pátek 12. května 2017

Den osmý - Shiratani Unsuikyo, Yakushima

Ráno nás přivítalo dost fajným počasím. Zdálo by se, že dneska nějaký ten hiking nakonec půjde. Jelikož už bylo cca 8 hodin, tak mi bylo jasné, že na nějaký skutečně hardcore, jako poslední rok s Xsoftem to už nebude. Na druhou stranu, od spousty lidí jsem slyšel, že onen hlavní tahák ostrova - Yomonosugi je akorát hodně reklamovaná věc a ve skutečnosti tam akorát přijdete, uděláte si pár fotek a zase zpátky. Což je docela problém, protože dostat se tam i s autem znamená minimálně 4 hodinovou tůru (kterou pak musíte podniknout i zpátky, pokud nechcete přespat v horské chatě ve vlastním spacáku, který samozřejmě nemáme). Takže jsme se rozhodli dát akorát Shiratani Unsuikiyo, což je relativně snadno dostupný trail, který stihneme do 12, kdy by se počasí mělo začít kazit. A pro všechny Miyazaki & Ghibli fans - ano, toto je tůra, kterou CHCETE dát (za mě klidně i podruhé). Jako cílový bod jsme se vybrali Taiko Iwa, což je vyhlídkový bod, který jsem minule passnul kvůli nedostatku času. Naloadovali jsme auto a vyrazili.

Ještě k našemu půjčenému auťáku - je to Honda Fit, místní verze Hondy Jazz, 5 dveří. Má hybridní pohon, automatickou převodovku, navigaci (která je zatraceně chytrá a už nám u hostelu ukazuje ikonku domečku, ačkoliv to nikdo nenastavoval), klimatizaci (VELMI užitečné). Co je ale zajímavé je to, že nemá žádné světlo, které se rozsvítí, když otevřete dveře. Stejně tak v kufru není jediná lampička, která by vám tam v noci posvítila (hledal jsem velice důkladně). Ale na tomhle ostrově je to opravdu skvělá věc, která nám dáva totální svobodu - místni busy opravdu nejsou tak pravidelně, jako např. vlaky v Osace :-).

Do Shiratani Unsuikyo vedou asi 15km dost brutální serpentiny, které se točí jako had. Všichni tady ale jezdí pianko (max rychlost mimo obec je 60 km/h) a není to taková hrůza. Výš pak je několik míst, kde je silnice úzká akorát na jedno auto, měli jsme ale štěstí a k žádnému couvání nemuselo dojít. Ti řidiči busů, kteři tady svážejí lidi do města a z města, mají můj respekt. Po cestě jsme dali pár zastávek a natočili epické vyhledy dolů na Miyanouru a přístav. Minulý rok v buse jsem byl smutný z kvality fotek, takže teď je možnost to napravit. Na parkoviště u Shiratani Unsuikyo jsme dojeli asi v 9:30, bylo v tu dobu totálně plné, ale Japonec který to tam organizoval, nám ještě jedno místečko "vyrobil" :). Takže jsme si vzali to nejnutnější na tůru a vyrazili na stezky.

Tam jsme potkávali z 90% místňáky a pro mě to bylo i podruhé, úžasné. Deirh dělal fotky svojím uber foťákem (který mimochodem i s objektivy váží opravdu dost), já jsem to nehrotil a dělal fotky hlavně svými dvěma foťáky vestavěnými v hlavě. Když jsme na jednom z míst odpočívali, tak šel kolem nějaký místní průvodce se skupinkou a taky dávali pauzu. Deirh se s ním dal do řeči svojí základní japonštinou a téma rozhovoru se velice rychle stočilo na Miyazakiho a Ghibli. V tu ránu průvodce vytáhl ze svého batohu pytlík, který měl narvaný různými postavičkami z Ghibilovek. Nausicaa, Laputa, Totoro, Neko-bus, prostě všechno. Udělal nám tam malé aranžmá pro nafocení, prostě bomba. Ghibli je tady opravdu největší společný jmenovatel pro spoustu lidí :-). Dál jsme pokračovali na Taiko Iwu a někdy kolem 12 jsme se tam vyškrábali. Výhledy byly nádherné, je na to škoda slov, viz. foto. Taky ale byly vidět mraky velice nízko a bylo jasné, že brzy asi začne pršet - byl čas to směrovat zpátky na parking.

Cesta zpátky byla o dost rychlejší než tam, déšť nás zastihl až těsně před koncem. Já jsem to vylamil a amatérsky s sebou seknul na mokrých kamenech opravdu kousíček před koncem. Naštestí to technika přežila a já to odnesl pár šrámy na rukách. Dávat tyhle trails v dešti není dobrý nápad, protože z 90% jdete po nejrůznějších kamenech a ty jsou dost slizké v dešti. Dorazili jsme na parking a opatrně se vydali směrem dolů.

Po cestě si Deirh všiml nějakých místních opic (Yaku Monkeys) u silnice. O kousek dál bylo místo na zastavení, tak jsme neváhali využít situace. Po dešti najednou ani stopy. Opatrně jsem si opice fotil z dálky, abych je nevyplašil. Po tom, co po silnici projel bus, se najednou opičák rozběhl a začal silnici přebíhat. V půlce se ale zastavil, všiml si nás a začal na nás upřeně čumět. To byl asi 5m od nás, Naštěstí k žádné konfrontaci nedošlo, byli jsme proti němu dva a docela vysocí, ale vypadalo to, že k tomu nebylo daleko. Opice pak byly na stromě na opačné straně silnice, napočítali jsme minimálně 4. Fotili jsme je snad dobrých 30 minut, bylo to úžasné je vidět jenom tak, náhodně cestou dolů. Nakonec byl čas jet zpátky dolů do hostelu. Dole kupodivu bylo sucho, po dešti ani památky,

V hostelu jsem si dal sprchu a oba jsme si dali cca hodinu chillout - ty tůry člověka dost vyčerpají. Dál bylo v plánu objet severní stranu ostrova až na nejzápadnějši bod - tam je podle mapy jeden z majáků. Když jsme se balili a házeli věci do auta, tak se objevil týpek, kterého jsme potkali nahoře na Taiko Iwa. Jestli by se nemohli s jednou holkou přidat, že se chtěli podívat do Nagaty (malé město po cestě). Jako proč ne - v autě jsme měli místa dost. Takže jsme ve 4 lidech vyrazili.

Jeli jsme po jediné cestě, co vede kolem ostrova a zastavovali na zajímavých místech. Byly tam dva vyhlídkové body, pěkné pro pár fotek a video, jedeme dál. Skvělá ale byla Nagata Beach. Je to místo, kde se páří mořské želvy, takže není pro koupání. Poprvé v životě jsem ale viděl, že by sladká horská řeka vlévala do moře přímo takhle na pláži, k neuvěření. Deirh s týpkem z Taiko Iwy šli šplhat na místní šutry, já mezitím kecal s holkou z New Yorku. Řešili jsme všechno možné, Japonsko, svět, politiku u nás a ve světě. Celkem jsme na té pláži strávili snad hodinu.

Dál jsme vyrazili směrem k onomu majáku. Z hlavní silnice tam byl sjezd na opravdu podivnou, velice úzkou a děravou silničku, která k němu vedla. Cedule typu "Drive carefully", "road narrows" a "warning, ditch !!!" opravdu na důvěře nepřidaly. Prostě ideální věc, co dělat s autem z půjčovny :). Jelikož se tam prakticky nikde nedalo otočit, tak jsme museli jet dál a dál, dokud jsme nedorazili na místo.

Počasí se už docela kazilo a maják byl na výběžku ostrova (jak většinou bývají). Vítr tam byl hodně silný a na drátech elektrického vedení vydával kvílivý zvuk. Byla to scéna jako z nějakého hororu, popř. zombie apokalypsa filmu. Samozřejmě tam nikdo nebyl, stálo tam akorát zaparkované auto, asi maják mastera. Opravdu takovouhle scénu jsem nečekal. Belgičan si pak všiml, že v tom zaparkovaném autě spí vzadu člověk a vypadal docela nasraně. Asi si myslel, že když odjede na úplně nejvíc odloučenou část ostrova, že bude mít chvíli klidu. Ale 4 idioti s autem z půjčovny mu překazili plány. Už jsme to nehrotili a rychle jsme nastartovali a odjeli pryč zpátky směrem do hostelu.

To už byla cca hodinová cesta se tam dostat, ale kecali jsme o hororech, o hrách a podobně. Holku jsme vysadili u supermarketu a s Belgičanem jsme ještě zajeli do onsenu v horách, který měl včera už zavřeno. Byl malinkatý a dali jsme akorát asi 15 minut, než zavíral. Ale bylo to super. Pak jsme se stavili ještě v druhém supermarketu ve městě (je docela z ruky od přístavu, byl jsem tam poprvé) a dojeli do hostelu.

Tam už to bylo akorát posezení a pokec s lidma z celého světa v common roomu a pokus o upload fotek a videí. Těchto 24 hodin myslím bylo zatím nejvíc narvaných akcí za celé moje výletování tady, ideální na oslavu kulatin :-).

2 komentáře:

  1. Straně hezky ses rozepsal. Když to porovnám s tím prvním dnem, tak tohle se čte o dost příjemněji

    OdpovědětVymazat