Den šestý - Yamanashi Test Center

Začínám šlapat na plyn, další věc co chci vidět je asi hlavní tahák tohohle výletu. Jedná se o testovací centrum pro vývoj maglevů. Nachází se na budoucí trati Chuo Shinkansenu mezi Tokyem a Nagoyou, která by měla být zprovozněna myslím v roce 2027. Zatím je hotový asi 50km dlouhý testovací úsek, na kterém jezdí nejrůznější prototypy. Už vozí i pasažéry, ale jako cizinec nemáte šanci. Japoncům "stačí" se zaregistrovat a vyhrát v loterii :-). Nicméně prý i centrum samotné stojí za návštěvu.

Má to ale několik háčků - aktuálně jsme v Osace, což je celkem daleko. V Tokyu, odkud je to mnohem blíž budeme nejspíš taky ALE maglevy jezdí jenom tenhle týden. S Deirem ve čtvrtek jedeme pryč na Yakushimu a vracíme se až v neděli. Jet do testing centra maglevů a nevidět ho jezdit - to asi nikdo nechce. Takže musím jet z Osaky a musím jet dnes! Původně jsem si myslel, že cestu budu podnikat sám, protože je dost náročná a dlouhá. Ale kluci jevili o maglevy velký zájem, takže jedeme všichni.

Prakticky to znamená vstát kolem 5 ráno, vyjet úplně prvním vlakem směr Tokyo (vyjíždí v 6:08) a vystoupit na Shin-Yokohama (v 8:51). To byla ta snadná část - pak je to hodinu příměstským vlakem a pak dalších 45 minut dalším. Pak už zbývá jenom půl hodiny busem, 1.5km pěšky a jste na místě, slabých 5 hodin cesty - pokud nepoděláte nějaký přestup. A samozřejmě se pak musíte ten samý den zase hezky dostat zpátky.

Teoretický plán jsme plnili na 100%, perfektně vykonávali všechny přestupy až do posledního vlakového. Tam se stala naprosto neuvěřitelná věc - měl asi 8 minut zpoždění. Zase tak neuvěřitelné to nebylo - ono to byla JR Chuo line, která jede ze samotného centra Tokya do vidlákovů okolo. A byla ranní špička. Takže bus jsme nestihli, další pojede asi za 2 hodiny, to se nikomu nechtělo absolvovat. Přes google jsme našli alternativu vystoupit trochu jinde a jet jiným busem, vypadalo to, OK. Stačilo pak podle googlu 6 minut chůze na přestup na ten bus, takže jsme na vidlácké station různě procházeli obchody a podobně (našel jsem tam skvělé sójové jerky).

Zacal jsem trochu panikařit, když jsem přizoomoval mapu - onen peší přestup podle Google různě křížil koleje, vedl přes hodně vrstevnic a podobně. Zalarmoval jsem zbytek, ať vyrazíme hned, že to smrdí, do odjezdu busu 10 minut. Byla to skutečně horská vesnice, nad níž se tyčila dálnice na betonových pilotech - tam pojede náš bus. Škrábali jsme se nahoru a pořád to bylo podle mapy pěkně daleko. Posledních pár minut pak byl čistý sprint, Deirh vydešifroval nápis "baso" se šipkou po hodně schodech nahoru. Vysprintoval jsem po schodech a skutečně tam stál bus a za ním další. Takže je to 50:50 s docela velkým rizikem skončit někde hodně daleko. Začali jsme řidičovi ukazovat naši destinaci, problém je, že mapa byla samozřejmě v naší latince a nešlo to jednoduše přehodit. Řidič se pak šel poradit s jiným a nakonec ukázal teda ať nastoupíme k němu, že by to bude 6 stanic. Zaplatili jsme a nasedli. Asi nemusím dodávat, že v tu chvíli ze mě pot doslova lil.

V busu to bylo asi 25 minut cesty, během které jsem neustále čuměl na mapu, jestli jedeme správně. Podle hlášení zastávek už mi došlo, proč nás ten řidič nemohl pochopit. Ono ten robotický google překlad vzal slabiku z názvu té zastávky a dal ji ke slovo před ním. Takže místo "Chuo doněco" jsme pořád chtěli jet do "Chuodo něco". Naštestí to asi pochopil a jeli jsme dobře. Po vystoupení v úplně totálním vidlákově v horách se nám všem ulevilo, protože podle mapy už jsme velice blízk. Zbývalo trapných 1.5km chůze a ocitli jsme se na místě.

Tam recepční chytly hrozný výtlem - já měl ještě total propocené tričko, Deirh držel v ruce kelímek od polívky, kterou si kupoval po cestě - samozřejmě nikde žádný koš. Ale dostali jsme se na místo a stálo to za to. Muzeum bylo fajn, ale vidět maglev, jak si to dává 500 km/h naživo, to stálo za všechno to utrpení. Natáčeli jsme videa a fotili dle libosti. Měli tam i kisno s dokumentem a ohromné modelové diorama. A malý maglev na svezení - byl primárně pro děti, ale svezli každého, kdo chtěl. A skutečně levitoval :-). Akorát ten test-ride nám nikdo nenabídnul, no.

Dostat se zpátky už bylo mnohem jednodušší - od muzea jezdí bus (ten co nám ráno ujel) do JR stanice asi 20 minut. Není to ten dálniční. Takže si stačí pohlídat čas odjezdu a je to naprosto v pohodě. Pak inverzně zopakovat zbytek cesty a za 5 hodin jste zpátky v Osace.

Kdybych měl tohle test centrum shrnout tak jednoduše - bomba. V průvodcích ho moc nenajdete (otevřeno tuším 2014) a samozřejmě jsme tam byli jediní cizinci :-).