Ještě minulý den večer, po postnutí předchozího článku jsem se byl stavit v místním supermarketu. Docela zajímavý zážitek, mají tam potraviny, oblečení i něco jako OBI pod jednou střechou. Bohužel, třeba sušené maso vůbec nemají. Taky jsem chtěl pro nás, čistě pro klid v duši nakoupit pláštěnky. Nemohl jsem je najít, tak se ptám prodavačky podle translátoru - rejnkóto. Hnedka ukazuje kde jsou, říkám, že OK. Ona ale ne, musíš si ji vyzkoušet, tak jednu hnedka rozbaluje a zkouším. Pak už akorát na hostel a cca v 21:00 do hajan.
Budík ráno 4:30, umýt se a připravit výbavičku na dnešní velmi dlouhý den. Beru s sebou: 2 litry vody, pláštěnku, nějaké jídlo (sušené maso a 3x chipsy, co mi zbyly z večera a z předchozí doby), powerbanku, phone, pas, doklady a prachy. v 4:55 jdeme před hostel, už v dálce vidím světla našeho taxíku. Hnedka nasedáme a jedeme, řidič je docela pochopitelně rád, že jsme se na něj nevybodli a tu rezervaci na 5:00 dodržujeme. On byl hrozně ukecaný, celou cestu se nás vyptával, kam jedeme, odkud jsme, co máme v plánu a tak. Veselý chlapík, občas mi prišlo že kvůli tomu pokecu jel trochu jako opilý :-). Což v těch brutálních serpentinách cestou na Shiratani Unsuikyo (jeden z národních parků tady, je jich tady více a všechny jsou propojené) bylo občas docela strašidelné. Ale dorazili jsme asi v 5:15, tam samozřejmě ani noha. Xsoft mu dal zase 1kč "čeko koino" na památku, protože byl fakt v pohodě, cena 3000 JPY, vzdálenost asi 15km.
Po prvním kouknutí na mapu areálu jsem trochu znejistěl, vůbec se nepodobala ničemu, co jsme viděli při včerejším plánování. Pak mi došlo, že ta mapka je jenom pro hodně blízké okolí. My půjdeme mnohem dál, než je ta mapka. V plánu je jít skrz celý tenhle park, dát si onen Mononoke Hime Trail. Pak se připojíme na hlavní trasu tady - železnice, po které se dřiv sváželo dřevo a půjdeme dál směrem k Yomonsugi (hlavní atrakce, velmi starý strom). Velice důležité je hlídat si čas a vracet se tak, abych zpátky z té železnice uhnuli nejpozději ve 13:30, abychom stihli bus tady ze začátku v 16:10. Teď bylo ale 5:30 a my jsme započali epickou tour. Taky je důležité dodat, že už cca od půlky serpentin v taxíku jsme ani jeden neměli ŽÁDNÝ mobilní signál, takže telefony pěkně do režimu letadla, aby se nevyplácaly baterky zbytečně. Já si ten svůj rovnou schoval do vodotěsného ziplocku, protože jsem ho nechtěl zbytečně trápit, na focení mám foťák. Xsoft všechno fotil a natáčel videa telefonem.
Začátek byl v pohodě, schůdečky, potom jsme šli po takových velkých balvanech mezi kterými tekla voda z hor, cesta pořád mírně nahoru. Po chvíli jsme se dostali k velkému visutému mostu přes koryto řeky. Dál už přituhovalo, cesta pořád uphill dost drsným terénem. Ono to je dobře vidět na fotkách (až budou nahrané, zatím tu stále jsem a wifi je špatná), Japonci většinou používají na stezky takové velké balvany. Ono pak lidi nešlapou stromům na kořeny, může pod tím volně protékat voda (které teď protékalo velice hodně) a nemusíte tím pádem šlapat bláto. Akorát je potřeba používat selský rozum a vážit každý krok, chyba tady může být drahá. Já jsem měl na sobě mikinu, ta šla velice rychle dolů, protože se mi brutálně potila záda. Ono se škrábat třeba hodinu a půl do dost ostrého kopce stojí dost námahy a já se hodně potím. A vlhkost vzduchu 95% moc nepomáhá. Po chvíli muselo jít dolů i tričko (totálně mokré). Nakonec jsem našel ideální konfiguraci - triko sundat a hodit na záda, na to baťoh, mikina kolem pasu. Někteří japonci se trochu podivovali (sami minimálně ve 3 vrstvách), ale bylo mi to jedno. Můj chladící systém zkrátka má trochu jiné nároky. Několikrát stezka vedla přímo přes horskou řeku - takže jsem okamžitě využíval šanci na vodu zadarmo.
Cca. kolem 7 ráno jsme potkali prvního člověka - byl to Japonec. Vůbec, prakticky za celý den bylo 95% setkání pouze s Japonci. A se všemi (ano, přesně podle matematické definice) jsem se pozdravil. Každý buďto pozdravil zpátky, nebo pozdravil první. Kolikrát jsem za ten den řekl "koničiva" se už asi nikdy nedopočítám. I s těmi 5% cizinců jsme si vyměnili prosté "hello". To prostředí je prostě magické. Po asi hodinovém škrábání se nahoru jsme dorazili k první chatrči, kde horolezci přespávají přes noc. Neztráceli jsme čas a směrovali to dál, příští kus cesty byl zase pro změnu z kopce, což potěšilo. To jsme už byli mimo oblast té první mapky u vchodu.
Procházeli jsme oním Mononoke Hime trailem a bylo to skvělé. Mechem prorostlé bylo prakticky všechno, od stromů až po (někdy naprosto ohromné) balvany. Po downhillu trvajícím asi 1 hodinu jsme najednou došli přímo na onen kritický bod - křížení s (bývalou) železnicí. Čas v tu dobu byl přesně 8:08, takže nám to zabralo cca 2:30 hodin. Což prakticky přesně korespondovalo s oním deadlinem 13:30 tady na cestu zpátky. Ono totiž na velké mapce všech trails na tomhle ostrově máte u každého napsané časy, kolik trvá každý směr - ono se to liší uphill/downhill. U těch časů píšou "průměrný horolezec s 20kg zátěží" - nejdříve jsme si mysleli, že to dáme ještě rychleji, ale sedí to prakticky přesně na nás.
Onen bod je označen takovým velkým sloupem, takže by mělo být těžké ho minout při cestě zpátky. Jenže problém - totálně všechny nápisy jsou v Kanji. Jeden směr vede na Arakawa Trailhead - to je takový druhý hlavní vchod - tam nechceme. Druhý vede k Yomonsugi a dalším skvělým věcem. Koukáme na jednu z map a vychází nám směr doprava. Pak potkáváme skupinku turistů s průvodcem - ano, Yomonsugi je tím směrem. Oproti těm trailům, kterými jsme právě prošli, je tohle hotová dálnice. Japonci položili uprostřed těch kolejí dřevěné desky, takže můžete jít celu dobu prakticky po rovince. Cesta na konec kolejí vedla trochu do kopce a za cca 1:15 jsme ušli 6km. Tam byly nějaké public záchody a potom velice ostré schody nahoru.
Tam nás čekal asi zatím nejtěžší trail - opravdu hardcore stoupání a ještě jako bonus s námi šlo dost lidí. Ale v tom jsou zase Japonci super - jakmile si všimnou, že vás brzdí tak vás po chvíli celá skupinka pustí. Konečně jsme došli k místu, které nám doporučovala holka na recenzi - Wilson Stump. To je pařez, do kterého můžete vlézt - a když vlezete na správné místo, tak uvidíte srdce. A ono fakt jo :-). Koukám na čas - je kolem 11, analyzuji situaci a už to otočím a budu se vracet. Yomonnsugi je další minimálně 1,5 hodiny, což se mi v kombinaci s cestou zpátky a jistou rezervou už nelíbí. Xsoft chvíli uvažuje, že si to dá, ale nakonec jde se mnou.
Návrat zpátky na kolejiště nám zabral asi 45 minut, pak už víme, že je to dlouhý pochod po "dálnici". Xsoft chce natočit timelapse video, jak jde ("jede") po kolejích. To spočívá v tom, že celou dobu musí držet svůj phone a natáčet tu cestu. Nechávám ho jít před sebou a trochu poodejít a užívám si ten klid a ticho (prakticky všichni teď jdou na Yomonsugi a vracejí se na Arakawa Trailhead, což mají mnohem rychleji než my náš hardcore návrat přes Mononoke Hime trail). Xsoft na mě vždycky někde počká, dáme nějaké jídlo, on si zapne natáčení dalšího segmentu timelapsu, pohoda. Při jedné zastávce si všimnu zvuku motoru. Nejdříve si říkám, že tady vede nějaká silnice, ale potom mi dojde, že jediná pořádná silnice tady vede kolem toho ostrova. Pak mi dochází, že jede vlak po tom, co zbylo z těch kolejí. A ono vážně - kolem nás projede malinkatá mašinka, se kterou jezdí kvůli ostatním uživatelům téhle železnice fakt pomalu a ještě pořád troubí - bomba. Při poslední naší zastávce se Xsoft zmíní jak "samozřejmě počká" u té odbočky zpátky na Mononoke Hime Trail.
K naší odbočce to vede kolem záchodů, potom zbývá ještě jeden mostík a vidím ten velký sloup. Xsoft nikde, docela znejistím a čekám nějaký trolling. Odpočívá tam skupinka hikerů, ptám se jednoho z nich "rukama nohama", jestli tudy prošel týpek jako já a kterým směrem. Ukazuje směrem dál po kolejích - takže je mi to jasné. Xsoft se jako vždy zasekal na svém telefonu a přešel tu odbočku. Zrychluju chůzi, abych ho došel. Jdu cca 15 minut, on pořád nikde. Přemýšlím, jestli náhodou už neodbočil - to ne, určitě by počkal. Nebo jestli není na tom záchodě kousek před odbočkou. Dojdu k dlouhému rovnému úseku, nic nevidím. Vracím se k odbočce, na hodinkách v tu dobu cca 12:15. Dávám si plán, že počkám do 12:30, pak nechám značku (takový drátek co mi dával na přidělání mokrého trička k baťohu) ve tvaru šipky nahoru na takové tabuli hned u odbočky. Aby mu bylo jasné, že jsem šel tím směrem. Zkusím, jestli náhodou nějakým zázrakem phone nechytne signál - ani náhodou. Začnou se mi honit hlavou myšlenky, že se mu něco stalo. Naštěstí tudy chodí dost lidí a někdo by mu pomohl. Pak řeším, že si to už moc neužiju, když budu celou cestu k busu řešit, co se mu asi stalo a doufat, že dorazí do těch 16:10. Pak taky to, že má u sebe klíč a já se nedostanu do pokoje. Co řeknu recepční? Něco ve stylu: "čau, určitě si mě pamatuješ, checkoval jsem se s ním, btw nemáš ještě jeden klíč od pokoje? Víš, já jsem ho tam nechal někde nahoře a nedorazil zpátky. Neměli bysme asi jako třeba vyhlásit nějaké pátrání?". Nejsou to hezké myšlenky.
Nastalo 12:30, Xsoft pořád nikde. Výše uvedené myšlenky mě donutí se ještě jednou vydat dál po kolejích. Nechávám drátek položený směrem, jakým jsem šel. Říkam si, půjdu co nejrychleji do 12:40, pak už to vážně otočím a jdu k busu. Jdu a 2 minuty před limitem ho vidím. Už z dálky ho neskutečně zjebávám. Samozřejmě, že se zasekal na svém mikrokosmu, který se děje na displeji mobilu a tu odbočku minul (později se dozvídám, že se zastavil, až když končily koleje - no comment a potom asi 2km ještě běžel zpátky). A šel tak rychle, že jsem neměl šanci ho normální rychlou chůzí dojít. Ale samozřejmě ho moc rád vidím.
Moje pocity beznaděje přecházejí v nasranost, takže Mononoke Hime Trail zpátky dáváme celkem v tichosti. Několikrát trochu sejdeme ze stezky - ono do kopce mi přijde vždycky těžší se jí držet, než obráceně. Naštěstí jsou stezky velmi dobře označeny takovými ječivě růžovými fáborkami. Když nevíte kam, tak stačí na chvíli zastavit a najít některý z těch fáborků a je to zase OK. Dorážíme na vrchol, kde je třeba udělat další rozhodnutí. Chtěli jsme dát ještě jednu volitelnou skálu, odkud je prý skvělý výhled. Bohužel, časová rezerva se hádejte díky komu dost zredukovala. Já to kalkuluju a vychází mi, že to za to nestojí. Xsoft si to chce dát, já mu nebráním, každý děláme svoje rozhodnutí a loučíme se. Po asi 50 metrech si vzpomínám na ne moc staré myšlenky, rychle sprintuji zpátky a zastavuju Xsofta. "Klíč od pokoje sem" říkám, dostávám, co chci a s úsměvem odcházím :-).
Ke vchodu do parku už je to celou dobu z kopce, takže si to užívám a dost fotím. Tou dobou potkávám nejvíc cizinců, celkem asi 3. Najednou uslyším zvuk praskání větví. Říkám si, jaký idiot to tady likviduje, ale ono je to jiný obyvatel - makak :-). Moc fotogenický ale není a brzo utíká pryč. Po chvíli dorážím opět k velkému visutému mostu a přecházím jej. Ke vchodu do parku už je to asi jenom 600m. Zbývají ještě asi 1:30 do odjezdu busu, takže já si ještě chci dát strom Yayoisugi, který je volitelnou zacházkou. Je to kousek od vchodu, takže z mého pohledu je to OK.
Cesta k tomu stromu je úplně luxusní a žádní lidé. Akorát ke konci je to docela stoupák, ale nic proti těm hororům u Wilson's Stump. Docházím ke stromu, sice to není Yayoisugi, ale i tak je odhadem 3000 let starý. Času je pořád habaděj, tak suším tričko a zevlím na lavičce. Napadne mě zkusit telefon - wow, okamžitě naskočí 3G. Využívám situace a píšu domů, že jsem živ a zdráv, čtu si FB a podobně. Je to skoro až barbarské na tak krásném místě čučet do nějakého displeje, ale na zabíjení času je to zatraceně praktické. Posílám domů nějaké fotky a lajkuju přání k narozkám. Když zbývá asi 50 minut, tak vyrážím zpátky ke vchodu. Cesta tam je úplně expres dolů z kopce a ani za 10 minut jej vidím. V pokladně sedí obsluha, tak pánovi dávám 500 JPY. Ono parky tady fungují především na základě dobrovolných darů. Pán nejdřív nechápe, ale potom mi "prodává" vstupenku za 300 JPY a společně s ní i mapku. Úplně neví, co po něm chci, tak mi ukazuje na mapku, jestli jsem tam byl. Ukazuju mu hodinky s prstem na 5. hodině, on se ptá, jestli to bylo busem. Říkám "taxi", on se jenom zasměje, protože mu asi je jasné, čím jsem prošel. Pak dělám hloupost a snažím se mu dát těch zbývajících 200 JPY jako příspěvek na park. On absolutně nechápe o co se to snažím, naštěstí si po chvilce všímám kasičky na dary vedle, tak to sypu tam. Pán děkuje. V podobné kasičce uvnitř Wilson's Stumpu jsem nechal dalších 200 JPY. Tenhle park je prostě skvělý a není mi vůbec líto těch peněz.
Do příjezdu busu zbývá ještě asi 30 minut, tak zase zkouším štestí s telefonem. Kupodivu chytá jednu čárku (ale nesmím ho držet za spodek, kde má antény), Xsoft nabouchaný phone s timelapsy nemá nic. Aspoň v nečem je můj obstarožní Nexus 5 lepší :-). Lozim různě po netu a zabíjím čas. Bus přijel přesně v 16:10 a s dalšími cca 15 lidmi nastupujeme. Cestou jsou naprosto skvělé výhledy, protože už je světlo - když jsme sem jeli taxíkem, tak teprve vycházelo slunce. Je vidět i brutálně klikaté serpentiny a dole městečko a přístav Miyanoura, kam máme namířeno. Busák, kdy to jde uhýbá na stranu a pouští před sebe auta a motorky. Najednou zastaví a přitom tady není zastávka - napravo od busu je skupina cca 10 makaků, busák chce dát lidem šanci si to nafotit. Stojíme tam dobrou minutu.
Už zbývá akorát dojet do Miyanoury a přesunout se na hostel. Recepční se nás vyptává, jaký byl výlet, my že super a že měla pravdu s těmi časy. Cestou jsme s Xsoftem nahodili téma, jak si tady vyrábějí elektřinu. Jestli kabelem z Japonska, nebo něco spalují. Takže se jí na to ptám a odpovídá, že 95% energie si vyrábějí sami z hydroelektráren. A taky že hromada lidí tady na ostrově má elektrická auta - ani ne z důvodu, že by to bylo levné, ale že to neškodí přírodě. Pak už zbývá akorát sprcha, zajít něco nakoupit do supermarketu, napsat tyhle řádky a spát.
Takže jsem přežil Yakushimu, ačkoliv jsem hiking nikdy neprovozoval. Ani jsem neměl žádnou extra výbavu - normální baťoh a skate botky, na které nedám dopustit. A získané zkušenosti mluví jasně - není žádný důvod mít obavy z jazyka a tak. Dost tady s turisty počítají a jsou tu snad ještě o kus ochotnější, než jinde. Akorát si to chce hlídat časy spojů, protože tak často jako Tokyjské metro to nejezdí. Nebo si pujčit auto (elektrické ! :-)
