Spal jsem vážně dobře a zapomenul nastavit budíka. Takže mě ráno probudil Deirh, že by dnes bylo fajné dát Koyasan, což je hora jižně odtud. Má mít nějaký speciální význam, je to světové dědictví UNESCO atd atd, proč ne. Dohodli jsme si sraz v 9:20 před hotelem, já jsem skočil ještě na nákup do FamilyMartu. V dohodnutý čas přišel akorát Deirh, že už jdeme, protože vlak jede v 9:32 a nechceme jet jiným (bylo by to dražší). Na místo jezdí soukromá firma Nankai Electric Railway, takže JR pass nám bude dnes k ničemu. Mají ale výborný Koyasan balíček, kdy za cca 2800 JPY dostanete zpáteční jízdenku na vlak + lanovku a neomezené busy na místě. Dokonce to platí na 2 dny, kdybyste tam chtěli přespat. Takže jsme si to u kasy koupili a spěchali na nástupiště, protože čas kvapil. Ještě bylo potřeba jednoho sprintu, protože tradičně odjížděly dva vlaky ve stejný čas a my jsme čekali u toho špatného :-). Xsoft to bohužel nestihl, takže musí jet jiným.
Ve vláčku to byla už pohoda, vydýchat se po sprintění a pak jenom mp3 a sledovat krajinu. Dorazili jsme na přestupní stanici (Hashimoto) a tam přesedli na vlak jedoucí do dolní stanice lanovky. Ten už jel skutečně divokou přírodou a občas se člověku zamotala i hlava, když kouknul z okna dolů. Na úseku dlouhém asi 20 minut bylo 19 tunelů. A jediná kolej, takže se protijedoucí vlaky musely vyhýbat ve stanicích. Dojeli jsme na dolní stanici lanovky a jeli nahoru. Tam mě zarazil opravdu extrémní sklon té dráhy (chlubili se, že až 30 stupňů) - celý vagon lanovky byl pěkně do kopečka :-). Nahoře jsme nasedli na povinný bus (do města vedou uzounké serpentiny, opět široké na jedno auto - můj respekt řidičům těch busů, takže tam mají chodci zákaz) a jeli až na konečnou.
Vylezli jsme ven a šli koukat na hřbitov. Tam mi po chvíli bylo jasné, že tohle místo je naprosto neuvěřitelné. Představte si ohromné množství opravdu starých, krásných věcí vyrobených z kamene. To vsechno různě porostlé mechem a umístěné v dost hodně staře vypadajícím lese. A to všechno dlouhé cca 4km, s hromadou různých cest a odboček. Nebudu lhát, když řeknu, že jsme tam strávili snad 4 hodiny. Padala jedna fotka za druhou, prakticky kamkoliv jste namířili foťák, tam bylo něco hezkého. Na samém konci byl most označující tu nejvíce svatou oblast mauzolea. Z respektu k tomu místu jsem tam nic nefotil, ale samozřejmě jsem nakouknul.
Nejprve tam měli kámen, o kterém je legenda, že poctivému člověku připadá lehký, zatímco pro hříšníka je těžký. Byl schválně umístěný tak, že ho šlo brát jenom jednou rukou a byl zatraceně těžký. O kus výše se nachází samotné mauzoleum - to byl naprostý vrchol. Všude byly desítky vonných tyčinek, uvnitř mnich neustále odříkávající modlitby. Když jste pohlédli nahoru, tak tam slabě svítily svítilny. Každá má svoje číslo - nejvyšší, co jsem viděl bylo měla lehce pod 20000! Opravdu nevím, jestli v každé byla svíčka, ale nedivil bych se. Vedle byl další chrám, kde dole bylo úložiště pro všechny ty svítilny. Jediný požadavek na vstup - sundat si boty, žádné zábrany nebo cokoliv podobného. Ale stačil mi pohled zvenku.
Cestou zpátky jsem si vybral stezku vedoucí dalšími a dalšími stovkami metrů hřbitova. Každou odbočku jsem samozřejmě zkoumal, až jsem dorazil k takové hezké kombinaci zahrady a hřbitova (separátní od toho zbytku). Byla tam i zastávka busu. Počasí se začalo dost kazit, tak jsem se rozhodl, že se schovám pod střechu místní cemetery office (vypadala prázdně) a pojedu radši busem, než riskovat zmoknutí. Byla to asi 30 minut čekačka, takže jsem si browsil na telefonu (pokrytí signálem bylo po cestě dost slabé, ale ve městě a okolí bylo OK).
V tu chvíli se stala věc, která je podle mě asi nejlepší definice Japonska. Všimla si mě starší paní uvnitř té cemetery office, jak tam sedím. Otevřela zevnitř okno a nabídla mi sušenku a teplý čaj! Uměla trochu anglicky, takže jsem jí vysvětlil, že jenom čekám na bus pod střechou, abych nezmokl (v tu chvíli už byla slušná průtrž). Pak se mě akorát vyptávala odkud jsem atd, já si u ní ověřil, že ten bus fakt pojede. Po chvíli se pak ještě s několika lidmi sbalila a odjeli auty (nezapomněla zamávat :-). A tohle je přesně ta věc, která podle mě dělá Japonsko. Tohle byl jeden příklad, ale já jich mám z každého dne o hodně víc. Třeba stationmaster v blbém metru v Kobe, když vidí, že zvládáme obsluhovat jejich IC karty. Tak vám lámanou angličtinou popřeje: "Have a nice trip". Je to prostě všude a je to návykové. Japonsko je pro mě z 75% lidi a 25% ten zbytek.
Busem jsem pak jel do města, že ještě nakouknu, ale šíleně lilo. Tak jsem čekal na další, že už pojedu dolů. To mě zastavili pro změnu školáci na výletě, jestli se mnou můžou udělat interview. Byli 3: kluk a dvě holky. Kluk to evidentně vedl, četl mi otázky a pak to překládal těm holkám do japonštiny, které všechno zapisovaly. Odkud jsem, kde jsem byl, co se mi na Japonsku líbí atd. Dost zajímavé. Oni tady byli na výletě z Tokya. Pak mi jel bus, takže jsme se rozloučili a já jsem frčel dál.
Deirh měl dohodnutý couchsurfing někde v Kobe, Xsoft taky kecal s nějakým jiným člověkem. Já jsem se svobodně rozhodl se vrátit na hotel dřív, protože jsem byl dost unavený. Taky bylo potřeba dopsat tohle a nenechat hlavu zapomenout všechny super detaily z posledních dvou dní. Extra super den.
středa 24. května 2017
Den devatenáctý - Amanohashidate
Dnes je v plánu kouknout na tu věc z titulku zápisku. Je to asi 3km dlouhý, úzký pruh písku plný jehličnanů. Na fotkách to vypadalo opravdu hezky a počasí dnes přeje (rozuměj - je zatracené vedro). Včera jsme naplánovali cestu, vychází to asi na 3 hodiny cesty celkem, dva přestupy a všechny vlaky jsou JR.Plán se začal hroutit po dojetí na Osaka Station - Google odmítal jet naplánovou trasou a pořád tam kombil nějaké busy. Po chvíli bylo jasné proč - na jedné z hlavních tratí se něco stalo (na cedulích byl popis "Human damage accident") a vlaky na ní měly velké zpoždění (viděl jsem i 100 minut). Operativně jsme použili jinou JR trasu a dokonce byl čas doražení na místo stejný. Nejprve bylo potřeba dojet do Fukuchiyamy a pak přesednout na další vlak jedoucí do naší destinace. V tom nás ale průvodčí každého zkásnul o 1450 JPY, ale právem. Ukázal jsem mu normálně rail pass a on v něm nalistoval sekci s výjimkami, tahle trasa byla skutečně v nich uvedená. Na Japanguidu bylo info, že je to kompletně na JR pass, takže to museli nedávno změnit. Další zážitek bylo, když vlak dojel do stanice Miyazu, aby se z ní pak rozjel pozpátku a odbočil směrem do naší destinace. Nakonec se zadařilo a byli jsme na místě, v čas přesně podle plánu.
Já jsem vyrazil napřed, kluci si tam chtěli půjčit kola, což já ne. Je to otrava se s tím pak tahat po městě a 3km pěšky po rovině pro mě není problém. Na té ... věci (opravdu nevím, jak tomu říkat česky, angličtina má výraz sandbar) byl pěkný parčík a hromada písečných pláží. Voda na koupání nebyla (přecejenom Yakushima je o dost víc jižně), ale dost lidí se tam opalovalo a flákalo. Díky hromadě jehličnanů tam byl stín a vůbec to byla moc fajn procházka. Občas kolem mě profrčel někdo z našich na kole, ale já svého rozhodnutí jít pěšo nelitoval. Došel jsem po cca 45 minutách na druhou stranu a koukal, co dělat dál. Přirozeně jsem tedy zamířil k lanovce nahoru na jednu z hor. Kluci tam nešli, protože nevěděli, co dělat s koly. Na lanovce jste si dokonce mohli vybrat, jestli chcete jet normálním vagonem, co jezdí snad jednou za 10 minut, nebo sedačkou, které jezdí pořád. Samozřejmě jsem jel sedačkou, obousměrná jízdenka byla za 660 JPY.
Nahoře jsem valil oči na tu nádheru - bylo ideální počasí a viditelnost opravdu daleko. Místní oblíbená pozorovací poloha byla ta, že si stoupnete zády, předkloníte se a koukáte vzhůru nohama, mezi svýma nohama :-). Musel jsem to zkusit a bylo to opravdu zvláštní - měli tam na to i vyhrazená místa, kde se můžete chytit, kdyby se vám z toho zatočila hlava :-). Pak jsem vylezl cca ještě o 30m výš k souvenir shopu. V něm jsem nakoupil několik hloupostí - chlápek mi po chvíli přinesl ještě jednu zadarmo, jako dárek :-). Asi tady nahoře moc lidí nenakupuje. Po dalším vychutnávání výhledu jsem sjel sedačkou zase dolů a pomalu plánoval cestu zpátky na station. Jelikož jsem měl celý sandbar prolezlý a nafocený, tak jsem si půjčil to kolo za 400 JPY (mohlo se vrátit na druhé straně). Nafotili jsme společně nějaké ganxta fotky s koly na pláži a projeli na druhou stranu a vrátili kola. Zpátky jsme jeli soukromým rapidem a ne tím JR expresem, kterým jsme sem přijeli, protože měl poloviční cenu. Do odjezdu zbývalo ještě asi 50 minut.
Já jsem si všiml krásného starého onsenu, hned vedle stanice, ale bohužel měl zavřeno. Tak jsme zašli společně do rámen restaurace - měla kompletní english menu, vyzkoušel jsem sojový rámen a byl moc dobrý. Pak už jenom chvíle čekání a odjet naším courákem zpátky do Fukuchiyamy (s přestupem v Miyazu). Tam stačilo chvíli pozevlit a odjet už na JR Pass expresem zpátky do Osaky. Zbýval tradiční transfer Loop Linou na Shin-Imamiyu, stihnout onsen před zavíračkou a spát. Super den.
Já jsem vyrazil napřed, kluci si tam chtěli půjčit kola, což já ne. Je to otrava se s tím pak tahat po městě a 3km pěšky po rovině pro mě není problém. Na té ... věci (opravdu nevím, jak tomu říkat česky, angličtina má výraz sandbar) byl pěkný parčík a hromada písečných pláží. Voda na koupání nebyla (přecejenom Yakushima je o dost víc jižně), ale dost lidí se tam opalovalo a flákalo. Díky hromadě jehličnanů tam byl stín a vůbec to byla moc fajn procházka. Občas kolem mě profrčel někdo z našich na kole, ale já svého rozhodnutí jít pěšo nelitoval. Došel jsem po cca 45 minutách na druhou stranu a koukal, co dělat dál. Přirozeně jsem tedy zamířil k lanovce nahoru na jednu z hor. Kluci tam nešli, protože nevěděli, co dělat s koly. Na lanovce jste si dokonce mohli vybrat, jestli chcete jet normálním vagonem, co jezdí snad jednou za 10 minut, nebo sedačkou, které jezdí pořád. Samozřejmě jsem jel sedačkou, obousměrná jízdenka byla za 660 JPY.
Nahoře jsem valil oči na tu nádheru - bylo ideální počasí a viditelnost opravdu daleko. Místní oblíbená pozorovací poloha byla ta, že si stoupnete zády, předkloníte se a koukáte vzhůru nohama, mezi svýma nohama :-). Musel jsem to zkusit a bylo to opravdu zvláštní - měli tam na to i vyhrazená místa, kde se můžete chytit, kdyby se vám z toho zatočila hlava :-). Pak jsem vylezl cca ještě o 30m výš k souvenir shopu. V něm jsem nakoupil několik hloupostí - chlápek mi po chvíli přinesl ještě jednu zadarmo, jako dárek :-). Asi tady nahoře moc lidí nenakupuje. Po dalším vychutnávání výhledu jsem sjel sedačkou zase dolů a pomalu plánoval cestu zpátky na station. Jelikož jsem měl celý sandbar prolezlý a nafocený, tak jsem si půjčil to kolo za 400 JPY (mohlo se vrátit na druhé straně). Nafotili jsme společně nějaké ganxta fotky s koly na pláži a projeli na druhou stranu a vrátili kola. Zpátky jsme jeli soukromým rapidem a ne tím JR expresem, kterým jsme sem přijeli, protože měl poloviční cenu. Do odjezdu zbývalo ještě asi 50 minut.
Já jsem si všiml krásného starého onsenu, hned vedle stanice, ale bohužel měl zavřeno. Tak jsme zašli společně do rámen restaurace - měla kompletní english menu, vyzkoušel jsem sojový rámen a byl moc dobrý. Pak už jenom chvíle čekání a odjet naším courákem zpátky do Fukuchiyamy (s přestupem v Miyazu). Tam stačilo chvíli pozevlit a odjet už na JR Pass expresem zpátky do Osaky. Zbýval tradiční transfer Loop Linou na Shin-Imamiyu, stihnout onsen před zavíračkou a spát. Super den.
pondělí 22. května 2017
Den osmnáctý - Tokyo (Rollercoaster, Bunkyo Civic Center, Zvěmi)
Ráno byl čas na check-out z hostelu v Asakuse. Včera jsem cestou z Odaiby booknul osvědčený Hotel Chuo v Osace. Až do konce výletu, aby bylo minimalizované SUPER otravné tahání a management kufrů. Takže jsme všechno zabalili a před 10. hodinou, což je hranice pro checkout jsme vrátili klíče a uložili si kufry do úschovy na recepci. Já dneska chci využít poslední den v Tokyu a dát znova ten rollercoaster z předvčerejška. Svůj křest už jsem zvládnul a chci to zažít ještě jednou (minimálně :-). Kluci se chtěli přidat, tak jedeme všichni.
Z hostelu je to slabých 10 minut na cílovou stanici a pak dalších 10 minut chůze do toho zábavního parku. Na displeji svítí čekačka 10 minut na ten coaster, paráda. Původně jsem plánoval koupit si balík 5 jízd za 2900 JPY, ale nakonec jsme se všichni rozhodli si koupit jednotlivou jízdu na 1030 JPY. Fronta uběhla rychle a až když jsme seděli pěkně přikurtováni ve vláčku jsem si začal říkat, proč to vůbec dělám :-). Ale je to jako droga a vidět ten sešup dolů po vytažení vláčku nahoru je prostě něco nezapomenutelného.
Bohužel po vylezení z dráhy se mi udělalo dost blbě. Ta dráha na to určitě měla částečně vliv, ale taky ten alkohol ze včerejška. A v noci jsem asi opět zanedbal pití. A taky bylo dneska hlášených 32 stupňů. Takže nic moc kombinace a bylo toho asi moc. Jako bonus se mi začalo extrémně hnusit Pocari Sweat pití, které jsem za poslední 3 dny pil skoro exkluzivně. Je to docela přeslazený humus. Takže jsem si v supermarketu koupil nějaký zelený čaj a šel se zavřít na záchod se s tím nějak vyrovnat. Klukům jsem psal, ať na mě nečekají a jedou si svůj program.
Po asi dvou hodinách utrpení ten zelený čaj zabral a tělo se zbavilo všeho zlého a sladkého. Po dalších 30 minutách už jsem byl úplně OK, takže jsem vyrazil mrknout na Bunkyo Civic Center. To je vysoký barák, který vypadá jako obrovský dávkovač na PEZy. Mám ho v plánu už od minulého výletu, protože má mít observatoř ve 35. patře, která je kompletně zadara. A skutečně, stačí vyjet výtahem nahoru :-). Byli tam celkem asi 3 lidi a okna sklopená pod úhlem cca 45 stupňů, takže focení šlo jedna radost. Taky jsem tam našel free WiFi, tak proč to rovnou neuploadnout na Facebook, že :-). Podle mapy jsem zjistil, že kluci jsou v Akihabaře, tak jsem se vydal za nimi.
Tenhle den jsem hodně používal telefon (hlavně při tom utrpení na záchodech moc nebylo co dělat), takže potřeboval doplnit šťávu dřív, než obvykle. V jedné věci musí být jasno - smartphone je tady pro mě naprostý základ všeho. Noční můra je, že přestane fungovat nebo se vybije. Dělám tady přes něj úplně všechno (od nejvíce důležitých věcí): Mapy (navigace), Hangouts (komunikace), Foťák, Facebook, Hotspot (na psaní blogu ve vlaku). Takže dostává skutečně zabrat a jedno nabití na den rozhodně nestačí. Proto s sebou mám úplně skvělou powerbanku, kterou jsem si tady koupil ve 2014. I když jsem nabíjel telefon 2x prakticky z 0 na 100, tak pořád hlásila 50% charge. Jenže telefon s připojenou powerbankou je opravdu nepraktický na nošení. Zjišťuju, že to má na mě až terapeutický efekt, když mám v kapse tohle kombo. Nechci, aby se foťák poškrábal o banku, takže chodím pěkně piánko pomalu. Při tom nabíjení se ještě zahřívá jak telefon, tak banka, takže máte v kapse pěkně horkou cihličku při 30 stupních venku :-).
Z Akihabary jsme společně vyrazili jižně k univerzitě Keio se sejít se Zvěmi. To je holka, která tady žije už delší dobu s japonským přítelem, učí právě na té univerzitě. Ukázala nám okolí univerzity, pak jsme jeli na Kyu-shiba-rikyu. Já tam sice byl už včera, ale to mi vůbec nevadilo. Kecali jsme snad 4 hodiny, pak jsme ještě zašli na rámen. Zazněla opět spousta pikantních detailů místního života od člověka pocházejícího od nás, chápající jejich bizarnost :-). Nás čekal ještě přesun do Osaky do našeho Hotelu Chuo, takže jsme se někdy před 18. rozloučili, abychom stíhali návrat do Asakusy pro kufry, pak přesun na Tokyo Station a vlakem do Shin-Osaky za nějaké 3 hodiny. Dojeli jsme na místo a rutinně se přesunuli na Hotel Chuo. Je mi fakt líto těch promrhaných peněz na minulých výletech, kdy jsme jezdili metrem. Je to sice přímý spoj ze Shin-Osaky, ale stojí peníze. JR jsou dva přestupy a delší cesta, ale zdarma :-). Na hotelu jsme ještě stihli onsen (tentokrát byl extra horký) a dokonce v něm potkali jednoho Čecha :-).
Z hostelu je to slabých 10 minut na cílovou stanici a pak dalších 10 minut chůze do toho zábavního parku. Na displeji svítí čekačka 10 minut na ten coaster, paráda. Původně jsem plánoval koupit si balík 5 jízd za 2900 JPY, ale nakonec jsme se všichni rozhodli si koupit jednotlivou jízdu na 1030 JPY. Fronta uběhla rychle a až když jsme seděli pěkně přikurtováni ve vláčku jsem si začal říkat, proč to vůbec dělám :-). Ale je to jako droga a vidět ten sešup dolů po vytažení vláčku nahoru je prostě něco nezapomenutelného.
Bohužel po vylezení z dráhy se mi udělalo dost blbě. Ta dráha na to určitě měla částečně vliv, ale taky ten alkohol ze včerejška. A v noci jsem asi opět zanedbal pití. A taky bylo dneska hlášených 32 stupňů. Takže nic moc kombinace a bylo toho asi moc. Jako bonus se mi začalo extrémně hnusit Pocari Sweat pití, které jsem za poslední 3 dny pil skoro exkluzivně. Je to docela přeslazený humus. Takže jsem si v supermarketu koupil nějaký zelený čaj a šel se zavřít na záchod se s tím nějak vyrovnat. Klukům jsem psal, ať na mě nečekají a jedou si svůj program.
Po asi dvou hodinách utrpení ten zelený čaj zabral a tělo se zbavilo všeho zlého a sladkého. Po dalších 30 minutách už jsem byl úplně OK, takže jsem vyrazil mrknout na Bunkyo Civic Center. To je vysoký barák, který vypadá jako obrovský dávkovač na PEZy. Mám ho v plánu už od minulého výletu, protože má mít observatoř ve 35. patře, která je kompletně zadara. A skutečně, stačí vyjet výtahem nahoru :-). Byli tam celkem asi 3 lidi a okna sklopená pod úhlem cca 45 stupňů, takže focení šlo jedna radost. Taky jsem tam našel free WiFi, tak proč to rovnou neuploadnout na Facebook, že :-). Podle mapy jsem zjistil, že kluci jsou v Akihabaře, tak jsem se vydal za nimi.
Tenhle den jsem hodně používal telefon (hlavně při tom utrpení na záchodech moc nebylo co dělat), takže potřeboval doplnit šťávu dřív, než obvykle. V jedné věci musí být jasno - smartphone je tady pro mě naprostý základ všeho. Noční můra je, že přestane fungovat nebo se vybije. Dělám tady přes něj úplně všechno (od nejvíce důležitých věcí): Mapy (navigace), Hangouts (komunikace), Foťák, Facebook, Hotspot (na psaní blogu ve vlaku). Takže dostává skutečně zabrat a jedno nabití na den rozhodně nestačí. Proto s sebou mám úplně skvělou powerbanku, kterou jsem si tady koupil ve 2014. I když jsem nabíjel telefon 2x prakticky z 0 na 100, tak pořád hlásila 50% charge. Jenže telefon s připojenou powerbankou je opravdu nepraktický na nošení. Zjišťuju, že to má na mě až terapeutický efekt, když mám v kapse tohle kombo. Nechci, aby se foťák poškrábal o banku, takže chodím pěkně piánko pomalu. Při tom nabíjení se ještě zahřívá jak telefon, tak banka, takže máte v kapse pěkně horkou cihličku při 30 stupních venku :-).
Z Akihabary jsme společně vyrazili jižně k univerzitě Keio se sejít se Zvěmi. To je holka, která tady žije už delší dobu s japonským přítelem, učí právě na té univerzitě. Ukázala nám okolí univerzity, pak jsme jeli na Kyu-shiba-rikyu. Já tam sice byl už včera, ale to mi vůbec nevadilo. Kecali jsme snad 4 hodiny, pak jsme ještě zašli na rámen. Zazněla opět spousta pikantních detailů místního života od člověka pocházejícího od nás, chápající jejich bizarnost :-). Nás čekal ještě přesun do Osaky do našeho Hotelu Chuo, takže jsme se někdy před 18. rozloučili, abychom stíhali návrat do Asakusy pro kufry, pak přesun na Tokyo Station a vlakem do Shin-Osaky za nějaké 3 hodiny. Dojeli jsme na místo a rutinně se přesunuli na Hotel Chuo. Je mi fakt líto těch promrhaných peněz na minulých výletech, kdy jsme jezdili metrem. Je to sice přímý spoj ze Shin-Osaky, ale stojí peníze. JR jsou dva přestupy a delší cesta, ale zdarma :-). Na hotelu jsme ještě stihli onsen (tentokrát byl extra horký) a dokonce v něm potkali jednoho Čecha :-).
Den sedmnáctý - Tokyo (Kyu-Shiba-Rikyu, Pěší Akihabara, Imrik)
Ráno jsem se od kluků opět trhnul :-). Chtějí kouknout na Enoshimu, což je poloostrov na němž dříve bylo hodně koček. Podle posledních reportů to ale vypadá, že už tomu tak není. Nicméně to má být hezké místo i tak. Problémem pro mě byl fakt, že je v podstatě vedle Kamakury, ve které jsem byl jako na potvoru včera :-). Kluci zmizeli asi v 9:20, já jsem se netypicky válel až cca do 10:30, taková ztráta času! Ale i v tom je svoboda :-).
Když jsem se vymotal z hostelu tak jsem nejprve zamířil na Hamamatsucho Station. Tam jsme na posledním výletě byli s Xsoftem koukat z WTC na noční výhledy. Tentokrát jsem zamířil severně do zahrad hned vedle této stanice. A jaké zahrady to byly! Opět perfektně natuněné, s jezírkem ... jako bonus tady ale bylo pozadí mrakodrapů všude okolo. A Shinkansen, který občas projel okolo. Nádhera :-). Vstup jenom 150 JPY. Po asi hodince focení a zevlení jsem zamířil k další destinaci. Tou byly Hama-rikyu, další zahrady kousek severně odtud.
Sluší se dodat, že ten den bylo nebe bez mráčku a hlášené teploty atakovaly třicítku. Takže stín byl opravdu vzácným artiklem, který jsem aktivně vyhledával. Kolem Hama-rikyu vedl vodní příkop a najít vchod mi zabralo dost dlouho. Nakonec se konečně podařilo, zaplatil jsem 300 JPY a dostal se dovnitř. Oproti Kyu-Shiba to zdaleko nebylo tak epické, přitom byl dostupný cca 4x větší prostor. Byla tam ale skvělá bouda s hromadou laviček a STÍNEM ! Tam jsem přečkal největší vedra kolem cca 15. hodiny. Ze zvědavosti jsem skočil mrknout na rollercoaster, kde jsem byl včera. Tam dle očekávání bylo narváno, čekačka cca 60 minut na jednu jízdu. To nechci. Kluci podle mapy byli stále v nedohlednu (čti jižně někde u Kawasaki), tak si říkám, že mrknu do Akihabary. Do té jsem dojel neobvykle od jižní strany. Ono se totiž tady velice vyplatí nespoléhat na osvědčené trasy. Když chci někam jet, dám do Google Maps vyhledat trasu z aktuální polohy na cílové místo. Kolikrát se ukáže, že sice nepojedu přes JR, ale třeba soukromým metrem, což není zadara. Na druhou stranu ušetřím třeba 2km chození, to má taky svou hodnotu.
V Akihabaře mě čekal šok - celou hlavní ulici uzavřeli pro kola a auta. Lidi se promenádovali úplně všude, nebo jenom tak seděli/leželi na silnici. Bylo to super a já jsem jenom tak chodil tam a zpátky a hrozně si to užíval. Došel jsem dokonce mnohem dál na sever než obvykle :-). Ono je ale vidět, že se stoupající vzdálenosti od Akihabara Station počet neonů a velkých obchodů ubývá. Ale ta silnice byla uzavřená ještě o blok dále, takže jsem šel až na konec. A zpátky na začátek. A takhle asi 3x :-). Pak jsem se ještě svezl jednu stanici JR vlakem, jenom abych si nafotil to místo shora, že železničního mostu. A pak znova cestou zpátky :-). Velké procento lidí si to natáčeli a fotili na mobil, takže jsem si myslel, že je to něco speciálního (třeba kvůli matsuri, já nevím). V Japanguide ale psali, že je to každou neděli, v čase 13-18. Takže jestli budete někdy v Tokyu v neděli, tak doporučuji si tohle nenechat ujít.
Poslední položkou na plánu dnešního dne byla schůzka s Imrikem. To je Čech, který tady žije a pracuje několik let. Schůzka byla dohodnutá ve 21:50 v Odaiba-kaihin-koen stanici. To je část Tokya vybudovaná kompletně na umělých ostrovech. Jede se tam nejprve klasicky přes JR na stanici Shimbashi. Ale posléze přestupujete na soukromou linku Yurikamome, což byl naprostý mazec. Je to monorail, který je kompletně automatizovaný (v přední části vlaku žádný řidič nesedí, je tam jenom velké okno). Kromě toho jede přes ohromný Rainbow Bridge, který vede na tu soustavu umělých ostrovů. Jelikož je ten most o hodně výš, než před ním položená stanice, tak se monorail musí vyškrábat pomocí takové obrovské smyčky nahoru (je i v logu té linky). Ve stanicích najdete člověka maximálně u gate, jinak nikde. Všude je každopádně vidět nedávné datum výroby (2014). Až mi bylo líto, že to jedeme potmě a moc nebylo vidět. Tahle část Tokya rozhodně stojí příště za další průzkum.
Imrik nás vzal do all you can eat restaurace, kde měli saláty zadara. Takže jsme všichni jedli prakticky jenom to :-). Pili jsme i nějaký ten alkohol a vůbec to bylo fajn. Člověk se dozví spoustů zajímavostí a detailů, které jinde těžko zjistí. Já mám vlastnost že i trochu opilý neustále myslím na další plán a tím bylo rozhodně tady nevytuhnout přes noc - zítra je další den a fakt nechci celý mít opici. Takže musíme stíhat poslední spoj odtud v 0:11, abych se v klidu dostali zpátky do Asakusy. Kluci si v 23:35 objednali nějakou zmrzlinu, což vypadalo že bude OK. No, nebylo - hrozně jim to trvalo a trochu opilé osazenstvo už si z toho dělalo legraci. Mě to moc vtipné nepřišlo (taxíkem za 10kJPY+ se mi zpátky fakt nechtělo, pěšky se snad z těch umělých ostrovů po 17. hodině nedá dostat vůbec), takže jsem to začal hodně hrotit a někdy kolem půlnoci jsme se vymotali ven a šli zpátky na Yurikamome. Na station jsme se rozloučili s Imrikem a přesunuli se monorailem na Shimbashi.
Tu stanici jsem poznával - dneska jsem přes ní šel, když jsem jel z Hama-rikyu na rollercoaster. Tokyo je zase o kus menší. Já jsem byl klidnější, protože jsme byli aspoň v hlavní části Tokya a v hodně velké nouzi by to šlo už dojít pěšky (za 2-3 hodiny). Zbývalo stihnout dva přestupy, nakonec to bylo úplně OK. Japonci na kamerách vidí, že lidi na vlaky ještě dobíhají a prostě počkají, když se jedná o poslední vlak. Cca v 0:30 se tady ale všechno zastaví a pak už zbývají jedině ty taxíky. Takže jsme bezpečně dorazili na Asakusabashi, zvládli zadat bezpečnostní kód u dveří a cca o půl druhé všichni usnuli.
Když jsem se vymotal z hostelu tak jsem nejprve zamířil na Hamamatsucho Station. Tam jsme na posledním výletě byli s Xsoftem koukat z WTC na noční výhledy. Tentokrát jsem zamířil severně do zahrad hned vedle této stanice. A jaké zahrady to byly! Opět perfektně natuněné, s jezírkem ... jako bonus tady ale bylo pozadí mrakodrapů všude okolo. A Shinkansen, který občas projel okolo. Nádhera :-). Vstup jenom 150 JPY. Po asi hodince focení a zevlení jsem zamířil k další destinaci. Tou byly Hama-rikyu, další zahrady kousek severně odtud.
Sluší se dodat, že ten den bylo nebe bez mráčku a hlášené teploty atakovaly třicítku. Takže stín byl opravdu vzácným artiklem, který jsem aktivně vyhledával. Kolem Hama-rikyu vedl vodní příkop a najít vchod mi zabralo dost dlouho. Nakonec se konečně podařilo, zaplatil jsem 300 JPY a dostal se dovnitř. Oproti Kyu-Shiba to zdaleko nebylo tak epické, přitom byl dostupný cca 4x větší prostor. Byla tam ale skvělá bouda s hromadou laviček a STÍNEM ! Tam jsem přečkal největší vedra kolem cca 15. hodiny. Ze zvědavosti jsem skočil mrknout na rollercoaster, kde jsem byl včera. Tam dle očekávání bylo narváno, čekačka cca 60 minut na jednu jízdu. To nechci. Kluci podle mapy byli stále v nedohlednu (čti jižně někde u Kawasaki), tak si říkám, že mrknu do Akihabary. Do té jsem dojel neobvykle od jižní strany. Ono se totiž tady velice vyplatí nespoléhat na osvědčené trasy. Když chci někam jet, dám do Google Maps vyhledat trasu z aktuální polohy na cílové místo. Kolikrát se ukáže, že sice nepojedu přes JR, ale třeba soukromým metrem, což není zadara. Na druhou stranu ušetřím třeba 2km chození, to má taky svou hodnotu.
V Akihabaře mě čekal šok - celou hlavní ulici uzavřeli pro kola a auta. Lidi se promenádovali úplně všude, nebo jenom tak seděli/leželi na silnici. Bylo to super a já jsem jenom tak chodil tam a zpátky a hrozně si to užíval. Došel jsem dokonce mnohem dál na sever než obvykle :-). Ono je ale vidět, že se stoupající vzdálenosti od Akihabara Station počet neonů a velkých obchodů ubývá. Ale ta silnice byla uzavřená ještě o blok dále, takže jsem šel až na konec. A zpátky na začátek. A takhle asi 3x :-). Pak jsem se ještě svezl jednu stanici JR vlakem, jenom abych si nafotil to místo shora, že železničního mostu. A pak znova cestou zpátky :-). Velké procento lidí si to natáčeli a fotili na mobil, takže jsem si myslel, že je to něco speciálního (třeba kvůli matsuri, já nevím). V Japanguide ale psali, že je to každou neděli, v čase 13-18. Takže jestli budete někdy v Tokyu v neděli, tak doporučuji si tohle nenechat ujít.
Poslední položkou na plánu dnešního dne byla schůzka s Imrikem. To je Čech, který tady žije a pracuje několik let. Schůzka byla dohodnutá ve 21:50 v Odaiba-kaihin-koen stanici. To je část Tokya vybudovaná kompletně na umělých ostrovech. Jede se tam nejprve klasicky přes JR na stanici Shimbashi. Ale posléze přestupujete na soukromou linku Yurikamome, což byl naprostý mazec. Je to monorail, který je kompletně automatizovaný (v přední části vlaku žádný řidič nesedí, je tam jenom velké okno). Kromě toho jede přes ohromný Rainbow Bridge, který vede na tu soustavu umělých ostrovů. Jelikož je ten most o hodně výš, než před ním položená stanice, tak se monorail musí vyškrábat pomocí takové obrovské smyčky nahoru (je i v logu té linky). Ve stanicích najdete člověka maximálně u gate, jinak nikde. Všude je každopádně vidět nedávné datum výroby (2014). Až mi bylo líto, že to jedeme potmě a moc nebylo vidět. Tahle část Tokya rozhodně stojí příště za další průzkum.
Imrik nás vzal do all you can eat restaurace, kde měli saláty zadara. Takže jsme všichni jedli prakticky jenom to :-). Pili jsme i nějaký ten alkohol a vůbec to bylo fajn. Člověk se dozví spoustů zajímavostí a detailů, které jinde těžko zjistí. Já mám vlastnost že i trochu opilý neustále myslím na další plán a tím bylo rozhodně tady nevytuhnout přes noc - zítra je další den a fakt nechci celý mít opici. Takže musíme stíhat poslední spoj odtud v 0:11, abych se v klidu dostali zpátky do Asakusy. Kluci si v 23:35 objednali nějakou zmrzlinu, což vypadalo že bude OK. No, nebylo - hrozně jim to trvalo a trochu opilé osazenstvo už si z toho dělalo legraci. Mě to moc vtipné nepřišlo (taxíkem za 10kJPY+ se mi zpátky fakt nechtělo, pěšky se snad z těch umělých ostrovů po 17. hodině nedá dostat vůbec), takže jsem to začal hodně hrotit a někdy kolem půlnoci jsme se vymotali ven a šli zpátky na Yurikamome. Na station jsme se rozloučili s Imrikem a přesunuli se monorailem na Shimbashi.
Tu stanici jsem poznával - dneska jsem přes ní šel, když jsem jel z Hama-rikyu na rollercoaster. Tokyo je zase o kus menší. Já jsem byl klidnější, protože jsme byli aspoň v hlavní části Tokya a v hodně velké nouzi by to šlo už dojít pěšky (za 2-3 hodiny). Zbývalo stihnout dva přestupy, nakonec to bylo úplně OK. Japonci na kamerách vidí, že lidi na vlaky ještě dobíhají a prostě počkají, když se jedná o poslední vlak. Cca v 0:30 se tady ale všechno zastaví a pak už zbývají jedině ty taxíky. Takže jsme bezpečně dorazili na Asakusabashi, zvládli zadat bezpečnostní kód u dveří a cca o půl druhé všichni usnuli.
sobota 20. května 2017
Den šestnáctý - Tokyo (Korakuen, rollercoaster, Kamakura)
Ráno jsem vypadl v 8:30, abych ze dne vytěžil max. Kluci dneska jedou do Aokihagary, což jsem po přemýšlení zavrhnul, protože je tam 3 hodiny cesta jedním směrem. Místo toho mám v plánu dvě zahrady v Tokyu a pak asi Kamakuru.
Do první zahrady (Koishikawa Korakuen) jsem dorazil přesně v 9:00 na otvíračku. Bylo tam pár lidí, takže focení šlo krásně. Nemá cenu tady popisovat tu nádheru - prostě další zahrada. Překvapila mě míra života - jezírka totálně narvaná vyžranými rybami jsou standard, tady byly ještě kachní rodinky a želvy. A jeřábi a vrány (o těch bylo u vchodu varování, že jsou agresivní a že kradou jídlo). Po asi hodince procházení jsem chvíli chilloval na lavičce u východu, kde si mě odchytla místní english guide a ptala se, jestli už jsem skončil, nebo chci ještě něco vidět. Nedařilo se mi najít jeden most, kterému tady říkají Full Moon Bridge, kvůli odrazu, který vytváří na hladině. Paní mě tam ochotně odvedla, po cestě říkala zajímavosti o parku. Pak říkala, že je z Kyota, bavili jsme se o Praze a podobně. Moc příjemný pokec. Když byla uprostřed vysvětlování něčeho, tak jsem si najednou všiml kolejí horské dráhy nad její hlavou - akorát tam byl vytažen vlak a řítil se dolů, u čehož lidi v něm kvičeli. To jsem se ze všech sil snažil před ní ukrýt nadšení, nechal se ještě chvíli provádět a pak šel ven.
Tady přímo za rohem je rollercoaster, který jsem našel úplně náhodou - to prostě musím minimalně zkusit. Trochu mě ochladil fakt, že je sobota a že tam nejspíš bude pěkně narváno. Ale i tak jsem šel do Tokyo Dome City, což je název toho parku. Uvítala mě asi 100m dlouhá fronta v trojstupu, pětkrát zalomená. Naštestí to nebylo na tu dráhu :-). Kupodivu jsem došel ke dráze a svítila tam čekačka 10 minut. Takže je jasný, že na tohle jdu tady a teď. Musím podotknout, že jsem nikdy na ničem podobně extrémním ještě nebyl - maximum pro mě byla myší dráha na Matějské. Skákal jsem ale z letadla tandem ze 4km (2x) ... takže to přece nemůže být tak hrozné.
Bylo to minimálně stějně intenzivní, jako to letadlo. Ten pohled, když se vláček přehoupne přes vrchol výtahu je nezapomenutelný. A pak je to jízda :-). Na konci je to pak stejný rauš, jako po tandemu. Tohle si ještě zopáknu :-). Další zahradu už se mi dnes dávat nechtělo (jedna epická plně stačila), místo toho jsem vyrazil směr Kamakura. Celou cestu (1,5h) jsem si psal se zcestovalou kámoškou, takže to uteklo velmi rychle.
Na místě jsem chtěl jako první vidět obří bronzovou sochu Buddhy, takže bylo třeba přestoupit na soukromou železnici a jet ještě 3 stanice. To už mi začlo docházet, že jezdit sem v sobotu nebyl nejlepší nápad. Tak narvaným vlakem jsem tady ještě nejel, naštestí to byly jenom 3 stanice. Na cílové stanici to bylo narvané k prasknutí a situace byla stejná až k soše Buddhy (asi 500m odtud). Nakonec jsem se tam dostal, udělal si foto a dokonce koupil hloupost v souvernir shopu. Je to malý skleněný kvádřík za 300 JPY s laserovým 3d modelem té sochy. Nějak se mi tyhle věcičky líbí a mají dobrou konfiguraci ceny/velikosti/šance na rozbití/kýčovitosti.
Vymotal jsem se od sochy a věděl, že touhle železnicí zpátky nejedu. Místo toho jsem si dal asi 2km procházku zpátky na Kamakura Station. Tam jsem se vydal směrem k hlavnímu chrámu tady v okolí. Vedl k němu hodně zajímavý vyvýšený chodník uprostřed silnice, přes něj občas Tori brána, opravdu skvělý pohled. Kolem spousta holek v tradičních barevných kimonech, fotil jsem :-). U chrámu pak byly dost pěkné zahrady a okolí. A pořád spousta lidí okolo. Pak jsem dostal hlad, tak jsem si všiml reklamy na restauraci ve stylu "ugriluj si sám" a šel jsem dovnitř.
Tam to vypadalo docela zazobaně, ale bylo úplně prázdno a přivítal mě kuchař/číšník/provozní, takže už jsem do toho šel. Měli english menu s ohromným výběrem názvů hovězího masa, které mi nic neříkaly. Nakonec jsem si objednal lunch menu s prvním názvem masa, u kterého kuchař říkal, že je dobré. Přinesl mi všechno na stůl a nezapomněl zdůrazit, že na grill se to maso dává železnými kleštickami a ne dřevěnými hůlkami, kterými ho potom jíte. Asi mají své zkušenosti s bílými barbary :-). V setíku byla Miso polévka, předkrm, 5 kusů masa a sauce. Na první pohled maso vypadalo dost šlachovitě, ale říkám si, že to dám. Bylo to skutečně moc dobré, po ugrilování mi ty šlachy vůbec nevadily. Kuchařovi se asi taky ulevilo, když viděl, že chápu, jak to funguje. Po chvíli mi přinesl ještě nějakou extra spicy sauce, která tomu dala ten správný říz. Najedl jsem se skutečně královsky (za 1500 JPY), tak jsem při placení využil svoji hodné chatrné japonštiny a řekl kuchařovi "subaraší" (excellent, splendid). Ten to asi ocenil a zazubil se.
Pak jsem se akorát vrátil na Kamakura Station a přesunul zpátky do Tokya. Po cestě jsem ještě zajel na Šibuju a znova si natočil nejrušnější přechod na světě. Dneska v sobotu to bylo ještě o řád víc narvané :-).
Do první zahrady (Koishikawa Korakuen) jsem dorazil přesně v 9:00 na otvíračku. Bylo tam pár lidí, takže focení šlo krásně. Nemá cenu tady popisovat tu nádheru - prostě další zahrada. Překvapila mě míra života - jezírka totálně narvaná vyžranými rybami jsou standard, tady byly ještě kachní rodinky a želvy. A jeřábi a vrány (o těch bylo u vchodu varování, že jsou agresivní a že kradou jídlo). Po asi hodince procházení jsem chvíli chilloval na lavičce u východu, kde si mě odchytla místní english guide a ptala se, jestli už jsem skončil, nebo chci ještě něco vidět. Nedařilo se mi najít jeden most, kterému tady říkají Full Moon Bridge, kvůli odrazu, který vytváří na hladině. Paní mě tam ochotně odvedla, po cestě říkala zajímavosti o parku. Pak říkala, že je z Kyota, bavili jsme se o Praze a podobně. Moc příjemný pokec. Když byla uprostřed vysvětlování něčeho, tak jsem si najednou všiml kolejí horské dráhy nad její hlavou - akorát tam byl vytažen vlak a řítil se dolů, u čehož lidi v něm kvičeli. To jsem se ze všech sil snažil před ní ukrýt nadšení, nechal se ještě chvíli provádět a pak šel ven.
Tady přímo za rohem je rollercoaster, který jsem našel úplně náhodou - to prostě musím minimalně zkusit. Trochu mě ochladil fakt, že je sobota a že tam nejspíš bude pěkně narváno. Ale i tak jsem šel do Tokyo Dome City, což je název toho parku. Uvítala mě asi 100m dlouhá fronta v trojstupu, pětkrát zalomená. Naštestí to nebylo na tu dráhu :-). Kupodivu jsem došel ke dráze a svítila tam čekačka 10 minut. Takže je jasný, že na tohle jdu tady a teď. Musím podotknout, že jsem nikdy na ničem podobně extrémním ještě nebyl - maximum pro mě byla myší dráha na Matějské. Skákal jsem ale z letadla tandem ze 4km (2x) ... takže to přece nemůže být tak hrozné.
Bylo to minimálně stějně intenzivní, jako to letadlo. Ten pohled, když se vláček přehoupne přes vrchol výtahu je nezapomenutelný. A pak je to jízda :-). Na konci je to pak stejný rauš, jako po tandemu. Tohle si ještě zopáknu :-). Další zahradu už se mi dnes dávat nechtělo (jedna epická plně stačila), místo toho jsem vyrazil směr Kamakura. Celou cestu (1,5h) jsem si psal se zcestovalou kámoškou, takže to uteklo velmi rychle.
Na místě jsem chtěl jako první vidět obří bronzovou sochu Buddhy, takže bylo třeba přestoupit na soukromou železnici a jet ještě 3 stanice. To už mi začlo docházet, že jezdit sem v sobotu nebyl nejlepší nápad. Tak narvaným vlakem jsem tady ještě nejel, naštestí to byly jenom 3 stanice. Na cílové stanici to bylo narvané k prasknutí a situace byla stejná až k soše Buddhy (asi 500m odtud). Nakonec jsem se tam dostal, udělal si foto a dokonce koupil hloupost v souvernir shopu. Je to malý skleněný kvádřík za 300 JPY s laserovým 3d modelem té sochy. Nějak se mi tyhle věcičky líbí a mají dobrou konfiguraci ceny/velikosti/šance na rozbití/kýčovitosti.
Vymotal jsem se od sochy a věděl, že touhle železnicí zpátky nejedu. Místo toho jsem si dal asi 2km procházku zpátky na Kamakura Station. Tam jsem se vydal směrem k hlavnímu chrámu tady v okolí. Vedl k němu hodně zajímavý vyvýšený chodník uprostřed silnice, přes něj občas Tori brána, opravdu skvělý pohled. Kolem spousta holek v tradičních barevných kimonech, fotil jsem :-). U chrámu pak byly dost pěkné zahrady a okolí. A pořád spousta lidí okolo. Pak jsem dostal hlad, tak jsem si všiml reklamy na restauraci ve stylu "ugriluj si sám" a šel jsem dovnitř.
Tam to vypadalo docela zazobaně, ale bylo úplně prázdno a přivítal mě kuchař/číšník/provozní, takže už jsem do toho šel. Měli english menu s ohromným výběrem názvů hovězího masa, které mi nic neříkaly. Nakonec jsem si objednal lunch menu s prvním názvem masa, u kterého kuchař říkal, že je dobré. Přinesl mi všechno na stůl a nezapomněl zdůrazit, že na grill se to maso dává železnými kleštickami a ne dřevěnými hůlkami, kterými ho potom jíte. Asi mají své zkušenosti s bílými barbary :-). V setíku byla Miso polévka, předkrm, 5 kusů masa a sauce. Na první pohled maso vypadalo dost šlachovitě, ale říkám si, že to dám. Bylo to skutečně moc dobré, po ugrilování mi ty šlachy vůbec nevadily. Kuchařovi se asi taky ulevilo, když viděl, že chápu, jak to funguje. Po chvíli mi přinesl ještě nějakou extra spicy sauce, která tomu dala ten správný říz. Najedl jsem se skutečně královsky (za 1500 JPY), tak jsem při placení využil svoji hodné chatrné japonštiny a řekl kuchařovi "subaraší" (excellent, splendid). Ten to asi ocenil a zazubil se.
Pak jsem se akorát vrátil na Kamakura Station a přesunul zpátky do Tokya. Po cestě jsem ještě zajel na Šibuju a znova si natočil nejrušnější přechod na světě. Dneska v sobotu to bylo ještě o řád víc narvané :-).
Den patnáctý - transport do Tokya
Dneska se toho moc nedělo. Ráno byl čas na check-out z hostelu v Kobe a přesun na Shin-Kobe. Chtěli jsme stíhat začátek Sanja Matsuri ve 13:00, takže jsme mákli abychom stíhali odjezd v 9:24. Deirh nám chtěl zarezervovat místa, ale obě přepážky (na Shin-Kobe je opravdu mini rezervační office) zabrali cizinci, co tam dlouze řešili kdovíco. Čas odjezdu se blížil, takže jsme to passli a jeli non-reserved. Ve vlaku byli všichni nasáčkovaní vlevo, protože tam bude kousek před Tokyem vidět Mount Fuji. Zabrali jsme volná místa kde byla a během cesty jsme se postupně všichni nacpali taky doleva k oknům :-). Bohužel, i když bylo perfektní počasí, tak Fuji byla zahalená v mracích :-(. Ještě bude jedna šance cestou zpátky do Osaky.
Dojeli jsme do Tokya, kufry uložili na Akihabaře a vyrazili koukat na Sanja Matsuri do Asakusy. Tam mi velice rychle začaly vadit ohromné masy lidí všude. Takže jsem tam nechal kluky a sám jsem zalezl do metra a vrátil se do Akihabary. Až se mi nechce věřit, že jsem se tam dostal až tak pozdě v tomhle výletě, ale ono zase není zase o tolik stát. Všechno okolo je tam prolezené, takže jsem akorát omrknul svoje oblíbené shopy a pak zapadl do heren a hrál a hrál. Deirh pak streamoval to matsuri na FB, takže jsem se podíval aspoň takhle.
V hernách jsem se zasekal na moc dlouho. Kluci pak psali, že hotovo, tak jsme šli na náš hostel. Bylo to trochu napětí, protože jak jsem psal dřív, máme tady booknuté 3 noci a nikdo neví, co je to zač. Nakonec se ale ukázaly obavy jako liché. Máme skvělý room v japonském stylu pro 3 (žádný nonsense s patrovými postelemi), celý dům je moderní a čistý. Na pokoji máme dokonce světlo s nastavitelnou teplotou barev. Lokace je 5 minut na vlak (JR) a pak 5 minut na Akihabaru. Za 3300 JPY/hlava/noc. Jediná nevýhoda je, že tady není výtah a náš pokoj je ve 4F. Aspoň bude nějaké to cvičení :-).
Dojeli jsme do Tokya, kufry uložili na Akihabaře a vyrazili koukat na Sanja Matsuri do Asakusy. Tam mi velice rychle začaly vadit ohromné masy lidí všude. Takže jsem tam nechal kluky a sám jsem zalezl do metra a vrátil se do Akihabary. Až se mi nechce věřit, že jsem se tam dostal až tak pozdě v tomhle výletě, ale ono zase není zase o tolik stát. Všechno okolo je tam prolezené, takže jsem akorát omrknul svoje oblíbené shopy a pak zapadl do heren a hrál a hrál. Deirh pak streamoval to matsuri na FB, takže jsem se podíval aspoň takhle.
V hernách jsem se zasekal na moc dlouho. Kluci pak psali, že hotovo, tak jsme šli na náš hostel. Bylo to trochu napětí, protože jak jsem psal dřív, máme tady booknuté 3 noci a nikdo neví, co je to zač. Nakonec se ale ukázaly obavy jako liché. Máme skvělý room v japonském stylu pro 3 (žádný nonsense s patrovými postelemi), celý dům je moderní a čistý. Na pokoji máme dokonce světlo s nastavitelnou teplotou barev. Lokace je 5 minut na vlak (JR) a pak 5 minut na Akihabaru. Za 3300 JPY/hlava/noc. Jediná nevýhoda je, že tady není výtah a náš pokoj je ve 4F. Aspoň bude nějaké to cvičení :-).
čtvrtek 18. května 2017
Den čtrnáctý - Iga City (ninjas !)
Jelikož už jsme všichni zase společně, tak na dnešek Deirh našel ideální denní výlet. Jedná se o Iga City, což má být původní město všech ninjů, to nemůže být špatná volba. Takže jsme si sbalili fidlátka na den a vyrazili docela brzo. Ono Iga City je daleká cesta. Nejdřív metro na Sannomiya Station z hostelu (10 min), pak Kobe Line na Osaka Station (30 min). Tam přehodit na Osaka Loop Line a zůstat ve vlaku, který se v Tennoji změní na Yamaguchi Rapid Service. Tím jet až na konečnou (60 min), tam přesednout na další vlak a dojet do Iga-Ueno (30 min). Pak už je to jenom slabých 15 minut na finální cíl, Iga-Shi. Při transferu na Osaka Station byla chvíli krize, ve stejný čas odjížděly dva vlaky ze dvou sousedících nástupišť. Nakonec jsme nasedli do správného. Důležitý poznatek byl ten, že na vlaku je ukázán název linky, která se objeví až PO změně designace. Takže sice Goole píše Osaka Loop Line, ale na vlaku musíte hledat název po změně (Yamaguchi Rapid Service). Další info do sbírky :-).
Všechno jelo samozřejmě na čas a po hodince jsme vysedali na Kamo Station. Tam odjížděl motoráček do hor (ano, ani v Japonsku tady trať nebyla elektrifikovaná). Byly z něj epické výhledy, tak jsme s Deirem byli úplně vepředu, vedle řidiče. Nedělali jsme žádný čurbes nebo tak - prostě jsme jenom koukali. Ho to ale dost evidentně vytáčelo - nejdřív si zasunul takovou roletu za sebou, aby tam nebylo vidět. Během cesty na nás hodil pár přísných pohledů přes zrcadlo. Poslední level bylo to, když si otevřel nějakou nějakou nouzovou skříňku, jenom proto, aby nám jejími dvířky zablokoval výhled :-). To jsme si už říkali, že bude lepší nedráždit hada bosou nohou a radši jsme si sedli pěkně dozadu :-). Pak při vystupování mu bylo třeba ukázat rail pass, nikdy jsem neviděl tak kamennou tvář, nehnul ani brvou. Doufám, že zpátky pojedeme s jiným :-D. Až do tohodle místa nás cesta stála přesně 0 JPY. Ano, JR Rail Pass tady má ohromnou hodnotu. Z Iga-Ueno to bylo za 260 JPY soukromou železnicí až do Iga-Shi. Cesta ukončena po 3 hodinách, uff.
Celé městečko bylo už od stanice roztomile stylizované v ninja stylu. Vydali jsme se směrem do k hradu a ninja muzeu, který tady byl hlavním tahákem. Vstup do ninja muzea byl za 1600 JPY + dalších 400 JPY za živou ninja show. Trochu mi to smrdělo pastí na turisty, ale když už jsme sem vážili dalekou cestu, tak si dáme celý zážitek. Ninja show byla za pár minut, tak jsme se tam přesunuli. Musím říct, že to měli udělané pěkně. Naživo házeli shurikeny (až 3 naráz), takové ninjovské šípy i používali foukačky. Došlo i na bodné a sečné zbraně, bylo to všechno vtipně a zajímavě demonostrované. Po show jsme šli do Ninja House, barák vybavený různými tajnými průchody, schovkami i pastmi. Ukazovala to tam moc milá lady ninja. Během prohlídky toho baráku jsem uslyšel svoji rodnou řeč. Ano, děda a dvě babičky. Ani jedna z babiček neuměla slovo anglicky, takže jim to děda všechno nahlas překládal, to nešlo přeslechnout. Jinak ale byli v pohodě, akorát si nahrávali video, i když to tam bylo výslovně zakázané. My jsme plynule přešli na komunikaci v angličtině pro zachování úkrytu (ninjutsu v praxi). Já jsem si pak všiml, že mám na triku český nápis, takže jsem si okamžitě přehodil batoh dopředu :-). A pak jsem musel praštit Deira, když při východu z baráku hodil hlášku: "Tak takový barák si postavím". Ale zdálo se, že naše jazykové ninjutsu fungovalo a chodili těsně vedle nás, aniž by se chovali podezřele. Pak odešli na další ninja show a my jsme opustili muzeum.
Kolem hradu byla pěkná zahrada (já si konečně uvědomil vztah českých slov hrad - zahrada, v angličtině to tak nefunguje) a o kousek vedle skvělé výhledy na okolí. Pak jsme se zpátky ve městě rozešli - Deirh šel na rámen, já měl v sobě už 2x jerky, takže jsem hlad neměl. Místo toho jsme s Xsoftem zkoukli jednu uličku, ve které bylo snad 7 shinto chrámů. Mě tam zaujaly především extrémně vystylované bonsaje, nejvyšší měl snad 8 "pater". Deirh měl večer dohodnutý couchsurfing, my jsme s Xsoftem vyrazili zpátky o něco dříve. Během cesty horským motoráčkem jsme se dohodli na dalším ubytku - nakonec bude Tokyo na 3 noci. Našel jsem zajímavý hostel kousek od Akihabary, cena asi 3300 JPY/hlava/noc, což je na Tokyo myslím super. Po dohodě s ostatními jsem porušil svoje bookovat jednu noc v neznámých místech a booknul noci rovnou 3. Ono to místo má na hostelworldu průměrné skóre 9.4/10. To stojí za risk. Tak jsem to hned booknul někde z horské divočiny v motoráčku. Data SIM je prostě WIN.
Celou cestu zpátky jsme s Xsoftem kecali, takže utekla rychle. Na Osaka Station jsem dostal chuť na Subway, tak jsem to hodil do googlu a šli jsme hledat. Samozřejmě jsme to hledali asi 30 minut, protože tahle oblast je šílená. Mnoho úrovní podchodů, nadchodů a obchodních center. Nakonec jsme se najedli. Ze Subwaye zpátky byly šipky na Osaka Station a bylo trapné, jak je ta cesta ve skutečnosti jednoduchá. Nesmíte vůbec vylézat na ulici, to je cesta do pekel. Místo toho stačí prolézt asi přes 2 velké obchoďáky a je hotovo. Na Sannomiya Station jsme zahráli pár kreditů (já doslova) a jeli na hostel. Deirh dorazil o něco později a pak byl čas na zasloužený spánek.
Všechno jelo samozřejmě na čas a po hodince jsme vysedali na Kamo Station. Tam odjížděl motoráček do hor (ano, ani v Japonsku tady trať nebyla elektrifikovaná). Byly z něj epické výhledy, tak jsme s Deirem byli úplně vepředu, vedle řidiče. Nedělali jsme žádný čurbes nebo tak - prostě jsme jenom koukali. Ho to ale dost evidentně vytáčelo - nejdřív si zasunul takovou roletu za sebou, aby tam nebylo vidět. Během cesty na nás hodil pár přísných pohledů přes zrcadlo. Poslední level bylo to, když si otevřel nějakou nějakou nouzovou skříňku, jenom proto, aby nám jejími dvířky zablokoval výhled :-). To jsme si už říkali, že bude lepší nedráždit hada bosou nohou a radši jsme si sedli pěkně dozadu :-). Pak při vystupování mu bylo třeba ukázat rail pass, nikdy jsem neviděl tak kamennou tvář, nehnul ani brvou. Doufám, že zpátky pojedeme s jiným :-D. Až do tohodle místa nás cesta stála přesně 0 JPY. Ano, JR Rail Pass tady má ohromnou hodnotu. Z Iga-Ueno to bylo za 260 JPY soukromou železnicí až do Iga-Shi. Cesta ukončena po 3 hodinách, uff.
Celé městečko bylo už od stanice roztomile stylizované v ninja stylu. Vydali jsme se směrem do k hradu a ninja muzeu, který tady byl hlavním tahákem. Vstup do ninja muzea byl za 1600 JPY + dalších 400 JPY za živou ninja show. Trochu mi to smrdělo pastí na turisty, ale když už jsme sem vážili dalekou cestu, tak si dáme celý zážitek. Ninja show byla za pár minut, tak jsme se tam přesunuli. Musím říct, že to měli udělané pěkně. Naživo házeli shurikeny (až 3 naráz), takové ninjovské šípy i používali foukačky. Došlo i na bodné a sečné zbraně, bylo to všechno vtipně a zajímavě demonostrované. Po show jsme šli do Ninja House, barák vybavený různými tajnými průchody, schovkami i pastmi. Ukazovala to tam moc milá lady ninja. Během prohlídky toho baráku jsem uslyšel svoji rodnou řeč. Ano, děda a dvě babičky. Ani jedna z babiček neuměla slovo anglicky, takže jim to děda všechno nahlas překládal, to nešlo přeslechnout. Jinak ale byli v pohodě, akorát si nahrávali video, i když to tam bylo výslovně zakázané. My jsme plynule přešli na komunikaci v angličtině pro zachování úkrytu (ninjutsu v praxi). Já jsem si pak všiml, že mám na triku český nápis, takže jsem si okamžitě přehodil batoh dopředu :-). A pak jsem musel praštit Deira, když při východu z baráku hodil hlášku: "Tak takový barák si postavím". Ale zdálo se, že naše jazykové ninjutsu fungovalo a chodili těsně vedle nás, aniž by se chovali podezřele. Pak odešli na další ninja show a my jsme opustili muzeum.
Kolem hradu byla pěkná zahrada (já si konečně uvědomil vztah českých slov hrad - zahrada, v angličtině to tak nefunguje) a o kousek vedle skvělé výhledy na okolí. Pak jsme se zpátky ve městě rozešli - Deirh šel na rámen, já měl v sobě už 2x jerky, takže jsem hlad neměl. Místo toho jsme s Xsoftem zkoukli jednu uličku, ve které bylo snad 7 shinto chrámů. Mě tam zaujaly především extrémně vystylované bonsaje, nejvyšší měl snad 8 "pater". Deirh měl večer dohodnutý couchsurfing, my jsme s Xsoftem vyrazili zpátky o něco dříve. Během cesty horským motoráčkem jsme se dohodli na dalším ubytku - nakonec bude Tokyo na 3 noci. Našel jsem zajímavý hostel kousek od Akihabary, cena asi 3300 JPY/hlava/noc, což je na Tokyo myslím super. Po dohodě s ostatními jsem porušil svoje bookovat jednu noc v neznámých místech a booknul noci rovnou 3. Ono to místo má na hostelworldu průměrné skóre 9.4/10. To stojí za risk. Tak jsem to hned booknul někde z horské divočiny v motoráčku. Data SIM je prostě WIN.
Celou cestu zpátky jsme s Xsoftem kecali, takže utekla rychle. Na Osaka Station jsem dostal chuť na Subway, tak jsem to hodil do googlu a šli jsme hledat. Samozřejmě jsme to hledali asi 30 minut, protože tahle oblast je šílená. Mnoho úrovní podchodů, nadchodů a obchodních center. Nakonec jsme se najedli. Ze Subwaye zpátky byly šipky na Osaka Station a bylo trapné, jak je ta cesta ve skutečnosti jednoduchá. Nesmíte vůbec vylézat na ulici, to je cesta do pekel. Místo toho stačí prolézt asi přes 2 velké obchoďáky a je hotovo. Na Sannomiya Station jsme zahráli pár kreditů (já doslova) a jeli na hostel. Deirh dorazil o něco později a pak byl čas na zasloužený spánek.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)