla JR Chuo line, která jede ze samotného centra Tokya do vidlákovů okolo. A byla ranní špička. Takže bus jsme nestihli, další pojede asi za 2 hodiny, to se nikomu nechtělo absolvovat. Přes google jsme našli alternativu vystoupit trochu jinde a jet jiným busem, vypadalo to, OK. Stačilo pak podle googlu 6 minut chůze na přestup na ten bus, takže jsme na vidlácké station různě procházeli obchody a podobně (našel jsem tam skvělé sójové jerky).
Zacal jsem trochu panikařit, když jsem přizoomoval mapu - onen peší přestup podle Google různě křížil koleje, vedl přes hodně vrstevnic a podobně. Zalarmoval jsem zbytek, ať vyrazíme hned, že to smrdí, do odjezdu busu 10 minut. Byla to skutečně horská vesnice, nad níž se tyčila dálnice na betonových pilotech - tam pojede náš bus. Škrábali jsme se nahoru a pořád to bylo podle mapy pěkně daleko. Posledních pár minut pak byl čistý sprint, Deirh vydešifroval nápis "baso" se šipkou po hodně schodech nahoru. Vysprintoval jsem po schodech a skutečně tam stál bus a za ním další. Takže je to 50:50 s docela velkým rizikem skončit někde hodně daleko. Začali jsme řidičovi ukazovat naši destinaci, problém je, že mapa byla samozřejmě v naší latince a nešlo to jednoduše přehodit. Řidič se pak šel poradit s jiným a nakonec ukázal teda ať nastoupíme k němu, že by to bude 6 stanic. Zaplatili jsme a nasedli. Asi nemusím dodávat, že v tu chvíli ze mě pot doslova lil.
V busu to bylo asi 25 minut cesty, během které jsem neustále čuměl na mapu, jestli jedeme správně. Podle hlášení zastávek už mi došlo, proč nás ten řidič nemohl pochopit. Ono ten robotický google překlad vzal slabiku z názvu té zastávky a dal ji ke slovo před ním. Takže místo "Chuo doněco" jsme pořád chtěli jet do "Chuodo něco". Naštestí to asi pochopil a jeli jsme dobře. Po vystoupení v úplně totálním vidlákově v horách se nám všem ulevilo, protože podle mapy už jsme velice blízk. Zbývalo trapných 1.5km chůze a ocitli jsme se na místě.
Tam recepční chytly hrozný výtlem - já měl ještě total propocené tričko, Deirh držel v ruce kelímek od polívky, kterou si kupoval po cestě - samozřejmě nikde žádný koš. Ale dostali jsme se na místo a stálo to za to. Muzeum bylo fajn, ale vidět maglev, jak si to dává 500 km/h naživo, to stálo za všechno to utrpení. Natáčeli jsme videa a fotili dle libosti. Měli tam i kisno s dokumentem a ohromné modelové diorama. A malý maglev na svezení - byl primárně pro děti, ale svezli každého, kdo chtěl. A skutečně levitoval :-). Akorát ten test-ride nám nikdo nenabídnul, no.
Dostat se zpátky už bylo mnohem jednodušší - od muzea jezdí bus (ten co nám ráno ujel) do JR stanice asi 20 minut. Není to ten dálniční. Takže si stačí pohlídat čas odjezdu a je to naprosto v pohodě. Pak inverzně zopakovat zbytek cesty a za 5 hodin jste zpátky v Osace.
Kdybych měl tohle test centrum shrnout tak jednoduše - bomba. V průvodcích ho moc nenajdete (otevřeno tuším 2014) a samozřejmě jsme tam byli jediní cizinci :-).
Má to ale několik háčků - aktuálně jsme v Osace, což je celkem daleko. V Tokyu, odkud je to mnohem blíž budeme nejspíš taky ALE maglevy jezdí jenom tenhle týden. S Deirem ve čtvrtek jedeme pryč na Yakushimu a vracíme se až v neděli. Jet do testing centra maglevů a nevidět ho jezdit - to asi nikdo nechce. Takže musím jet z Osaky a musím jet dnes! Původně jsem si myslel, že cestu budu podnikat sám, protože je dost náročná a dlouhá. Ale kluci jevili o maglevy velký zájem, takže jedeme všichni.
Prakticky to znamená vstát kolem 5 ráno, vyjet úplně prvním vlakem směr Tokyo (vyjíždí v 6:08) a vystoupit na Shin-Yokohama (v 8:51). To byla ta snadná část - pak je to hodinu příměstským vlakem a pak dalších 45 minut dalším. Pak už zbývá jenom půl hodiny busem, 1.5km pěšky a jste na místě, slabých 5 hodin cesty - pokud nepoděláte nějaký přestup. A samozřejmě se pak musíte ten samý den zase hezky dostat zpátky.
Teoretický plán jsme plnili na 100%, perfektně vykonávali všechny přestupy až do posledního vlakového. Tam se stala naprosto neuvěřitelná věc - měl asi 8 minut zpoždění. Zase tak neuvěřitelné to nebylo - ono to byla JR Chuo line, která jede ze samotného centra Tokya do vidlákovů okolo. A byla ranní špička. Takže bus jsme nestihli, další pojede asi za 2 hodiny, to se nikomu nechtělo absolvovat. Přes google jsme našli alternativu vystoupit trochu jinde a jet jiným busem, vypadalo to, OK. Stačilo pak podle googlu 6 minut chůze na přestup na ten bus, takže jsme na vidlácké station různě procházeli obchody a podobně (našel jsem tam skvělé sójové jerky).
Zacal jsem trochu panikařit, když jsem přizoomoval mapu - onen peší přestup podle Google různě křížil koleje, vedl přes hodně vrstevnic a podobně. Zalarmoval jsem zbytek, ať vyrazíme hned, že to smrdí, do odjezdu busu 10 minut. Byla to skutečně horská vesnice, nad níž se tyčila dálnice na betonových pilotech - tam pojede náš bus. Škrábali jsme se nahoru a pořád to bylo podle mapy pěkně daleko. Posledních pár minut pak byl čistý sprint, Deirh vydešifroval nápis "baso" se šipkou po hodně schodech nahoru. Vysprintoval jsem po schodech a skutečně tam stál bus a za ním další. Takže je to 50:50 s docela velkým rizikem skončit někde hodně daleko. Začali jsme řidičovi ukazovat naši destinaci, problém je, že mapa byla samozřejmě v naší latince a nešlo to jednoduše přehodit. Řidič se pak šel poradit s jiným a nakonec ukázal teda ať nastoupíme k němu, že by to bude 6 stanic. Zaplatili jsme a nasedli. Asi nemusím dodávat, že v tu chvíli ze mě pot doslova lil.
V busu to bylo asi 25 minut cesty, během které jsem neustále čuměl na mapu, jestli jedeme správně. Podle hlášení zastávek už mi došlo, proč nás ten řidič nemohl pochopit. Ono ten robotický google překlad vzal slabiku z názvu té zastávky a dal ji ke slovo před ním. Takže místo "Chuo doněco" jsme pořád chtěli jet do "Chuodo něco". Naštestí to asi pochopil a jeli jsme dobře. Po vystoupení v úplně totálním vidlákově v horách se nám všem ulevilo, protože podle mapy už jsme velice blízk. Zbývalo trapných 1.5km chůze a ocitli jsme se na místě.
Tam recepční chytly hrozný výtlem - já měl ještě total propocené tričko, Deirh držel v ruce kelímek od polívky, kterou si kupoval po cestě - samozřejmě nikde žádný koš. Ale dostali jsme se na místo a stálo to za to. Muzeum bylo fajn, ale vidět maglev, jak si to dává 500 km/h naživo, to stálo za všechno to utrpení. Natáčeli jsme videa a fotili dle libosti. Měli tam i kisno s dokumentem a ohromné modelové diorama. A malý maglev na svezení - byl primárně pro děti, ale svezli každého, kdo chtěl. A skutečně levitoval :-). Akorát ten test-ride nám nikdo nenabídnul, no.
Dostat se zpátky už bylo mnohem jednodušší - od muzea jezdí bus (ten co nám ráno ujel) do JR stanice asi 20 minut. Není to ten dálniční. Takže si stačí pohlídat čas odjezdu a je to naprosto v pohodě. Pak inverzně zopakovat zbytek cesty a za 5 hodin jste zpátky v Osace.
Kdybych měl tohle test centrum shrnout tak jednoduše - bomba. V průvodcích ho moc nenajdete (otevřeno tuším 2014) a samozřejmě jsme tam byli jediní cizinci :-).
Den čtvrtý - Kyoto
Ráno jsme chtěli dát tentokrát něco všichni společně. Já měl připravený plán prozkoumat Okayamu a Himeji, ale to byla spíš úplná nouzovka, kdyby nebylo absolutně co dělat. V těch městech totiž nic moc není, akorát zahrady a hrad. Od někoho zaznělo Kyoto a shodli jsme se, že proč ne. Odsud je to slabá hodinka a dost věcí k objevení. Třeba imperial gardens, to je velký zelený čtverec uprostřed, tam jsme ještě nebyli, jedem. Potřebujeme být zpátky ve 20:00 na Temma station, máme tam domluvený sraz s japonkou z couchsurfingu.
Během přesunu na místo, když jsme jeli z Osaka Station Shin-Osaku podotkl Xsoft, že stačí zůstat v tom vlaku, že jede taky do Kyota a jsou to jenom 3 zastávky. Ale není to Shinkansen, což je pro maximalizaci minut v něm stráveném nevhodné. Takže šup šup vystoupit Shin-Osace a nasednout na nějaký. Sice je to posezení jenom asi 15 minut, ale pořád to za to stojí :-).
V Kyotu na místní station jsme nasedli na metro a jeli do oněch zahrad. Počasí ten den bylo skvělé, možná až trochu moc, takže v rámci těch zahrad jsme se přesouvali od stínu ke stínu. Všechny zajímavé atrakce tam měly bohužel zavřeno. Ono někdy je vydefinované nějaké pravidlo typu: "každé druhé útery v měsici zavřeno", což byl náš případ. Ale ono to vůbec nevadilo, dostupných prostor tam bylo dost i mimo to. Prolezli jsme všechno metodou "pacman" (hlavně nic nevynechat!) a pak chvíli chillovali ve stínu a plánovali, co dál.
Nakonec jsme jeli omrknout buddhistické chrámy na východním okraji města. Přesný název úplně nevím, ale z historie to můžu dohledat. Bylo to dobré, kombinace jejich architektury s výhledy na velkoměsto pod vámi je dechberoucí. Já chtěl ještě omrknout místní zahradu (pochopitelně) a ta zavírala v 16:00. Čas se krátil, takže jsem vyrazil napřed, kluci měli dorazit za chvíli po nafocení věcí. Já jsem dost bloudil, než jsem našel vlez do té zahrady.
Zahrada samotná za moc nestála: 1. byla dost malá, 2. vstup za 300 JPY, 3. týpci se strunovkama, co to tam udržovali moc atmosféře nepřispívali. Ale bylo to těsně před zavíračkou, takže budiž. Vylezl jsem ven a psal na chat, jak to vypadá s ostatními. Dostalo se mi odpovědi, že našli nějakou "zkratku", je tam ale napsané, že po 16. hodině se už nedá vrátit, protože v tu dobu se zavírá celý areál. Chtějí to ale risknout, takže jsou "all-in".
Mě nezbývalo než si sednout do stínu před bránu a čekat. Zcela dle očekávání v 16:00:00 zavřeli velkou dřevěnou bránu. Pak jsem se jenom tiše chichotal turistům, kteři se za chvíli začali vynořovat z areálu, všimli si zavřené brány a vždycky se jenom tiše otočili a šli zpátky :D. Podle geolokace a infa z chatu byli kluci v neprostupném lese a snažili se dostat na druhou stranu hory. Tam podle mapy byly akorát samé vidlákovy.
Já jim popřál hodně štěstí a sám jsem se vydal ještě omrknout downtown. Pak se najíst na Kyoto station a přesunout zpátky do Osaky (kterým typem vlaku snad nemusím psát). Ještě jsem rychle skočil na hotel se vykoupat, abych před japonkou nesmrděl. Kluci se mezitím vymotali z vidlákovů a prý pojedou přímo na domluvené místo.
Na Temma station jsme se všichni společně sešli s Kanou, moc milou japonkou se kterou jsme skočili do malého baru v západním stylu pokecat. Anglicky uměla tak středně, takže translátory a podobně dost lítaly, ale bylo to fajn. Každý jsme měli přesně jeden drink a kecali jsme snad 3 hodiny. O všem možném, nakonec došlo i na hudební hry :-). Kana musela zítra do práce, takže cca ve 23 jsme to rozpustili, samozřejmě jsme před tím pořešili facebooky a podobně :-).
Během přesunu na místo, když jsme jeli z Osaka Station Shin-Osaku podotkl Xsoft, že stačí zůstat v tom vlaku, že jede taky do Kyota a jsou to jenom 3 zastávky. Ale není to Shinkansen, což je pro maximalizaci minut v něm stráveném nevhodné. Takže šup šup vystoupit Shin-Osace a nasednout na nějaký. Sice je to posezení jenom asi 15 minut, ale pořád to za to stojí :-).
V Kyotu na místní station jsme nasedli na metro a jeli do oněch zahrad. Počasí ten den bylo skvělé, možná až trochu moc, takže v rámci těch zahrad jsme se přesouvali od stínu ke stínu. Všechny zajímavé atrakce tam měly bohužel zavřeno. Ono někdy je vydefinované nějaké pravidlo typu: "každé druhé útery v měsici zavřeno", což byl náš případ. Ale ono to vůbec nevadilo, dostupných prostor tam bylo dost i mimo to. Prolezli jsme všechno metodou "pacman" (hlavně nic nevynechat!) a pak chvíli chillovali ve stínu a plánovali, co dál.
Nakonec jsme jeli omrknout buddhistické chrámy na východním okraji města. Přesný název úplně nevím, ale z historie to můžu dohledat. Bylo to dobré, kombinace jejich architektury s výhledy na velkoměsto pod vámi je dechberoucí. Já chtěl ještě omrknout místní zahradu (pochopitelně) a ta zavírala v 16:00. Čas se krátil, takže jsem vyrazil napřed, kluci měli dorazit za chvíli po nafocení věcí. Já jsem dost bloudil, než jsem našel vlez do té zahrady.
Zahrada samotná za moc nestála: 1. byla dost malá, 2. vstup za 300 JPY, 3. týpci se strunovkama, co to tam udržovali moc atmosféře nepřispívali. Ale bylo to těsně před zavíračkou, takže budiž. Vylezl jsem ven a psal na chat, jak to vypadá s ostatními. Dostalo se mi odpovědi, že našli nějakou "zkratku", je tam ale napsané, že po 16. hodině se už nedá vrátit, protože v tu dobu se zavírá celý areál. Chtějí to ale risknout, takže jsou "all-in".
Mě nezbývalo než si sednout do stínu před bránu a čekat. Zcela dle očekávání v 16:00:00 zavřeli velkou dřevěnou bránu. Pak jsem se jenom tiše chichotal turistům, kteři se za chvíli začali vynořovat z areálu, všimli si zavřené brány a vždycky se jenom tiše otočili a šli zpátky :D. Podle geolokace a infa z chatu byli kluci v neprostupném lese a snažili se dostat na druhou stranu hory. Tam podle mapy byly akorát samé vidlákovy.
Já jim popřál hodně štěstí a sám jsem se vydal ještě omrknout downtown. Pak se najíst na Kyoto station a přesunout zpátky do Osaky (kterým typem vlaku snad nemusím psát). Ještě jsem rychle skočil na hotel se vykoupat, abych před japonkou nesmrděl. Kluci se mezitím vymotali z vidlákovů a prý pojedou přímo na domluvené místo.
Na Temma station jsme se všichni společně sešli s Kanou, moc milou japonkou se kterou jsme skočili do malého baru v západním stylu pokecat. Anglicky uměla tak středně, takže translátory a podobně dost lítaly, ale bylo to fajn. Každý jsme měli přesně jeden drink a kecali jsme snad 3 hodiny. O všem možném, nakonec došlo i na hudební hry :-). Kana musela zítra do práce, takže cca ve 23 jsme to rozpustili, samozřejmě jsme před tím pořešili facebooky a podobně :-).
Den třetí - Arima Onsen
Ráno jsem opět vstal dost brzo, snad kolem 7. a vyrazil sám směr můj dnešní cíl - Arima Onsen. Jedná se o malé městečko s několika přírodními prameny na druhé straně hor než je Kobe. Japanguide to doporučoval jako fajný jednodenní výlet. Trochu jsem se obával způsobu dopravy - byla řeč o busech a lanovkách, ale nakonec jsem tam našel spojení normálně po lidsku - vlaky. Stačí jet místním metrem dál za Shin-Kobe, potom dlouhým, asi 8km dlouhým tunelem a jste na druhé straně hor. Pak už je to otázka asi další hodiny vlakem. Rozhodně se vyplácí mít nabitou nějakou IC kartu, protože se jedná o hrozné vidlákovy a opravdu nechcete řešit, za kolik si koupit lístek. U IC stačí mít nabito dost peněz, pípnout při vstupu a pak pípnout znova při výstupu. Strhne si to samo, když nemáte dost tak si akorát vedle v automatu dobijete.
Samotný Arima Onsen je malinké městečko v horách, kam vedou jenom jedny koleje a je to konečná. Vlaky se musejí střídat, jeden tam zajede, aby mohl druhý odjet, roztomilé. Všechno je v docházkové vzdálenosti. Jako první věci si tam každý všimne upraveného koryta horské řeky. Je tam různé kamení a prolézačky, z dálky to vypadá moc hezky. Hned vedle jsou ale žluté majáky - ono se ta voda může asi při přívalových deštích dost rychle zvednout, pak je třeba rychle utíkat. Bohužel, se to nestalo :-(.
Problém tohohle místa je ten, že je tu příliš mnoho lidí (hlavně turistů) v úzkých uličkách, prostě tlačenka. Já si našel nějakou trasu po městě, co vede kolem všech zajímavostí. Těmi jsou především napíchnuté prameny pro onseny. Je to taková dřevěná věc, ze které nahoře z komínku odchází pára. Voda (tahle má konkrétně 93C) pak jde přímo do onsenu. Mají tu několik druhů pramenů, stříbrný, zlatý podle minerálů. V dalším je prý trochu radia, dobré pro zdraví :-).
Menší z těch onsenů se jmenuje Gin no Yu a obsahuje čistou "střibrnou" vodu. Kolem nebyly davy turistů, tak si říkám, proč si ho nedát. Musím říct, že ta voda byla opravdu velice horká, ale nakonec jsem se ponořil až po krk. Pak na sebe chrstnout ledovou vodu a takhle opakovat aspoň 3x. Když po téhle proceduře pak vylezete ven, tak je to jako powerbanka pro tělo, jste nejvíc plní energie. Jako bonus se ještě vyjasnilo. Onsen prostě dělá všechno lepší :-). Na místě už jsem měl všechno prolezlé, takže jsem se vlaky vrátil do Shin-Kobe a posléze do Sannomiya station, což je takové hlavní nádraží v okolí. Našel jsem tam dost dobrou Namco hernu s hromadou ufo catcherů a celkem prázdným oddělením s hudebními hrami. V klidu jsem si zahrál Chunithm asi hodinu.
Pak mi dost kručelo v břiše, tak jsem našel Subway restauraci kousek od Kobe Harborlandu. Tam jsem ještě nebyl, čili to byla dobrá kombinace. Po jídle jsem šel kouknout na to nábřeží. Tam to žilo opravdu hodně - nejdřív holka jenom tak hrála na kytaru, o kousek dál byly bleší trhy nebo lidi jenom tak chillovali. Počasí už bylo luxusní. Pomalu jsem došel k Meriken Parku, tam byl nějaký dost velký festival - cca 50+ lidí tam live tančilo, mám video.
Jelikož tuhle část mám jinak už prolezlou z minulého výletu, tak jsem chtěl dát něco special. Nabídla se vyhlídková jízda lodí, 45 minut po okolí za 1200 JPY. Bylo to moc pěkné, loď jela nejdřív kolem loděnic Kawasaki a Mitsubishi. Tam jsem si nafotil už třetí ponorku za všechny výlety po Japonsku, mám na ně štestí :-). Dál se jelo kolem letiště Kobe, pod mostem, který jej spojuje s pobřežím. Celou dobu byl hoodně v dálce k vidění Akashi Ohashi, největší visutý most na světě (pro víc infa o mostu viz. minulý výlet, tentokrát už mostík dávat znova nebudu - ale jinak je totálně super).
Po návratu lodí už to bylo jenom takové poflakování po okolí, pak nasednout na JR Kobe Line, přesunout se na Osaka Station, tam přesednout na Loop Line a jet až "domů" do Shin-Imamiya ... taková už skoro rutina tady - nejlepší na ní je, že stojí přesně 0 JPY, pokud máte rail pass :-). Je mi trochu líto peněz z minulých výletů, kdy jsme jezdili např. do Shin-Osaky z hotelu metrem, což je sice bez přestupů, ale každá cesta stojí asi 200 JPY. Jo, a taky jsme našli druhý exit na Shin-Imamiya, který je asi o 300m blíž hotelu :-)). Nikdo z nás si ho za ty dva roky nevšiml. Pořád je tu stále dost věcí k objevení.
Na hotelu jsem si dal druhý onsen tenhle den (protože proc ne) a uložil se k hibernaci.
Jelikož tuhle část mám jinak už prolezlou z minulého výletu, tak jsem chtěl dát něco special. Nabídla se vyhlídková jízda lodí, 45 minut po okolí za 1200 JPY. Bylo to moc pěkné, loď jela nejdřív kolem loděnic Kawasaki a Mitsubishi. Tam jsem si nafotil už třetí ponorku za všechny výlety po Japonsku, mám na ně štestí :-). Dál se jelo kolem letiště Kobe, pod mostem, který jej spojuje s pobřežím. Celou dobu byl hoodně v dálce k vidění Akashi Ohashi, největší visutý most na světě (pro víc infa o mostu viz. minulý výlet, tentokrát už mostík dávat znova nebudu - ale jinak je totálně super).
Po návratu lodí už to bylo jenom takové poflakování po okolí, pak nasednout na JR Kobe Line, přesunout se na Osaka Station, tam přesednout na Loop Line a jet až "domů" do Shin-Imamiya ... taková už skoro rutina tady - nejlepší na ní je, že stojí přesně 0 JPY, pokud máte rail pass :-). Je mi trochu líto peněz z minulých výletů, kdy jsme jezdili např. do Shin-Osaky z hotelu metrem, což je sice bez přestupů, ale každá cesta stojí asi 200 JPY. Jo, a taky jsme našli druhý exit na Shin-Imamiya, který je asi o 300m blíž hotelu :-)). Nikdo z nás si ho za ty dva roky nevšiml. Pořád je tu stále dost věcí k objevení.
Na hotelu jsem si dal druhý onsen tenhle den (protože proc ne) a uložil se k hibernaci.
úterý 9. května 2017
První dva dny - Osaka, Kobe
Přišel rok 2017 a další výlet do Japonska. Pro mě je to už počtvrté a původně jsem ani neměl záměr psát. Technika je totiž už stará (pamatuje první výlet z 2012, už tehdy to byl krám) a opruz s ní mi ubíral čas, který šlo využít jinak. Jelikož ale tentokrát máme několik dlouhých cest vlakem, kde krom spánku nejde nic moc užitečného dělat, a od více lidí se tu objevil požadavek na blogování, tak jsem si řekl, že proč ne. Začněme.
Ještě malý disclaimer: ten krám na kterém to píšu je vhodný opravdu jenom na to. Všechny fotky a videa teď uploaduju z telefonu na facebook, tak si je můžete prohlédnout tam. Pokud mě nemáte na facebooku, tak je ještě kompletní kopie všeho na Flickru. Proto sem žádné fotky dávat nebudu, je to hrozný opruz na tomto stroji editovat.
Ještě malý disclaimer: ten krám na kterém to píšu je vhodný opravdu jenom na to. Všechny fotky a videa teď uploaduju z telefonu na facebook, tak si je můžete prohlédnout tam. Pokud mě nemáte na facebooku, tak je ještě kompletní kopie všeho na Flickru. Proto sem žádné fotky dávat nebudu, je to hrozný opruz na tomto stroji editovat.
Cesta
Po zkušenostech z minula poprvé rezignuji na krosnu a beru si jako hlavní kufr věc s kolečkama. Ani v největším vidlákově jsem nikdy neviděl povrch, po kterém by měl valící se kufr problém. Díky tomu si můžu odpustit neustálé nahazování a shazování plné krosny ze zad, při kterém vždycky akorát čekám, kdy tím někoho omylem přetáhnu. Taky s sebou neberu žádnou bundu (mám akorát mikinu na sobě) a žádné další kalhoty (krom těch, co mám na sobě). Minule se tohle všechno ukázalo jako zbytečná zátěž a je čas se poučit. Zbytek nákladu je standardní.
Tentokrát jedeme ve "veteránské" sestavě - všichni jsme byli v Japonsku už minimálně 3x. Kromě mě jede Xsoft a Deirh, všichni se známe přes DDRko.
Po transferu na letiště v Praze jsme se tam všichni sešli a odletěli prvním spojem do ČSA do Amsterdamu Schipol. K tomu musím akorát podotknout, že ČSA jsou pěkně lakomé aerolinky - Poláci vám na letu do Varšavy (který je ještě kratší) dají zadara kafe/čaj/pivo/limo a čokoládovou tyčinku. Oproti tomu u nás je všechno pěkně za Eura - i hloupá voda. Takže děkuji, nechci.
V Amsterdamu jsme měli 6 hodin čekačku na druhý let. Deirovi se podařilo najít suprové místo s fatboyema, které jsme nemilosrdně privatizovali a spali tam, já se koukal na nějaké seriály. Pak ještě rychlé jídlo v mekáči, nákup nějakých kravin (já si koupil takovou tu nafukovací podkovu - polštář) a je čas nasedat do našeho letadélka.
Tam člověka trochu znejistí, když uvidí svoje jméno na displeji, ať se dostaví na gate. Byli jsme tam napsaní všichni 3 a nakonec to žádný průser nebyl, akorát potřebovali načíst naše pasy. Letadlo tentokrát bohužel nebyl B787 ale klasika B777-200. Letecká společnost je opět KLM a letíme opět do Osaky. Proč měnit věci, které minule tak dobře fungovaly, že?
Let samotný je nutné zlo, bez kterého to prostě nejde. Já se velmi brzo smířil s tím, že spát v letadle prostě nedokážu a nemá cenu se o to snažit. Jakmile jsem si tohle vyjasnil, tak to šlo zvládat v pohodě. Nejdřív jsem pařil staré DOS střílečky (jedna z mála věci, kterou tenhle psací stroj zvládne obstojně). Pak jsem koukal na filmy, co byly v nabídce. Měli The Passengers, což jsem chtěl už delší dobu vidět, takže jsem začal tím. Ten film je odpad. Já od prvních sekund očekával sci-fi (ty vizuály jsou super). Bohužel se mi dostalo plochého, naprosto průhledného a předvídatelného love story s několika sci-fi prvky. Dokoukal jsem to do konce čistě ze zvědavosti a rychle to zavřel. Naštěstí tam měli Inception, kterým jsem si spravil chuť. Viděl jsem to asi pošesté a stejně to bylo úplně super. Dvě a půl hodiny pryč jako nic, mistrovské dílo. A jako bonus jsou v tom filmu Shinkanseny :-). Pak už to bylo pár hodin do přistání v našem cíli. Imigrační, celní úplně v klidu a tak nám to skutečně začalo.
Den 1.
První věcí bylo vyzvednout a rozběhat datové SIMky od eConnectu Japan na poště přímo na letišti. Toho jsem se obával, protože tentokrát mám jiný telefon, než posledně. Moje obavy se naplnily - po nastavení podle návodu mi akorát probliklo 3G, ale s výkřičníkem, že bez netu a pak opět zmizelo. Xsoftovi a Deirovi to fungovalo v pohodě. Zkoušel jsem všechno možné, rezervní telefon, ale stále to odmítalo spolupracovat. Nakonec jsem začal ze zoufalství zkoušet měnit věci, které nebyly zmíněné v manuálu. Po změně jedné z nich se karta probrala a začla fungovat (jednalo se o APN protocol - já tam měl IPv4/IPv6 ... bylo to potřeba změnit na IPv4, třeba to někomu pomůže). Bez funkčních dat bych tady opravdu pobíhat nechtěl. Já jsem se hnedka zašel na záchod převléct do kraťasů a čistého trička - další zkušenost z minula.
Pak jsme zašli do FamilyMartu nakoupit první potraviny. Já si okamžitě naplnil zásobu jerky, to je jasné :-). U kasy před námi stála holka s velkým batohem, na kterém měla nášivku "Český Krumlov". Řekl jsem to Xsoftovi, ten se s ní dal za chvíli do řeči. Byla to nějaká skautka, která u nás skutečně byla. Jela směrem do Namby, tak jsme jeli vlakem společně. Jelikož ještě naše JR passy nebyly aktivní, tak jsme využili služeb Nankai rail.
Po asi 40 minutách jsme se rozloučili se skautkou a vystoupili na naší stanici Shin-imamiya. Jako první ubytko jsem booknul pro mě osvědčený Hotel Chuo hned vedle této station. Nechali jsme tam kufry (check-in byl až později) a vyrazili směr tradiční první destinace - Abeno Harukas.
To je takový vysoký věžák s vyhlídkovou plošinou. Trochu problém bylo, že Golden Week byl v plném proudu a všude spousta lidu. Takže vystát frontu na výtah a pak chvíli pozevlit nahoře. Po sjetí dolů jsem navrhoval kouknout do Tennoji Zoo, čistě pro zabití času, než bude v 16 check-in. Tam bylo opět velice mnoho lidu a slunce hodně pražilo - nebylo mi nejlépe a k tomu jsem byl na nohách už víc než 24 hodin. Bylo potřeba to ale vydržet a jít spát nějak normálně - to je nejlepší proti jetlagu.
Někdy kolem 17 jsme šli na check-in a hnedka si dali horkou lázeň - super. Já jsem pak selhal a kolem 18 jsem asi na 2 hodiny vytuhl. Kluci chtěli večer, až nebude takové horko, ještě trochu prozkoumat okolí, takže mě probudí. Ještě jsme hnedka prodloužili ubytko na další 2 noci. Totálně mě dostala cena - 2100 JPY za člověka/pokoj/noc. Tenhle hotel za tyhle peníze je opravdu výhra.
Cca ve 20 hodin jsme tedy vyrazili ven. Já jsem moc nehlídal směr a najednou koukám, že procházíme uličkou, kde je jeden bordel vedle druhého. Navenek je to maskované jako snack-bar, ale všichni vědí. Kouknu na Google mapu a koukám, že jsme jižně od Shin-imamiyi. Od toho ve všech průvodcích hodně odrazují, takže jsem upravil náš směr severně.
Pak už se moc nedělo, zapadli jsme do herny u Abeno Harukas a začli zkoumat nové arkády. Mě hodně zklamal ReflecBeat - je tam nová verze ze které vykuchali skoro všechny staré (a dobré) songy. Teď je tam tak 5 hratelných songů :-(. Snad je někde nějaká možnost to vrátit. Pak se zbývalo vrátit na hotel, připravit a zkonzumovat ufo nudle a spát.
Den 2.
Tradičně jsem moc nespal, takže jsem vyrazil hnedka ráno v 7 si projít okolí. Kluci se ozvali někdy kolem 9, já jsem navrhnul zajet mrknout na horu u Shin-kobe. Sice jsem tam už byl minulý rok, ale bylo to moc fajn a klidně si to zopáknu. V konbini jsem si dobil na suICa kartu nějaký bakšiš, protože kupovat si pokaždé lístek je opruz. Padlo rozhodnutí vyměnit JR passy, což jsme udělali na Shin-osace. Sedli jsme na první Shinkansen a svezli se jednu stanici do Shin-kobe.
Tam bylo potřeba najít nástupní stanici lanovky nahoru. Minule jsem tam bloudil snad hodinu, teď jsem čekal, že to bude lepší. Bylo - bloudili jsme jenom 45 minut, ptali se 2x, ale aspoň nám paní na tourist infu dala 20% slevu na lanovku :-). Tam jsme si koupili jednosměrné lístky, opět zaznělo varování, že dolů je to "2 hours, very difficult hike", já se usmál, protože vím že jsou to tak trochu kecy :-).
Bohužel cestou nahoru začínalo pršet, to je vždycky komplikace. Vyjeli jsme až nahoru, kde půjčovali deštníky a zaopatřili se. Déšť vypadal, že brzy skončí, takže jsme prolézali různé skleníky a podobně - všechno v ceně lanovky. Ono celý ten komplex jsou zahrady kde pěstují především různé bylinky. Já posledně tyhle prostory neprocházel, protože jsem neměl moc času. A bylo to pěkné, měli tam například lahvičky s vůněmi prakticky všech známych bylin/květin. O něco dál to samé s kořením. Skleníky, lázeň pro nohy a další atrakce následovaly. Déšť mezitím ustal, my jsme se dostali na konec zahrad a vrátili deštníky. Taky padlo definitivní rozhodnutí jít dolů pěšky - když začne pršet, tak máme prostě smůlu.
Cesta dolů byla stejně v pohodě, jako minulý rok. Šli jsme kolem jezera, které Kobe používá jako zásobník pitné vody. Taky 2x nádherné vodopády a prakticky netknutá příroda. A zdarma. Kdo jede dolů lanovkou, tak o tohle všechno přijde, nedoporučuji :-). Doslova po 5 minutách chůze od vodopádu jste zpátky na Shin-kobe.
Kluci měli namířeno do Meriken parku, já jsem se vydal do zahrad v Kobe, protože ty posledně měly zavřeno. Popisovat nádheru zahrad tady je škoda slov, koukněte na fotky. Prozevlil jsem to tam až do zavíračky.
Další část plánu bylo setkání s prvním člověkem z couchsurfingu, které tady našel Deirh. Byl to Petr, Polák co tady žije delší dobu. Dřiv byl v Nagasaki, v Osace je asi 2 měsíce. Zamluvil pro nás all you can eat&drink restauraci za 2000 JPY za hlavu, což je dobrý deal. Jelikož to byl cizinec, tak uměl výborně anglicky a probírali jsme všechno možné. Jako Evropan chápe ty divné věci na Japoncích, takže už víme, proč je např. na Vánoce tady tak hrozně populární jíst KFC. Vtipná byla situace s alkoholem - kluci si objednali nějaké drinky, které byly tak brutálně naředěné, že ten chlast z toho nebyl z toho ani cítit. Já chtěl zkusit místní whiskey, přinesli mi ji ve sklenici cca 200ml, naplněnou po okraj (!). A ředěná skutečně nebyla, takže já měl pití na večer už zajištěné.
Jedli jsme všechno možné, od místních dumplings s krevetou uvnitř, přes kusy kuřete (absolutně bez kostí) po různé dezerty. Po 90 minutách nás vyhodili (je to časově omezené), tak jsme ještě chodili okolo. Ukázal nám taky to, že blízko každé pachinko herny je ilegální směnárna kuliček. Skutečně - náhodně jsme šli kolem nějaké herny, Deirh se zeptal a během 30 sekund nám ukazoval anonymní okýnko, ze kterého koukaly akorát ruce :-). A lidi tam vesele vyměňovali. Už začínalo být pozdě, takže jsme se rozloučili a šli zpátky na hotel.
Tam jsme bohužel nestihli onsen (zavírá v 23:30) a já jsem si vybral nejhorší sprchovací místnost. Když ani po 3 minutách teplá voda nejela, tak jsem rezignoval a začal se mýt studenou. Nakonec i ta teplá voda najela :-). Pak spát.
Tam bylo potřeba najít nástupní stanici lanovky nahoru. Minule jsem tam bloudil snad hodinu, teď jsem čekal, že to bude lepší. Bylo - bloudili jsme jenom 45 minut, ptali se 2x, ale aspoň nám paní na tourist infu dala 20% slevu na lanovku :-). Tam jsme si koupili jednosměrné lístky, opět zaznělo varování, že dolů je to "2 hours, very difficult hike", já se usmál, protože vím že jsou to tak trochu kecy :-).
Bohužel cestou nahoru začínalo pršet, to je vždycky komplikace. Vyjeli jsme až nahoru, kde půjčovali deštníky a zaopatřili se. Déšť vypadal, že brzy skončí, takže jsme prolézali různé skleníky a podobně - všechno v ceně lanovky. Ono celý ten komplex jsou zahrady kde pěstují především různé bylinky. Já posledně tyhle prostory neprocházel, protože jsem neměl moc času. A bylo to pěkné, měli tam například lahvičky s vůněmi prakticky všech známych bylin/květin. O něco dál to samé s kořením. Skleníky, lázeň pro nohy a další atrakce následovaly. Déšť mezitím ustal, my jsme se dostali na konec zahrad a vrátili deštníky. Taky padlo definitivní rozhodnutí jít dolů pěšky - když začne pršet, tak máme prostě smůlu.
Cesta dolů byla stejně v pohodě, jako minulý rok. Šli jsme kolem jezera, které Kobe používá jako zásobník pitné vody. Taky 2x nádherné vodopády a prakticky netknutá příroda. A zdarma. Kdo jede dolů lanovkou, tak o tohle všechno přijde, nedoporučuji :-). Doslova po 5 minutách chůze od vodopádu jste zpátky na Shin-kobe.
Kluci měli namířeno do Meriken parku, já jsem se vydal do zahrad v Kobe, protože ty posledně měly zavřeno. Popisovat nádheru zahrad tady je škoda slov, koukněte na fotky. Prozevlil jsem to tam až do zavíračky.
Další část plánu bylo setkání s prvním člověkem z couchsurfingu, které tady našel Deirh. Byl to Petr, Polák co tady žije delší dobu. Dřiv byl v Nagasaki, v Osace je asi 2 měsíce. Zamluvil pro nás all you can eat&drink restauraci za 2000 JPY za hlavu, což je dobrý deal. Jelikož to byl cizinec, tak uměl výborně anglicky a probírali jsme všechno možné. Jako Evropan chápe ty divné věci na Japoncích, takže už víme, proč je např. na Vánoce tady tak hrozně populární jíst KFC. Vtipná byla situace s alkoholem - kluci si objednali nějaké drinky, které byly tak brutálně naředěné, že ten chlast z toho nebyl z toho ani cítit. Já chtěl zkusit místní whiskey, přinesli mi ji ve sklenici cca 200ml, naplněnou po okraj (!). A ředěná skutečně nebyla, takže já měl pití na večer už zajištěné.
Jedli jsme všechno možné, od místních dumplings s krevetou uvnitř, přes kusy kuřete (absolutně bez kostí) po různé dezerty. Po 90 minutách nás vyhodili (je to časově omezené), tak jsme ještě chodili okolo. Ukázal nám taky to, že blízko každé pachinko herny je ilegální směnárna kuliček. Skutečně - náhodně jsme šli kolem nějaké herny, Deirh se zeptal a během 30 sekund nám ukazoval anonymní okýnko, ze kterého koukaly akorát ruce :-). A lidi tam vesele vyměňovali. Už začínalo být pozdě, takže jsme se rozloučili a šli zpátky na hotel.
Tam jsme bohužel nestihli onsen (zavírá v 23:30) a já jsem si vybral nejhorší sprchovací místnost. Když ani po 3 minutách teplá voda nejela, tak jsem rezignoval a začal se mýt studenou. Nakonec i ta teplá voda najela :-). Pak spát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)