pátek 27. května 2016

Den dvacátý druhý a návrat

Poslední plnohodnotný den tohodle výletu nastal (a přišlo mi, že zatraceně rychle). Já jsem si slíbil, že to už moc nebudu hrotit a dám nějaký relax - přecejenom zítra mě čeká 12 hodin posezeníčko v letadle do Amsterdamu, potom ještě 1,5h let do Prahy. A to dorazím v neděli v 17:45 evropského času a v pondělí pěkně do práce. No, bude to "pěkné". Ráno ještě přišel mail od KLM, že je aktivní check-in, tak jsem hnedka vysockoval dobré sedadlo. A taky mi pomalu začala docházet realita, že odsud zítra fakt už asi vypadnu.

Z checkinem jsem tedy počkal až úplně do poslední chvíle (10:00), protože tenhle pokojík, ve kterém jsem byl ubytován, je fakt super. Nakonec ale bylo potřeba zase naládovat MEGA otravnou krosnu a vypadnout dál. Další ubytko, které jsem bookoval je teda už pro nás oba (Xsoft dorazí dneska večer z Tokya). Zároveň je to kousek odtud (Sakai, jižně od Osaky), takže jsem se přesunul metrem na místo. Air Hostel Osaka (to je název našeho posledního ubytka) sice má napsáno, že mají uchování zavazadel, ale spoléhat se mi na to s megatěžkou krosnou na zádech už nechtělo. Takže jsem dojel na nejbližší stanici metra a uložil ji tam do skříňky za 500 JPY.

Dál si říkám, že jsem ještě neviděl hrad v Osace, jedu tedy tam, abych zjistil, že je venku 29C a totální nával lidí tam (sobota). To už mi docela začínalo vadit, že prostě nevím kam zalézt a jenom tak chillovat. Na jednu stranu si říkám - OK, aspoň se mi bude chtít víc domů. Na druhou stranu odsud nechci odjet nasraný, že. Takže šup zpátky na metro a přesun na Nambu - tam jsem zalezl do osvědčené Taito Station si něco posledního zahrát. Po chvíli už jsem měl toho rámusu dost a říkám si, že už fakt pojedu někam k hostelu a prostě to prozevlím.

Takže opět přesun na metro a stanici Kita-Kagaya. Tam jsem zamával svojí krosně (pořád bezpečně uložené ve skříňce) a vylezl ven. Tam totální saigon, teplota 30C a jasno, takže jsem velice rychle našel na mapce blízký park a v něm lavičku ve stínu. Jelikož na datakartě mi zbývalo asi 3,5GB dat, tak jsem píchnul telefon na powerbanku a prostě si jenom tak browsil, čučel na youtube videjka a tak. Prostě jako doma. Taky jsem vykalil nějaký FamilyMart alkohol, který už cca 2 dny tahám v báglu. A začalo mi být dobře. Chvíli jsem si zahrál i ten Ingress, ale v tomhle vedru mi to moc nevydrželo a misi z Japonska splněnou mít nebudu, smůla.

To už bylo dávno po otevření checkinu v našem hostelu, takže jsem šel tam, krosnu jsem nechal pořád na metru, je to kousek. Místo docela dobře skryté a zarostlé, lituju lidi bez mapy, co to budou hledat. Přivítala mě tam moc milá majitelka, ukázala okolí i pokoj. Z recenzí jsem veděl, že je to předělaný ateliér a je to teprve rok. Takže jsem velká očekávání neměl a přesto to bylo úplně v pohodě. Dost velký pokoj, postel, zásuvka a wifi. Co chtít víc? Takže jsem zapadl do pokoje a dost dlouho psal, protože včera na to moc nebyla nálada. Večer dorazil Xsoft, on sdělil svoje dojmy z Koreje (příště ji asi dám), já zase sdělil svoje dojmy (Kobe a okolí je prostě SUPER). Pak už zbývalo jít spát, budík na 6:30, zaspat by hodně bolelo.

Návrat

Probudili jsme se podle plánu, bylo potřeba pořádně zabalit krosny, aby obsah přežil cestu, nechat klíč od pokoje na recepci a vypadnout. Letiště je docela blízko, stačí dojít na metro, jet asi 3 stanice, potom přesednout na Nankai Line a jet expresem. Ten byl dost nacpaný, a to byla neděle brzo ráno. Ale sedli jsme si.

Mostík na KIX v dálce

Pořádně jsem si neuvědomoval, jak je letiště Kansai International (KIX) daleko od pevniny - po příjezdu jsme byli moc vydření z toho, že jsme zase v Japonsku, teďka jsem délku toho mostu vnímal velice dobře. Na letišti žádný problém nenastal - našel jsem službu pro balení kufrů bez problému, za 1000 JPY zabaleno. Pak checkin, rychle něco koupit ve FamilyMartu, securita a za chvíli jsem už koukal na naše letadlo. Nebude to (bohužel) zase 787, ale stará osvědčená 777. Vtipné je, že ta věc se jmenuje Litomyšl Castle :-).

Nekecám :-)

Let samotný mi utekl dost rychle, nejdřív jsem koukal na Deadpoola a potom na posledního Kurýra. Pak jsem se zkoušel vyspat, ale to mi velice úspěšně mařil nějaký holanďan (chlap, odhaduju 40+), který seděl vedle mě. Určitě moc dobře víte, že podloketníky v letadle jsou tak trochu napůl pro oba. Občas je to trochu boj, ale po nějaké době se spolucestujícím najdete nějaký kompromis, jak se tam vejít oba. Tenhle chlápek ale byl proti - celou dobu okupoval 100%. Nejdřív mi to bylo jedno, po těch 4 hodinách filmů bych si ale taky rád opřel loket, tak jsem se tam začal sunout silou. On samozřejmě totálně zapřený a neuhnul ani o milimetr. Fajn, říkám si, když boj, tak boj a jel jsem dál. No, po 45 minutách už docela funěl a nakonec to prohrál. To už nedal a jako první otevřel hubu - výhra pro mě. Anglicky, docela nasraně něco ve stylu jestli si nechci koupit jeho sedadlo (moc dobře neuměl). Tak mu úplně v klidu odpovídám: Just share, can you share? (Poděl se, umíš se podělit?). A naprostý klid. To mu pak asi něco v tom jeho mozečku seplo a konečně jsem byl vpuštěn do jeho výsostného území. A já byl happy z mého vítězství, tak jsem konečně aspoň na chvíli usnul.

Někde nad Baltským mořem jsem si všiml, že jsme nabrali asi 30 minut zpoždění. To se může stát, když na takhle dlouhé trase chytíte protivítr a pak letíte pomaleji. Problém bylo, že na přestup do Prahy mám 1:20 a tohle z toho ukrojilo skoro třetinu. Chvíli před přistáním mě uklidnil KLM staffák, co si mě našel a říká, že ten spoj je OK, že není třeba zase tak spěchat. A řekl mi i číslo gate, kde stojí to letadlo do Prahy: D69. Až tehdy jsem si uvědomil, jak je asi Schipol velký, když má tolik gates.

Po otevření dveří letadla jsem tedy vyrazil, bylo potřeba znova projít securitou a pasovkou. Naštěstí to měli skvěle zorganizované a při přestupu, na který máte málo času jsou tam expresní fronty. Takže jsem v pohodě dorazil na gate D69 ještě během normálního boardingu. Do Prahy poletím 737 slabou hodinku a půl. Ten let jsem si velice užíval, perfektní viditelnost a měl jsem booknuté místo u nouzového východu, takže i luxusní místo na nohy. Vedle ob sedačku seděla akorát ženská, co si něco četla, takže celé oba podloketníky jenom pro mě, super. Po přistání v Praze tam dorazili naši a během 30 minut jsem byl doma a výlet oficiálně skončil.

Co říct závěrem? Snad jenom díky za čtení a sorry za opoždění s tímhle posledním dílem (návrat do české reality si vzal svou daň). A taky samozřejmě prostý fakt: ani potřetí nemám dost a už přemýšlím, kdy se tam zase vrátím.

sobota 21. května 2016

Den dvacátý prvý - Kyoto a Osaka

Ráno byl čas sbalit všechny věci a vypadnout z Hotelu Chuo. Ty 3 noci tady utekly zatraceně rychle. Jak jsem už mockrát psal - tenhle hotel je za ty peníze vážně super a všema deseti ho doporučuju. V recenzích si dost lidí stěžuje na sterilní atmosféru - to je trochu pravda, protože ta věc má 9 pater a většinou to používají Japonci. Ale nevím kde jinde dostanete private se solidní wifi, lázeň, yukatu, ručník (a jeden menší), kartáček + pastu, ledničku a TV za 2500 yenů za noc ?! Lokace je taky v pohodě, akorát nechoďte jižně od hotelu ... úplně náhodou jsem se dozvěděl, že tam je největší slum v Japonsku :-). Moje další solo ubytko je Sakai Guest House, dost daleko odtud a nemají tam napsanou úschovu bagáže, takže to bude nutno pořešit. Tahat naloženou krosnu je vážně opruz a příště si už beru nějakej kufr s kolečkama - mnohem lepší. Takže plán je nejprve uložit krosnu někam do skříňek na strategickém místě.


Naivně jsem si myslel, že Shin-Imamiya, což je nejbližší JR station bude skříněk plná. Bohužel - byl tam jediný blok a na všech svítil nějaký error. Pak mi došlo, že jsou zablokované schválně - blíží se G8 summit tady a všude dávají warningy, že třeba koše nebo skříňky nebudou available. Nakonec jsem se rozhodl jet na nějakou velkou station, tam to bude určitě lepší. Osaka station je vhodný cíl. Po dojetí tam a minutí asi 3 bloků úplně plných nebo nepoužitelných skříňek jsem konečně našel v nějaké shopping pasáži skříňku, co by šla použít. Bohužel na Suice už nemám skoro žádnou cash, tak jsem musel platit hotově a nechat si vytisknout QR kód pro odblokování. Ale bez krosny je to prostě lahoda a svět je hned veselejší. Koukám vedle, že tam je Yodobashi Umeda, což je zase obchoďák s elektrem velký minimálně stejně, jako v Akihabaře. Šel jsem ho prozkoumat a dost přitom fotil. Dřív mi to přišlo blbé, ale s blížícím se datem odletu drzost stoupá.

Takhle se tu učí adminovat Linux :-)


Koukal jsem hlavně na literaturu, hodinky a audio a strávil tam asi 1:30. Po vylezení ven řeším, co dál. Pak mě napadá Kyoto - chci se tam podívat na shopping část a taky trochu prozkoumat historickou část města - minulý výlet jsem místo toho řešil svůj ušní příběh. Jednoduché - jednu stanici na Shin-Osaka a pak shinkansenem. Všechno na JR rail pass. Ani ne za 45 minut jsem na Kyoto station. Dále jsem jel busem na místo a prolezl trochu tu shopping část. Bylo asi 14 hodin a já chtěl dát ještě něco - kouknu na Japanguide a tam je nějaký nejvíc známý chrám, dobré hodnocení a koukám, že je to v docházkové vzdálenosti. Tak jsem se tam vydal.



A to byla chyba. Zaprvé - venku bylo asi 28C a naprosto jasno, takže prakticky nebylo úkrytu před tou velkou věcí na obloze (historická část má minimum vysokých budov, které poskytují alespoň nějaké krytí). A taky byl pátek večer, což znamenalo, že prakticky každý šel tam, kam já. To byla největší tlačenka mimo podchod, kterou jsem tady zažil. Představte si jednosměrnou cestu, do kopce, která je totálně ucpaná busy a auty. A tou se proplétá dav lidí, byl to prostě masakr forte. Když jsem uviděl špičku chrámu, tak už byla cesta uzavřená pro vozidla, ale zase kvantita lidí stoupla tak 5x. Na to jsem už neměl náladu, takže jsem popošel o jednu ulici vedle a vydal se zpát
ky. Tohle mi za to nestojí :-).







Google mapa říkala, že už jsem zase docela blízko Kyoto station, tak jsem se rozhodl to dojít pěšky. V tom hrozném vedru jsem dával jednu láhev tekutin za druhou, ale nakonec se podařilo se tam vrátit nohama. Za odměnu jsem si dal Subway a šel na vlak zpátky do Osaky. Celkově shrnuto - tohle Kyoto za moc nestálo. V Osace jsem měl ještě dost času, tak jsem se vrátil na Osaka station a našel si hernu v Umedě, která je hned vedle. Tam to bylo opět šílené z hlediska kvantity lidí - pátek večer. Naštěstí ReflecBeat už je tu out a skoro nikdo ho nehraje. Po cca 2 hodin závislačení nastal čas jít na hostel. Ještě jsem si zahrál hru "najdi ploché místo na opření foťáku" a něco málo nafotil. Vyzvedl jsem si krosnu a jel JR vlakem zpátky na Shin-Imamiya, tam přesedám na Nankai vlak na jih - to už je soukromý přepravce a JR rail pass je mi k ničemu. Kupuji si lístek a přijíždí vlak - je mi jasné, že tohle je reserved, kam nemůžu, ale mi stačí jet asi jenom 6 minut, takže zevluju mezi vagony. Prochází průvodčí (moc hezká ženská) a chce lístek - ukazuju, co mám, ona trochu zavrtí hlavou. Já říkám "Sakai" (název příští stanice), ona jenom "nextu station", zasměje se a odchází. Tohle bylo v pohodě.

Na místě zapínam mapy a neomylně nacházím hostel. Ani se neodvažuju si domyslet, co by se stalo, kdyby se telefon z jakéhokliv důvodu rozhodl stávkovat. Jsem na té placce tady moc závislý. Ono ubytování není ani tak hostel, jako normální rodinný dům upravený do jeho podoby. Vede to hrozně milá holka, po checkinu mi dává jenom takovou kartičku s kódem od hlavních dveří, na pokoj už jdu sám. Začínám cítit nějakou zradu typu R2 hostel, ale je to v pohodě. Můj private je pokoj pro 3 lidi ve kterém jsem sám. Dveře sice nemají zámek, ale aspoň se dají zablokovat zevnitř. A wow, ta měkounká postel a peřinka - nejlepší, co jsem tady kdy měl. A jako bonus je to v opravdu klidné části města, takže špunty nejsou potřeba a já tady spím prakticky jako doma.

čtvrtek 19. května 2016

Den dvacátý - dokončení Kobe

Ráno jsem dost dlouho řešil, co vlastně dnes dělat. Začínám to tady mít všechno prolezlé a počet zajímavých míst na zkouknutí se krátí :-(. Nakonec jsem se rozhodl znova pro Kobe, je tam dost věcí na nábřeží, potom chci dát místní údajně skvělou zahradu a lanovku s výhledem, kterou jsem nestihl včera. Čili sedám na vlak a jedu stejnou cestu, jako včera. Po cestě procházím historii konverzace s Xsoftem a zjišťuju, že po mě chtěl abych zajistil ubytko na poslední den. Fajn, něco nacházím (neznámý hostel, ale dobré hodnocení a mají private) a ještě před přestupem na Osace to bookuju. Data SIM je prostě super. Při čekání na další vlak směr Kobe si uvědomuji, že ještě musím booknout něco pro sebe na předposlední noc tady (Hotel Chuo už nejde, je plně booked). To je vždycky opruz, snažíte se optimalizovat cenu, místo a musí to být private. Nedaří se mi nic najít, mezitím nějak nesleduju co tady za vlaky jezdí kolem. Po chvíli jeden přijede, koukám kolej do Kobe a rapid. To mi stačí tak si sedám dovnitř a koukám, že jede správným směrem. Konečně něco bookuji a tím tenhle opruz pro tenhle výlet končí. Je to trochu smutné, na druhou stranu mi to chybět nebude, protože je potřeba všechno checkovat a hlídat. Když někde uděláte chybu - dost možná spíte na ulici. To se mi teda ještě nikdy nestalo.

Tím rapidem nahoře jedu. Trojúhelník a čísla říkají, kde na platformě se do něj dá nastoupit. Někdy je totiž víc vlaků na jednom nástupišti.

Chtěl bych napsat, že jsem v pohodě dojel do Kobe, ale po mrknutí na GPS jsem jel blbým směrem. Nejdřív jsem si myslel, že to je jenom ustřelená pozice (to se mi tady stává hodně často), ale modrá kulička se pohybovala dál po kolejích - prostě jedu blbě, někam směrem na sever k druhému letišti v Osace. Na příští station vysedám, naštestí hned jede zpátky jiný vlak, po návratu asi o 2 stanice už sedám na správný vlak. Je to trochu rána pro moji jistotu, že si to tady už dávám, ale prostě jsem nedával pozor a vlezl do jiného vlaku. Po dojetí na cílovou station jsem nejprve vyrazil jižne směrem k nábřeží. Tam mají jednu část záměrně zakonzervovanou ve stavu přesně po zemětřesení.



Okolo zase snad 5 tříd ZŠ na výletě, ono je tam i takové minimuzeum, jak vypadal přístav po zemětřesení. Dál jsem byl mrknout na Maritime Museum. To mě moc nezaujalo, akorát hromada modýlků lodí a všude zákazy focení (přitom to, co tam měli nebylo nic extra). Aspoň tam měli normální hajzlík, který jsem využil (v parku měli akorát japonskou "díru v zemi").

Horní čudly - jednotlivé programy, úplně nalevo - stop. Čudly v prostřední řadě vlevo nastavují tlak vody v trysce - svítí úplně pravé světlo, což znamená max. tlak. Dva čudly spojené šedivou čarou - míření tryskou. Zbytek jsem radši nezkoušel :-).

Kupodivu na tom WC nebyl vůbec mobilní signál - chvíli jsem si myslel, že se mi pobláznil telefon a já mám velký průser, ale naštestí to bylo jenom tam. Asi nějaká moc stínící budova. Součástí muzea byla i expozice firmy Kawasaki, která tady má nedaleko hlavní fabriky a loděnice. A wow, to byl teda zase mazec. Měli tam vystavené hromady motorek, motorů a já nevím vůbec čeho. Vyrábějí opravdu širokou škálů věcí, mimo jiné i všechny Shinkanseny a 35% součástek Boeingu 787 pochází od nich. A dodávají třeba i součástky pro letadla Embraer. O kousek vedle bylo takové malé kino, kde dávali věci s ENG titulky. No, zase jsem tam zkejsnul asi na 45 minut a zkouknul všechno: první film byl o stavbě lodí a jejich spouštění na vodu, druhý o stavbě Shinkansenů, třetí o Boeingu 787 a poslední o celé firmě Kawasaki - začínali suchým dokem pro stavbu a opravy lodí. O kousek vedle měli fajné robot demo, které jsem musel natočit: https://youtu.be/YS16zMRWeyg. Tohle muzeum bylo fakt dobré.

Hodně motorek tam měli

Legendární Kawasaki Ninja

Tohle už je trochu moc, barymetrická komora na spaní

Yamato 1

Venku ještě měli vystavenou (nevím, jestli originál nebo model) loď Yamato 1. To je první plavidlo vybavené pohonem ala Rudý Říjen, tedy věci na bázi supravodičů a magnetů, bez lodního šroubu. Plulo to někdy v 1992, teď to tam akorát rezne, protože to není ještě úplně použitelná věc, ale hudba budoucnosti. Kabina je pouze to prosklené vepředu, celý zbytek zabírají generátory a chladící systém.

Pak jsem šel severně k místní zahradě - abych zjistil, že je zavřená. Ale Google to píše, já si to nechecknul. Aspoň jsem vyrazil na stanici Shin-Kobe o něco dříve, což se mi ve finále hodilo. Ono totiž odtamtud má jezdit lanovka na jeden z místních vrcholů, odkud má být hezký výhled na celé město. Podle recenzí na Googlu je to fajn, akorát dost drahé na zpáteční lístek. Místo toho doporučovali vyjet nahoru a vrátit se na Shin-Kobe pěšky. Šel jsem si koupit lístek do automatu, vedle mi místní staffačka ukazuje papír s english textem, že bylinkové zahrady (které jsou tam nahoře) zavírají asi za 30 minut. Já už v tu dobu měl hozený v automatu litr, tak jsem si zmáčkl zpáteční lístek za 900. V tu chvíli mi říká, že dolů je to hike 2-3 hodiny (na Googlu psali něco o 45 minutách). To mě trochu znejistilo, ale prachy za koupený lístek by mi stejně nikdo nevrátil, tak jsem se zeptal, jestli si nahoře můžu koupit lístek dolů, jasně.

Kobe focené cestou lanovkou nahoru. Ta rovná věc vlevo dole je Shin-Kobe

Já v zahradách

Vyjel jsem nahoru, tam docela fajné zahrady, výhled taky hezký. Tenhle typ zahrad ale nebyl úplně můj typ, takže jsem je dost rychle proběhl. Byl jsem dost z dneška uchozený, takže jsem na nějaký epický hike dolů neměl úplně náladu, měl jsem v plánu jet dolů lanovkou. Jenže jsem tam nikde nenašel stroj na lístky, jenom nástupní plošinu. Nakonec jsem se bleskurychle rozhodl, že teda půjdu dolů pěšky. A jsem opravdu rád za tohle rozhodnutí. Cesta vedla kolem přehrady někde v horách nádhera. Mě se najednou zachtělo víc selfie style fotek. Nesnáším ale selfie tyčky a lidi, co je používají. Ani trapčení s telefonem. Našel jsem ale místo pro foťák, nastavil samospoušť a docela v pohodě.

Já u přehrady

Po hikování na Yakushimě už mě nic překvapit nemohlo a tenhle hike byl hodně jednoduchý. Ono jít skoro celou dobu po asfaltu těžké být nemůže. Po cestě bylo dokonce i pár automatů na pití (!), mobilní signál a lampy. Cesta pak vedla kolem docela epického vodopádu, čas na další foto.

Já u vodopádu

Po doslova pár stech metrech jsem byl zpátku u Shin-Kobe, akorát z druhé strany. Až tam jsem si všimnul, že ta stanice je postavená nad tou horskou řekou. Ukazuju railpass, jdu na nástupiště, tam stojí vlak - je to Kodama, tím můžu jet. Za ani ne dvě minuty už si to frčím 250 km/h na Shin-Osaku. This is Japan :-). Pak zbývá ještě tradiční přesun metrem, to je pro změnu zase pěkně nacpané, to je taky Japan.

středa 18. května 2016

Den devatenáctý - Kobe a okolí

Tak Hotel Chuo pro mě úplně TOP není, protože v noci je tam docela pořád provoz na chodbě a přes papundeklové dveře je všechno slyšet. Naštěstí mám od Xsofta špunty do uší a jsem připraven - s nimi už žádný problém. Vstal jsem někdy v 8 ráno a početl si o zážitcích Ithil a Xsofta v jižní Koreji. Pak jsem vytáhl z ledničky krásně vychlazené pitivo a cca v 8:45 vyrazil ven. Na dnešek je předpověd luxusní - 25C a jasno. Našel jsem si spojení do Earthquake muzea - JR stanice je odsud asi 200m, potom přes Osaka loop line do hlavního nádraží Osaka (tam Shinkanseny nejezdí, ty mají vlastní stanici Shin-Osaka) a potom asi půl hodiny do stanice Nada, potom kilák pěšky k muzeu.

Cesta proběhla bez zádrhelů, dokonce mám i natočený kus cesty zepředu vlaku - je to takový typ, kde řidič sedí kousek bokem a dá se čučet přímo dopředu. Ono za řidičem nejprve přistoupili 2 JR údržbáři a jeli s ním pár stanic, ale potom šli pryč a já mohl točit. Akorát phone se nějak pobláznil - video je vzhůru nohama a já ho bez Flashe na youtube nedokážu otočit. Takže zatím bez videa. Na místě jsem si na snídani tipnul rýžový trojhránek a byl trochu horší chuti. Ale dal jsem ho celý.

The Cube

Muzeum k zemětřesení je v opravdu hezké budově, taková skleněná kostka, která obklopuje betonovou budovu uvnitř. Kolem je mělká vodní plocha - to je tady u hodně budov, příjemně to zvlhčuje vzduch okolo a vypadá to moc hezky. Po vstupu dovnitř okamžitě hrozný randál - jsou tu asi 4 třídy ze základní školy na exkurzi. Kupuju si lístek a dovídám se systém - další tour je asi za 10 minut. Výtah vás vyveze do 4F a vy potom sestupujete muzeem dolů. Dokonce jdete nadchodem i do vedlejší budovy - ta je Ústavu pro zotavení z katastrof (původně jsem chtěl napsat prevenci, ale na takovéhle věci žádná neexistuje). První na pořadu je dramatická rekonstrukce otřesů z toho osudného dne 17.01.1995 z různých městských částí, vlaků i aut (asi 10 minut). Pak jdete jakože troskami, různě kolem vás hoří ohně a jiskří zničené rozvody (to tam některé holky z té ZŠ dost ječely). Následuje asi 20 minutový film, který vypráví přeživší dívka z toho zemětřesení. Bylo ji v tu dobu 15 let a trosky zabily její starší sestru, která ležela vedle ní - je to hlavně o průběhu událostí po zemětřesení, o obnově města a ponaučení se z něj. Dali mi průvodce, takže jsem to měl v English, zas tak dobře japonštinu nedávám. Následovala místnost se vzpomínkami přeživších a hromady fotek. Tady měli k půjčení taky průvodce, ale druhá možnost se mi líbila mnohem víc. Svým smartphonem se připojíte na jejich wifi, tam mají velice pěknou webovku, kam akorát zadáte číslo exponátu a ono vám to napíše ve zvoleném jazyce. Nemusí se nic instalovat - super. Všechny třídy ZŠ se mezitím přehnaly dál, takže tam už byl klid. Ještě než jsem přejel dolů mě zastavila místní pracovnice a velice slušnou angličtinou se mě ptala, odkud jsem a tak podobně. Dali jsme se docela do řeči, říkám jí odkud jsem, a že jsem tady potřetí, co všechno jsem už projel, klasika. Ona se zase ptala, jestli jsem už zažil zemětřesení, tak říkám, že za včerejšek a předvčerejšek dvě :-). Nakonec přišla řec na Yakushimu a Hayao Miyazakiho - moc dobře věděla, o co jde. Každý ho tady zná, je to takový Miloš Forman pro Japonsko.

Dost jsem litoval, že s sebou nemám českou minci jako dárek - nechal jsem je na pokoji při včerejším čištění krosny a baťohu. Takže jsme se rozloučili a já frčel dál dolů. 2F bylo ve tématu minimalizace následků, tedy jak stavět budovy aby byly odolně proti živlům. Byla tam hromada různých pokusů a demonstrací, akorát že už tam nikdo nebyl a všechno bylo v japonštině :-(. Takže jsem prošel dál, tam bylo info o katastrofách v Japonsku i ve světě. Všemi protězovaný simulátor zemětřesení jsem nenašel, ale určitě tam někde je. Úplně dole je klasicky museum shop který je dost prakticky zaměřený - mají tam třeba baterky na kličku, nouzové deky a podobně. Celkově se mi muzeum líbilo, akorát ty patra níže mají prakticky minimum infa v latince, možná tak nadpisy.

Voda okolo

Srovnání velikostí a epicenter zemětřesení v 1995 a 2011

Cestou z muzea jsem šel stejnou cestou jako tam a tedy prošel kolem stejné pokroucené masy betonu, kterou jsem minul už na cestě tam. Bylo mi jasné, že je to nějaký pozůstatek zemětřesení, ale až teď mi došlo, co přesně to je. Ono když si to zemětřesení dáte vyhledat v Googlu, tak prakticky první obrázek, který vám vypadne je expressway (to je taková ta dálnice, která je zvednutá na pilotech nad okolní úroveň), která je povalená na boku - konkrétně to povalilo asi 650m dlouhý úsek. No a tady přesně jeden z těch pilotů byl. Hodně zvláštní pocit, dneska je tady akorát park u pobřeží.

Nechali akorát 1/4, aby byl vidět průřez

Ohnutá výztuha

Další info

Jelikož bylo cca 13. hodin, tak jsem řešil, co dál. Chci z Shin-Kobe vyjet lanovkou nahoru a nafotit noční Kobe a Osaku, akorát to je za dlouho. Na japanguide mě zaujal most Akashi Kaikyo - nejdelší visutý most světě, to nemůže být špatné. A je to jenom 30 minut vlakem odtud. Takže šup zpátky na Nada station a jedu tam. Stala se neuvěřitelná věc a vlak měl asi 6 minut zpoždění. Po dojetí na místo jsem si jenom říkal "wow" - tohle je fakt hodně velký most.

Tenhle


most

je

VELKÝ !

Přejít ho pěšky tam a zpátky jako Golden Gate asi nebude dost možné: je jenom pro auta a vozovka je dobrých 40 metrů nad vaší hlavou. Nejprve jsem si ho pěkně obešel z pobřeží a udělal fotky. A fotit bylo opravdu co, do záběru se vám vážně celý nevejde. Plus čilý lodní provoz v těch vodách a skvělá viditelnost. Pak jsem se vydal na Marine Promenade, to je taková vyhlídková plošina na začátku mostu. Tam mě po vyjetí nahoru překvapil hodně solidní bizár. Jste ~45 metrů nahoře, když nahoře projede nějaký větší kamion, tak se to solidně houpe. A oni tam k tomu pouštějí Toccata and Fugue in D minor na varhany ! Opravdu pěkně pohřební atmosféra, zbytek byl super s výhledy okolo. Dokonce jsem z viděl, že tam mají údržbáři auto, ono chodit pěšky po takhle dlouhé věci je nic moc.

V dálce je údržbářské auto :-)

Lidi u vchodu sem

Potom jsem sjel dolů a šel na druhé místo - Bridge Exhibition Center. To je hned vedle a uvnitř je info o stavbě téhle věci. Trochu mě odrazoval japanguide, který psal, že tam jsou podrobná infa jenom v Japonštině. Ale nějak pozapomněli uvést, že tam mají hromadu zajímavých videí a všechna s volitelnou English ! Já tyhle dokumenty žeru, takže jsem je dal skoro všechny. O tom, jak nejdříve asi 20 let zkoumali optimální místo pro tu věc. Potom, jak připravovali základy pro 2 masivní věže a jak je stavěli - vyvinuli nový způsob, který je dnes standardem pro stavbu ve velkých hloubkách. Jak vyvinuli nový typ betonu, který voda nerozkládá než vytuhne. Jak motali nosná lana a jak hotový most udržují. A další HROMADA informací. Pak tam měli pro caparty zase praktické ukázky. Zavíračku měli v 17, takže jsem vypadnul 5 minut před, aby mě nemuseli vyhazovat :-). Ale ještě mi snad 2 videa chyběla.




Co udělalo zemětřesení v 95 s rozestavěným mostem

Co udělalo zemětřesení v 95 s rozestavěným mostem

Tohle nenápadné muzeum mě sebralo víc času, než bych chtěl a donutilo změnit plán s lanovkou - ta totiž zavírá v 17. Koukám tedy na Google mapu a napadlo mě perfektní zakončení dne. Už delší dobu chci natočit pěkně přejezd Shinkansenu zblízka a v plné rychlosti. To ale jde pouze ve stanicích a ještě to k tomu musí být nějaká, kterou rychlé expresy projíždějí. Do oka mi padla Nishi-Akashi, ta je 2 stanice odtud a podle Googlu má ideální konfiguraci - 2 nástupiště a průběžné koleje. Původně jsem chtěl natočit tohle video v Shin-Kobe, ale tam bohužel všechny expresy staví. Vím to, protože JR mají na stránkách podrobné jízdní řády (Hakata -> Tokyo,  Tokyo -> Hakata). K mé radosti se tudy proženou aspoň 3 expresy (druhý směr jsem ani neřešil). Takže šup na station.

Na Nishi-Akashi slyším prohánějící se vlak už když jedu nahoru po schodech - to je dobré místo :-). Koukám, že v jednom směru vidím aspoň tak 400m dopředu, to je přesně to, co hledám. Mám phone nachystaný a čekám. V dálce vidím světla vlaku, co jede po prostřední koleji - super, mačkám spoušť a natáčím kompletní průjezd - abych zjistil, že mám nastavený phone na fotky a ne na video, sakra. Vlak, kterým chci jet zpátky do Osaky tady bude za 10 minut, takže zase panuje trochu nerv, jestli něco natočím, než přijede a zastíní výhled. Jelikož je to vidlácká stanice, tak další vlak tady bude stavět v mém směru asi za 40 minut a jet příměstským zpátky hodinu se mi nechce. Projíždí ještě ale jeden a tentokrát chybu nedělám, tady je výsledek: https://youtu.be/8_nVRia38U8.

Pak spokojeně nasedám do vláčku, který asi za 5 minut přijel a jedu na Shin-Osaku. Normálním vlakem cesta tak za hodinu, tenhle to dá za 10 minut. Sice je primárně určený pro cesty na delší vzdálenosti, ale s rail passem se dá použít i jako příměstský :-))). Nevýhoda je, že jsem dojel na Shin-Osaku, takže si musím koupit lístek na metro - první a jediné peníze utracené za dopravu dneska. Mám zase chuť na Subway a nacházím jeden na Tennoji, což je pod tou vysokou budovou, Abeno Harukas, hotel je pak v docházkové vzdálenosti. V Subwayi si objednávám dvojitý Crispy Chicken, trochu mi vadí lidi, co tam kouří. Ale tohle je taky součást kultury - i v Shinkansenech (ale ne ve všech) je dost "plynových komor" určených ke kouření. Cestou zpátky jsem ještě zkusil nějaké fotky noční Osaky (když jsem našel něco plochého na opření foťáku).



Pak zbývalo konečně naposledy vyprat, dat horkou lázeň a jít spát.

úterý 17. května 2016

Den osmnáctý - zpátky do Osaky

Ráno mě asi v 7 hodin probudil houpání postele a vůbec všeho okolo. Byl to otřes o M4.6, který přišel po tom včerejším zemětřesení (aftershock). Epicentrum asi 30km severně od naší lokace. Bylo to 10x slabší, než ten včerejší otřes večer, ale i tak to stačilo na to, aby mě to spolehlivě probudilo. Opravdu mi to naznačuje, abych si zašel do toho Earthquake Museum :-). Xsoft vstával v 8 a začal se balit na svoji epickou cestu do Jižní Koreje, má odlet z Narity ve 13:30. Cca v 8:45 jsem mu popřál šťastnou cestu a zůstal na pokoji sám, stačí mi stihnout check-out do 10:00. Bohužel, i poslechem se dalo zjistit, že venku dost hustě prší. Já mám příští bejvák booknutý v osvědčeném hotelu v Osace, takže se tam potřebuji dostat. Chci si ještě minimálně projít nějaké shopíky v Akihabaře. Původně jsem měl v plánu i ještě trochu prolézt Tokyo a vyzkoušet další observatoře, ale v tomhle počasí se mi do toho moc nechce.

Ještě jako bonus nemám deštník. V hostelu sice nějaké na půjčení mají, ale opravdu jim ho nechci krást (vracet se sem už nebudu). Nevadí, to nějak překousnu, check-outuju nás a na Tawaramachi station dávám trochu sprint s tou ohromnou krosnou. Trochu odbočka - tenhle výlet mě už naučil neřešit pocení se. Například dnes je venku 20C a prší - i tak ale s krosnou na zádech mám totálně propocené tričko za pár minut. Nejlepší je brát si černé, protože na tom to není tak vidět. Prostě krosna na zádech vždycky vede k tomuhle stavu, denně si tento cyklus dávám několikrát. Ale ono jsou zase ve všech dopravních prostředcích a budovách klimatizace, takže se to stejně rychle zase
 vysuší a pohoda. Akorát už budu muset vyprat potřetí (pochopitelně měním triko každý den).

Po sprintu už je to v pohodě, protože všechny přestupy jsou kryté. Dojíždím do Akihabary a nechávám otravnou krosnu ve skříňce. Ta je opět fajn, protože akceptuje platbu přes Suica kartu. Co víc, podle té karty vám potom zavazadlo i vrátí, není třeba si pamatovat žádné číslo ani PIN (ale ta možnost tam je, když platíte hotově). Kupuji si deštník a pak v shopech nějaké ty hlouposti. Prší pořád stejně, takže dnes jsou nějaké fajn parčíky a podobně zabité. Je mi to trochu líto, ale už v Tokyu nemám co dělat, tak beru zpátky krosnu a přeouvám se na Tokyo station. Tam opět stačí mrknout na monitory - Hikari odjíždí za 15 minut, platforma 19. Ten vlak v Tokyu začíná, takže
je úplně prázdný a tudíž není absolutně žádný problém s místem.

Trochu se lekám, když nehlásí, že bude stavět v stanici Shin-Kobe. Pak mi dochází, že se nachází až za Osakou směrem na západ k Hiroshimě. Tím pádem přehodnocuji plány - v Osace budu někdy kolem 14:30, muzeum zavírá v 17:30. Zítra má taky otevřeno, takže se akorát ubytuju v hotelu a dám si prostě zbytek dne chillout, vyperu a přeorganizuju obsah krosny. Ono z nádráží na hotel je to asi 30 minut metrem, takže bych neměl pořádně čas si ho prolézt. Za Nagoyou už je hezké počasí, takže cvakám, abych sem mohl dát aspoň nějaké fotky :-). Jinak - foťák už vypadá, že mele z posledního. Občas mu trvá zaostřit a nedávno mi hodil chybu při zápisu na kartu. Ale je to Panasonic, made in Osaka, takže snad to ve svém rodném městě nevzdá :-). Mezitím píše Xsoft z letiště, už formálně opustili prostor Japonska. Na Kyoto station, která je po cestě, se vlak krásně vyprázdnil a do Shin-Osaky to mám za nějakých 20 minut. Wow - z vlaku poznávám známou křižovatku (ze které jsem fotil vlak), vidím i akvárium a potom depo s parníma mašinkama. Bohužel fotky se nevydařily, ono ten vlak frčel už docela rychle.

Abeno harukas - z té plošiny v půlce máme fotky úplně z prvního dne

Park Tennoji

Větší silnice

Chudáci tu nežijou :-)

Na Shin-Osace stačí sednout na červené metro, přejet řeku a vylézt na naší známé Dobutsen-mae. Poko byl přesně takový, jako jsem čekal, i s ledničkou, TV, bačkůrkami, ručníkem, zubním kartáčkem i yukatkou. Za cca 2500 yenů za noc je to myslím skvělé. Vybalil a přeorganizoval jsem konečně všechno. To skvělé počasí mne donutilo stejně vylézt ven, prolezl jsem místní parčík a nakoukl do Zoo. Postupně jsem pěšky došel až do Namby - downtownu a na chvíli zahrál něco v herně. Pak zbývalo dát v Subwayi velký Shrimp + avokádo a svézt se metrem ty 2 stanice zpátky (už se mi nechtělo chodit).

Shopping street

Další výhoda Chuo Hotelu je místní horká lázeň, tak jsem neváhal. Oproti přírodnímu onsenu tam voda není tak brutálně horká, což je dobře - aspoň z ní nemám skoro spáleniny. A pak na sebe chrstnout studenou vodu ala sauna. A pak znova zopakovat - super, tohle tady budu dávat každý večer. Dneska se toho tedy moc nedělo, ale zítra mám v plánu konečně pořádně prolézt Kobe.

pondělí 16. května 2016

Den sedmnáctý - Kyoto Railway Museum, noční Tokyo

Kupodivu se v mikropokoji spalo docela dobře - podmínkou ale bylo mít otevřené okno, z které se občas linul docela hluk velkoměsta. Opět jsem se vzbudil asi o půl osmé a tak jsem využil tento čas k tomu dopsat minulý den a naházet fotky na Flickr - včerejší přesun do Kobe byl opět trochu hektický a já večer už neměl chuť nic dělat. A sám sobě slibuji, že už se to opakovat nebude. I kdyby to mělo znamenat někoho zapomenout v herně. 100 yenový kredit hozený do arkády a ztracený brzkým odchodem sice zabolí, ale ne tolik jako stres z pozdního check-inu. Je to prostá bilance nákladů a zisků. Všichni, co se sem jezdíme jsme dospělí lidé a každý si svůj osud řídí sám. OK, konec keců.

Pokoj jsem musel nafotit:
Ležím v posteli, to napravo je okraj noťase, napravo od něj už je jen zeď. To nalevo je noha malého stolku, za ním další zeď a nad ní okno.

Takže si asi umíte představit, že jsem se hodně těšil na check-out. Cena za oba byla něco kolem 6000 JPY, což není vůbec málo vzhledem k tomu, že Kobe není Tokyo. Tedy R2 hostel: palec dolů. Ale to je skvělé na Japonsku, že je opravdu z čeho vybírat. Do špatných míst se vracet nemusíte, na dobrá místa se vracet chcete. S R2 hostelem za zády jdeme zpátky na stanici Shin-Kobe. Ta je docela zajímavá, je pouze pro Shinkanseny a má pouze 2 nástupiště - chybí i dokonce průběžné koleje uprostřed, jako na Maibaře. V tu chvíli mi všechno zapadá do sebe s těmi bariérami, které zasahují až do půlky nástupiště, o kterých jsem psal včera. Důvod jejich existence je prostý: bez průbězných kolejí musí expres, který v téhle stanici nezastavuje, projet okolo nástupiště v plné rychlosti. To by nebylo OK vůči lidem na něm, takže jsou tam extra cca 3 metry, kam se dostanou, jenom když stojí vlak ve stanici. Chytré. A taky to má skvělý potenciál pro video s průjezdem Shinku v plné rychlosti kolem. Akorát jsou z obou stran tunely, takže je potřeba vědět dopředu kdy pojede a z které strany. Zkusím nějaké takové video ještě zítra vykutat :-).

Všimněte si zábradlí uprostřed

Jinak už mi docela otrnulo a místo ve vlaku si už nerezervuju. Sice přicházím o fajné lístečky do sbírky, ale zase šetřím čas, kolikrát je tam solidní fronta. Ono stačí jít na nástupiště a kouknout na odjezdy. Dá se jet vždy jenom dvěma směry. Prakticky vždycky jedu na nějakou velkou station, kde staví i ten nejrychlejší expres, kterým můžete na railpass jet: sakura. Pak je potřeba ještě vyfiltrovat expresy Nozomi a Mizuho (těch je samozřejmě jako na potvoru nejvíc :-). A to je vše.

Já mám dnes v plánu Railway Museum v Kyotu. Xsoft původně chtěl jet taky, ale k mé úlevě se rozhodl jet rovnou do Tokya. Ono, když zítra odlétáte do Koreje, tak by asi bylo záhodno něco pořešit. Já si zajedu do toho muzea a pak jedu taky don Tokya (máme objednaný ještě poslední hotel společně - z minulého výletu vím, že je v pohodě). Takže nasedáme společně do Hikariho, já po chvíli vystupuji v Kyotu, Xsoft pokračuje na konečnou.

V Kyoto station je tradičně totální blázinec, přede mnou jsou asi 3 školní výlety. Ono muzeum je kousek od severního východu - já jsem samozřejmě vylezl na jihu. Zamykán krosnu a odlehčen si nejprve chci dát něco k jídlu - Subway. Tu nacházím taky u severního vchodu, takže je na čase se tam dostat. Poučen z minulých nezdarů na této monster stanici rovnou hledám nejhlubší tunel pod vším tím blázincem vedoucí na druhou stranu. Daří se a ani ne za 5 minut už dávám v Subwayi bagetku Spicy Chicken, mňam. Odolávám volání taxíků s otevřenými dveřmi a jdu do muzea pěšky. Po chvíli se dostanu do takového dost velkého parku a jdu kolem Kyoto Aquarium. Tam zrovná probíhá nějaká show ala SeaWorld v USA, nic pro mě, já tu jsem kvůli vlakům. A za chvíli slyším takové to charakteristické houkání parní lokomotivy. To bude asi správná adresa :-).

0-series Shinkansen, celá souprava




Ne, tohle není skutečný dispečink

Vážně ne


Muzeum samotné mě šokuje svojí rozlohou. Oproti tomu v Nagoye, kde jsme byli v roce 2014 je tak 4-5x větší. A obsah tomu odpovídá. Například: v Nagoye mají přední vůz (říkat mu lokomotiva není přesné, protože Shinkansen má poháněné všechny nápravy) Shinkansenu série 0. Tady mají celou 6 vozovou soupravu. A ono to pokračuje. Mají tu desítky lokomotiv, od parních kousků až po nejnovější Shinky. Popis všeho, jak funguje: od motorů, kol, vozů, zabezpečovací techniky a já nevím co. Trochu lituji, že jsem si nevzal audioprůvodce, protože v latince jsou možná tak nadpisy. Ale kouká se na to pěkně. Některé stroje si můžete prohlédnout i zdola a shora. Mají tam simulovaný železniční přejezd, kde si můžete zkusit, co se děje po stisknutí SOS tlačítka. Kompletní historii vývoje železnice tady, od prvních strojů, co měli od Britů, až po dnešní světovou špičku. Jdu do 2F - tam mě dostává např. výcvik řidičů vlaků. Caparti, co chtějí tohle dělat, si můžou zkusit, co za hromadu zkoušek a certifikací to obnáší. Pak (po převlečení do uniformy - samozřejmě) si to můžou vyzkoušet přímo na přítomných simulátorech. O místnost vedle je to samé, akorát pro dispečery. Velká místnost s takovou tou zdí plnou světýlek a mapou tratí - před tím hromada displejů. Na první pohled by opravdu člověk nepoznal, že je to jenom jako. Ve 3F je akorát restaurace a hřiště pro caparty, takže passuju.







Důkaz, že Shinkanseny mají o něco větší rozchod kolejí. To úplně vlevo jsou kola série 0 a 100

Jdu se podívat ven a tam je nejdříve regulerní depo, kde udržují vlaky (ne shinkanseny, ale příměstské). Probíhá tam normálně provoz, můžete koukat. O kus vedle je historické depo pro parní lokomotivy. Takové to jak stojí do půlkruhu a uprostřed je otočná věc, co pošle lokomotivu do správné garáže. Jedna z těch lokomotiv je normálně v provozu a vozí návštěvníky ve 2 vagonech. Má vlastní odjezdový displej se symboly moc známými z rezervace na shinkanseny: zelené kolečko (volno) nebo červené X (plno), vedle toho regulérní automat na lístky, bomba. Byla na to dost velká fronta a zase takový blázen do železnice nejsem, tak jsem si alespoň natočil video, jak odjíždí (zatroubí někdy kolem 50. sekundy): https://youtu.be/-O6u1ZD640E. Mazec je taky, že i když jste od ní cca 10 metrů, tak je cítit to šílené teplo, které z ní sálá. Moc efektivní stroj to věru není :-). Až bizarně působí varování typu "Caution of steam", když stačí otočit hlavou a na trati ani ne 300 metrů daleko se prohání Shinkanseny :-). A taky, když pracovníci JR po každé jízdě doplňují vodu a uhlí z připravené hromady. Pak máte možnost v depu si vlézt do "kokpitu" každé z přítomných lokomotiv. Tour potom končí v bývalé hlavní budobě Kyotského nádraží. Kdybyste nevěděli, jací jsou Japonci fanatici do těchle strojů, tak vám to tohle muzeum velice názorně připomene. Mě byly vlaky do prvního výletu sem docela ukradené, ale od té doby už se začínám radikalizovat a tak jsem si muzeum vážně užil. Strávená doba tam byla suma sumárum asi 3 hodiny.

Kyoto station

Pak jsem šel zpátky na station vyzvednout krosnu. Můj klíček od skříňky měl magické číslo 8554, takže jsem ji chvíli hledal. Potom jsem si všiml, že obrázek na přívěšku na klíči není náhodný a koresponduje s velkým obrázkem na celém bloku skříněk. Pak už to byla trivka. Jdu na vlak a jak jsem psal dříve - už neztracím čas rezervací, ale jdu rovnou na platform. Na displejích vidím Hikari, co odjíždí za minutu, takže zrychluju krok a těsně stíhám. Přesouvám se do non-reserved vozu a bez problému nacházím místo. Do Tokya tu budou 3 hodiny cesty, takže chvíli píšu a zkouším spát. Překvapuje mě kontrola všech lístků za tu cestu, dvakrát. To je opravdu dost vzácné, ale stačí ukázat railpass a jste v pohodě. Ještě si dávam ledové kafe od hostess co to rozváží. Na rozdíl od letadla se nebojím mít to otevřené vedle nouťasu. Šance, že se něco stane, je velice malá :-). Dojel jsem na Tokyo station (cestou natočil tohle příjezdové video: https://youtu.be/frwa89H8aTk), přesedl na Yamanote line, potom ještě naposledy přesedl na Tokyo metroa dojel na Tawaramachi. Xsoft jak dorazil dřív, tak už booknul hostel - je to opět starý dobrý Ryokan Toukaisou, já tu budu spát už potřetí. Vyzvedl jsem na recepci svůj klíč, nechal krosny na místě a vyrazil směrem k dalšímu cíli.

Tím je budova WTC (název je opravdu stejný), který mi na noční výhledy doporučila čtenářka tohodle blogu (díky, Jano!). Sešel jsem se tam s Xsoftem a jeli jsme do 40. patra to okouknout. A wow, že bylo na co koukat.










Zatím podle mě nejlepší observatoř, protože není tak šíleně vysoko jako SkyTree, nestojí se na to fronty a i nahoře nebylo moc narváno. Plus všude krásné desky, kde se dá zapřít foťák. Jenom jsem záviděl techniku místním fajnšmekrům se stativy a ohromnými objektivy. Ale i můj foťák přestal zlobit a ten zelený nádech z fotek docela zmizel. Pak jsme se přesunuli za našimi přáteli, kteří byli v tu dobu v Asakuse na společnou večeři. Během pojídání masa "ugriluj si sám" jsem najednou dostal pocit, že pod námi jede nějaké velké metro. To sice nebylo, ale bylo to zemětřesení o síle M5.6. Všichni lidi kolem byli totálně v klidu, kuchař rutinně držel talíře, aby nevypadly ze skříněk. Pro mě je to už 2. zemětřesení v Japonsku a jsem rád, že jsem v tu dobu nebyl třeba v té WTC observatoři :-).