Dneska mám narozky :-). Hotel Toyo ve kterém se zdržíme ještě jednu noc je zatím to nejhorší ubytování, co jsme našli. Okno dost táhne a klimatizaci se nám nepodařilo donutit, aby začla topit. Krom toho dveře se zdají býti z papíru (je slyšet, když na chodbě spadne špendlík) a pokoj smrdí po seně. No, tenhle hotel určitě prodlužovat nebudeme :-). Ale vyspali jsme se, dalo se. Za 1500 yenů za noc za osobu asi víc chtít nemůžeme.
Na dnešek plán jsem žádný plán neměl, takže jsem se rozhodl projít s Ithil místní shopping oblasti (Shinsaibashi). Nejprve jsme chtěli najít running sushi, které doporučoval Frrancouz, s kterým jsme minulý večer pokecali v hotelu. Podle popisu to znělo jednoduše, ale nemohl jsem to zaboha najít. OK, nevadí, jedeme tedy shoppingovat. Vracet se zpátky k hotelu na metro se nám nechtělo, tak jsem se rozhodl zkoumat a skillovat. Kousek od nás se nacházely evidentně koleje, takže jsem se je rozhodl sledovat. Po chvíli chůze jsme dorazili k místnímu nádraží. Ono ve větších japonských městech je naprosto normální, že vlaky tam provozuje více dopravců. To dost komplikuje situaci, ale vždy jsou společně propojené ve stanicích. My jsme měli štěstí, protože tuto trasu provozoval JR, což znamenalo, že nám platil Rail Pass. Letmým pohledem jsem zjistil, že nás odtud vlak sveze na Nambu, což je jednu stanici metra od Shinsaibashi. Nádraží bylo dost malé a vlak jel až za 10 minut, tak jsem udělal pár fotek. Byla to příjemná změna od přeplněných giga nádraží kdekoliv jinde.
Vylezli jsme tedy na JR Namba, to bylo asi 5 min chůze od stanice metra Namba (neplést). To jsem zjistil zajímavou věc ohledně cen lístků na metro. Např. v Osace i když jedete pouze jednu zastávku, tak zaplatíte 200 yenů. Když jedete např. 9 zastávek (cesta z hotelu na nádraží Shin-Osaka), tak platíte 250 yenů. Asi to mají spočítané, aby motivovali lidi chodit pěšky. Moc toho k napsání ohledně nakupování nemám, prostě jsme prolézali shopy. Ithil si koupila hromadu hadrů (jako doslova hromadu, celkem asi za 60000 yenů). Já si koupil krásně svítivý zelený pásek ke kalhotám a hlavně nový sekundární baťoh. Stříbrný, který mám z domova je OK, ale je docela malý. Takže půjde vyprázdnit a hodit do main storage (krosna). Ohledně jídla byl trochu opruz - ono najít sushi restauraci není vůbec tak snadné, jak jsem si před výletem myslel. Pokud neumíte japonsky (což neumíte), tak jediná šance je najít obrázek. To je zase fajn, protože drtivá většina restaurací si to uvědomuje a proto má ve vitrínkách umělé vzorky jídla - vypadá to dost autenticky. Takže stačí najít obrázek nebo vzorek sushi a máte vyhráno.
To se mi ale pořád nedařilo, tak jsme se smířili s místním McDonalds. BigMac menu bylo stejně hnusné jako tady, ale od rána jsem nic nejedl, takže přišlo vhod. Taky jsme po cestě našli JP (Japan Post) bankomaty - jedno ze dvou míst, kde se údajně dá bez problému vybrat peníze na Visa kartu. Druhá možnost je 7eleven. Výběr proběhl v pohodě, bankomat mluvil anglicky a vybral jsem 10000 yenů. Když jsem ale ten večer kontroloval internet banking, tak ty peníze neubyly (ani v blokacích). Asi to dost trvá a dost se děsím, kolik tam hodí stupidní poplatky. Ale zkušenost dobrá a další level klidu navíc. Po shopech jsme trdlovali asi tak 4 hodiny, pak jsme se přesunuli zpátky na hotel. Xsoft byl na výletě v Kyotu a byli jsme dohodnuti, že budeme cca ve 20 hodin na pokoji.
Večer na pokoji si Ithil vyzkoušela nové hadříky, já se probíral fotkami a zkoušel něco napsat do blogu. Nějak se nedařilo, takže jsem hned rezignoval. Xsoft nám dělal starosti, protože už bylo cca 21 a on nikde. Radši jsem mu napsal sms a nakonec dorazil.
Večer jsme ještě jednou zkusili najít to running sushi o kterém mluvil Francouz a zadařilo se ! Jenom škoda, že zavírali ve 23 a bylo 22 hodin cca. Moc děkuju Ithil, že to za mě zatáhla jako dárek k narozkám :-). Jenom příště nesmím zkoušet maki s olihněma, skutečně nic moc. Potom zbývalo se vrátit do "hotelu hrůzy" aka Hotel Toyo na poslední noc tam a jít chrnět.
Ráno jsme vstali cca v 9 hodin a byl čas zabalit věci a check-outnout se z hostelu. Balení už nikdo moc nehrotil, proste nahrnout věci do storage, hodit na záda a go. Plán na další dva dny je takový, že bookneme hostel v Osace a budeme zkoumat města okolo (samozřejmě jenom ty, které jsou dostupné shinkansenem, jak jinak :-). Na hlavní nádraží jsme se už jako zkušení Kagoshimáci přesunuli tramvají. Na zastávce jsme viděli jednu přijíždět, ale skočila nám červená, takže jsme ji nestihli. Tramvaj mezitím kousek poodjela, ale měla taky červenou. My jsme už na zastávce čekali na další, když jsem si všiml, že nám řidič otevřel dveře. Prostě se to tady opakuje pořád dokola - každý se vám snaží vyjít maximálně vstříc a vůbec nic okolo toho neřeší. Radši jsem si před zastávkou ještě koupil pití v automatu, abych si rozměnil 1000 yen bankovku na drobné (úplně všechny automaty berou aspoň 1000 yen bankovky). Jak už bylo zmíněno dřív, jízdné kamkoliv stojí 160 yenů a nechtěl jsem řidiče obtěžovat, aby mi musel rozměňovat. Tato obava se ukázala jako naprosto zbytečná, protože i u řidiče můžete platit bankovkami. Nedáváte je přímo jemu, ale do automatu. Ten to sežere a hnedka vám vysype drobné v nejmenším počtu - super. Ve frontě přede mnou ještě stála starší paní, která chtěla platit 500 yen mincí a úplně automaticky čekala, aby šla jako poslední. Nejdříve jsem ji chtěl pustit před sebe, ale rychle jsem rezignoval, protože tímto chováním tady velmi často vzniká deadlock :-) (jeden čeká na druhého a druhý zase čeká na prvního). Například včera jsme s Xsoftem měli tak 15 sekundový deadlock, kdy nás pouštělo auto odbočující ze silnice přes chodník. Nakonec jsme teda šli, no.
Aktuálně jedeme v shinkansenu směrem do Hiroshimy, cesta trvá 2:30, což dává hromadu času něco dospat a dopsat :-). Dorazili jsme do Histoshimy, systém nádraží no problem, storage krosen no problem, rezervace lístků na další vlak večer (do Osaky) no problem. Každý jsme měli v plánu něco trochu jiného - Xsoft chtěl jít checkovat herny a downtown s obchody. Já jsem chtěl navštívit muzeum ohledně atomové bomby, památníky a tak. Hudebních her jsem hrál dost včera, takže jsem ani netoužil po tom dneska nějak zásadně hrát. Z nádraží jsme vyrazili společně a cestou jsme prošli peace park nebo (nebo podobný název). Je to taková zahrada věnovaná myšlence světového míru a podobně. V tomto parku jsme byli snad přes hodinu, protože jsme dělali hromadu fotek a bylo tam vážně hezky.
Po parku jsme se rozdělili. Xsoft šel směrem downtown, já s Ithil jsme se vydali směrem k hradu v Hiroshimě. Hrad samotný byl fajn, uvnitř jsme nebyli, protože jsme byli oba zvědaví na památník a muzeum ohledně a-bomby. U hradu jsme našli akorát evidentně velmi starý strom, který přežil výbuch atomové bomby. Z hradu jsme šli dál směrem k a-bomb dómu, což je asi nejznámější symbol Hiroshimy. Je to budova, která byla přibližně 200 metrů od hypocentra (středu) výbuchu. Právě proto na ni působily všechny síly téměř kolmo zeshora, což způsobilo, že nebyla úplně srovnána se zemí. Navrhoval ji český architekt, mimochodem. Město Hiroshima se zavázalo ty trosky udržovat - pokud možno donekonečna, jako memento na to zničení.
Dál jsme se přesunuli na ostrůvek hned vedle, který je celý vyhrazený jako památník a muzeum. Dost mě překvapil rozměr toho všeho. Jsme v Japonsku, kde je o místo celkem nouze a potom najdete toto :
Šli jsme tedy do muzea, vstupné bylo celých 50 yenů (cca 10 kč). Celé muzeum bylo doslova nacpané informacemi o té hrůze, co se tady stala. Počínaje přes nejrůznější videa, přes skutečně velké modely města před a po až po skutečné věci, které patřily lidem (např. hodinky, které se zastavily v 8:15, což byl čas výbuchu). A to jsem zapomněl na betonovou zeď do které se doslova zabodly střepy z oken. Nebo dopisy starosty Hiroshimy, které posílá vždy, když nějaký národ udělá další jaderný test. Posledních pár jsem vyfotil :
V muzeu jsme s Ithil strávili cca 1:30 a byli bychom i déle, kdyby se neblížila zavírací hodina. Návštěva muzea je skutečně dost silný zážitek a řekl bych skoro i povinnost pro každého, kdo do těchto končin zavítá. Ono na první pohled totiž tohle město vypadá úplně stejně jako každé jiné. Například když jsme hledali onen a-bomb dome a muzeum, tak jsme museli projít ohromným mrakodrapem a nákupní pasáží. Lidi jsou tu úplně stejní, všechno funguje úplně stejně, jako kdekoliv jinde v Japonsku. Ale když si potom člověk uvědomí, co se tady zase ne tak úplně dávno stalo, tak se mu svírá všechno uvnitř. Je to prostě hnus, co by se neměl nikdy opakovat a každý z lidí, kteří uvažují o použití téhle zbraně by si měl projít tohle muzeum. Tím bych tak nějak ukončil tuhle ne moc veselou kapitolu.
Vyrazili jsme směrem do downtownu, kde jsme měli dohodnutý sraz s Xsoftem. Po cestě jsme se ještě podívali na hypocentrum výbuchu bomby:
Dostali jsme se do nákupní uličky, Ithil si všimla obchůdku s pěknými věcmi a za chvilku už jsme každý měli svoji postavičku. Já mám super Rei z Evangelionu, Ithil něco podobného. S Xsoftem jsme se setkali v jedné z heren, já jsem si dal jeden Jubeat a šli jsme zpátky směrem na nádraží abychom chytli vlak do Osaky, který jsme měli booknutý na 20:01.
Ithil si celou dobu chtěla pořídit yukatu a našli jsme asi na třetí pokus shop, který vypadal, že bude OK. Uvnitř byla moc příjemná paní, která Ithil se vším poradila a pomohla. Vybrali jsme společně yukatu i pásek. Ochotná paní přidala i návod na vázání pásku a dokonce nám to i předvedla. Nechal jsem ji jednu naši českou korunu (ostatní mince jsem už porozdával jinde) a Ithil ji dala malou figurku našeho Krtečka. Už máme vyzkoušené, že když ke Krtečkovi řeknete "čeko manga", tak hned chápou, o co jde :-). Dostala mě ale reakce té paní na naše dárky - okamžitě sundala ze třech malých ručníků cenovky a dala nám je - to jsme vůbec nečekali a bylo to super. S paní jsme ještě trochu pokecali, teda hlavně Xsoft, ten si brousí svoje japanese language skill nejvíc. Říkala něco ve stylu ze v česku máme dobré "dorama" - nevím, jestli myslela divadlo nebo operu. Ithil má ještě skvělou fotečku na památku :
Tento nákup nám zabral dost času (kterého nikdo nelituje), ale dost se začal blížit čas odjezdu našeho vlaku, takže jsme dost brutálně rychlou chůzí spěchali zpátky na nádraží. Ještě zbývalo vytáhnout krosny ze storage a jít na nástupiště. To byl trochu problém, protože jsem za boha nemohl najít náš vlak na odjezdové tabuli, abych zjistil číslo nástupiště. Ale nebyl problém, zašel jsem na gate a "zeptal" se zřízence. Dostal jsem odpověď a mezitím byl vlak na odjezdové tabuli :-). Ale to bylo jakože tak 5 minut před odjezdem. Chtěl jsem ještě sehnat nějaké ideálně sushi bento, ale bohužel jsem nic nenašel. Bohužel, musím přežít na chipsech a cole. Ale zítra si chci dopřát nějaké luxusní running sushi pro změnu.
Vlak do Osaky byl trochu jiného typu než kterými jsme jezdili posledních pár dní, ale aspoň jsme seděli všichni vedle sebe. Já měl všechnu elektroniku z dneška vybitou, tak jsem vytáh svoji "naprosto safe" elektroinstalaci a všichni se jali nabíjet. Zásuvka ve vlaku měla rating 100V/2A 60Hz, takže by bez problému měla naše malé hračky utáhnout. Vypadalo to asi takhle :
Dorazili jsme opět do Osaky a přesunuli se metrem na stanici, kde by měl být hotel. Na první pohled to vypadalo jednoduše, ale začali jsme dost bloudit. Asi po cca 10 minutách checkování map si nás asi všimla místní žena s manželem co venčili psa a jakmile jsem ji řekl "toyo hotel", tak nás začla vést opačným směrem, než jsme šli. Prostě žádné, že vám ukáže - ona vás dovede až na místo, kde je ten hotel VIDĚT a až potom se s vámi rozloučí. Ušetřila nám spoustu času a asi i nervů - super.
Na hotelu je wifi a celkem jednoduché pokoje, ale je tu dost kosa. Aktuálně dopisuji tyhle řádky, je skoro jedna v noci. Ještě si s Ithil dáme cestu pro pití a asi i nějaké lepší jídlo, než chipsy - v 7eleven by měli mít 24/7. Zítra mám v plánu Osaku a nejspíš hrad, co tady je. Mazda muzeum nedaleko Hiroshimy, kam jsem chtěl má bohužel o víkendu zavřeno, takže to bude muset počkat. Sayonara :-).
Probudilo mě, když Ithil otevřela okno ven (hotel máme hned vedle celkem rušné silnice). Dneska toho extra moc zajímavého nebylo, byli jsme s Xsoftem na dalších arkádách ve městě a Ithil šla nakupovat a checkovat město. Takže tenhle post se bude líbit příznivcům hudebních her :-).
A několik videí od Xsofta, interiér heren a tak.
Během toho dne jsme ještě s Xsoftem zašli do kina na John Carter: Between Two Worlds. Japonské 3D už bohužel nebylo, tak jsme se smířili s anglickým 2D a jap. titulky. Aspoň byl čas se učit matchovat symboly :-). Kino bylo dost podobné našemu např. na Andělu, jenom cena byla celkem vysoká. Stálo nas 2x 1500 yenů (cca 300kč) a to jsme ještě ukecali studentské. Film byl fajn, v sále jsme seděli sami dva. Ke konci filmu jsem už skoro zapomněl, že jsme v Japonsku :-). Cestou zpátky na hotel jsem se ještě stavil na running sushi. Ceny měli naprosto luxusní, měl jsem 4x nigiri z tuňáka a 2x nigiri s kaviárem za cca 1000 yenů. Ještě jsem pokukoval po maki (rolky s rýží a tuňákem) setu, kde bylo 18 těchle kousků za 600 yenů a ještě vám to zabalí s sebou. Už jsem byl ale dost naložený z téhle večeře a na pokoji nemáme ledničku, takže jsem se na to vybodl. Tyhle running sushi se dají najít úplně všude, stačí hledat. Zbýval přesun na hotel a napsat tyhle řádky.
Na tuhle noc jsme všichni nějak nemohli usnout a postel v ryokanu, která byla dva dny úplně v pohodě, se mi najednou zdála dost tvrdá. Jelikož jsme se ale už chtěli checkoutovat a jet z Fukuoky jinam, tak bylo potřeba vstát včas, abychom mohli cca v 10 vypadnout z ryokanu nadobro. Mohli jsme klidně zůstat déle, ale Xsoft to dobře odůvodnil slovy že bychom "už moc zevlili". Fukuoka je moc fajn, ale je čas explorovat dál. Volba padla na město Kagoshima, což je skoro úplně na jihu, ale pořád dostupné shinkansenem (trať tady končí). Věci, které samozřejmě nestihly usnout jsme naházeli do tašek, kterých je vždycky po ruce dost (japonci v shopech vám do nich zabalí snad i zrnko rýže) a zmizeli směr nádraží.
Vlak odjížděl v 10:49 a jelo se cca 1:30 - spousta času si ještě odpočinout, popřípadě se prospat a podobně. Je vůbec překvapivé, kolik je ve vlaku místa všude kolem i když jsme nejeli v top třídě. Musím se do těch green cars podívat a případně nafotit rozdíl. Cestou jsem trochu dohnal backlog na blogu (drsné spojení) a natočil dvě videa. Nejprve výhled ven a interiér vlaku:
Jak je na tom videu vidět - trať je dost času obehnaná betonem popř. vede přes tunely. No, jak jinak to řešit, když vám vlaky jezdí 300 km/h a po cestě je spousta hor. Po chvíli se ale ukázala moc pěkná scenérie a podařilo se mi natočit video, kde je dost pěkně vidět, jak ty vlaky frčí:
Po dojetí do stanice Kagoshima-Chuo jsem poprosil místní "vlakušky" o společné foto:
A ještě vyfotil vlak na vedlejší koleji, úplný stíhač:
Dojeli jsme tedy do Kagoshimy, což je město ve kterém ani Xsoft nebyl. To znamenalo vyšší level, ale taky zároveň víc zkušeností. Hostel jsme měli booknutý, věděli jsme i že je 4 zastávky metrem od nádraží a znali jsme místo výstupní stanice a přesnou polohu na mapě. Na nádraží bylo všechno důležité v latince (i v takovém "vidlákově"), šli jsme tedy směrem za cedulemi, které hlásaly "streetcar" a byla pod tím ikonka metra. Venek před nádražím vypadal takhle :
Z dálky jsme viděli troleje, já tipoval že to bude trolejbus. Nikoliv - byla to tramvaj. Automaty ale nikde a Xsoft nevěděl, jak se tady kupují lístky. Stáli jsme u budky, kde bylo za pultíkem několik lidí v uniformách a všichni jsme nějak otipovali, že to bude asi ono. Vlezl jsem tedy dovnitř a začal komunikovat lístky. Velmi rychle jsem zjistil, že je "police box" neboli minipolicejní stanice. Člověk za pultem se mě hned ptá lámanou angličtinou "australia", tak mu říkám "čeko" a hned pochopil. Zavolal si druhého kolegu, kterému jsem pomocí engrish a rukama nohama řekl název stanice, kam se chceme dostat. Taky jsem se zeptal, kde se na to kupují lístky. A hned jsem pochopil : 1. lístky se cvakají přímo u řidiče 2. stanice je támhle (ukázal rukou) 3. chceme jet tímhle směrem (rukou naznačil směr). Ptal se mě na název hotelu, kde jsme ubytovaní, ten jsem bohužel z hlavy nedával. To ale nebylo potřebné, tak jsem mu naznačil že všechno OK, poděkoval mu a rozloučil se. Kdybych znal název toho hotelu, tak by nás tam snad byl schopný snad i osobně odvést :-) Prostě super lidi a s angličtinou nemáte vůbec problém.
Přesunuli jsme se tedy na zastávku tramvaje. Trochu minifail byl směr, ale to se dá čekat, když doposud zatím všechny tramvaje jezdily vpravo :-). Přijela nějaká tramvaj, Xsoft se pro jistotu zeptal řidiče "Izumodori ?" (název stanice, kde jsme chtěli vystoupit), ten zakýval, tak jsme se loadovali dovnitř. Z chování ostatních lidí jsme vykoukali, že vystupují předkem u řidiče a nastupují prostředkem. Uvnitř tramvaje, bylo všechno jasné - "150 Yen flat rate" - platí se tedy u řidiče u výstupu a je jedno, jak daleko jedete. Tramvaj se dala do pohybu a já hned řešil další okamžitý problém - názvy stanic na plánku byly jenom v kanji, tak jsem hned začal počítat ujeté stanice. Xsoft radši nažhavil telefon s GPS a mapama (příště si musím tuhle hračku taky pořídit, prostě další level jistoty při cestování v neznámém prostředí). Sloupy na stanicích naštěstí měly popisky i v latince. Krom toho se dalo rozumět i "příští stanice XXX" co říkal řidič. Krom toho Xsoft říkal, že si myslí, že nás ten řidič i vyvolá, kdybychom nevystoupili na té stanici, na kterou se ho ptal. Vystoupili jsme správně a nechali řidiči těch 150 yenů (což je pár mincí). Jejich systém na přijímaní takhle malých plateb se mi moc líbí. Je to malá průhledná krabička, kam shora nasypete peníze. Je tam nakloněná plošinka po které jedou pomalu dolů, aby byl čas zkontrolovat, že je všechno ok. Když ne, tak je tam vrácení zpátky (rollback). Když je to ok tak zatáhne za páčku a peníze spadnou do zásobníku dole (commit). Ono dost věcí v japonsku je tak jednoduchých a intuitivních. Např. mě napadá způsob jak označují, že něco nesmíte. Dají buďto celé paže, nebo jenom prsty do tvaru X. Není to myšleno nějak špatně nebo tak, prostě info. Že je něco v pohodě a OK zase označují znakem O z palce a ukazováku. Každý to hned pochopí, všechno funguje.Ale zpátky k naší cestě do hotelu - byli jsme tedy na správné zastávce kousek od hostelu. Ten se nachází na pobreží a už na hostelworldu psali, že je blízko stanice lodí (v té době jsme nevěděli k čemu můžou být dobré). Po chvíli byla cesta jasná:
Ta velká kouřící věc v pozadí je sopka Sakurajima, údajně nejvíc aktivní sopka v Japonsku. To, že je aktivní poznáte velice rychle - po celém městě je všude jemný popílek, který chrlí. Už od nádraží jsem častokrát slzel a cítil, že něco v oku mám. Jakmile jsem zjistil tenhle fakt, tak jsem si nasadil svoje super izolující sluneční brýle, co jsem dostal od maminky. Teď se vážně hodily, děkuji :-). Už jsem se venku od té chvíle bez nich skoro nehnul. Hostel jsme našli dost rychle, akorát check-in byl až cca od 15 hodin, což nám dávalo asi 1:30 času. Nechali nás ve společné místnosti, kde jsme všichni využili internetu. Já jsem pokecal s domovem (bylo tam cca 7 ráno) a s kamarádem v San Franciscu. Prostě internet power. Taky jsem trochu dohnal blog, už jsem skoro realtime. Pokecal jsem s recepční o té sopce, dala nám nějaké letáky a info. Jezdí tam loď každých cca 10 minut za 150 yenů (pakatel). Takže cíl na zbytek dne jsme měli. Po chvíli jsme se dozvěděli, že room ready, nechali jsme v něm tedy věci a na lehko vyrazili.
Pešky jsme došli na stanici, odkud jezdí lodě na ostrov Sakurajima a nastoupili na zrovna přistavenou. Po chvíli jsme už byli na cestě. Si takhle fotím různě lodě okolo když najednou Xsoft "lodě sux, proč nefotíš tamtu ponorku ?". Myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu, ale pak jsem to uviděl taky. Kousek od nás (cca 1km) normálně stála skutečná moderní, funkční ponorka. To mě naprosto sundalo, protože jsem to vůbec nečekal a bylo to pro mě poprvé, co nějakou vidím. Tady to je asi nejhezčí fotka, co jsem s ponorkou udělal:
Ještě mám z cesty takovou normal fotku před sopkou z lodi:
OK, dorazili jsme tedy na ostrov, který je ve skutečnosti činná sopka a má cca 40 km po obvodu. Od recepční v hotelu vím, že máme hledat visitor center, pak tam jsou nějaké lázně pro smočení nohou, vyhlídky a podobně. Po ostrově jsme se pohybovali tak nějak jak se nám chtělo, Xsoft lezl kam se lézt nemá a podobně. Visitor center byl zajímavý, např. tento rok už sopka soptila 573x. Taky jsme si pod mikroskopem prohlédli vzorky ztuhlé lávy - vypadá to jako hromada malých, nepravidelných kamínků. Bohužel jsme na visitor center měli jenom cca 15 minut, protože se blížila 17. hodina, kdy se zavíralo. Ale personál byl příjemný a naprosto v pohodě, jako vždy v Japonsku. Po visitor centru jsme šli vyzkoušet lázně na nohy se super vyhlídkou na Kagoshimu.
Vyhlídka byla fajn, zrovna jsem dotočil jedno z videí. Najednou nás oslovil jeden ze dvou japonců co si tam také smáčeli nohy. Klasická engrish, odkud jsme co děláme atd. Z nich vypadlo, že jsou to námořníci z té ponorky (celou dobu byla krásně vidět). Jeden prý dělá na sonaru, druhý torpéda. No mazec, mě tyhle věci hodně zajímají, tak jsem se zkoušel vyptávat na to, jak dlouho jsou na moři atd. Prý tajemství a tak, budiž. Ale fakt suprově jsme s nimi pokecali, poradili mi dobrý sushi restaurant ve městě a nakonec jsme jim dali nějaké české koruny na památku. Fotky mám, tady:
Chvíli poté, co odešli, dorazila další japonská paní a pokec se opakoval. Tahle je z Okinawy (nejjižnější ostrov), hraje hudbu a je tu s manželem. Měla i fajn psa. Foto:
Já se naučil pár slovíček japonsky, vyzkoušel angličtinu a vyměnili jsme si s těmi námořníky i facebook kontakty :-). Cestou zpátky na loď jsme chtěli dát ještě dinosaur park, ale už bylo dost pozdě (nejspíš bude mít zavřeno), takže jsme se opět lodí přesunuli zpátky. Na té lodi byly takové ty stacionární dalekohledy a nechtělo to ani peníze. Xsoft to skvěle vychytal - nějakým zázrakem se mu povedlo podržet telefon za okulárem tak, že nahrál dost husté video se super přiblíženou ponorkou. Já jsem zkoušel to samé (spojit svůj x10 zoom foťák s krát-hodně zoom dalekohledem), ale moc se nezadařilo.
Ve městě jsme našli místní hernu, zahráli párkrát Jubeat, DDRko a šli hledat jídlo. Našli jsme něco dost zapadlého a levného, tak jsme šli experimentovat. Ithil byla se svým jídlem spokojená, Xsoft si vybral polévku s vajíčkem které nerad. Já si vybral něco, co vypadalo jako klepítka. No nakonec to byly osmažené asi sardinky, prostě komplet malé rybičky. Ale ono je to těžké, když vybíráte z menu, které má celkem low-res obrázky. Každopádně jsem to snědl celé a bylo to celkem dobré.
Dál už jsme se přesunuli na hostel, kde jsem našel zatím nejvíce pokročilý control panel od záchodu:
No a teď aktuálně jsem konečně realtime. Jsou 3 ráno a aktuálně tak nějak řešíme, co dál. Xsoft si chtěl dát výlet na ostrov Yakushima, což je odsud cca 4 hodiny pomalou, nebo 2h rychlou lodí. Je tam ale háček - je to dost opuštěné, skoro nikdo neumí anglicky a podobně. Tak se uvidí co dál.
Při probouzení se opakoval úplně stejný fail jako včera s tím rozdílem, že si vůbec žádný budík nepamatuju (nastavoval jsem opět na 9:00). Probudil jsem se zase jako první cca ve 12 a hned jsem šel budit zbytek. Ještě před odchodem jsme trochu přemáchli prádlo a hodili to na sušák, aby byla alespoň minimální šance, že až budeme příští den odjíždět, tak to bude suché. Balení proběhlo celkem rychle a vyrazili jsme na metro. Na dnešek jsme naplánovali výlet na Robosquare, což je muzem robotů o kterém mluvila Noriko. To je Japonka která žije v česku a před výletem jsme za ní byli v Praze pro tipy, pochází právě z Fukuoky. Na mapách jsem si všimnul, že Robosquare je prakticky na pobřeží. Takže v plánu bylo to tam prolézt nohama, arkády ani shopy jsme nějak hrotit nehodlali.
Náš cíl byl celkem daleko, takže jsme použili služeb metra. Xsoft tam chytil wifinu, ta měla velmi slušné parametry (na to, že to je free wifina v metru).
Metrem jsme dorazili na stanici Nishijin a pěšky se vydali směr pobřeží. Cestou jsme šli kolem několika obytných čtvrtí a škol. Všude docela klid a prázdno (s vyjímkou aut). Od jisté chvíle jsem začal cítit charakteristickou vůni moře, což byla indikace, že jdeme správným směrem. U moře jsme nalezli moc fajn parčík s rozvodnou na dobrém místě. Tak jsem neváhal, dal na ni foťák a na samospoušť nám udělal celkem pěkné foto :-).
Po chvíli hledání jsme nalezli i onen Robosquare - nacházel se v druhém patře jedné z megabudov. Co nás příjemně překvapilo - nebylo tam žádné vstupné a bylo tam úplně prázdno. Muzeum se mi moc líbilo - bylo tam skutečně hodně robotů všech typů a velikostí, rozpoznávání obrazu, kompletní kolekce všech Aibo a podobně. Ithil se tam zamilovala právě do nejnovějšího modelu Aiba, který běžel na ukázku i s obslužným softwarem na počítači. Od 16 hodin tam byla ukázka dalšího robota - předváděl různé tance a podobně, moc pěkné.
Personál muzea byl skvělý, jak je v Japonsku zvykem. Po muzeu jsme šli checknout místní pláž. Nemůžu říct, že jsem se koupal v Tichém oceánu (protože tohle pobřeží je směrem ke Koreji, Ochotské moře myslím), ale v tom už jsem se stejně koupal na druhé straně v USA :-). Pláž byla stejná, jako kdekoliv na světě, písek nesvítil zeleně :-). Sundali jsme botky a šli jsme se smočit do moře, které bylo dost chladné. Koupání jen pro velké otužilce a na celé pláži jsme neviděli snad nikoho, kdo by se koupal. Kdybychom chtěli jet do Koreje, tak by loď jela odtud. Ale potkali jsme dva moc fajn korejce, co tady byli na výletě. Kupodivu o Starcraftu pořádně nic nevěděli, ale chtěli s námi společné foto.
Dál jsme pokračovali pěšky podél pobřeží přes různé parky, běžecké trasy a podobně. Celkově se jednalo o velmi klidnou část města, což jsem po třech dnech neustálého shonu ocenil. Zajímavá byla hrabací loď - najede na místo, ponoří 4 stěny až na dno, odčerpá vodu a hrabe (aspoň tak jsme se shodli, že to asi funguje). Asi je potřeba to dno pravidelně prohrabávat, aby se mohly i větší lodě. O kousek dál jsme narazili na kanál a jelikož byl asi odliv, tak byl téměr prázdný (voda tak po kolena). Bylo tam dost lidí, kteří sbírali nejspíš mušle, nebo nějakou podobnou havěť. Pokračovali jsme dál rezidenční čtvrtí, až jsme narazili zpátky na hlavní silnici. Tam jsme dali foto pro Noriko u ukazatele na Sagu, kde žije v Japanu.
Dál jsme se chtěli přesunout metrem zpátky směrem na arkády. Po cestě nás ale napadlo, že bude fajn nasbírat experience jinde, tak jsme vylezli o stanici dřív, taky v nějaké obchodní čtvrti. Dál jsme prolézali různé shopíky, kterých bylo v okolních uličkách fakt hodně. Nakonec jsme úplnou náhodou dorazili zpátky na hlavní ulici, co vede až skoro k ryokanu. Ještě byl čas checknout jeden fakt velký obchoďák po cestě. Já tam nic moc nefotil, kromě hajzlíku, který měl control panel v angličtině a dost jednoduchý (chybělo ovládání vyhřívání sedátka a nastavení úhlu trysky). Takže jsem konečně bez obav vyzkoušel legendární japonské WC. A bylo to super :-).
Zbývalo vrátit se na hotel a zjistit, že věci jsou pořád skoro stejně mokré jako ráno. No, bad luck. Dál už byla klasická koupel (na nějakou dobu asi poslední) a nakonec jsme se s Xsoftem blejskli v yukatách na památku.
Ranní probouzení byl tak trochu FAIL. Budíka jsem nastavil na devět ráno, ten mě vzbudil, ale zbytek spal dál. Mě se dost nechtělo vstávat, tak jsem nastavil na +1 hodin a spal dál. To samé se opakovalo v 10:00. A v 11 :-). Zajímavé je, že to nikoho kromě mě neprobudilo, asi jsem na ten zvuk moc zvyklý. Ve 12 už jsem chtěl opakovat proces znova, ale pak jsem si řekl, že nechci skončit jako doma s totálně posunutým cyklem. Takže jsem probudil zbytek a začali jsme se sbírat. Poprvé jsem uviděl za světla zahradu, která byla ve středu našeho ryokanu a byla moc pěkná.
Sbalili jsme se (jenom lehce, žádné noťasy ani krosny) a vyrazili do Fukuoky. Hned na první pohled bylo poznat, že už začal běžný pracovní den a na ulicích jezdila hlavně auta, chodců tam bylo málo. Plán na dnešek byl dost jednoduchý : Xsoft už z minula znal místo, kde jsou dobré herny. Takže hraní a hraní. Herny samotné byly dost blízko, tak jsme vyrazili pěšky. Cestou mě zaujala řeka, která vysychá podle toho, jestli je příliv nebo odliv.
Dorazili jsme tedy do "downtownu" a zapadli do jedné z heren. Dál to asi nemá cenu moc rozebírat, prostě jsme tam vytuhli asi na 3 hodiny. Hrál se primárně Jubeat, Beatmanie, ReflecBeat (ten se mi hodně líbí). Taky jsem dal s Ithil kredit na DDRku, které se mi nějakou haluzí povedlo přehodit do "oldschool" módu, kdy na něm běží 2nd mix. No, docela fail a skoro kredit v háji. Taky jsem vyzkoušel Sound Voltex Booth (voltex není překlep) a hned se mi povedlo dát AA na nějakém basic songu.
Na záchodech v herně byl dost pokročilý control panel, bohužel v kanji, takže jsem to radši neriskoval, vykonal potřebu vestoje a využil klasického splachování páčkou (díky bohu za něj).
Dál po DDRku jsme zašli do obchodu s elektronikou s názvem BIC CAMERA. Akihabara to nebyla, ale i tak to byl zatraceně velký shop. Xsoft si tam koupil solární nabíječku s akumulátorem co může dobíjet jiné USB věci asi za 500 Kč. Ithil si tam chtěla pořídit mp3 přehrávač, ale bohužel nešel switchnout jazyk. Což je docela divné, protože mám podobný mp3 player (od Sony) a option na změnu jazyka tam mám. Možná, aby jim to lidi moc nevyváželi. Protože 4GB mp3 player za 800 Kč ? Nekupto. Mě se líbila 70" televize :) (technologii nevím, ale ten obraz byl fakt super).
Dál byl čas na to najít něco k jídlu. Moje volba byla jasná, chtěl jsem levné sushi. Nakonec se mi zadařilo najít malou restauraci s running sushi. Měl jsem tuším 4x nigiri z tuňáka/lososa a 2x maki s kaviárem (nevím, jak se přesně tomuhle typu jídla říká). Další super věc - neplatí se stylem "all you can eat" (i když to asi taky jde). Každá věc co jezdí okolo je na talířku určité barvy a podle toho zjistí cenu. Občas jede prázdný talířek s cenou pro připomenutí. Když chcete něco, co nejezdí (jako já ten kaviár), tak stačí ukázat kuchařovi obrázek v menu a za chvíli vám to přijede. Za tohle všechno jsem dal 1400 yenů (cca 280 Kč).
Xsoft s Ithil si byli dát něco v japan KFC. Příjemný side-effect byl, že jsme konečně našli zelenou Fantu. Je to melounová příchuť a je naprosto super. Škoda, že je dost těžké ji sehnat normálně v krámě (zato fialovou - grape no problem kdekoliv).
Už bylo docela pozdě, tak jsme opět vyrazili pěškobusem zpátky do ryokanu. Cestou jsme se rozhodli, že ještě prodloužíme pobyt tam o 1 noc, protože myšlenka na extra koupel se všem moc líbila (nevíme, jestli se nám podaří sehnat další ryokan za takhle super cenu a v hostelech ve městech jsou jenom sprchy). Po koupeli jsme opět vyrazili na wifi spot nahrát fotky a pokecat s domovem. Zase jsme zůstali vzhůru cca do 4 hodin ráno, protože to je v Praze 20 hodin a dost lidí je online na pokec, lajkování fotek a tak.
Nějakým zázrakem se nám všem podařilo probudit cca ve 3 ráno :-). Asi nějaký synchronizovaný jet-lag nebo co. Naštěstí se zadařilo opět usnout a buzení bylo pro mě tradičně otravné (ještě bych spal déle) - to beru jako dobré znamení, že jsem se časovým posunem už celkem vyrovnal. Vstali jsme někdy v 9 hodin, abychom pohodlně stihli check-in a chtěli jsme vyzkoušet all you can eat snídani v hotelu za cca 700 yenů. Snídaně nás nikoho moc nezaujala, takže nakonec nebyla - proč se přemáhat.
Další plán cesty je takový, že se přesuneme z Tokya do Fukuoky. Jelikož se Fukuoka nachází na druhé straně Japonska, tak ještě po cestě chceme po cestě navštívit nějaké město. První nás napadla Hiroshima, ale problém je, že Peace Museum (nebo jak se to jmenuje - prostě muzeum ohledně bomby atd.) zavírá v 17 hodin. Z Tokya jsme plánovali odjezd ve 12 hodin a vlak do Hiroshimy doráží těsně před 17. hodinou. Ano, i shinkansenu ta cesta trvá 5 hodin rychlostí cca 300 km/h, takže představu o vzdálenosti máte. Do Hiroshimy se každopádně podíváme později. Fukuoka je naším cílem proto, že tam je hodně arkád (Xsoft má zkušenosti) a zaroveň tam bude levnější ubytování než v Tokyu. Hotel ve Fukuoce už objednaný máme, takže nakonec padla volba na Shin-Osaku, kde zároveň budeme i přestupovat na jiný vlak.
Takže jsme si zabalili všechny fidlátka a šli se check-outnout. Personál tohodle hotelu byl velmi příjemný, udělali si ještě naši fotku do archivu hostů na Facebook (zkuste to najít, ten hostel se jmenuje : Sakura Hostel Asakusa) a my jsme vyrazili směr nádraží. V Tokyjském metru už nám opravdu orientace nedělala problém a všechny automaty na lístky se dají přehodit do English. Dostali jsme se zpět na hlavní stanici Tokyo a zarezerovali sezení v shinkanzenu do Shin-Osaky. Což se ukázalo jako dobrý nápad, protože právě dnes končí onen Golden Week a všechny vlaky jsou nacpané. Zároveň se nám už asi vrátily peníze za rail passy, protože jenom tahle cesta do Fukuoky by nás vyšla cca na 30000 yenů. Rail pass stál cca 40000 a už jsme na něj jeli z letiště, takže super, dál už jenom profit :-).
Na nádraží jsme si ještě koupili nějaké pochutiny na cestu. Ithil s Xsoftem si koupili nějakou jistou klasiku - tedy chipsy a nějaké pití. Já měl chuť trochu experimentovat, tak jsem si přímo na peronu koupil bento boxík za 1000 yenů. Bento box je jídlo zabalené v krabičče, přímo dělané na jezení ve vlaku po cestě. Paní v obchodě bohužel neuměla ani slovo anglicky a něco důležitého se mi snažila sdělit (ukazovala na obrázek rajčete co byl na té krabici). Já ji říkám pořád ok ok, a po ukázaní peněz mi to teda prodala. Ve vlaku samotném je hromada místa na nohy (po tom letu musím pořad srovnávat s letadlem, pardon :-), stolečky na pití a podobně. A to cestujeme normální třídou, rail pass na první třídu (tzv. Green car) je mnohem dražší. A zase efektivita - aby se vlak na konečné nemusel otáčet, tak se dají všechny sedačky otáčet proti směru jízdy. Na konečné se všechny otočí, řidič si přeleze a hotovo. Další výhoda je, že si je můžete otočit i sami, což určitě vyzkoušíme, až nebude tak narváno (od zítřka by tomu tak mělo být). Bento boxík mě docela překvapil, 80% věcí jsem snědl, zbytek (megapálivá paprika a podobně) musel do koše. Od Xsofta jsem si půjčil GPS a vlak frčel přesně 222 km/h - asi to bude nějaký courák :-).
Cesta do Shin-Osaky trvá 3 hodiny, takže jsem vytáhl noťas a sepsal myšlenky do tohodle místa. Docela jsem se bál, protože se mi obecně ze čtení v dopravních prostředcích dělá špatně, natož psaní. Ale tenhle vlak je prostě super a hodinu a půl v kuse píšu a nic mi není.
V pořádku jsme dorazili do Osaky, kde jsme velice rádi využili storage zavazadel přímo na nádraží. Dalo dost práce najít volné skříňky ale nakonec se zadařilo. Taky se ukázalo, že všichni máme ideální rozměr krosny, která se nechá po chvilce zapchávání narvat (Ithil nevěřila). Systém metra v Osace je stejný jako v Tokyu, takže no problem. Jeli jsme do stanice Namba, což je takové centrum, kde je dost obchodů atd. Xsoft si dal nějaké jídlo v japonském Subwayi, já zatím fotil místní okolí. Další plán byl projít místní obchody, kterých je zde skutečně hodně a všeho druhu. Byli jsme se také podívat do jedné herny na nějaký ten Jubeat, Beatmanii, klasika. S Xsoftem jsem tam zahrál funny hru, kde střílíte stylem House of the Dead, ale zároveň do rytmu. Cestou k řece se nám zadařilo najít obrovskou hernu, kde měla premiéru Dance Evolution arkáda. Kolem hromada Japonců chtivých vyzkoušení, Xsoft tam pokecal s místním hráčem, který byl úplně hotový z karty podepsané od Naokiho :). Já jsem zatím vyrazil prozkoumat megahernu zatímco ostatní čekali na Dance Evolution. Na rozměry heren už jsem si docela zvykl, ale tahle byla _vážně_ velká. 6 pater (+2 v podzemí), automaty všeho druhu, bowling, kulečník, karaoke. Docela mě dostaly "dostihy" - byla to velká obrazovka před celou zeď na které běhají virtuální koně. Před ní je pak cca 20 terminálů, kde si asi jako můžete sázet a podobně. Zbytek lidí jsem potom našel na arkádě Dance Evolution, kde si je natáčeli alespoň 4 lidé, o kterých vím. Prostě gaijin power once more :-). Skoro si už říkám, kdy si nás hrající nikdo nebude natáčet.
Dál jsme procházeli různě shopy atd., když jsem konečně uviděl obrázek klasického sushi, a za rozumnou cenu. Hned jsem ukecal zbytek, aby jsme tam zašli a nikdo nelitoval. Celá restaurace byla v japonském stylu, takže boty dolů a podobně. Já si dal sashimi z tuňáka, Xsoft s Ithil nějaké sladké dortíky. Slečna co nás obsluhovala se nám snažila něco důležitého sdělit, po chvíli znakové řeči rukama nohama jsme se dozvěděli, že má od 9 na našem stole rezervaci. Největší problém ji byl sdělit, že chceme zůstat jenom cca 30 minut na to jídlo. Nakonec jsem vytáhl telefon, napsal na něj "30" a všechno bylo jasné. Po zaplacení jsme se přesunuli metrem zpátky na stanici Shin-Osaka, kde nám o půl deváté odjížděl shinkansen do Fukuoky. Ještě před odjezdem jsem stihl v supermarketu sehnat luxusní boxík se sushi a kaviárem za cca 480 Yenů. Když to srovnám s bento boxíkem ráno (za 1000 yenů), tak se mi chce brečet.
Vlak samotný byl novějšího typu, než kterým jsme jeli dříve sem. Přibyl automat na pití a kuřárna (aka plynová komora). Taky jsem si všiml zásuvek v každé řadě - hned jsem vytáhl svoji redukci a za chvíli se nabíjel foťak, notebook i mp3player. Cesta trvala zase cca 3 hodiny a utekla dost rychle.
Do Fukuoky jsme dorazili podle plánu chvíli před půlnocí a všechno bylo téměř opuštěné. Ze stanice jsme potřebovali dorazit do našeho ubytování, ale bylo tady několik hácků. Tak za prvé, vůbec jsme nevěděli, jestli nás v hotelu v takovou hodinu check-innou. Za druhé - museli jsme se dostat ze nádraží do hotelu, což bylo v dosahu chůze, ale pořád je to dost velké město. Za třetí - nevěděli jsme, jestli vůbec rezervace prošla (chyběl paypal link, tak jsme to zatáhli přes kartu). Záložní plán byl využít internetové kavárny, kde můžete za pár šlupek zůstat přes noc. Sedíte ale u kompu, takže taková lanka, což by pro mě nebyl problém. Nakonec všechno vyšlo úplně v pořádku.
Místo ve Fukuoce, kde jsme zůstávali byl klasický japonský ryokan, což je naprosto super. Spí se na zemi na matračkách. Ke standardní výbavě patří yukaty, což je tradiční japonský oděv (obdoba županu). Hodíte na sebe yukatu, vlezete do lázní a nazí se jdete nejprve vysprchovat (vsedě, což je dost netradiční) do public lázní. Potom už čistí si vlezete do horké lázně, což je voda co má cca 39 stupňů celsia. Je to úplně skvělé a docela srovnatelné se saunováním. Potom už nezbývalo než chvíli čumět na tv a jít spát.
