sobota 13. května 2017

Den devátý - autem kolem Yakushimy

Ráno mě probudil dost silný déšť - pršelo celou noc a i teď to mělo dost velkou intenzitu. Zapnul jsem noťase a dopsal minulý den. Deirh vstal podle budíku někdy v 8 a pak jsme ještě asi do 9:45 zevlili a kecali. Z hostelu jsme se vymotali někdy kolem 10. ráno. Plán byl objet celý ostrov - auto jsme museli vrátit do 18. hodiny v Miyanouře, což nám dává 8 hodin.

Vyjeli jsme po hlavní ostrovní silnici jižním směrem, Deirh tradičně řídili a já jsem čuměl do mapy a hlásil potenciální zastávky. První zajímavé místo byl dle mapy Fureai Park. Vůbec jsem neveděl, o co se jedná a za moc to nestálo - prostě kamenná pláža, nějaké kulaté nádrže ve kterých asi chovají ryby. Cvak cvak foto a jedeme dál. Projeli jsme kolem letiště Yakushima, skutečně jsem viděl runway a mikroskopický terminálek. Samozřejmě odbavuje jenom domestické lety - z Kagoshimy, Osaky a Tokya (možná nějaké další). Příště si ověrím cenu letenek, ono by to nemuselo být o tolik dražší než loď a např. z Osaky tu jste za 1,5 hodiny.

Další zastávka bylo Tashiro Coast. Měla tu kdysi tuhnout láva a dělat kameny ve tvaru polštářů. Vedla tam dost úzká a točitá silnička. Cesta neustále degradovala, až jsme se rozhodli nechat auto u cedule a jít dál pěšky. Při čtení cedule jsem si všimnul, že stojíme v oblasti se zakázaným vjezdem. Taky tam prosili, abychom nejezdili s autem na pláž koukat na želvy. To jsme splnili a jinak byla škoda už vykonána, tak jsme to nějak neřešili, nebyla tu ani noha. Asi 100m od cedule bylo ty lávové kameny - dost ostré a ústila tu malá říčka do moře. Deirh se vydal do dost neprostupné džungle hledat ideální foto říčky, já jsem šel omrknout pláž, která byla hned vedle 200m. Opět dost zajímavá věc, kamení a pláž, naprostý klid. Nasednout do auta a dál. To jsme dorazili k pláži Haruta-Hama, malý zálivek evidentně určený ke koupání, byla tam i budka pro záchranáře. Všechno aktuálně opuštěné, protože voda ke koupání moc nebyla. Zkontrolováno, nafoceno, jedeme dál.

To jsme měli na mapě zaznačené 3 vodopády. U nejvýš položeného z nich byla od paní z tourist centra velká černá tečka - takže asi bude dobrý. Vedly k němu hodně vinuté serpentiny, na vrchu obrovské parkoviště, kde stál akorát taxík a jedno jiné auto. Jedno se o Senpiro-no-taki, prý to má miť něco společného s anime Spirited Away (česky Cesta do Fantazie). Já tam to spojení moc neviděl, ale vodopád byl super i tak. V dálce jsme viděli u něj nějakou budku - vypadalo to, že tam vede nějaký trail. Já jsem si všimnul trailu u vjezdu do parkoviště, tak jsme ho šli checknout. Do té budky bohužel nevedl - ono by bylo potřeba ještě nějak záhadně překonat jedno údolí - ale místo toho končil na nádherné vyhlídce. Z jedné strany ten vodopád, z druhé ohromný kus ostrova. Byl tu dokonce i mobilní signál!

Další v pořadí byl Ryujin-no-taki, položený o kousek níže. Tenhle neměl žádné parkoviště, ale vedl kolem něj silniční most. Pokud chcete, ani nemusíte vylézat z auta, aby jste ho viděli. Což samozřejmě nebyl náš případ. Ale viděli jsme taxíka, který zastavil uprostřed mostu, zapnul výstražné blikače, vylezl starší japonský pár, nafotili si vodopád a za 5 minut jeli dál. Pak tam jenom přibrzdil minibus, z toho ani nikdo nevylezl, za 30 sekund byl opět na cestě. My jsme tam pozevlili 10 minut a pak jsme jeli dál.

Třetí vodopád (Torohki-no-taki) jsme bohužel nemohli najít, takže jsme ho passli. Dalším cílem bylo vyzkoušet nějaký přírodní onsen. To znamená na pláži, venku a dostupný jenom za odlivu. Časy přílivu a odlivu jsme neznali, takže jsme to prostě chtěli zkusit. Najít ho byl velký problém, nakonec se podařilo chytit mobilní signál a zaúkolovat Google Mapy. Ty nás poslaly zatím na nejhorší cestu - kamenná, díry, které si nezadaly s těmi v ČR. Jeli jsme prakticky krokem, nakonec jsme zaparkovali a šli na místo. Jaký byl náš vztek, když jsme uviděli krásnou asflatovou cestu k onsenu hned vedle! A jako na potvoru asi 3m úsek velkých balvanů, který jsme nemohli projet abychom se na ní dostali. Takže zpátky pojedeme stejně děravou cestou.

Ale onsen samotný - to byl teda opravdu zážitek. Prostě lávové kameny jako jsme viděli dříve, v nich vykutané asi 3 vany, stříška a to je prakticky všechno. Měli jsme štěstí a nebylo to pod vodou (byl odliv). Koupalo se tam několik starších Japonců a jeden Dán. Voda nebyla ani moc horká, akorát byla hrozně cítit sírou. Což je prý dobré pro kůži. Mě trochu chyběla ledová voda na opláchnutí, ale stačilo vylézt ven a studený vítr od moře byl docela efektivní. Dva z japonců uměli dost dobře anglicky, tak jsme kecali jako tradičně o všem možném. S Dánem to samé. Nebyly tam žádné hodiny, takže jsme dost ztratili pojem o čase.

Což byl docela problém, protože bylo už 15:00, zůstavaly nám 3 hodiny na to dostat se zpátky do Miyanoury a my jsme byli prakticky přesně na druhé straně. Mohli jsme se srabácky vrátit stejnou, jednoduchou cestou, ale to není náš styl. Místo toho jsme se vydali dál proti směru hodinových ručiček. Nechal jsem Google Maps odhadhnout délku cesty a psaly 1:30, což by mělo být v pohodě. Ale problém je, že na většině té cesty není absolutně žádný signál. A taky tady asi moc lidí s mapama od Googlu nejezdí, takže nemá z čeho odhadovat a místo toho používá nějaký default. Takže Deirh začal autu docela šlapat na krk, další 2 onseny po cestě jsme vynechali.

Původně byl v plánu dát ještě jeden vodopád, Ohko-no-taki, v mapě byla u něj zase velká černá tečka. Rozhodli jsme se ale ho vynechat. Důvod byl jednoduchý - čekal nás úsek dlouhý 30km, který ale všechny mapy odhadovaly časově na 60 minut a zavíral v 17 hodin. Busy tam tudy nejezdí. Vede totiž přes chráněnou rezervaci plnou nejrůznějších zvířat. A jak jsme brzy zjistili - cesta tam byla zatraceně úzká, akorát na jedno auto. Občas tam byly místa na vyhnutí, ale ne moc často. A zároveň tam bylo opravdu hodně divoké zvěře - hlavně opice a místní Yaku srnky. Mám video, kdy ze staženého okýnka natáčím opičí rodinku o čtyřech členech, opravdu neuvěřitelné.

Cesta pokračovala v pohodě, do té doby, než se nám nesplnila noční můra a nepotkali jsme do protisměru v opravdu úzké zatáčce dvě auta proti nám. Čili couvat jsme museli my a bylo to opravdu nervy drásající. Jediné štěstí, že naše auto bylo vybaveno couvací kamerou - ta se opravdu hodila. Po asi 100m couvání se nám podařilo najít rozšíření cesty, najet na něj a auta nás minula. A japonci v nich se ukláněli a děkovali. Od té chvíle nám bylo jasné, že tohle nebude legrace. Ale brzy jsme byli už sehraný tým a dávali jsme si to. Deirh se 100% soustředil na řízení, já jsem hlídal místa, kde se můžeme vyhnout, kdyby opět bylo potřeba couvat. A taky hlídal pozici levých kol našeho auta, když jsme se museli vyhýbat. A aut do protisměru jelo dost, za celou dobu jsme se vyhýbali tak 7x. Naštěstí se to už obešlo bez couvání. Japonci to měli dost promakané a skoro v každé nepřehledné zatáčce nainstalovali zrcadlo. To byla taky moje úloha - kontrolovat ta zrcadla, bylo jich na tom úseku minimálně 50.

Když jsme se konečně vymotali z tohohle pekla a projeli kolem majáku, na kterém jsme byli včera, tak se nám oběma hodně ulevilo, silnice už byla široká a po chvíli byla uprostřed dokonce i dělící čára. Tenhle úsek už jsme jeli včera, takže jsme věděli, že to dáme. Stavili jsme se na benzínce doplnit palivo - měli jsme ještě asi 60% nádrže, ale v půjčovně chtěli vracet auto s plnou. Doplnění stálo 2015 JPY, což je na naše asi 500, opravdu směšná cena. Zbývala nám ještě hodina času, tak jsme ještě kousek před Miyanourou chtěli zastavit u parku Stitoko Gajumaru Banyan. Po cestě tam jsme ale narazili asi na skupinku 10 koček, kterým tam někdo naházel jídlo. Nějaký park nám byl ukradený a fotili jsme ty kočky. Já měl v batohu nějaké jerky, které mi moc nejelo, tak jsme ho házeli těm kočkám. Moc jim chutnalo a Deirh dělal fotky, já mam videjko. Po cestě jsme ještě vyzkoušeli neznámé režimy L a S u automatické převodovky. L - low: používá to jenom jedničku a dvojku, dobré na brždění motorem při sjezdech dlouhých kopců. S - sport: agresivněji to vytáčí do otáček před řazením. Což u našeho miniauta s malým motorem znělo při plynu na podlahu opravdu komicky :D.

Dojeli jsme do Miyanoury, a stavili se ještě v supermarketu. V místní seafood sekci měli luxusní 4x nigiri z lososa. Rovnou jsem si vzal dvoje. A taky 1,5L lahve Lemon Tea, který miluju a nikde jsem tyhle velké neviděl. Pak jsme jeli do hostelu a z auta vyházeli všechen binec, který se tam za poslední 3 dny nasbíral (to autíčko už se stalo našim druhým domovem) a vrátili jsme auťák 5 minut před limitem. Ještě jsme dotankovali asi 2 litry do plna za dalších 300 JPY, člověk z půjčovny zkontroloval auťák, ukázal že OK a už jsme byli zase obyčejní pěšáci.

Kdybych měl shrnout naše náklady na auto, tak to bylo 18360 JPY (půjčovné) + 2315 JPY (palivo). Což je opravdu malá cena za to mít tady naprostou svobodu a vidět tolik míst za tak krátký čas. Akorát potřebujete mezinárodní řidičak a nebát se jezdit vlevo. Auto s manuálem vám snad v žádné půjčovně nedají. Asi nejtěžší je zvyknout si na páčky blinkrů a stěračů - jsou tady obráceně, takže pravidelně budete místo blikání stírat :-D.

Pak už zbývalo dojít do hostelu, pokecat v common roomu s lidma (dorazila nějaká paní z Tokya, hlavně na ten venkovní onsen, prý je legendární v celém Japonsku). My jsme popsali svoje zážitky, já ukázal videa z našeho safari. Snědli jsme svoji nigiri, já jsem ještě nechal pustit druhý cyklus praní na propocené hadry z posledních dvou dnů. Pak jsem hnedka začal psát tohle, dokud to mám pěkně svěže ve hlavě.

Žádné komentáře:

Okomentovat