Dneska se toho moc nedělo. Ráno byl čas na check-out z hostelu v Kobe a přesun na Shin-Kobe. Chtěli jsme stíhat začátek Sanja Matsuri ve 13:00, takže jsme mákli abychom stíhali odjezd v 9:24. Deirh nám chtěl zarezervovat místa, ale obě přepážky (na Shin-Kobe je opravdu mini rezervační office) zabrali cizinci, co tam dlouze řešili kdovíco. Čas odjezdu se blížil, takže jsme to passli a jeli non-reserved. Ve vlaku byli všichni nasáčkovaní vlevo, protože tam bude kousek před Tokyem vidět Mount Fuji. Zabrali jsme volná místa kde byla a během cesty jsme se postupně všichni nacpali taky doleva k oknům :-). Bohužel, i když bylo perfektní počasí, tak Fuji byla zahalená v mracích :-(. Ještě bude jedna šance cestou zpátky do Osaky.
Dojeli jsme do Tokya, kufry uložili na Akihabaře a vyrazili koukat na Sanja Matsuri do Asakusy. Tam mi velice rychle začaly vadit ohromné masy lidí všude. Takže jsem tam nechal kluky a sám jsem zalezl do metra a vrátil se do Akihabary. Až se mi nechce věřit, že jsem se tam dostal až tak pozdě v tomhle výletě, ale ono zase není zase o tolik stát. Všechno okolo je tam prolezené, takže jsem akorát omrknul svoje oblíbené shopy a pak zapadl do heren a hrál a hrál. Deirh pak streamoval to matsuri na FB, takže jsem se podíval aspoň takhle.
V hernách jsem se zasekal na moc dlouho. Kluci pak psali, že hotovo, tak jsme šli na náš hostel. Bylo to trochu napětí, protože jak jsem psal dřív, máme tady booknuté 3 noci a nikdo neví, co je to zač. Nakonec se ale ukázaly obavy jako liché. Máme skvělý room v japonském stylu pro 3 (žádný nonsense s patrovými postelemi), celý dům je moderní a čistý. Na pokoji máme dokonce světlo s nastavitelnou teplotou barev. Lokace je 5 minut na vlak (JR) a pak 5 minut na Akihabaru. Za 3300 JPY/hlava/noc. Jediná nevýhoda je, že tady není výtah a náš pokoj je ve 4F. Aspoň bude nějaké to cvičení :-).
sobota 20. května 2017
čtvrtek 18. května 2017
Den čtrnáctý - Iga City (ninjas !)
Jelikož už jsme všichni zase společně, tak na dnešek Deirh našel ideální denní výlet. Jedná se o Iga City, což má být původní město všech ninjů, to nemůže být špatná volba. Takže jsme si sbalili fidlátka na den a vyrazili docela brzo. Ono Iga City je daleká cesta. Nejdřív metro na Sannomiya Station z hostelu (10 min), pak Kobe Line na Osaka Station (30 min). Tam přehodit na Osaka Loop Line a zůstat ve vlaku, který se v Tennoji změní na Yamaguchi Rapid Service. Tím jet až na konečnou (60 min), tam přesednout na další vlak a dojet do Iga-Ueno (30 min). Pak už je to jenom slabých 15 minut na finální cíl, Iga-Shi. Při transferu na Osaka Station byla chvíli krize, ve stejný čas odjížděly dva vlaky ze dvou sousedících nástupišť. Nakonec jsme nasedli do správného. Důležitý poznatek byl ten, že na vlaku je ukázán název linky, která se objeví až PO změně designace. Takže sice Goole píše Osaka Loop Line, ale na vlaku musíte hledat název po změně (Yamaguchi Rapid Service). Další info do sbírky :-).
Všechno jelo samozřejmě na čas a po hodince jsme vysedali na Kamo Station. Tam odjížděl motoráček do hor (ano, ani v Japonsku tady trať nebyla elektrifikovaná). Byly z něj epické výhledy, tak jsme s Deirem byli úplně vepředu, vedle řidiče. Nedělali jsme žádný čurbes nebo tak - prostě jsme jenom koukali. Ho to ale dost evidentně vytáčelo - nejdřív si zasunul takovou roletu za sebou, aby tam nebylo vidět. Během cesty na nás hodil pár přísných pohledů přes zrcadlo. Poslední level bylo to, když si otevřel nějakou nějakou nouzovou skříňku, jenom proto, aby nám jejími dvířky zablokoval výhled :-). To jsme si už říkali, že bude lepší nedráždit hada bosou nohou a radši jsme si sedli pěkně dozadu :-). Pak při vystupování mu bylo třeba ukázat rail pass, nikdy jsem neviděl tak kamennou tvář, nehnul ani brvou. Doufám, že zpátky pojedeme s jiným :-D. Až do tohodle místa nás cesta stála přesně 0 JPY. Ano, JR Rail Pass tady má ohromnou hodnotu. Z Iga-Ueno to bylo za 260 JPY soukromou železnicí až do Iga-Shi. Cesta ukončena po 3 hodinách, uff.
Celé městečko bylo už od stanice roztomile stylizované v ninja stylu. Vydali jsme se směrem do k hradu a ninja muzeu, který tady byl hlavním tahákem. Vstup do ninja muzea byl za 1600 JPY + dalších 400 JPY za živou ninja show. Trochu mi to smrdělo pastí na turisty, ale když už jsme sem vážili dalekou cestu, tak si dáme celý zážitek. Ninja show byla za pár minut, tak jsme se tam přesunuli. Musím říct, že to měli udělané pěkně. Naživo házeli shurikeny (až 3 naráz), takové ninjovské šípy i používali foukačky. Došlo i na bodné a sečné zbraně, bylo to všechno vtipně a zajímavě demonostrované. Po show jsme šli do Ninja House, barák vybavený různými tajnými průchody, schovkami i pastmi. Ukazovala to tam moc milá lady ninja. Během prohlídky toho baráku jsem uslyšel svoji rodnou řeč. Ano, děda a dvě babičky. Ani jedna z babiček neuměla slovo anglicky, takže jim to děda všechno nahlas překládal, to nešlo přeslechnout. Jinak ale byli v pohodě, akorát si nahrávali video, i když to tam bylo výslovně zakázané. My jsme plynule přešli na komunikaci v angličtině pro zachování úkrytu (ninjutsu v praxi). Já jsem si pak všiml, že mám na triku český nápis, takže jsem si okamžitě přehodil batoh dopředu :-). A pak jsem musel praštit Deira, když při východu z baráku hodil hlášku: "Tak takový barák si postavím". Ale zdálo se, že naše jazykové ninjutsu fungovalo a chodili těsně vedle nás, aniž by se chovali podezřele. Pak odešli na další ninja show a my jsme opustili muzeum.
Kolem hradu byla pěkná zahrada (já si konečně uvědomil vztah českých slov hrad - zahrada, v angličtině to tak nefunguje) a o kousek vedle skvělé výhledy na okolí. Pak jsme se zpátky ve městě rozešli - Deirh šel na rámen, já měl v sobě už 2x jerky, takže jsem hlad neměl. Místo toho jsme s Xsoftem zkoukli jednu uličku, ve které bylo snad 7 shinto chrámů. Mě tam zaujaly především extrémně vystylované bonsaje, nejvyšší měl snad 8 "pater". Deirh měl večer dohodnutý couchsurfing, my jsme s Xsoftem vyrazili zpátky o něco dříve. Během cesty horským motoráčkem jsme se dohodli na dalším ubytku - nakonec bude Tokyo na 3 noci. Našel jsem zajímavý hostel kousek od Akihabary, cena asi 3300 JPY/hlava/noc, což je na Tokyo myslím super. Po dohodě s ostatními jsem porušil svoje bookovat jednu noc v neznámých místech a booknul noci rovnou 3. Ono to místo má na hostelworldu průměrné skóre 9.4/10. To stojí za risk. Tak jsem to hned booknul někde z horské divočiny v motoráčku. Data SIM je prostě WIN.
Celou cestu zpátky jsme s Xsoftem kecali, takže utekla rychle. Na Osaka Station jsem dostal chuť na Subway, tak jsem to hodil do googlu a šli jsme hledat. Samozřejmě jsme to hledali asi 30 minut, protože tahle oblast je šílená. Mnoho úrovní podchodů, nadchodů a obchodních center. Nakonec jsme se najedli. Ze Subwaye zpátky byly šipky na Osaka Station a bylo trapné, jak je ta cesta ve skutečnosti jednoduchá. Nesmíte vůbec vylézat na ulici, to je cesta do pekel. Místo toho stačí prolézt asi přes 2 velké obchoďáky a je hotovo. Na Sannomiya Station jsme zahráli pár kreditů (já doslova) a jeli na hostel. Deirh dorazil o něco později a pak byl čas na zasloužený spánek.
Všechno jelo samozřejmě na čas a po hodince jsme vysedali na Kamo Station. Tam odjížděl motoráček do hor (ano, ani v Japonsku tady trať nebyla elektrifikovaná). Byly z něj epické výhledy, tak jsme s Deirem byli úplně vepředu, vedle řidiče. Nedělali jsme žádný čurbes nebo tak - prostě jsme jenom koukali. Ho to ale dost evidentně vytáčelo - nejdřív si zasunul takovou roletu za sebou, aby tam nebylo vidět. Během cesty na nás hodil pár přísných pohledů přes zrcadlo. Poslední level bylo to, když si otevřel nějakou nějakou nouzovou skříňku, jenom proto, aby nám jejími dvířky zablokoval výhled :-). To jsme si už říkali, že bude lepší nedráždit hada bosou nohou a radši jsme si sedli pěkně dozadu :-). Pak při vystupování mu bylo třeba ukázat rail pass, nikdy jsem neviděl tak kamennou tvář, nehnul ani brvou. Doufám, že zpátky pojedeme s jiným :-D. Až do tohodle místa nás cesta stála přesně 0 JPY. Ano, JR Rail Pass tady má ohromnou hodnotu. Z Iga-Ueno to bylo za 260 JPY soukromou železnicí až do Iga-Shi. Cesta ukončena po 3 hodinách, uff.
Celé městečko bylo už od stanice roztomile stylizované v ninja stylu. Vydali jsme se směrem do k hradu a ninja muzeu, který tady byl hlavním tahákem. Vstup do ninja muzea byl za 1600 JPY + dalších 400 JPY za živou ninja show. Trochu mi to smrdělo pastí na turisty, ale když už jsme sem vážili dalekou cestu, tak si dáme celý zážitek. Ninja show byla za pár minut, tak jsme se tam přesunuli. Musím říct, že to měli udělané pěkně. Naživo házeli shurikeny (až 3 naráz), takové ninjovské šípy i používali foukačky. Došlo i na bodné a sečné zbraně, bylo to všechno vtipně a zajímavě demonostrované. Po show jsme šli do Ninja House, barák vybavený různými tajnými průchody, schovkami i pastmi. Ukazovala to tam moc milá lady ninja. Během prohlídky toho baráku jsem uslyšel svoji rodnou řeč. Ano, děda a dvě babičky. Ani jedna z babiček neuměla slovo anglicky, takže jim to děda všechno nahlas překládal, to nešlo přeslechnout. Jinak ale byli v pohodě, akorát si nahrávali video, i když to tam bylo výslovně zakázané. My jsme plynule přešli na komunikaci v angličtině pro zachování úkrytu (ninjutsu v praxi). Já jsem si pak všiml, že mám na triku český nápis, takže jsem si okamžitě přehodil batoh dopředu :-). A pak jsem musel praštit Deira, když při východu z baráku hodil hlášku: "Tak takový barák si postavím". Ale zdálo se, že naše jazykové ninjutsu fungovalo a chodili těsně vedle nás, aniž by se chovali podezřele. Pak odešli na další ninja show a my jsme opustili muzeum.
Kolem hradu byla pěkná zahrada (já si konečně uvědomil vztah českých slov hrad - zahrada, v angličtině to tak nefunguje) a o kousek vedle skvělé výhledy na okolí. Pak jsme se zpátky ve městě rozešli - Deirh šel na rámen, já měl v sobě už 2x jerky, takže jsem hlad neměl. Místo toho jsme s Xsoftem zkoukli jednu uličku, ve které bylo snad 7 shinto chrámů. Mě tam zaujaly především extrémně vystylované bonsaje, nejvyšší měl snad 8 "pater". Deirh měl večer dohodnutý couchsurfing, my jsme s Xsoftem vyrazili zpátky o něco dříve. Během cesty horským motoráčkem jsme se dohodli na dalším ubytku - nakonec bude Tokyo na 3 noci. Našel jsem zajímavý hostel kousek od Akihabary, cena asi 3300 JPY/hlava/noc, což je na Tokyo myslím super. Po dohodě s ostatními jsem porušil svoje bookovat jednu noc v neznámých místech a booknul noci rovnou 3. Ono to místo má na hostelworldu průměrné skóre 9.4/10. To stojí za risk. Tak jsem to hned booknul někde z horské divočiny v motoráčku. Data SIM je prostě WIN.
Celou cestu zpátky jsme s Xsoftem kecali, takže utekla rychle. Na Osaka Station jsem dostal chuť na Subway, tak jsem to hodil do googlu a šli jsme hledat. Samozřejmě jsme to hledali asi 30 minut, protože tahle oblast je šílená. Mnoho úrovní podchodů, nadchodů a obchodních center. Nakonec jsme se najedli. Ze Subwaye zpátky byly šipky na Osaka Station a bylo trapné, jak je ta cesta ve skutečnosti jednoduchá. Nesmíte vůbec vylézat na ulici, to je cesta do pekel. Místo toho stačí prolézt asi přes 2 velké obchoďáky a je hotovo. Na Sannomiya Station jsme zahráli pár kreditů (já doslova) a jeli na hostel. Deirh dorazil o něco později a pak byl čas na zasloužený spánek.
středa 17. května 2017
Den třináctý - Osaka (JR 500, Umeda Sky Building, Minoo Park)
Ráno jsme trochu přehodnotili plány na ubytko. Tokyo je dost drahé a úroveň ubytka nejistá. Tady v Kobe je tento hostel opravdu velmi dobrý, na zajímavém a klidném místě a zároveň dost levné. Booknul jsem tedy pokoj pro 3 lidi na dvě noci a Xsoft sem za námi dorazí. Já jsem si při otvíraní okna všiml toho, že si můžete venku natrhat nějaké pomeranče. Byly ale na pohled dost divné, takové jakoby od hlíny, takže jsem to passnul. Deirh má dnes plánu Arima Onsen, tam jsem už byl, takže jsem si naplánoval nějakou downtown Osaku. Cestou tam ještě chci nafotit nějaké fotky Shinkansenu série 500. Původně jsem si myslel, že ten vlak je nějaký prototyp - vypadá tak futuristicky a nadčasově, zároveň je málo k vidění. Opak je ale pravdou, tyhle soupravy jezdí od roku 1997, teď jsou v takovém důchodu a jezdí akorát expresy Kodama, čili ten nejpomalejší, staví všude. Díky uber jízdním řádům jsem si našel, že bude odjíždět ze Shin-Kobe v 11:01 a pak ze Shin-Osaky v 11:29. Rozloučil jsem se s Deirem a vypadl do města.
Do odjezdu vlaku zbývaly asi 2 hodiny, takže jsem si prošel nedaleký park a přihlehlé shopping bashi. Všude bylo dost prázdno - všichni lidi v práci, nejspíš. Po zevlingu jsem dorazil na Shin-Kobe s asi 10 minut rezervou. Takže jsem si v klídku našel nástupiště a nafotil tu nádheru JR 500, co přijela. Pak jsem nastoupil dovnitř a svezl se jednu stanici do Shin-Osaky. Věk je uvnitř trochu vidět, ale pořád je to skvělý stroj. Shin-Osaka je pro tenhle vlak konečná, až pak mi došlo, že ten odjezd v 11:29 bude ten samý vlak, akorát ho uvnitř vyluxují, změní mu číslo, řidič si přeleze na druhou stranu a může jet. Takže je dost času se připravit na natočení odjezdového videa.
Po natáčení jsem dostal chuť na místní subway bagetu. Google ukazoval nejbližší kousek severně, tak jsem se tam vydal. Při tom jsem si uvědomil, že tady jsem ještě nikdy nebyl. Všechno zajímavé je jižně. Bylo tam opravdu MEGA parkoviště na kola ze kterého neustále někdo přijížděl a odjížděl. Po včerejším vidláčení okolo jsem chtěl konečně zažít pořádný city life, tak jsem se svezl jednu stanici na Osaka Station a šel do místní Yodobashi Umeda. Ta si v ničem nezadá s Akihabarskou verzí, dokonce i design budovy zvenku je stejný. Tam už mě nic nepřekvapilo, prostě mega obchod s elektrem, který jsem už viděl mockrát. Chtěl jsem si dobít telefon z powerbanky, ale zjistil jsem, že na pokoji jsem Deirovi zatáhl jeho kabel s USB-C. Oba kabely máme bílé a na první kouknutí si ten konektor fakt jednoduše spletete - velké zlo. Naštěstí jsem si to uvědomil na tom asi nejlepším místě, dokonce jsem ani nemusel do jiného patra, a koupil si kratičký káblík k telefonu (stejně jsem ho chtěl).
Potom jsem šel do Umeda Sky Building. Ještě jsem v něm nebyl, čili čistě pro kompletnost. Vstup na observační floor byl za 1000 JPY, což byla docela podělávka, ale stejně jsem šel. Výhledy moc pěkné (jak jinak) a dostanete se až na střechu s 360 výhledem. Okolo ale dost turistů a mainstream tady byl silný. Takže po hodince observování na výtah sjet 36 pater a zase jsem byl dole.
Bylo sotva 15 hodin, tak jsem aktivoval finální část dnešního plánu. Minoo (někdy také Minoh nebo Mino-O) je podle japanguide hezký park na okraji, jenom půl hodinky cesty vlakem odtud. Jezdí to soukromá Hankyu Railway, takže to stálo 250 JPY jedním směrem. IC karta (Suica) od konkurenčního JR tady ale funguje, jsme v Japonsku, kde konkurence spolupracuje na místech, kde to dává smysl. A snadné a rychlé vybírání peněz od lidí smysl dává. Pak stačilo v Umedě najít jejich station, nasednout na vlak, po cestě jednou přesednout a byl jsem na místě.
Vidlákovy tady poznáte docela spolehlivě - když na station kolej prostě končí, tak skoro jistě v jednom jste. Vydal jsem se severně do parku. Hlavním tahákem tady je vodopád, asi 2.4km od station. V Japanguide psali o trailu, ale chození po zpevněné asfaltce, s plným signálem na mobilu a když ta asfaltka dokonce je vidět i na Maps - tomu trail neříkám. Bylo to akorát dost do kopce celou dobu. A příroda krásná. Dorazil jsem k vodopádu, prohlédl si jej a všiml si mapky vedle.
Tam mě zaujal observační point, vypadal jenom o kousek dál. To nesmrdělo mainstreamem, takže jsem tam šel. Po vyjití malých serpentinek jsem vylezl u horské silnice. Tam začínal trail, který si svoje jméno zasluhoval - brutálně do kopce, všude kamení. Po chvíli telefon ztratil signál, takže pocit z divočiny byl úplný. Na observatoř to byl dost brutální výšlap nahoru, místy jsem plival duši. Když jsem k ní konečně došel, tak jsem byl zklamaný - vyvýšená observatoř tam byla, ale všude kolem byly vzrostlé stromy, blokující výhled. Když jsem vylezl nahoru a stoupl si na špičky na lavičce, tak jsem ale stejně uviděl opravdu nádherný výhled na Osaku. Mnohem lepší než z Sky Buildingu. Kdyby tam ty stromy nebyly, tak to muselo být ještě 10x lepší, být totálně obklopen městem.
Už bylo cca 17, západ slunce se blížil, takže byl čas jít zase dolů. To sice bylo jednodušší z hlediska námahy, ale všude bylo spousta různých odboček, všechno popsané samozřejmě v kanji. Po chvíli už jsem nic kolem nepoznával z cesty nahoru, ale stezka vedla pořád dolů, takže to nemohlo být tak špatné. Nakonec mě to vyplivlo na neznámém místě u silnice, signál pořád nulový. Maps měly naštěstí tenhle kus nakešovaný, takže mi stačilo jít akorát cca kilák podél té horské silnice a dostanu se zpátky nad vodopád. Cestou jsem potkal ještě 3 opičky a ocitl se už na známém přechodu přes silnici.
Od vodopádu zpátky na Minoo station už to byla pohodička po asfaltce s plným signálem. Za odměnu, že jsem to všechno zvládel jsem si koupil v automatu zmrzku. Foot onsen, který jsem chtěl dát cestou zpátky už měl bohužel zavřeno. Takže jsem na station rychle doběhl vlak, pak 1x přestoupil a ocitl se zpátky na Umedě. Cca od 18. hodiny každý den tady začíná špička, která stojí za to. V průvodcích doporučují se těmhle časum vyhýbat.
Xsoft už dorazil za námi a v Kobe pařil ve mnou objevené fajné herně na Sannomiya Station. Tak jsem se tam courákem přesunul taky (nemá smysl jít na Shinkansen, když tam můžete jet z Osaka Station rapidem 22 minut). Na herně jsem se s Xsoftem přivítal, zahrál pár kreditů a jel do ubytka, kde už byl i Deirh (ten strávil celý den v Arima Onsenu). Check-in tentokrát dělala totální japonská hipsterka - tlusté brýle, MacBook i hábit - všechno tam bylo. Zklamání pro nás bylo, že náš pokoj pro 3 je ve western stylu - takže palanda a obyč postel. Teď si uvědomuju, že tenhle výlet to bude moje první spaní v obyč evropské posteli :-).
úterý 16. května 2017
Den dvanáctý - Kitakyushu (TOTO muzeum, AruAru Town, Mojiko)
Tentokrát jsem se na noc přikryl jenom prostěradlem (prakticky všude vám dávají jedno mezi vás a peřinu) a konečně jsem prospal noc v jednom kuse, paráda. Ráno to byl checkout v 9 (o hodinu dřív, než bylo nutné), uložit kufry do common roomu a vyrazit jsme k dnešní hlavní atrakci - muzeu firmy TOTO (vyrábí ty epické japonské záchody). To muzeum bylo trochu z ruky, muselo se tam jet cca 20 minut busem ze station. Po krátké cestě busem na obrácenou stranu jsme nasedli do správného a jeli. V busu doporučuju používat IC kartu, jinak si musíte při nástupu vzít lísteček z číslem stanice. Úplně náhodou jsem našel přidanou hodnotu sezení v zadní časti busu. Skoro každý tam totiž každý jezdí taky na IC kartu a zezadu krásně vidíte na displej, který vždycky při pípnutí ukazuje zůstatek peněz toho člověka na kartě :-). Většinou tam měli párset JPY, žádného milionáře jsem neviděl.
Po dojetí na místo jsme vylezli přímo před muzeem, akorát bylo potřeba přejít cestu a byli jsme uvnitř. Krásná, nová budova s ohromnou lobby. Když jsem se na recepci zeptal na muzeum, tak první informací bylo, že je to zdarma. My jsme to sice věděli z japanguide, ale i tak je to skvělé, že vám to řeknou jako první. Ve druhém patře nám hnedka další staffačka půjčila sluchátko a vysvětlila systém - smartphonem se připojíte na interní wifi, pak stačí naskenovat QR kód vedle každého exponátu a máte to všechno ve svém požadovaném jazyce. Samozřejmě tam není čestina, ale angličtina mi stačí. Já tenhle systém znal z Eartquake muzea v Kobe, ale tam byla ta wifi odříznutá od netu. Tady ne.
Kvůli wifi jsme tady ale nebyli, takže jsme se ponořili do útrob muzea. Ve stylu jiných muzeí tam bylo všechno velice zajímavě a poutavě podané, včetně všech detailů a živých dem. Popisovali tam, jak dříve v Japonsku byla hrozná špína a venkovní latríny. Jeden pán byl na výletě v Evropě a tam viděl porcelánová umyvadla a mísy. Po návratu chtěl to samé vyrábět v Japonsku, takže se synem založili firmu a experimentovali, dokud neměli první místní splachovací záchod. Pak to byl tradiční příběh, jako skoro se vším tady. Po okopírování začátku to začali sami rozvíjet, a teď už jsou před zbytkem světa daleko napřed. První záchod s vyhříváním sedátka a oplachováním zadku měli v roce 1980. Dneska mají jako bonus i sušení zadku a úsporný design, kdy vzadu nahoře za sedátkem není tradiční nádržka, ale všechno je integrované v podstavci. Na spláchnutí stačí 5 litrů vody. Měli tam hromadu exponátů, akorát všechny řezy a celky rozebrané na komponenty se nesmělo fotit. Asi ochrana průmyslového tajemství. Pak jsme ze zvědavosti zavítali na záchod v muzeu záchodů. A byl skvěle high-tech - jakmile jste vstoupili do kabinky, tak se automaticky zvedlo prkýnko :-). Já si pak v souvenir shopu koupil malý záchůdek a šli jsme omrknout dolní patro se showroomem. To byla taková IKEA, akorát ceny některých těch celků koupelen šly i do milionů JPY. Byly tam zajímavé automaty na studené i horké pití, po vyzkoušení jsme zjistili, že jsou kompletně zadara :-). Celé to prostředí tam bylo dost zazobané, takže jsem se tam s batohem začal cítit nepatřičně a šel jsem radši chillovat do lobby. Tam jsem zneužil místní WiFi na upload záchodového videa (50 Mbit/s upload nebyl problém) a po doražení Deira jsme šli ven. Muzeum se mi moc líbilo, a za 0 JPY má tak trochu nekonečnou hodnotu. I kdyby si za to účtovali 1000 JPY, tak s tím nemám problém a mám to za dobře utracené peníze. Ale ta firma už má asi dost peněz a dává tam vstup zdarma - proč ne.
Dál jsme chtěli ještě nakouknout do AruAru Townu, který nám včera tak neprakticky zavřel. Na station jsme se vrátili trochu jinou cestou - použili jsme místní monorail (vlak, co jezdí po jedné koleji vysoko nad silnicí). Byla to zajímavá cesta a dobře využitých 200 JPY. Pak už stačilo projít přes station (severní exit) a byli jsme tam. Já si tam nakoupil několik malých hloupostí pro radost a pak jsme šli opět hrát. Mě po chvíli stačilo (Chunithm byl dost nahlas) a nechal jsem Deira zasekaného u Final Fantasy hříčky.
Jelikož máme další ubytko v Kobe (směrujeme to teď do Tokya, ale pořád je to dost daleko, takže tam máme poslední mezizastávku než se opět sejdeme s Xsoftem), tak zbývá ještě cca 5 hodin času, než budeme muset nutně vypadnout kvůli stíhaní check-inu. Já mám tady v plánu ještě retro přístav Mojiko. To je jedno z měst, ze kterého se stalo Kitakyushu. Ze station to bylo slabých 15 minut cesty. V přístavu mě zaujaly velice netypické budovy pro Japonsko (evropský styl) a pak několik zachovaných budov z Meiji éry. Deira nakonec herna přestala bavit a dorazil taky. Prolezli jsme přístav s nádherným výhledem na Kokura station i obchoďáky okolo. A taky veliký most, který nejspíš spojuje Honshu a Kyushu, nejsem si jistý. Pak jsme ještě vyjeli do 31F observatoře a prohlédli si okolí pěkně zvrchu. Na JR pass tam byla 20% sleva, stálo to jenom 240 JPY. Pak jsme chvíli hledali nějaké jídlo (ideálně ramen), ale všude byly akorát kare housy. Tak jsme jeli zpátky na Kokura station.
Tam jsem si po vystoupení z vlaku všimnul malé restauračky přímo na nástupišti. Deirh vydekódoval, že tam mají ramen, tak jsme šli dovnitř. Nebyly tam ani žádné sedátka, ale ramen byl super. Tahle věc byla skvělý nález, který ihned vyřešil všechny naše problémy s jídlem :-). Radši jsme si zabookovali místa ve vlaku do Shin-Kobe (což se ukázalo jako skvělý nápad, byl skoro plný, měli jsme místa přes uličku). Odjezd byl za 50 minut, to byl čas akorát na to se vrátit na hostel pro zavazadla a pak jít na nastupiště. Tam jsem nafotil pár vlaků a jeli jsme do Shin-Kobe. Ve vlaku jsem dopsal nějaké texty.
V Kobe se stačilo přesunout metrem asi 4 stanice, vzít exit číslo 5 a hostel jsme našli během minutky. Je na příjemném, docela klidném místě. A za 2500 yenů na hlavu za noc máte ohromný room a soukromou koupelnu. Super, asi budeme prodlužovat.
Po dojetí na místo jsme vylezli přímo před muzeem, akorát bylo potřeba přejít cestu a byli jsme uvnitř. Krásná, nová budova s ohromnou lobby. Když jsem se na recepci zeptal na muzeum, tak první informací bylo, že je to zdarma. My jsme to sice věděli z japanguide, ale i tak je to skvělé, že vám to řeknou jako první. Ve druhém patře nám hnedka další staffačka půjčila sluchátko a vysvětlila systém - smartphonem se připojíte na interní wifi, pak stačí naskenovat QR kód vedle každého exponátu a máte to všechno ve svém požadovaném jazyce. Samozřejmě tam není čestina, ale angličtina mi stačí. Já tenhle systém znal z Eartquake muzea v Kobe, ale tam byla ta wifi odříznutá od netu. Tady ne.
Kvůli wifi jsme tady ale nebyli, takže jsme se ponořili do útrob muzea. Ve stylu jiných muzeí tam bylo všechno velice zajímavě a poutavě podané, včetně všech detailů a živých dem. Popisovali tam, jak dříve v Japonsku byla hrozná špína a venkovní latríny. Jeden pán byl na výletě v Evropě a tam viděl porcelánová umyvadla a mísy. Po návratu chtěl to samé vyrábět v Japonsku, takže se synem založili firmu a experimentovali, dokud neměli první místní splachovací záchod. Pak to byl tradiční příběh, jako skoro se vším tady. Po okopírování začátku to začali sami rozvíjet, a teď už jsou před zbytkem světa daleko napřed. První záchod s vyhříváním sedátka a oplachováním zadku měli v roce 1980. Dneska mají jako bonus i sušení zadku a úsporný design, kdy vzadu nahoře za sedátkem není tradiční nádržka, ale všechno je integrované v podstavci. Na spláchnutí stačí 5 litrů vody. Měli tam hromadu exponátů, akorát všechny řezy a celky rozebrané na komponenty se nesmělo fotit. Asi ochrana průmyslového tajemství. Pak jsme ze zvědavosti zavítali na záchod v muzeu záchodů. A byl skvěle high-tech - jakmile jste vstoupili do kabinky, tak se automaticky zvedlo prkýnko :-). Já si pak v souvenir shopu koupil malý záchůdek a šli jsme omrknout dolní patro se showroomem. To byla taková IKEA, akorát ceny některých těch celků koupelen šly i do milionů JPY. Byly tam zajímavé automaty na studené i horké pití, po vyzkoušení jsme zjistili, že jsou kompletně zadara :-). Celé to prostředí tam bylo dost zazobané, takže jsem se tam s batohem začal cítit nepatřičně a šel jsem radši chillovat do lobby. Tam jsem zneužil místní WiFi na upload záchodového videa (50 Mbit/s upload nebyl problém) a po doražení Deira jsme šli ven. Muzeum se mi moc líbilo, a za 0 JPY má tak trochu nekonečnou hodnotu. I kdyby si za to účtovali 1000 JPY, tak s tím nemám problém a mám to za dobře utracené peníze. Ale ta firma už má asi dost peněz a dává tam vstup zdarma - proč ne.
Dál jsme chtěli ještě nakouknout do AruAru Townu, který nám včera tak neprakticky zavřel. Na station jsme se vrátili trochu jinou cestou - použili jsme místní monorail (vlak, co jezdí po jedné koleji vysoko nad silnicí). Byla to zajímavá cesta a dobře využitých 200 JPY. Pak už stačilo projít přes station (severní exit) a byli jsme tam. Já si tam nakoupil několik malých hloupostí pro radost a pak jsme šli opět hrát. Mě po chvíli stačilo (Chunithm byl dost nahlas) a nechal jsem Deira zasekaného u Final Fantasy hříčky.
Jelikož máme další ubytko v Kobe (směrujeme to teď do Tokya, ale pořád je to dost daleko, takže tam máme poslední mezizastávku než se opět sejdeme s Xsoftem), tak zbývá ještě cca 5 hodin času, než budeme muset nutně vypadnout kvůli stíhaní check-inu. Já mám tady v plánu ještě retro přístav Mojiko. To je jedno z měst, ze kterého se stalo Kitakyushu. Ze station to bylo slabých 15 minut cesty. V přístavu mě zaujaly velice netypické budovy pro Japonsko (evropský styl) a pak několik zachovaných budov z Meiji éry. Deira nakonec herna přestala bavit a dorazil taky. Prolezli jsme přístav s nádherným výhledem na Kokura station i obchoďáky okolo. A taky veliký most, který nejspíš spojuje Honshu a Kyushu, nejsem si jistý. Pak jsme ještě vyjeli do 31F observatoře a prohlédli si okolí pěkně zvrchu. Na JR pass tam byla 20% sleva, stálo to jenom 240 JPY. Pak jsme chvíli hledali nějaké jídlo (ideálně ramen), ale všude byly akorát kare housy. Tak jsme jeli zpátky na Kokura station.
Tam jsem si po vystoupení z vlaku všimnul malé restauračky přímo na nástupišti. Deirh vydekódoval, že tam mají ramen, tak jsme šli dovnitř. Nebyly tam ani žádné sedátka, ale ramen byl super. Tahle věc byla skvělý nález, který ihned vyřešil všechny naše problémy s jídlem :-). Radši jsme si zabookovali místa ve vlaku do Shin-Kobe (což se ukázalo jako skvělý nápad, byl skoro plný, měli jsme místa přes uličku). Odjezd byl za 50 minut, to byl čas akorát na to se vrátit na hostel pro zavazadla a pak jít na nastupiště. Tam jsem nafotil pár vlaků a jeli jsme do Shin-Kobe. Ve vlaku jsem dopsal nějaké texty.
V Kobe se stačilo přesunout metrem asi 4 stanice, vzít exit číslo 5 a hostel jsme našli během minutky. Je na příjemném, docela klidném místě. A za 2500 yenů na hlavu za noc máte ohromný room a soukromou koupelnu. Super, asi budeme prodlužovat.
Den jedenáctý - Kagoshima (akvárium), Kitakyushu
Ráno po probuzení bylo v našem pokoji docela nedýchatelno (kolem 6 ráno bylo okno totálně orosené). Nevýhoda tohodle pokoje je ta, že jeho okno směruje přímo do rušné křižovatky. Takže se úplně větrat v noci nedá, musí byt nutně zavřené. A klima vzduch akorát ochladí, nevymění ho. Takže jsme jeli v režimu Apollo 13 bez funkčních co2 filtrů :-). A taky jsem se ráno probudil totálně propocený, takže to bylo rovnou na sprchu. Deirh ještě spal, já mezitím dopsal nějaký ten textík sem. Prodloužení ubytka na tomhle místě není možné, takže jsme včera večer booknuli něco v Kitakyushu. Po check-outu mám já v plánu dát místní akvárium, Deirhovi se líbilo Meiji restoration museum. Kufry si necháme dole v úschově, každý si dáme svůj program a pak se tady sejdeme, velice jednoduché, když máme oba datakartu v telefonu.
Venku bylo tak 28C, opravdu vedro, takže jsem se vyhledáváním stínu přesunul do akvária. Na gaijin pass, který jsme si včera koupili jsem měl 300 JPY dolů, cena za lístek byla 1200 JPY. Akvárium oproti tomu v Osace bylo dost malé, ale mělo pro mě jeden trumf, od 11 začínala delfíní show. Měl jsem dost kliku. Nikdy jsem nic podobného naživo neviděl, takže jsem byl z toho nadšený. Delfíni synchronizovaně skákali, proplavávali kruhy a přeskakovali hrazdu vytvořenou z vodní trysky. Je otázka, jak se ta zvířata jinak mají a kde žijí, ale to pochopitelně ukázáno nebylo. Další živé demo bylo krmení elektrického úhoře. Nad akvárkem byla škála 0V - 600V, ve vodě dvě elektrody na měření potenciálu. Poslali mu tam nebohou rybku a ten ji za chvíli seškvařil, měřák vylétl na chvíli mimo rozsah, pěkné. V akvárku pak bylo několik dalších ukázek a velká nádrž, od Japonců bych ani nic méně nečekal.
Po akvárku jsme se dohodli s Deirem na čase srazu u hostelu. Mě začala docela bolet hlava (myslel jsem si, že z hladu), tak jsem skočil do místního mekáče na jeden double cheese. To nebyl dobrý nápadm protože teď mě kromě bolesti hlavy bylo i blbě. Dorazil jsem ve smluvený čas k hostelu a vyrazili jsme směr Kagoshima Chuo na vlak do Kokury. To už mi bylo opravdu zle, Deirh měl naštěstí s sebou igelitový pytlík, tak jsem ho použil na očekávaný efekt toho mekáče. To bylo v Japonsku pro mě poprvé. Pytle jsem se rychle zbavil do nějakého koše (combustible ?:) a šli jsme na tramvaj. Deirh našel vlak, který odjížděl dost brzo, a tramvaj nabírala zpoždění. To víte křižovatky a semafory. Na Kagoshima Chuo jsme dorazili s asi 4 minutami zbývajícími do odjezdu. Takže na nástupiště to byl sprint, ale zbyla nám ještě minuta času, na pohodu. Ve vlaku jsem cestou na hodinku usnul a konečně mě přestala bolet ta hlava. Když to analyzuji zpětně, tak to bylo asi tím pocením v noci, nedoplnil jsem pak dostatečně tekutiny.
Čekal nás ještě jeden přestup v Hakatě a za 15 minut odtamtud jsme dojeli do Kokury. Tady musím trochu upřesnit názvosloví - to město, do kterého jedeme se jmenuje Kitakyushu, ale vlaková stanice se jmenuje Kokura. Je to kvůli tomu, že několik menších měst se už rozrostlo natolik, že se spojily do jedné velké aglomerace, která se jmenuje Kitakyushu. Ale vlaková stanice se jmenuje vždy podle tradičního názvu - Kokura. Úplně stejná situace je Fukuoka (aglomerace) a Hakata (původní název města se stanicí). Jinak je Kokura známá jako původní cíl pro první atomovou bombu. Jenže bylo zataženo a proto byla odpálena nad záložním cílem - Hiroshimou.
V Kokuře nikdo z nás ještě nebyl, takže to bylo konečně něco skutečně nového. Hostel už měl otevřený check-in, takže jsme šli rovnou na místo. Měli jsme vybrané místo kousíček od station (cca 5 bloků) a po chvíli hledání jsme ho i našli. Cedule ale nebyla moc výrazná a hostel byl ve 4F a 5F jedné z budov. Na recepci ani noha, vedle info že máme volat telefonem, který ležel vedle. Tam jsme se dozvěděli, že tu zrovna nikdo není, že budou asi za hodinu. No zajímavé, ale nám to zase tak nevadilo. Podle instrukcí jsme si uložili kufry do common roomu a vyrazili prozkoumat město.
Nejdřive jsme zašli do místního hradu omrknout zahrady. Byly dost těžké k nalezení a po cestě jsme opět nakrmili několik koček :-). Po chvíli jsme našli i ty zahrady. Byly tradičně hezké, jako bonus šlo nakouknout i do ryokanu s nimi sousedícím. Cestou zpátky jsme šli přes jeden z obchoďáků a já si tam koupil nigiri večeří i s trochou kaviáru. Ihned jsem to spořádal na bus zastávce. Vrátili jsme se do hostelu a udělali check-in. Pokoj je trochu malý, bez tatami, ale privát a za dobrou cenu. Ještě jsme vyrazili na druhou dnešní atrakci.
Tou byl AruAru Town, obchoďák hned vedle station. Jenže tohle byl obchoďák narvaný anima a manga shopy, hernami a všemi věcmi otaku. Taková mala Akihabara. Prolézali jsme shopy a pak zapadli do herny. Tam jsem si chtěl zahrát chunithm, ale nechtělo to brát kartu ani kredity, dole červený nápis v kanji. Když jsem na to zkusil google translate (umí naživo rozpoznávat texty z kamery, skvělá věc, ale musíte mít data), tak to přeložil: "Today play has ended". Deirh vedle vesele pařil nějakou Final Fantasy hudební hru, takže jsem mu řekl, že jdu najít něco dalšího. Po opuštění shopu bylo všude podezřele prázdno, až jsem narazil na sekuriťáka, který pokynul k východu. Tak jsem ho následoval a Deirovi poslal zprávu, že se tady zavírá. Na dveřích jsem si potom všiml velice podivné otvíračky: 11-20. Dole hnedka vedle vchodu byl 7eleven, tak jsem si tam šel opatřit náplast - jeden z prstíků na noze se začal ozývat, asi nějaký puchýř. Boty jsem si pořád nové nekoupil, takže možná už melou z posledního. Podle hangoutů jsem viděl, že Deirh si zprávu pořád nepřečetl, bylo mi jasné, že je zasekaný u arkády. Takže jsem ho začal prozvánět přes Hangouts voice, aby šel taky ven. Nakonec se zadařilo.
Ve 20 se nám ještě spát jít nechtělo, tak jsme našli hernu a já si tam konečně zahrál ten Chunithm. Pak už to bylo akorát rozdělat postele a spát.
Venku bylo tak 28C, opravdu vedro, takže jsem se vyhledáváním stínu přesunul do akvária. Na gaijin pass, který jsme si včera koupili jsem měl 300 JPY dolů, cena za lístek byla 1200 JPY. Akvárium oproti tomu v Osace bylo dost malé, ale mělo pro mě jeden trumf, od 11 začínala delfíní show. Měl jsem dost kliku. Nikdy jsem nic podobného naživo neviděl, takže jsem byl z toho nadšený. Delfíni synchronizovaně skákali, proplavávali kruhy a přeskakovali hrazdu vytvořenou z vodní trysky. Je otázka, jak se ta zvířata jinak mají a kde žijí, ale to pochopitelně ukázáno nebylo. Další živé demo bylo krmení elektrického úhoře. Nad akvárkem byla škála 0V - 600V, ve vodě dvě elektrody na měření potenciálu. Poslali mu tam nebohou rybku a ten ji za chvíli seškvařil, měřák vylétl na chvíli mimo rozsah, pěkné. V akvárku pak bylo několik dalších ukázek a velká nádrž, od Japonců bych ani nic méně nečekal.
Po akvárku jsme se dohodli s Deirem na čase srazu u hostelu. Mě začala docela bolet hlava (myslel jsem si, že z hladu), tak jsem skočil do místního mekáče na jeden double cheese. To nebyl dobrý nápadm protože teď mě kromě bolesti hlavy bylo i blbě. Dorazil jsem ve smluvený čas k hostelu a vyrazili jsme směr Kagoshima Chuo na vlak do Kokury. To už mi bylo opravdu zle, Deirh měl naštěstí s sebou igelitový pytlík, tak jsem ho použil na očekávaný efekt toho mekáče. To bylo v Japonsku pro mě poprvé. Pytle jsem se rychle zbavil do nějakého koše (combustible ?:) a šli jsme na tramvaj. Deirh našel vlak, který odjížděl dost brzo, a tramvaj nabírala zpoždění. To víte křižovatky a semafory. Na Kagoshima Chuo jsme dorazili s asi 4 minutami zbývajícími do odjezdu. Takže na nástupiště to byl sprint, ale zbyla nám ještě minuta času, na pohodu. Ve vlaku jsem cestou na hodinku usnul a konečně mě přestala bolet ta hlava. Když to analyzuji zpětně, tak to bylo asi tím pocením v noci, nedoplnil jsem pak dostatečně tekutiny.
Čekal nás ještě jeden přestup v Hakatě a za 15 minut odtamtud jsme dojeli do Kokury. Tady musím trochu upřesnit názvosloví - to město, do kterého jedeme se jmenuje Kitakyushu, ale vlaková stanice se jmenuje Kokura. Je to kvůli tomu, že několik menších měst se už rozrostlo natolik, že se spojily do jedné velké aglomerace, která se jmenuje Kitakyushu. Ale vlaková stanice se jmenuje vždy podle tradičního názvu - Kokura. Úplně stejná situace je Fukuoka (aglomerace) a Hakata (původní název města se stanicí). Jinak je Kokura známá jako původní cíl pro první atomovou bombu. Jenže bylo zataženo a proto byla odpálena nad záložním cílem - Hiroshimou.
V Kokuře nikdo z nás ještě nebyl, takže to bylo konečně něco skutečně nového. Hostel už měl otevřený check-in, takže jsme šli rovnou na místo. Měli jsme vybrané místo kousíček od station (cca 5 bloků) a po chvíli hledání jsme ho i našli. Cedule ale nebyla moc výrazná a hostel byl ve 4F a 5F jedné z budov. Na recepci ani noha, vedle info že máme volat telefonem, který ležel vedle. Tam jsme se dozvěděli, že tu zrovna nikdo není, že budou asi za hodinu. No zajímavé, ale nám to zase tak nevadilo. Podle instrukcí jsme si uložili kufry do common roomu a vyrazili prozkoumat město.
Nejdřive jsme zašli do místního hradu omrknout zahrady. Byly dost těžké k nalezení a po cestě jsme opět nakrmili několik koček :-). Po chvíli jsme našli i ty zahrady. Byly tradičně hezké, jako bonus šlo nakouknout i do ryokanu s nimi sousedícím. Cestou zpátky jsme šli přes jeden z obchoďáků a já si tam koupil nigiri večeří i s trochou kaviáru. Ihned jsem to spořádal na bus zastávce. Vrátili jsme se do hostelu a udělali check-in. Pokoj je trochu malý, bez tatami, ale privát a za dobrou cenu. Ještě jsme vyrazili na druhou dnešní atrakci.
Tou byl AruAru Town, obchoďák hned vedle station. Jenže tohle byl obchoďák narvaný anima a manga shopy, hernami a všemi věcmi otaku. Taková mala Akihabara. Prolézali jsme shopy a pak zapadli do herny. Tam jsem si chtěl zahrát chunithm, ale nechtělo to brát kartu ani kredity, dole červený nápis v kanji. Když jsem na to zkusil google translate (umí naživo rozpoznávat texty z kamery, skvělá věc, ale musíte mít data), tak to přeložil: "Today play has ended". Deirh vedle vesele pařil nějakou Final Fantasy hudební hru, takže jsem mu řekl, že jdu najít něco dalšího. Po opuštění shopu bylo všude podezřele prázdno, až jsem narazil na sekuriťáka, který pokynul k východu. Tak jsem ho následoval a Deirovi poslal zprávu, že se tady zavírá. Na dveřích jsem si potom všiml velice podivné otvíračky: 11-20. Dole hnedka vedle vchodu byl 7eleven, tak jsem si tam šel opatřit náplast - jeden z prstíků na noze se začal ozývat, asi nějaký puchýř. Boty jsem si pořád nové nekoupil, takže možná už melou z posledního. Podle hangoutů jsem viděl, že Deirh si zprávu pořád nepřečetl, bylo mi jasné, že je zasekaný u arkády. Takže jsem ho začal prozvánět přes Hangouts voice, aby šel taky ven. Nakonec se zadařilo.
Ve 20 se nám ještě spát jít nechtělo, tak jsme našli hernu a já si tam konečně zahrál ten Chunithm. Pak už to bylo akorát rozdělat postele a spát.
neděle 14. května 2017
Den desátý - Kagoshima (Sakurajima)
Zážitky z posledních dní se asi projevily na spánku - měl jsem lucid dream, čili sen o kterém víte, že je to sen a můžete ho ovláat. Byl to hodně zajímavý a objevný zážitek. Ráno jsem se vzbudil tradičně o něco dřiv a psal si s lidmi z ČR, kteří tam ještě ponocovali. Po probuzení Deira jsme začali balit svoje věci a připravovali se k odjezdu. Recepční z hostelu si pak s námi chvíli povídala o všem možném, jak se nám líbilo, kam směřujeme dál a podobně. Nevím, jestli jsem to minulý rok psal, ale Yakushima Youth (teď to změnili na Backpackers) Hostel je místo, kde chcete být na Yakushimě ubytováni. Je hned vedle přístavu, má prostorné pokoje v japonském stylu (ale jsou tu i palandy, pokud je preferujete) a anglicky dost dobře mluvící staff. Vedle pokoje pak máte krytou verandu se spoustou místa a věšáků na sušení věcí. A když chcete, tak v common roomu můžete pokecat s lidmi úplně odevšaď. Já jsem mluvil s dvěma holkama z New Yorku, s Australanem, Dánem a paní z Tokya. A jako tečka nakonec je hned vedle balkonek s krásným výhledem na přístav. Náš pobyt tady ale končil a loď zpátky měla pevně danou rezervaci, takže není možnost si to tady ještě prodloužit. Oba bychom chtěli.
Po check-outu jsme dorazili do přístavu a vyměnili si lístek za boarding pass. V 10:45 loď odrazila od mola a už ve 12:35 jsme byli zpátky v civilizaci, v Kagoshimě. Naše další ubytko jsem naplánoval v Green Guesthousu - byli jsme tady ubytováni v roce 2012 a bylo to OK. Jako bonus je hostel prakticky hned u přístavu. Check-in byl až od 15 hodin, takže jsme nechali v přízemí akorát velké kufry a šli zpět do přístavu. Předpověd počasí na dnešek vypadala opravdu dobře, takže dneska si dáme Sakurajimu (velká, velmi aktivní sopka uprostřed zálivu).
Deirh našel možnost koupení si passu pro turisty za 1500 JPY na dva dny. Pak máte zadara trajekt na Sakurajimu, tramvaje a busy ve městě a na Sakurajimě (kromě jednoho, který jezdí úplně dokola Sakurajimy). Hnedka jsme toho využili. Deirh má na mě pozitivní vliv v tom, že vyžaduje pořádné jídlo v tradičním stylu (čili žádný mekáč/subway). Našel jeden ramen shop hnedka v přístavu, tak jsme se stavili. Já jsem si dal ramen s plody moře a byl opravdu výborný. Jediná nevýhoda bylo jíst horké jídlo, když venku bylo 28C, ale spláchl jsem to spoustou studené vody. Trajekty na sopku jezdily každých 15 minut, tak jsme na jeden nasedli.
Cestou lodí jsme oba čuměli do mobilů, když najednou Deira japonec upozornil: "mite, mite" a ukázal na sopku - zrovna začala chrlit popel. Další skvělá věc na vidění vlastníma očima :-). Po chvíli už není poznat, jestli to byla erupce, nebo další mrak nad sopkou. Bezpečně jsme dojeli do druhého přístavu a vylezli z lodě.Oproti roku 2012 jsem si všiml úplně nového terminálu. Tam jsme na informacích dostali mapku a tipy na zajímavá místa. Nejlepší výhledy jsou prý z observatoře Yunohira, asi 14km odtud, ale vysoko. Jezdí tam bus, na který platí náš pass, pak se vrací zpátky sem. Jinak je celá Sakurajima docela velká, 36km po obvodu, což bez půjčeného auta (které jsme teď neměli) v tomhle vedru nebylo dost reálné. Když jsme tady byli ve 2012, tak jsme chodili jenom pěšky kolem přístavu. Nasedli jsme tedy na bus a vyrazili. Je to takový ten poznávací bus, který všude staví na 5-15 minut, aby si lidi mohli ty věci prohlédnout, nafotit a nasednout zpátky.
Po dojetí na observatoř nám bylo jasné, že tu chceme posedět déle, než těch 15 min, které tady bude bus čekat. Takže jsme ho nechali odjet a užívali si ten klid po odjezdu busu s lidmi. Vyhledy byly skvělé, na jedné straně Sakurajima, na druhé záliv a velkoměsto. Během hodinového čekání na další bus nejdřív přijel JR bus se skupinkou důchodců a průvodkyní. Pak přijela taxíkem japonská rodinka a taxikář s nimi vystoupil a dělal jim průvodce. Srovnejte tohle s českými taxikáři :-). Nakonec dorazila skupinka motorkářů. Po přijetí dalšího busu jsme si hned vlezli do něj hned vlezli, protože byl prázdný a uvnitř jela krásně klima. Řidič ho tam nechal nastartovaný s otevřenými dveřmi, naprosto no stress.
Dál jsme chtěli omrknout "Lava Processing Center" z mapy. To obnášel se busem vrátit zpátky do terminálu, nasednout na další a vystoupit o zastávku před observatoří. Samotné centrum byla akorát garáž s několika náklaďáky a vybavením okolo. Takže jsme se otočili a šli jsme pěšky zpátky k terminálu. Po cestě jsme ale našli další skupinu koček, takže proběhlo další krmení. Podle mapy jsme plánovali jít podél silnice, ale objevili jsme moc sympatický trail, který vedle paralelně s ní. Po cestě jsme si dali ještě odbočku k takovému velkému trychtýři z kamenů, asi se to používá na směrování toku lávy. Po krátkém trailu jsme došli zpátky k přístavu. Vědel jsem o foot onsenu nedaleko, tak jsme šli tam.
Po krátkém máčení nohou jsem ši všiml velkého brouka, který bezmocně plaval v onsenu asi 5cm od Deirovy nohy. Ono to spíš byl nějaký sršen, protože měl mega žihadlo. Přesto mi ho bylo líto, tak jsem si dal přes ruku igelitovy pytel a krátkým cukem jsem ho vyhodil z vody ven na zem. Jak byl mokrý, tak nemohl létat, takže jsme si ho mohli prohlédnout pěkně zblízka. Deirh nahodil google a zjistil, že to je smrtelně jedovatý japonský sršeň, od tohohle žihadlo dostat nechcete. Je jasné, že jedno dupnutí botou by naše problémy vyřešilo, ale oba jsme nějak tušili, že to není správná věc. Místo toho jsme během celého onsenování jedním očkem koukali, jak se tam válí po zemi a odhadovali, kdy bude připraven ke vzletu (to už jsme tam nechtěli být). Ještě k tomu tam létal japonec s dronem, jehož hluk se velmi podobal tomu sršnímu. Onsen tedy nebyl úplně bezstarostný, ale nafotili jsme si krásný západ slunce nad Kagoshimou a šli zpátky do přístavu.
Tam jsme potkali další skupinku koček, takže proběhlo další krmení. Pak už zbývalo jet 10 minut trajektem do města a checknout se do hostelu. Máme kliku na pokoj v japonském stylu, bohužel prodloužení už není možné, zitra musíme vypadnout. Wifi tady ale uploaduje 50 Mb/s, takže po Yakushimě můžu konečně všechno uploadnout na pravá místa.
Po check-outu jsme dorazili do přístavu a vyměnili si lístek za boarding pass. V 10:45 loď odrazila od mola a už ve 12:35 jsme byli zpátky v civilizaci, v Kagoshimě. Naše další ubytko jsem naplánoval v Green Guesthousu - byli jsme tady ubytováni v roce 2012 a bylo to OK. Jako bonus je hostel prakticky hned u přístavu. Check-in byl až od 15 hodin, takže jsme nechali v přízemí akorát velké kufry a šli zpět do přístavu. Předpověd počasí na dnešek vypadala opravdu dobře, takže dneska si dáme Sakurajimu (velká, velmi aktivní sopka uprostřed zálivu).
Deirh našel možnost koupení si passu pro turisty za 1500 JPY na dva dny. Pak máte zadara trajekt na Sakurajimu, tramvaje a busy ve městě a na Sakurajimě (kromě jednoho, který jezdí úplně dokola Sakurajimy). Hnedka jsme toho využili. Deirh má na mě pozitivní vliv v tom, že vyžaduje pořádné jídlo v tradičním stylu (čili žádný mekáč/subway). Našel jeden ramen shop hnedka v přístavu, tak jsme se stavili. Já jsem si dal ramen s plody moře a byl opravdu výborný. Jediná nevýhoda bylo jíst horké jídlo, když venku bylo 28C, ale spláchl jsem to spoustou studené vody. Trajekty na sopku jezdily každých 15 minut, tak jsme na jeden nasedli.
Cestou lodí jsme oba čuměli do mobilů, když najednou Deira japonec upozornil: "mite, mite" a ukázal na sopku - zrovna začala chrlit popel. Další skvělá věc na vidění vlastníma očima :-). Po chvíli už není poznat, jestli to byla erupce, nebo další mrak nad sopkou. Bezpečně jsme dojeli do druhého přístavu a vylezli z lodě.Oproti roku 2012 jsem si všiml úplně nového terminálu. Tam jsme na informacích dostali mapku a tipy na zajímavá místa. Nejlepší výhledy jsou prý z observatoře Yunohira, asi 14km odtud, ale vysoko. Jezdí tam bus, na který platí náš pass, pak se vrací zpátky sem. Jinak je celá Sakurajima docela velká, 36km po obvodu, což bez půjčeného auta (které jsme teď neměli) v tomhle vedru nebylo dost reálné. Když jsme tady byli ve 2012, tak jsme chodili jenom pěšky kolem přístavu. Nasedli jsme tedy na bus a vyrazili. Je to takový ten poznávací bus, který všude staví na 5-15 minut, aby si lidi mohli ty věci prohlédnout, nafotit a nasednout zpátky.
Po dojetí na observatoř nám bylo jasné, že tu chceme posedět déle, než těch 15 min, které tady bude bus čekat. Takže jsme ho nechali odjet a užívali si ten klid po odjezdu busu s lidmi. Vyhledy byly skvělé, na jedné straně Sakurajima, na druhé záliv a velkoměsto. Během hodinového čekání na další bus nejdřív přijel JR bus se skupinkou důchodců a průvodkyní. Pak přijela taxíkem japonská rodinka a taxikář s nimi vystoupil a dělal jim průvodce. Srovnejte tohle s českými taxikáři :-). Nakonec dorazila skupinka motorkářů. Po přijetí dalšího busu jsme si hned vlezli do něj hned vlezli, protože byl prázdný a uvnitř jela krásně klima. Řidič ho tam nechal nastartovaný s otevřenými dveřmi, naprosto no stress.
Dál jsme chtěli omrknout "Lava Processing Center" z mapy. To obnášel se busem vrátit zpátky do terminálu, nasednout na další a vystoupit o zastávku před observatoří. Samotné centrum byla akorát garáž s několika náklaďáky a vybavením okolo. Takže jsme se otočili a šli jsme pěšky zpátky k terminálu. Po cestě jsme ale našli další skupinu koček, takže proběhlo další krmení. Podle mapy jsme plánovali jít podél silnice, ale objevili jsme moc sympatický trail, který vedle paralelně s ní. Po cestě jsme si dali ještě odbočku k takovému velkému trychtýři z kamenů, asi se to používá na směrování toku lávy. Po krátkém trailu jsme došli zpátky k přístavu. Vědel jsem o foot onsenu nedaleko, tak jsme šli tam.
Po krátkém máčení nohou jsem ši všiml velkého brouka, který bezmocně plaval v onsenu asi 5cm od Deirovy nohy. Ono to spíš byl nějaký sršen, protože měl mega žihadlo. Přesto mi ho bylo líto, tak jsem si dal přes ruku igelitovy pytel a krátkým cukem jsem ho vyhodil z vody ven na zem. Jak byl mokrý, tak nemohl létat, takže jsme si ho mohli prohlédnout pěkně zblízka. Deirh nahodil google a zjistil, že to je smrtelně jedovatý japonský sršeň, od tohohle žihadlo dostat nechcete. Je jasné, že jedno dupnutí botou by naše problémy vyřešilo, ale oba jsme nějak tušili, že to není správná věc. Místo toho jsme během celého onsenování jedním očkem koukali, jak se tam válí po zemi a odhadovali, kdy bude připraven ke vzletu (to už jsme tam nechtěli být). Ještě k tomu tam létal japonec s dronem, jehož hluk se velmi podobal tomu sršnímu. Onsen tedy nebyl úplně bezstarostný, ale nafotili jsme si krásný západ slunce nad Kagoshimou a šli zpátky do přístavu.
Tam jsme potkali další skupinku koček, takže proběhlo další krmení. Pak už zbývalo jet 10 minut trajektem do města a checknout se do hostelu. Máme kliku na pokoj v japonském stylu, bohužel prodloužení už není možné, zitra musíme vypadnout. Wifi tady ale uploaduje 50 Mb/s, takže po Yakushimě můžu konečně všechno uploadnout na pravá místa.
sobota 13. května 2017
Den devátý - autem kolem Yakushimy
Ráno mě probudil dost silný déšť - pršelo celou noc a i teď to mělo dost velkou intenzitu. Zapnul jsem noťase a dopsal minulý den. Deirh vstal podle budíku někdy v 8 a pak jsme ještě asi do 9:45 zevlili a kecali. Z hostelu jsme se vymotali někdy kolem 10. ráno. Plán byl objet celý ostrov - auto jsme museli vrátit do 18. hodiny v Miyanouře, což nám dává 8 hodin.
Vyjeli jsme po hlavní ostrovní silnici jižním směrem, Deirh tradičně řídili a já jsem čuměl do mapy a hlásil potenciální zastávky. První zajímavé místo byl dle mapy Fureai Park. Vůbec jsem neveděl, o co se jedná a za moc to nestálo - prostě kamenná pláža, nějaké kulaté nádrže ve kterých asi chovají ryby. Cvak cvak foto a jedeme dál. Projeli jsme kolem letiště Yakushima, skutečně jsem viděl runway a mikroskopický terminálek. Samozřejmě odbavuje jenom domestické lety - z Kagoshimy, Osaky a Tokya (možná nějaké další). Příště si ověrím cenu letenek, ono by to nemuselo být o tolik dražší než loď a např. z Osaky tu jste za 1,5 hodiny.
Další zastávka bylo Tashiro Coast. Měla tu kdysi tuhnout láva a dělat kameny ve tvaru polštářů. Vedla tam dost úzká a točitá silnička. Cesta neustále degradovala, až jsme se rozhodli nechat auto u cedule a jít dál pěšky. Při čtení cedule jsem si všimnul, že stojíme v oblasti se zakázaným vjezdem. Taky tam prosili, abychom nejezdili s autem na pláž koukat na želvy. To jsme splnili a jinak byla škoda už vykonána, tak jsme to nějak neřešili, nebyla tu ani noha. Asi 100m od cedule bylo ty lávové kameny - dost ostré a ústila tu malá říčka do moře. Deirh se vydal do dost neprostupné džungle hledat ideální foto říčky, já jsem šel omrknout pláž, která byla hned vedle 200m. Opět dost zajímavá věc, kamení a pláž, naprostý klid. Nasednout do auta a dál. To jsme dorazili k pláži Haruta-Hama, malý zálivek evidentně určený ke koupání, byla tam i budka pro záchranáře. Všechno aktuálně opuštěné, protože voda ke koupání moc nebyla. Zkontrolováno, nafoceno, jedeme dál.
To jsme měli na mapě zaznačené 3 vodopády. U nejvýš položeného z nich byla od paní z tourist centra velká černá tečka - takže asi bude dobrý. Vedly k němu hodně vinuté serpentiny, na vrchu obrovské parkoviště, kde stál akorát taxík a jedno jiné auto. Jedno se o Senpiro-no-taki, prý to má miť něco společného s anime Spirited Away (česky Cesta do Fantazie). Já tam to spojení moc neviděl, ale vodopád byl super i tak. V dálce jsme viděli u něj nějakou budku - vypadalo to, že tam vede nějaký trail. Já jsem si všimnul trailu u vjezdu do parkoviště, tak jsme ho šli checknout. Do té budky bohužel nevedl - ono by bylo potřeba ještě nějak záhadně překonat jedno údolí - ale místo toho končil na nádherné vyhlídce. Z jedné strany ten vodopád, z druhé ohromný kus ostrova. Byl tu dokonce i mobilní signál!
Další v pořadí byl Ryujin-no-taki, položený o kousek níže. Tenhle neměl žádné parkoviště, ale vedl kolem něj silniční most. Pokud chcete, ani nemusíte vylézat z auta, aby jste ho viděli. Což samozřejmě nebyl náš případ. Ale viděli jsme taxíka, který zastavil uprostřed mostu, zapnul výstražné blikače, vylezl starší japonský pár, nafotili si vodopád a za 5 minut jeli dál. Pak tam jenom přibrzdil minibus, z toho ani nikdo nevylezl, za 30 sekund byl opět na cestě. My jsme tam pozevlili 10 minut a pak jsme jeli dál.
Třetí vodopád (Torohki-no-taki) jsme bohužel nemohli najít, takže jsme ho passli. Dalším cílem bylo vyzkoušet nějaký přírodní onsen. To znamená na pláži, venku a dostupný jenom za odlivu. Časy přílivu a odlivu jsme neznali, takže jsme to prostě chtěli zkusit. Najít ho byl velký problém, nakonec se podařilo chytit mobilní signál a zaúkolovat Google Mapy. Ty nás poslaly zatím na nejhorší cestu - kamenná, díry, které si nezadaly s těmi v ČR. Jeli jsme prakticky krokem, nakonec jsme zaparkovali a šli na místo. Jaký byl náš vztek, když jsme uviděli krásnou asflatovou cestu k onsenu hned vedle! A jako na potvoru asi 3m úsek velkých balvanů, který jsme nemohli projet abychom se na ní dostali. Takže zpátky pojedeme stejně děravou cestou.
Ale onsen samotný - to byl teda opravdu zážitek. Prostě lávové kameny jako jsme viděli dříve, v nich vykutané asi 3 vany, stříška a to je prakticky všechno. Měli jsme štěstí a nebylo to pod vodou (byl odliv). Koupalo se tam několik starších Japonců a jeden Dán. Voda nebyla ani moc horká, akorát byla hrozně cítit sírou. Což je prý dobré pro kůži. Mě trochu chyběla ledová voda na opláchnutí, ale stačilo vylézt ven a studený vítr od moře byl docela efektivní. Dva z japonců uměli dost dobře anglicky, tak jsme kecali jako tradičně o všem možném. S Dánem to samé. Nebyly tam žádné hodiny, takže jsme dost ztratili pojem o čase.
Což byl docela problém, protože bylo už 15:00, zůstavaly nám 3 hodiny na to dostat se zpátky do Miyanoury a my jsme byli prakticky přesně na druhé straně. Mohli jsme se srabácky vrátit stejnou, jednoduchou cestou, ale to není náš styl. Místo toho jsme se vydali dál proti směru hodinových ručiček. Nechal jsem Google Maps odhadhnout délku cesty a psaly 1:30, což by mělo být v pohodě. Ale problém je, že na většině té cesty není absolutně žádný signál. A taky tady asi moc lidí s mapama od Googlu nejezdí, takže nemá z čeho odhadovat a místo toho používá nějaký default. Takže Deirh začal autu docela šlapat na krk, další 2 onseny po cestě jsme vynechali.
Původně byl v plánu dát ještě jeden vodopád, Ohko-no-taki, v mapě byla u něj zase velká černá tečka. Rozhodli jsme se ale ho vynechat. Důvod byl jednoduchý - čekal nás úsek dlouhý 30km, který ale všechny mapy odhadovaly časově na 60 minut a zavíral v 17 hodin. Busy tam tudy nejezdí. Vede totiž přes chráněnou rezervaci plnou nejrůznějších zvířat. A jak jsme brzy zjistili - cesta tam byla zatraceně úzká, akorát na jedno auto. Občas tam byly místa na vyhnutí, ale ne moc často. A zároveň tam bylo opravdu hodně divoké zvěře - hlavně opice a místní Yaku srnky. Mám video, kdy ze staženého okýnka natáčím opičí rodinku o čtyřech členech, opravdu neuvěřitelné.
Cesta pokračovala v pohodě, do té doby, než se nám nesplnila noční můra a nepotkali jsme do protisměru v opravdu úzké zatáčce dvě auta proti nám. Čili couvat jsme museli my a bylo to opravdu nervy drásající. Jediné štěstí, že naše auto bylo vybaveno couvací kamerou - ta se opravdu hodila. Po asi 100m couvání se nám podařilo najít rozšíření cesty, najet na něj a auta nás minula. A japonci v nich se ukláněli a děkovali. Od té chvíle nám bylo jasné, že tohle nebude legrace. Ale brzy jsme byli už sehraný tým a dávali jsme si to. Deirh se 100% soustředil na řízení, já jsem hlídal místa, kde se můžeme vyhnout, kdyby opět bylo potřeba couvat. A taky hlídal pozici levých kol našeho auta, když jsme se museli vyhýbat. A aut do protisměru jelo dost, za celou dobu jsme se vyhýbali tak 7x. Naštěstí se to už obešlo bez couvání. Japonci to měli dost promakané a skoro v každé nepřehledné zatáčce nainstalovali zrcadlo. To byla taky moje úloha - kontrolovat ta zrcadla, bylo jich na tom úseku minimálně 50.
Když jsme se konečně vymotali z tohohle pekla a projeli kolem majáku, na kterém jsme byli včera, tak se nám oběma hodně ulevilo, silnice už byla široká a po chvíli byla uprostřed dokonce i dělící čára. Tenhle úsek už jsme jeli včera, takže jsme věděli, že to dáme. Stavili jsme se na benzínce doplnit palivo - měli jsme ještě asi 60% nádrže, ale v půjčovně chtěli vracet auto s plnou. Doplnění stálo 2015 JPY, což je na naše asi 500, opravdu směšná cena. Zbývala nám ještě hodina času, tak jsme ještě kousek před Miyanourou chtěli zastavit u parku Stitoko Gajumaru Banyan. Po cestě tam jsme ale narazili asi na skupinku 10 koček, kterým tam někdo naházel jídlo. Nějaký park nám byl ukradený a fotili jsme ty kočky. Já měl v batohu nějaké jerky, které mi moc nejelo, tak jsme ho házeli těm kočkám. Moc jim chutnalo a Deirh dělal fotky, já mam videjko. Po cestě jsme ještě vyzkoušeli neznámé režimy L a S u automatické převodovky. L - low: používá to jenom jedničku a dvojku, dobré na brždění motorem při sjezdech dlouhých kopců. S - sport: agresivněji to vytáčí do otáček před řazením. Což u našeho miniauta s malým motorem znělo při plynu na podlahu opravdu komicky :D.
Dojeli jsme do Miyanoury, a stavili se ještě v supermarketu. V místní seafood sekci měli luxusní 4x nigiri z lososa. Rovnou jsem si vzal dvoje. A taky 1,5L lahve Lemon Tea, který miluju a nikde jsem tyhle velké neviděl. Pak jsme jeli do hostelu a z auta vyházeli všechen binec, který se tam za poslední 3 dny nasbíral (to autíčko už se stalo našim druhým domovem) a vrátili jsme auťák 5 minut před limitem. Ještě jsme dotankovali asi 2 litry do plna za dalších 300 JPY, člověk z půjčovny zkontroloval auťák, ukázal že OK a už jsme byli zase obyčejní pěšáci.
Kdybych měl shrnout naše náklady na auto, tak to bylo 18360 JPY (půjčovné) + 2315 JPY (palivo). Což je opravdu malá cena za to mít tady naprostou svobodu a vidět tolik míst za tak krátký čas. Akorát potřebujete mezinárodní řidičak a nebát se jezdit vlevo. Auto s manuálem vám snad v žádné půjčovně nedají. Asi nejtěžší je zvyknout si na páčky blinkrů a stěračů - jsou tady obráceně, takže pravidelně budete místo blikání stírat :-D.
Pak už zbývalo dojít do hostelu, pokecat v common roomu s lidma (dorazila nějaká paní z Tokya, hlavně na ten venkovní onsen, prý je legendární v celém Japonsku). My jsme popsali svoje zážitky, já ukázal videa z našeho safari. Snědli jsme svoji nigiri, já jsem ještě nechal pustit druhý cyklus praní na propocené hadry z posledních dvou dnů. Pak jsem hnedka začal psát tohle, dokud to mám pěkně svěže ve hlavě.
Vyjeli jsme po hlavní ostrovní silnici jižním směrem, Deirh tradičně řídili a já jsem čuměl do mapy a hlásil potenciální zastávky. První zajímavé místo byl dle mapy Fureai Park. Vůbec jsem neveděl, o co se jedná a za moc to nestálo - prostě kamenná pláža, nějaké kulaté nádrže ve kterých asi chovají ryby. Cvak cvak foto a jedeme dál. Projeli jsme kolem letiště Yakushima, skutečně jsem viděl runway a mikroskopický terminálek. Samozřejmě odbavuje jenom domestické lety - z Kagoshimy, Osaky a Tokya (možná nějaké další). Příště si ověrím cenu letenek, ono by to nemuselo být o tolik dražší než loď a např. z Osaky tu jste za 1,5 hodiny.
Další zastávka bylo Tashiro Coast. Měla tu kdysi tuhnout láva a dělat kameny ve tvaru polštářů. Vedla tam dost úzká a točitá silnička. Cesta neustále degradovala, až jsme se rozhodli nechat auto u cedule a jít dál pěšky. Při čtení cedule jsem si všimnul, že stojíme v oblasti se zakázaným vjezdem. Taky tam prosili, abychom nejezdili s autem na pláž koukat na želvy. To jsme splnili a jinak byla škoda už vykonána, tak jsme to nějak neřešili, nebyla tu ani noha. Asi 100m od cedule bylo ty lávové kameny - dost ostré a ústila tu malá říčka do moře. Deirh se vydal do dost neprostupné džungle hledat ideální foto říčky, já jsem šel omrknout pláž, která byla hned vedle 200m. Opět dost zajímavá věc, kamení a pláž, naprostý klid. Nasednout do auta a dál. To jsme dorazili k pláži Haruta-Hama, malý zálivek evidentně určený ke koupání, byla tam i budka pro záchranáře. Všechno aktuálně opuštěné, protože voda ke koupání moc nebyla. Zkontrolováno, nafoceno, jedeme dál.
To jsme měli na mapě zaznačené 3 vodopády. U nejvýš položeného z nich byla od paní z tourist centra velká černá tečka - takže asi bude dobrý. Vedly k němu hodně vinuté serpentiny, na vrchu obrovské parkoviště, kde stál akorát taxík a jedno jiné auto. Jedno se o Senpiro-no-taki, prý to má miť něco společného s anime Spirited Away (česky Cesta do Fantazie). Já tam to spojení moc neviděl, ale vodopád byl super i tak. V dálce jsme viděli u něj nějakou budku - vypadalo to, že tam vede nějaký trail. Já jsem si všimnul trailu u vjezdu do parkoviště, tak jsme ho šli checknout. Do té budky bohužel nevedl - ono by bylo potřeba ještě nějak záhadně překonat jedno údolí - ale místo toho končil na nádherné vyhlídce. Z jedné strany ten vodopád, z druhé ohromný kus ostrova. Byl tu dokonce i mobilní signál!
Další v pořadí byl Ryujin-no-taki, položený o kousek níže. Tenhle neměl žádné parkoviště, ale vedl kolem něj silniční most. Pokud chcete, ani nemusíte vylézat z auta, aby jste ho viděli. Což samozřejmě nebyl náš případ. Ale viděli jsme taxíka, který zastavil uprostřed mostu, zapnul výstražné blikače, vylezl starší japonský pár, nafotili si vodopád a za 5 minut jeli dál. Pak tam jenom přibrzdil minibus, z toho ani nikdo nevylezl, za 30 sekund byl opět na cestě. My jsme tam pozevlili 10 minut a pak jsme jeli dál.
Třetí vodopád (Torohki-no-taki) jsme bohužel nemohli najít, takže jsme ho passli. Dalším cílem bylo vyzkoušet nějaký přírodní onsen. To znamená na pláži, venku a dostupný jenom za odlivu. Časy přílivu a odlivu jsme neznali, takže jsme to prostě chtěli zkusit. Najít ho byl velký problém, nakonec se podařilo chytit mobilní signál a zaúkolovat Google Mapy. Ty nás poslaly zatím na nejhorší cestu - kamenná, díry, které si nezadaly s těmi v ČR. Jeli jsme prakticky krokem, nakonec jsme zaparkovali a šli na místo. Jaký byl náš vztek, když jsme uviděli krásnou asflatovou cestu k onsenu hned vedle! A jako na potvoru asi 3m úsek velkých balvanů, který jsme nemohli projet abychom se na ní dostali. Takže zpátky pojedeme stejně děravou cestou.
Ale onsen samotný - to byl teda opravdu zážitek. Prostě lávové kameny jako jsme viděli dříve, v nich vykutané asi 3 vany, stříška a to je prakticky všechno. Měli jsme štěstí a nebylo to pod vodou (byl odliv). Koupalo se tam několik starších Japonců a jeden Dán. Voda nebyla ani moc horká, akorát byla hrozně cítit sírou. Což je prý dobré pro kůži. Mě trochu chyběla ledová voda na opláchnutí, ale stačilo vylézt ven a studený vítr od moře byl docela efektivní. Dva z japonců uměli dost dobře anglicky, tak jsme kecali jako tradičně o všem možném. S Dánem to samé. Nebyly tam žádné hodiny, takže jsme dost ztratili pojem o čase.
Což byl docela problém, protože bylo už 15:00, zůstavaly nám 3 hodiny na to dostat se zpátky do Miyanoury a my jsme byli prakticky přesně na druhé straně. Mohli jsme se srabácky vrátit stejnou, jednoduchou cestou, ale to není náš styl. Místo toho jsme se vydali dál proti směru hodinových ručiček. Nechal jsem Google Maps odhadhnout délku cesty a psaly 1:30, což by mělo být v pohodě. Ale problém je, že na většině té cesty není absolutně žádný signál. A taky tady asi moc lidí s mapama od Googlu nejezdí, takže nemá z čeho odhadovat a místo toho používá nějaký default. Takže Deirh začal autu docela šlapat na krk, další 2 onseny po cestě jsme vynechali.
Původně byl v plánu dát ještě jeden vodopád, Ohko-no-taki, v mapě byla u něj zase velká černá tečka. Rozhodli jsme se ale ho vynechat. Důvod byl jednoduchý - čekal nás úsek dlouhý 30km, který ale všechny mapy odhadovaly časově na 60 minut a zavíral v 17 hodin. Busy tam tudy nejezdí. Vede totiž přes chráněnou rezervaci plnou nejrůznějších zvířat. A jak jsme brzy zjistili - cesta tam byla zatraceně úzká, akorát na jedno auto. Občas tam byly místa na vyhnutí, ale ne moc často. A zároveň tam bylo opravdu hodně divoké zvěře - hlavně opice a místní Yaku srnky. Mám video, kdy ze staženého okýnka natáčím opičí rodinku o čtyřech členech, opravdu neuvěřitelné.
Cesta pokračovala v pohodě, do té doby, než se nám nesplnila noční můra a nepotkali jsme do protisměru v opravdu úzké zatáčce dvě auta proti nám. Čili couvat jsme museli my a bylo to opravdu nervy drásající. Jediné štěstí, že naše auto bylo vybaveno couvací kamerou - ta se opravdu hodila. Po asi 100m couvání se nám podařilo najít rozšíření cesty, najet na něj a auta nás minula. A japonci v nich se ukláněli a děkovali. Od té chvíle nám bylo jasné, že tohle nebude legrace. Ale brzy jsme byli už sehraný tým a dávali jsme si to. Deirh se 100% soustředil na řízení, já jsem hlídal místa, kde se můžeme vyhnout, kdyby opět bylo potřeba couvat. A taky hlídal pozici levých kol našeho auta, když jsme se museli vyhýbat. A aut do protisměru jelo dost, za celou dobu jsme se vyhýbali tak 7x. Naštěstí se to už obešlo bez couvání. Japonci to měli dost promakané a skoro v každé nepřehledné zatáčce nainstalovali zrcadlo. To byla taky moje úloha - kontrolovat ta zrcadla, bylo jich na tom úseku minimálně 50.
Když jsme se konečně vymotali z tohohle pekla a projeli kolem majáku, na kterém jsme byli včera, tak se nám oběma hodně ulevilo, silnice už byla široká a po chvíli byla uprostřed dokonce i dělící čára. Tenhle úsek už jsme jeli včera, takže jsme věděli, že to dáme. Stavili jsme se na benzínce doplnit palivo - měli jsme ještě asi 60% nádrže, ale v půjčovně chtěli vracet auto s plnou. Doplnění stálo 2015 JPY, což je na naše asi 500, opravdu směšná cena. Zbývala nám ještě hodina času, tak jsme ještě kousek před Miyanourou chtěli zastavit u parku Stitoko Gajumaru Banyan. Po cestě tam jsme ale narazili asi na skupinku 10 koček, kterým tam někdo naházel jídlo. Nějaký park nám byl ukradený a fotili jsme ty kočky. Já měl v batohu nějaké jerky, které mi moc nejelo, tak jsme ho házeli těm kočkám. Moc jim chutnalo a Deirh dělal fotky, já mam videjko. Po cestě jsme ještě vyzkoušeli neznámé režimy L a S u automatické převodovky. L - low: používá to jenom jedničku a dvojku, dobré na brždění motorem při sjezdech dlouhých kopců. S - sport: agresivněji to vytáčí do otáček před řazením. Což u našeho miniauta s malým motorem znělo při plynu na podlahu opravdu komicky :D.
Dojeli jsme do Miyanoury, a stavili se ještě v supermarketu. V místní seafood sekci měli luxusní 4x nigiri z lososa. Rovnou jsem si vzal dvoje. A taky 1,5L lahve Lemon Tea, který miluju a nikde jsem tyhle velké neviděl. Pak jsme jeli do hostelu a z auta vyházeli všechen binec, který se tam za poslední 3 dny nasbíral (to autíčko už se stalo našim druhým domovem) a vrátili jsme auťák 5 minut před limitem. Ještě jsme dotankovali asi 2 litry do plna za dalších 300 JPY, člověk z půjčovny zkontroloval auťák, ukázal že OK a už jsme byli zase obyčejní pěšáci.
Kdybych měl shrnout naše náklady na auto, tak to bylo 18360 JPY (půjčovné) + 2315 JPY (palivo). Což je opravdu malá cena za to mít tady naprostou svobodu a vidět tolik míst za tak krátký čas. Akorát potřebujete mezinárodní řidičak a nebát se jezdit vlevo. Auto s manuálem vám snad v žádné půjčovně nedají. Asi nejtěžší je zvyknout si na páčky blinkrů a stěračů - jsou tady obráceně, takže pravidelně budete místo blikání stírat :-D.
Pak už zbývalo dojít do hostelu, pokecat v common roomu s lidma (dorazila nějaká paní z Tokya, hlavně na ten venkovní onsen, prý je legendární v celém Japonsku). My jsme popsali svoje zážitky, já ukázal videa z našeho safari. Snědli jsme svoji nigiri, já jsem ještě nechal pustit druhý cyklus praní na propocené hadry z posledních dvou dnů. Pak jsem hnedka začal psát tohle, dokud to mám pěkně svěže ve hlavě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)