úterý 9. května 2017

První dva dny - Osaka, Kobe

Přišel rok 2017 a další výlet do Japonska. Pro mě je to už počtvrté a původně jsem ani neměl záměr psát. Technika je totiž už stará (pamatuje první výlet z 2012, už tehdy to byl krám) a opruz s ní mi ubíral čas, který šlo využít jinak. Jelikož ale tentokrát máme několik dlouhých cest vlakem, kde krom spánku nejde nic moc užitečného dělat, a od více lidí se tu objevil požadavek na blogování, tak jsem si řekl, že proč ne. Začněme.

Ještě malý disclaimer: ten krám na kterém to píšu je vhodný opravdu jenom na to. Všechny fotky a videa teď uploaduju z telefonu na facebook, tak si je můžete prohlédnout tam. Pokud mě nemáte na facebooku, tak je ještě kompletní kopie všeho na Flickru. Proto sem žádné fotky dávat nebudu, je to hrozný opruz na tomto stroji editovat.

Cesta

Po zkušenostech z minula poprvé rezignuji na krosnu a beru si jako hlavní kufr věc s kolečkama. Ani v největším vidlákově jsem nikdy neviděl povrch, po kterém by měl valící se kufr problém. Díky tomu si můžu odpustit neustálé nahazování a shazování plné krosny ze zad, při kterém vždycky akorát čekám, kdy tím někoho omylem přetáhnu. Taky s sebou neberu žádnou bundu (mám akorát mikinu na sobě) a žádné další kalhoty (krom těch, co mám na sobě). Minule se tohle všechno ukázalo jako zbytečná zátěž a je čas se poučit. Zbytek nákladu je standardní.

Tentokrát jedeme ve "veteránské" sestavě - všichni jsme byli v Japonsku už minimálně 3x. Kromě mě jede Xsoft a Deirh, všichni se známe přes DDRko.

Po transferu na letiště v Praze jsme se tam všichni sešli a odletěli prvním spojem do ČSA do Amsterdamu Schipol. K tomu musím akorát podotknout, že ČSA jsou pěkně lakomé aerolinky - Poláci vám na letu do Varšavy (který je ještě kratší) dají zadara kafe/čaj/pivo/limo a čokoládovou tyčinku. Oproti tomu u nás je všechno pěkně za Eura - i hloupá voda. Takže děkuji, nechci.

V Amsterdamu jsme měli 6 hodin čekačku na druhý let. Deirovi se podařilo najít suprové místo s fatboyema, které jsme nemilosrdně privatizovali a spali tam, já se koukal na nějaké seriály. Pak ještě rychlé jídlo v mekáči, nákup nějakých kravin (já si koupil takovou tu nafukovací podkovu - polštář) a je čas nasedat do našeho letadélka.

Tam člověka trochu znejistí, když uvidí svoje jméno na displeji, ať se dostaví na gate. Byli jsme tam napsaní všichni 3 a nakonec to žádný průser nebyl, akorát potřebovali načíst naše pasy. Letadlo tentokrát bohužel nebyl B787 ale klasika B777-200. Letecká společnost je opět KLM a letíme opět do Osaky. Proč měnit věci, které minule tak dobře fungovaly, že?

Let samotný je nutné zlo, bez kterého to prostě nejde. Já se velmi brzo smířil s tím, že spát v letadle prostě nedokážu a nemá cenu se o to snažit. Jakmile jsem si tohle vyjasnil, tak to šlo zvládat v pohodě. Nejdřív jsem pařil staré DOS střílečky (jedna z mála věci, kterou tenhle psací stroj zvládne obstojně). Pak jsem koukal na filmy, co byly v nabídce. Měli The Passengers, což jsem chtěl už delší dobu vidět, takže jsem začal tím. Ten film je odpad. Já od prvních sekund očekával sci-fi (ty vizuály jsou super). Bohužel se mi dostalo plochého, naprosto průhledného a předvídatelného love story s několika sci-fi prvky. Dokoukal jsem to do konce čistě ze zvědavosti a rychle to zavřel. Naštěstí tam měli Inception, kterým jsem si spravil chuť. Viděl jsem to asi pošesté a stejně to bylo úplně super. Dvě a půl hodiny pryč jako nic, mistrovské dílo. A jako bonus jsou v tom filmu Shinkanseny :-). Pak už to bylo pár hodin do přistání v našem cíli. Imigrační, celní úplně v klidu a tak nám to skutečně začalo.

Den 1.

První věcí bylo vyzvednout a rozběhat datové SIMky od eConnectu Japan na poště přímo na letišti. Toho jsem se obával, protože tentokrát mám jiný telefon, než posledně. Moje obavy se naplnily - po nastavení podle návodu mi akorát probliklo 3G, ale s výkřičníkem, že bez netu a pak opět zmizelo. Xsoftovi a Deirovi to fungovalo v pohodě. Zkoušel jsem všechno možné, rezervní telefon, ale stále to odmítalo spolupracovat. Nakonec jsem začal ze zoufalství zkoušet měnit věci, které nebyly zmíněné v manuálu. Po změně jedné z nich se karta probrala a začla fungovat (jednalo se o APN protocol - já tam měl IPv4/IPv6 ... bylo to potřeba změnit na IPv4, třeba to někomu pomůže). Bez funkčních dat bych tady opravdu pobíhat nechtěl. Já jsem se hnedka zašel na záchod převléct do kraťasů a čistého trička - další zkušenost z minula.

Pak jsme zašli do FamilyMartu nakoupit první potraviny. Já si okamžitě naplnil zásobu jerky, to je jasné :-). U kasy před námi stála holka s velkým batohem, na kterém měla nášivku "Český Krumlov". Řekl jsem to Xsoftovi, ten se s ní dal za chvíli do řeči. Byla to nějaká skautka, která u nás skutečně byla. Jela směrem do Namby, tak jsme jeli vlakem společně. Jelikož ještě naše JR passy nebyly aktivní, tak jsme využili služeb Nankai rail.

Po asi 40 minutách jsme se rozloučili se skautkou a vystoupili na naší stanici Shin-imamiya. Jako první ubytko jsem booknul pro mě osvědčený Hotel Chuo hned vedle této station. Nechali jsme tam kufry (check-in byl až později) a vyrazili směr tradiční první destinace - Abeno Harukas.

To je takový vysoký věžák s vyhlídkovou plošinou. Trochu problém bylo, že Golden Week byl v plném proudu a všude spousta lidu. Takže vystát frontu na výtah a pak chvíli pozevlit nahoře. Po sjetí dolů jsem navrhoval kouknout do Tennoji Zoo, čistě pro zabití času, než bude v 16 check-in. Tam bylo opět velice mnoho lidu a slunce hodně pražilo - nebylo mi nejlépe a k tomu jsem byl na nohách už víc než 24 hodin. Bylo potřeba to ale vydržet a jít spát nějak normálně - to je nejlepší proti jetlagu.

Někdy kolem 17 jsme šli na check-in a hnedka si dali horkou lázeň - super. Já jsem pak selhal a kolem 18 jsem asi na 2 hodiny vytuhl. Kluci chtěli večer, až nebude takové horko, ještě trochu prozkoumat okolí, takže mě probudí. Ještě jsme hnedka prodloužili ubytko na další 2 noci. Totálně mě dostala cena - 2100 JPY za člověka/pokoj/noc. Tenhle hotel za tyhle peníze je opravdu výhra.

Cca ve 20 hodin jsme tedy vyrazili ven. Já jsem moc nehlídal směr a najednou koukám, že procházíme uličkou, kde je jeden bordel vedle druhého. Navenek je to maskované jako snack-bar, ale všichni vědí. Kouknu na Google mapu a koukám, že jsme jižně od Shin-imamiyi. Od toho ve všech průvodcích hodně odrazují, takže jsem upravil náš směr severně.

Pak už se moc nedělo, zapadli jsme do herny u Abeno Harukas a začli zkoumat nové arkády. Mě hodně zklamal ReflecBeat - je tam nová verze ze které vykuchali skoro všechny staré (a dobré) songy. Teď je tam tak 5 hratelných songů :-(. Snad je někde nějaká možnost to vrátit. Pak se zbývalo vrátit na hotel, připravit a zkonzumovat ufo nudle a spát.

Den 2.

Tradičně jsem moc nespal, takže jsem vyrazil hnedka ráno v 7 si projít okolí. Kluci se ozvali někdy kolem 9, já jsem navrhnul zajet mrknout na horu u Shin-kobe. Sice jsem tam už byl minulý rok, ale bylo to moc fajn a klidně si to zopáknu. V konbini jsem si dobil na suICa kartu nějaký bakšiš, protože kupovat si pokaždé lístek je opruz. Padlo rozhodnutí vyměnit JR passy, což jsme udělali na Shin-osace. Sedli jsme na první Shinkansen a svezli se jednu stanici do Shin-kobe.

Tam bylo potřeba najít nástupní stanici lanovky nahoru. Minule jsem tam bloudil snad hodinu, teď jsem čekal, že to bude lepší. Bylo - bloudili jsme jenom 45 minut, ptali se 2x, ale aspoň nám paní na tourist infu dala 20% slevu na lanovku :-). Tam jsme si koupili jednosměrné lístky, opět zaznělo varování, že dolů je to "2 hours, very difficult hike", já se usmál, protože vím že jsou to tak trochu kecy :-).

Bohužel cestou nahoru začínalo pršet, to je vždycky komplikace. Vyjeli jsme až nahoru, kde půjčovali deštníky a zaopatřili se. Déšť vypadal, že brzy skončí, takže jsme prolézali různé skleníky a podobně - všechno v ceně lanovky. Ono celý ten komplex jsou zahrady kde pěstují především různé bylinky. Já posledně tyhle prostory neprocházel, protože jsem neměl moc času. A bylo to pěkné, měli tam například lahvičky s vůněmi prakticky všech známych bylin/květin. O něco dál to samé s kořením. Skleníky, lázeň pro nohy a další atrakce následovaly. Déšť mezitím ustal, my jsme se dostali na konec zahrad a vrátili deštníky. Taky padlo definitivní rozhodnutí jít dolů pěšky - když začne pršet, tak máme prostě smůlu.

Cesta dolů byla stejně v pohodě, jako minulý rok. Šli jsme kolem jezera, které Kobe používá jako zásobník pitné vody. Taky 2x nádherné vodopády a prakticky netknutá příroda. A zdarma. Kdo jede dolů lanovkou, tak o tohle všechno přijde, nedoporučuji :-). Doslova po 5 minutách chůze od vodopádu jste zpátky na Shin-kobe.

Kluci měli namířeno do Meriken parku, já jsem se vydal do zahrad v Kobe, protože ty posledně měly zavřeno. Popisovat nádheru zahrad tady je škoda slov, koukněte na fotky. Prozevlil jsem to tam až do zavíračky.

Další část plánu bylo setkání s prvním člověkem z couchsurfingu, které tady našel Deirh. Byl to Petr, Polák co tady žije delší dobu. Dřiv byl v Nagasaki, v Osace je asi 2 měsíce. Zamluvil pro nás all you can eat&drink restauraci za 2000 JPY za hlavu, což je dobrý deal. Jelikož to byl cizinec, tak uměl výborně anglicky a probírali jsme všechno možné. Jako Evropan chápe ty divné věci na Japoncích, takže už víme, proč je např. na Vánoce tady tak hrozně populární jíst KFC. Vtipná byla situace s alkoholem - kluci si objednali nějaké drinky, které byly tak brutálně naředěné, že ten chlast z toho nebyl z toho ani cítit. Já chtěl zkusit místní whiskey, přinesli mi ji ve sklenici cca 200ml, naplněnou po okraj (!). A ředěná skutečně nebyla, takže já měl pití na večer už zajištěné.

Jedli jsme všechno možné, od místních dumplings s krevetou uvnitř, přes kusy kuřete (absolutně bez kostí) po různé dezerty. Po 90 minutách nás vyhodili (je to časově omezené), tak jsme ještě chodili okolo. Ukázal nám taky to, že blízko každé pachinko herny je ilegální směnárna kuliček. Skutečně - náhodně jsme šli kolem nějaké herny, Deirh se zeptal a během 30 sekund nám ukazoval anonymní okýnko, ze kterého koukaly akorát ruce :-). A lidi tam vesele vyměňovali. Už začínalo být pozdě, takže jsme se rozloučili a šli zpátky na hotel.

Tam jsme bohužel nestihli onsen (zavírá v 23:30) a já jsem si vybral nejhorší sprchovací místnost. Když ani po 3 minutách teplá voda nejela, tak jsem rezignoval a začal se mýt studenou. Nakonec i ta teplá voda najela :-). Pak spát.

2 komentáře:

  1. Dík že jsi začal psát. Ty zahrady příště rozhodně taky dám. Děsně jsi mě na ně nalákal fotkama.
    Mluvil si s tím polákem i polsky?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Akorát jsme se pozdravili po polsku, angličtina mi přišla vůči ostatním férovější. Zítra máme 4 další hodiny ve vlaku, tak snad dopíšu zbytek.

      Vymazat