Ráno nás přivítalo dost fajným počasím. Zdálo by se, že dneska nějaký ten hiking nakonec půjde. Jelikož už bylo cca 8 hodin, tak mi bylo jasné, že na nějaký skutečně hardcore, jako poslední rok s Xsoftem to už nebude. Na druhou stranu, od spousty lidí jsem slyšel, že onen hlavní tahák ostrova - Yomonosugi je akorát hodně reklamovaná věc a ve skutečnosti tam akorát přijdete, uděláte si pár fotek a zase zpátky. Což je docela problém, protože dostat se tam i s autem znamená minimálně 4 hodinovou tůru (kterou pak musíte podniknout i zpátky, pokud nechcete přespat v horské chatě ve vlastním spacáku, který samozřejmě nemáme). Takže jsme se rozhodli dát akorát Shiratani Unsuikiyo, což je relativně snadno dostupný trail, který stihneme do 12, kdy by se počasí mělo začít kazit. A pro všechny Miyazaki & Ghibli fans - ano, toto je tůra, kterou CHCETE dát (za mě klidně i podruhé). Jako cílový bod jsme se vybrali Taiko Iwa, což je vyhlídkový bod, který jsem minule passnul kvůli nedostatku času. Naloadovali jsme auto a vyrazili.
Ještě k našemu půjčenému auťáku - je to Honda Fit, místní verze Hondy Jazz, 5 dveří. Má hybridní pohon, automatickou převodovku, navigaci (která je zatraceně chytrá a už nám u hostelu ukazuje ikonku domečku, ačkoliv to nikdo nenastavoval), klimatizaci (VELMI užitečné). Co je ale zajímavé je to, že nemá žádné světlo, které se rozsvítí, když otevřete dveře. Stejně tak v kufru není jediná lampička, která by vám tam v noci posvítila (hledal jsem velice důkladně). Ale na tomhle ostrově je to opravdu skvělá věc, která nám dáva totální svobodu - místni busy opravdu nejsou tak pravidelně, jako např. vlaky v Osace :-).
Do Shiratani Unsuikyo vedou asi 15km dost brutální serpentiny, které se točí jako had. Všichni tady ale jezdí pianko (max rychlost mimo obec je 60 km/h) a není to taková hrůza. Výš pak je několik míst, kde je silnice úzká akorát na jedno auto, měli jsme ale štěstí a k žádnému couvání nemuselo dojít. Ti řidiči busů, kteři tady svážejí lidi do města a z města, mají můj respekt. Po cestě jsme dali pár zastávek a natočili epické vyhledy dolů na Miyanouru a přístav. Minulý rok v buse jsem byl smutný z kvality fotek, takže teď je možnost to napravit. Na parkoviště u Shiratani Unsuikyo jsme dojeli asi v 9:30, bylo v tu dobu totálně plné, ale Japonec který to tam organizoval, nám ještě jedno místečko "vyrobil" :). Takže jsme si vzali to nejnutnější na tůru a vyrazili na stezky.
Tam jsme potkávali z 90% místňáky a pro mě to bylo i podruhé, úžasné. Deirh dělal fotky svojím uber foťákem (který mimochodem i s objektivy váží opravdu dost), já jsem to nehrotil a dělal fotky hlavně svými dvěma foťáky vestavěnými v hlavě. Když jsme na jednom z míst odpočívali, tak šel kolem nějaký místní průvodce se skupinkou a taky dávali pauzu. Deirh se s ním dal do řeči svojí základní japonštinou a téma rozhovoru se velice rychle stočilo na Miyazakiho a Ghibli. V tu ránu průvodce vytáhl ze svého batohu pytlík, který měl narvaný různými postavičkami z Ghibilovek. Nausicaa, Laputa, Totoro, Neko-bus, prostě všechno. Udělal nám tam malé aranžmá pro nafocení, prostě bomba. Ghibli je tady opravdu největší společný jmenovatel pro spoustu lidí :-). Dál jsme pokračovali na Taiko Iwu a někdy kolem 12 jsme se tam vyškrábali. Výhledy byly nádherné, je na to škoda slov, viz. foto. Taky ale byly vidět mraky velice nízko a bylo jasné, že brzy asi začne pršet - byl čas to směrovat zpátky na parking.
Cesta zpátky byla o dost rychlejší než tam, déšť nás zastihl až těsně před koncem. Já jsem to vylamil a amatérsky s sebou seknul na mokrých kamenech opravdu kousíček před koncem. Naštestí to technika přežila a já to odnesl pár šrámy na rukách. Dávat tyhle trails v dešti není dobrý nápad, protože z 90% jdete po nejrůznějších kamenech a ty jsou dost slizké v dešti. Dorazili jsme na parking a opatrně se vydali směrem dolů.
Po cestě si Deirh všiml nějakých místních opic (Yaku Monkeys) u silnice. O kousek dál bylo místo na zastavení, tak jsme neváhali využít situace. Po dešti najednou ani stopy. Opatrně jsem si opice fotil z dálky, abych je nevyplašil. Po tom, co po silnici projel bus, se najednou opičák rozběhl a začal silnici přebíhat. V půlce se ale zastavil, všiml si nás a začal na nás upřeně čumět. To byl asi 5m od nás, Naštěstí k žádné konfrontaci nedošlo, byli jsme proti němu dva a docela vysocí, ale vypadalo to, že k tomu nebylo daleko. Opice pak byly na stromě na opačné straně silnice, napočítali jsme minimálně 4. Fotili jsme je snad dobrých 30 minut, bylo to úžasné je vidět jenom tak, náhodně cestou dolů. Nakonec byl čas jet zpátky dolů do hostelu. Dole kupodivu bylo sucho, po dešti ani památky,
V hostelu jsem si dal sprchu a oba jsme si dali cca hodinu chillout - ty tůry člověka dost vyčerpají. Dál bylo v plánu objet severní stranu ostrova až na nejzápadnějši bod - tam je podle mapy jeden z majáků. Když jsme se balili a házeli věci do auta, tak se objevil týpek, kterého jsme potkali nahoře na Taiko Iwa. Jestli by se nemohli s jednou holkou přidat, že se chtěli podívat do Nagaty (malé město po cestě). Jako proč ne - v autě jsme měli místa dost. Takže jsme ve 4 lidech vyrazili.
Jeli jsme po jediné cestě, co vede kolem ostrova a zastavovali na zajímavých místech. Byly tam dva vyhlídkové body, pěkné pro pár fotek a video, jedeme dál. Skvělá ale byla Nagata Beach. Je to místo, kde se páří mořské želvy, takže není pro koupání. Poprvé v životě jsem ale viděl, že by sladká horská řeka vlévala do moře přímo takhle na pláži, k neuvěření. Deirh s týpkem z Taiko Iwy šli šplhat na místní šutry, já mezitím kecal s holkou z New Yorku. Řešili jsme všechno možné, Japonsko, svět, politiku u nás a ve světě. Celkem jsme na té pláži strávili snad hodinu.
Dál jsme vyrazili směrem k onomu majáku. Z hlavní silnice tam byl sjezd na opravdu podivnou, velice úzkou a děravou silničku, která k němu vedla. Cedule typu "Drive carefully", "road narrows" a "warning, ditch !!!" opravdu na důvěře nepřidaly. Prostě ideální věc, co dělat s autem z půjčovny :). Jelikož se tam prakticky nikde nedalo otočit, tak jsme museli jet dál a dál, dokud jsme nedorazili na místo.
Počasí se už docela kazilo a maják byl na výběžku ostrova (jak většinou bývají). Vítr tam byl hodně silný a na drátech elektrického vedení vydával kvílivý zvuk. Byla to scéna jako z nějakého hororu, popř. zombie apokalypsa filmu. Samozřejmě tam nikdo nebyl, stálo tam akorát zaparkované auto, asi maják mastera. Opravdu takovouhle scénu jsem nečekal. Belgičan si pak všiml, že v tom zaparkovaném autě spí vzadu člověk a vypadal docela nasraně. Asi si myslel, že když odjede na úplně nejvíc odloučenou část ostrova, že bude mít chvíli klidu. Ale 4 idioti s autem z půjčovny mu překazili plány. Už jsme to nehrotili a rychle jsme nastartovali a odjeli pryč zpátky směrem do hostelu.
To už byla cca hodinová cesta se tam dostat, ale kecali jsme o hororech, o hrách a podobně. Holku jsme vysadili u supermarketu a s Belgičanem jsme ještě zajeli do onsenu v horách, který měl včera už zavřeno. Byl malinkatý a dali jsme akorát asi 15 minut, než zavíral. Ale bylo to super. Pak jsme se stavili ještě v druhém supermarketu ve městě (je docela z ruky od přístavu, byl jsem tam poprvé) a dojeli do hostelu.
Tam už to bylo akorát posezení a pokec s lidma z celého světa v common roomu a pokus o upload fotek a videí. Těchto 24 hodin myslím bylo zatím nejvíc narvaných akcí za celé moje výletování tady, ideální na oslavu kulatin :-).
pátek 12. května 2017
čtvrtek 11. května 2017
Den sedmý - Yakushima
Ráno bylo potřeba zase vstát v 5:00, abychom si stihli zabalit věci, check-outli se z hotelu a stihli vlak z Shin-Osaky v 6:25. Naše cesty se tady rozdělí - já s Deirem jedeme západně a pak jižně do Kagoshimy (definitivní konečná vlaků tímhle směrem, dál už nic není), Xsoft jede do Tokya. Setkáme se za nejspíš za 3 dny, kde a kdy přesně ještě nikdo nevíme. A to je přesně super na tom, si organizovat věci sám. Mít tady nějakého průvodce a držet se nějakého jejich plánu - to bych se asi unudil k smrti! Lístky na vlak jsme měli rezervované už dřív (pro jistotu).
Do Kagoshimy jsme dorazili přesně podle jízdního řádu v 10:44 a tramvají jsme se přesunuli do přístavu. Lístky na loď se podařilo Deirovi koupit dřív přes internet, ale byl to obrovský opruz. Stránka byla jenom v Japonštině a pořád nechtěla brát telefonní číslo, přestože zkoušel asi 4 různé tvary. Nakonec jsme zjistili, že ty číslice musejí být Kana číslice, ty vypadají prakticky stejně, ale kód toho znaku je jiný a neprocházela validace. Až se nám podařilo vyřešit tohle, tak už to bylo jednoduché a my jsme ušetřili cca 20% ceny za včasnou rezervaci.
V přístavu jsme pokecali s němcem a jeho přítelkyní, mě tam pak oslovili při nakupování v shopu dva češi. Trochu jsme pokecali o všem možném a pak byl čas nasedat na loď. Cesta lodí zabrala slabé dvě hodinky a byli jsme v Miyanouře. Mě se ulevilo, když se mi telefon přihlásil v pohodě do sítě, nikdy nevíte :-). Dál jsme se byli podívat do místního tourist centra. Náš plán je takový, že jeden den budeme jezdit půjčeným autem kolem ostrova a druhý den si dáme znova hiking (jako minulý rok). Když mi v tourist centru ukázali mapku ostrova, tak jsem pomalu začal přehodnocovat plány. Ono je na ostrově o tolik víc k vidění, než jenom ty hiking traily! Plus předpověď počasí nevypadá na další dva dny, co tu budeme, moc dobře.
Pak jsme šli mrknout na místní supermarket, tam jsem byl překvapen výběrem mořských potvor. Platíčka s nigiri, sashimi a jinými opravdu nejsou běžným úkazem v konbini ve městech. Doplnili jsme zásoby a skočili se najíst na posezeníčko u pláže. Jelikož tady je pořád dost dusno a vedro, tak si chtěl Deirh pořídit nějaké kraťasy, čili jsme nakoukli do obchodu se sportovním oblečením. Mají tu i půjčovnu outdoor vybavení a tiskárnu, kdy vám na tričko během 30 minut vyjedou cokoliv. Já jsem si za asi 2500 JPY koupil další triko ze savého materiálu, Deirh ty kraťasy.
Hnedka naproti je benzínka a půjčovna aut, kam jsme si zašli vyzvednout objednané auto. Japonec chtěl mezinárodní řidičák, bez toho nebyla řeč. Já ho nemám, ale Deirh si ho stihnul zařídit, takže řídit bude on. Zařizování asi na 15 minut a klíčky od auta byly naše. Auťák je Honda Fit, což je nějaká japonská verze Jazzu. Má všechno potřebné, automatickou převodovku a klimatizaci (!). Je to skoro jako z nějakého sci-fi, si najednou hodit baťohy do kufru a jezdit kolem. Na hostelu jsme si zařídili check-in, všechno v hostelu zůstalo jako při starém, což je super. Mají dost velké pokoje, každý má odsouvané dveře se síťkou proti hmyzu, vlastní kus balkonu a hodně věšáků na sušení prádla.
Holka na tourist infu nám dala několik tipů, co můžeme ještě dneska autem navštívit. Severozápadně odtud je prý hezká pláž, na opačné straně ostrova je pak onsen na pláži, který ale jde použít jenom kolem odlivu, což v našem případě bylo v 01:00. Nejdřív jsme jeli kouknout na tu pláž, asi 15km daleko.
Dá se říct jenom wow, nádherné místo a 0 lidí! Chvíli jsme zevlili okolo, voda nebyla úplně studená, takže netrvalo dlouho a už jsme se koupali. Neměli jsme akorát žádný ručník, ale to vůbec nevadilo. Na pláži jsme zevlili až do západu slunce, opravdu ohromné překvapení. Kousek odtud byl onsen, kde se nabízelo koupání, google po zadání do navigace hnedka nahlásil, že už bude mít zavřeno. Našli jsme další onsen někde v horách, ten by měl mít otevřeno do 21, takže v pohodě. Po dojetí na místo měl evidentně zavřeno a na cedulích byla otvíračka přelepená na 20 hodin. Nevadí, auto odpouští takové chyby a za 5 minut už jsme byli zpátky na hostelu.
Tam jsme si vyprali a Deirh zašel do common roomu vyzvídat, co s tím onsenem na pláži. Byl k tomu totiž plný měsíc a nabízelo se to. Místňáci od cesty ale teď v noci odrazovali, že je to hodina cesty (a pak hodina cesty zpátky) potmě, což je dost nuda. Přes den je to prý mnohem lepší a máte výhledy na moře. Takže jsme akorát zašli vedle do baru něco sníst, já si dal smažené krevety, Deirh kari, oboje výborné. Pak hostel a spát.
Do Kagoshimy jsme dorazili přesně podle jízdního řádu v 10:44 a tramvají jsme se přesunuli do přístavu. Lístky na loď se podařilo Deirovi koupit dřív přes internet, ale byl to obrovský opruz. Stránka byla jenom v Japonštině a pořád nechtěla brát telefonní číslo, přestože zkoušel asi 4 různé tvary. Nakonec jsme zjistili, že ty číslice musejí být Kana číslice, ty vypadají prakticky stejně, ale kód toho znaku je jiný a neprocházela validace. Až se nám podařilo vyřešit tohle, tak už to bylo jednoduché a my jsme ušetřili cca 20% ceny za včasnou rezervaci.
V přístavu jsme pokecali s němcem a jeho přítelkyní, mě tam pak oslovili při nakupování v shopu dva češi. Trochu jsme pokecali o všem možném a pak byl čas nasedat na loď. Cesta lodí zabrala slabé dvě hodinky a byli jsme v Miyanouře. Mě se ulevilo, když se mi telefon přihlásil v pohodě do sítě, nikdy nevíte :-). Dál jsme se byli podívat do místního tourist centra. Náš plán je takový, že jeden den budeme jezdit půjčeným autem kolem ostrova a druhý den si dáme znova hiking (jako minulý rok). Když mi v tourist centru ukázali mapku ostrova, tak jsem pomalu začal přehodnocovat plány. Ono je na ostrově o tolik víc k vidění, než jenom ty hiking traily! Plus předpověď počasí nevypadá na další dva dny, co tu budeme, moc dobře.
Pak jsme šli mrknout na místní supermarket, tam jsem byl překvapen výběrem mořských potvor. Platíčka s nigiri, sashimi a jinými opravdu nejsou běžným úkazem v konbini ve městech. Doplnili jsme zásoby a skočili se najíst na posezeníčko u pláže. Jelikož tady je pořád dost dusno a vedro, tak si chtěl Deirh pořídit nějaké kraťasy, čili jsme nakoukli do obchodu se sportovním oblečením. Mají tu i půjčovnu outdoor vybavení a tiskárnu, kdy vám na tričko během 30 minut vyjedou cokoliv. Já jsem si za asi 2500 JPY koupil další triko ze savého materiálu, Deirh ty kraťasy.
Hnedka naproti je benzínka a půjčovna aut, kam jsme si zašli vyzvednout objednané auto. Japonec chtěl mezinárodní řidičák, bez toho nebyla řeč. Já ho nemám, ale Deirh si ho stihnul zařídit, takže řídit bude on. Zařizování asi na 15 minut a klíčky od auta byly naše. Auťák je Honda Fit, což je nějaká japonská verze Jazzu. Má všechno potřebné, automatickou převodovku a klimatizaci (!). Je to skoro jako z nějakého sci-fi, si najednou hodit baťohy do kufru a jezdit kolem. Na hostelu jsme si zařídili check-in, všechno v hostelu zůstalo jako při starém, což je super. Mají dost velké pokoje, každý má odsouvané dveře se síťkou proti hmyzu, vlastní kus balkonu a hodně věšáků na sušení prádla.
Holka na tourist infu nám dala několik tipů, co můžeme ještě dneska autem navštívit. Severozápadně odtud je prý hezká pláž, na opačné straně ostrova je pak onsen na pláži, který ale jde použít jenom kolem odlivu, což v našem případě bylo v 01:00. Nejdřív jsme jeli kouknout na tu pláž, asi 15km daleko.
Dá se říct jenom wow, nádherné místo a 0 lidí! Chvíli jsme zevlili okolo, voda nebyla úplně studená, takže netrvalo dlouho a už jsme se koupali. Neměli jsme akorát žádný ručník, ale to vůbec nevadilo. Na pláži jsme zevlili až do západu slunce, opravdu ohromné překvapení. Kousek odtud byl onsen, kde se nabízelo koupání, google po zadání do navigace hnedka nahlásil, že už bude mít zavřeno. Našli jsme další onsen někde v horách, ten by měl mít otevřeno do 21, takže v pohodě. Po dojetí na místo měl evidentně zavřeno a na cedulích byla otvíračka přelepená na 20 hodin. Nevadí, auto odpouští takové chyby a za 5 minut už jsme byli zpátky na hostelu.
Tam jsme si vyprali a Deirh zašel do common roomu vyzvídat, co s tím onsenem na pláži. Byl k tomu totiž plný měsíc a nabízelo se to. Místňáci od cesty ale teď v noci odrazovali, že je to hodina cesty (a pak hodina cesty zpátky) potmě, což je dost nuda. Přes den je to prý mnohem lepší a máte výhledy na moře. Takže jsme akorát zašli vedle do baru něco sníst, já si dal smažené krevety, Deirh kari, oboje výborné. Pak hostel a spát.
středa 10. května 2017
Den pátý - Okayama, Himeji
Xsoft s Deirem dneska chtějí kouknout po Kobe. Já už mám dost prolezeno všechno, takže se opět trhám pryč a dávám svůj plán na Okayamu a Himeji. Taky jsem zase moc nespal, takže už cca v 7:30 mizím z hotelu. Okayama je dál, takže prvně mířím tam. Vlakem cca hodina cesty. Počasí bohužel moc nepřeje, prší takové mikrokapičky, které znám jenom odsud.
Po vystoupení na Okayama station jdu pěšo cca 1,5km k místním zahradám. Po cestě beru v 7eleven deštník, pro jistotu. Rekonstruovaný hrad je tu taky (hned vedle zahrad), ale ten mě nějak netáhne. Vstup do zahrad je cca za 150 yenů a už na mapce vidím, že to bude na delší dobu. Komplex je docela ohromný a samozřejmě to musím pacman stylem prozkoumat všechno. U vchodu mají voliéry s jeřáby, to je docela nezvyklé pro zahrady. K zahradám asi není třeba nic dodávat - nádhera, akorát je škoda, že to počasí bylo takové střední. Při totálním jasnu to musí být mazec. No ... příště :-). V zahradách jsem strávil asi 2 hodiny. Na Okayama station jsem se vrátil trochu rychlejší cestou přes úzké uličky a rovnou sedl na vlak směr Himeji, abych to stíhal.
Himeji je známé především svým nejvíce zachovalým hradem ze všech - je vidět, jak se majestátně tyčí nahoře už hned po vystoupení z vlaku. Bohužel počasí se mezitím ještě víc zkazilo. Nakonec jsem stejně nahodil deštník a vyrazil přímo za hradem (zahrady jsou vždycky hned vedle). Po ujití asi 700m a konstatně se zhoršujícímu dešti jsem se nakonec rozhodl to vypassovat, otočil se na místě a zamířil zpět na station. Himeji takhle zůstává taky na příště, až zpětně jsem si uvědomil, že odtamtud nemám ani jedinou fotku. Dorazil jsem na hotel hnedka po 16., kdy se otvírá onsen, využil jeho služeb a na dvě hoďky si dáchnul (ono totiž v noci zase moc spánku nebylo).
Kluci mezitím byli zasekaní v Kawasaki muzeu (já tam v 2016 byl snad 5 hodin) a pak se přesunuli do Tennoji na arkády. Já se večer přidal za nimi, přecejenom je to 10 min chůze od hotelu. Večer jsme pak šli všichni spát dřív, protože zítra nás čeká epická cesta.
Po vystoupení na Okayama station jdu pěšo cca 1,5km k místním zahradám. Po cestě beru v 7eleven deštník, pro jistotu. Rekonstruovaný hrad je tu taky (hned vedle zahrad), ale ten mě nějak netáhne. Vstup do zahrad je cca za 150 yenů a už na mapce vidím, že to bude na delší dobu. Komplex je docela ohromný a samozřejmě to musím pacman stylem prozkoumat všechno. U vchodu mají voliéry s jeřáby, to je docela nezvyklé pro zahrady. K zahradám asi není třeba nic dodávat - nádhera, akorát je škoda, že to počasí bylo takové střední. Při totálním jasnu to musí být mazec. No ... příště :-). V zahradách jsem strávil asi 2 hodiny. Na Okayama station jsem se vrátil trochu rychlejší cestou přes úzké uličky a rovnou sedl na vlak směr Himeji, abych to stíhal.
Himeji je známé především svým nejvíce zachovalým hradem ze všech - je vidět, jak se majestátně tyčí nahoře už hned po vystoupení z vlaku. Bohužel počasí se mezitím ještě víc zkazilo. Nakonec jsem stejně nahodil deštník a vyrazil přímo za hradem (zahrady jsou vždycky hned vedle). Po ujití asi 700m a konstatně se zhoršujícímu dešti jsem se nakonec rozhodl to vypassovat, otočil se na místě a zamířil zpět na station. Himeji takhle zůstává taky na příště, až zpětně jsem si uvědomil, že odtamtud nemám ani jedinou fotku. Dorazil jsem na hotel hnedka po 16., kdy se otvírá onsen, využil jeho služeb a na dvě hoďky si dáchnul (ono totiž v noci zase moc spánku nebylo).
Kluci mezitím byli zasekaní v Kawasaki muzeu (já tam v 2016 byl snad 5 hodin) a pak se přesunuli do Tennoji na arkády. Já se večer přidal za nimi, přecejenom je to 10 min chůze od hotelu. Večer jsme pak šli všichni spát dřív, protože zítra nás čeká epická cesta.
Den šestý - Yamanashi Test Center
Začínám šlapat na plyn, další věc co chci vidět je asi hlavní tahák tohohle výletu. Jedná se o testovací centrum pro vývoj maglevů. Nachází se na budoucí trati Chuo Shinkansenu mezi Tokyem a Nagoyou, která by měla být zprovozněna myslím v roce 2027. Zatím je hotový asi 50km dlouhý testovací úsek, na kterém jezdí nejrůznější prototypy. Už vozí i pasažéry, ale jako cizinec nemáte šanci. Japoncům "stačí" se zaregistrovat a vyhrát v loterii :-). Nicméně prý i centrum samotné stojí za návštěvu.
Má to ale několik háčků - aktuálně jsme v Osace, což je celkem daleko. V Tokyu, odkud je to mnohem blíž budeme nejspíš taky ALE maglevy jezdí jenom tenhle týden. S Deirem ve čtvrtek jedeme pryč na Yakushimu a vracíme se až v neděli. Jet do testing centra maglevů a nevidět ho jezdit - to asi nikdo nechce. Takže musím jet z Osaky a musím jet dnes! Původně jsem si myslel, že cestu budu podnikat sám, protože je dost náročná a dlouhá. Ale kluci jevili o maglevy velký zájem, takže jedeme všichni.
Prakticky to znamená vstát kolem 5 ráno, vyjet úplně prvním vlakem směr Tokyo (vyjíždí v 6:08) a vystoupit na Shin-Yokohama (v 8:51). To byla ta snadná část - pak je to hodinu příměstským vlakem a pak dalších 45 minut dalším. Pak už zbývá jenom půl hodiny busem, 1.5km pěšky a jste na místě, slabých 5 hodin cesty - pokud nepoděláte nějaký přestup. A samozřejmě se pak musíte ten samý den zase hezky dostat zpátky.
Teoretický plán jsme plnili na 100%, perfektně vykonávali všechny přestupy až do posledního vlakového. Tam se stala naprosto neuvěřitelná věc - měl asi 8 minut zpoždění. Zase tak neuvěřitelné to nebylo - ono to byla JR Chuo line, která jede ze samotného centra Tokya do vidlákovů okolo. A byla ranní špička. Takže bus jsme nestihli, další pojede asi za 2 hodiny, to se nikomu nechtělo absolvovat. Přes google jsme našli alternativu vystoupit trochu jinde a jet jiným busem, vypadalo to, OK. Stačilo pak podle googlu 6 minut chůze na přestup na ten bus, takže jsme na vidlácké station různě procházeli obchody a podobně (našel jsem tam skvělé sójové jerky).
Zacal jsem trochu panikařit, když jsem přizoomoval mapu - onen peší přestup podle Google různě křížil koleje, vedl přes hodně vrstevnic a podobně. Zalarmoval jsem zbytek, ať vyrazíme hned, že to smrdí, do odjezdu busu 10 minut. Byla to skutečně horská vesnice, nad níž se tyčila dálnice na betonových pilotech - tam pojede náš bus. Škrábali jsme se nahoru a pořád to bylo podle mapy pěkně daleko. Posledních pár minut pak byl čistý sprint, Deirh vydešifroval nápis "baso" se šipkou po hodně schodech nahoru. Vysprintoval jsem po schodech a skutečně tam stál bus a za ním další. Takže je to 50:50 s docela velkým rizikem skončit někde hodně daleko. Začali jsme řidičovi ukazovat naši destinaci, problém je, že mapa byla samozřejmě v naší latince a nešlo to jednoduše přehodit. Řidič se pak šel poradit s jiným a nakonec ukázal teda ať nastoupíme k němu, že by to bude 6 stanic. Zaplatili jsme a nasedli. Asi nemusím dodávat, že v tu chvíli ze mě pot doslova lil.
V busu to bylo asi 25 minut cesty, během které jsem neustále čuměl na mapu, jestli jedeme správně. Podle hlášení zastávek už mi došlo, proč nás ten řidič nemohl pochopit. Ono ten robotický google překlad vzal slabiku z názvu té zastávky a dal ji ke slovo před ním. Takže místo "Chuo doněco" jsme pořád chtěli jet do "Chuodo něco". Naštestí to asi pochopil a jeli jsme dobře. Po vystoupení v úplně totálním vidlákově v horách se nám všem ulevilo, protože podle mapy už jsme velice blízk. Zbývalo trapných 1.5km chůze a ocitli jsme se na místě.
Tam recepční chytly hrozný výtlem - já měl ještě total propocené tričko, Deirh držel v ruce kelímek od polívky, kterou si kupoval po cestě - samozřejmě nikde žádný koš. Ale dostali jsme se na místo a stálo to za to. Muzeum bylo fajn, ale vidět maglev, jak si to dává 500 km/h naživo, to stálo za všechno to utrpení. Natáčeli jsme videa a fotili dle libosti. Měli tam i kisno s dokumentem a ohromné modelové diorama. A malý maglev na svezení - byl primárně pro děti, ale svezli každého, kdo chtěl. A skutečně levitoval :-). Akorát ten test-ride nám nikdo nenabídnul, no.
Dostat se zpátky už bylo mnohem jednodušší - od muzea jezdí bus (ten co nám ráno ujel) do JR stanice asi 20 minut. Není to ten dálniční. Takže si stačí pohlídat čas odjezdu a je to naprosto v pohodě. Pak inverzně zopakovat zbytek cesty a za 5 hodin jste zpátky v Osace.
Kdybych měl tohle test centrum shrnout tak jednoduše - bomba. V průvodcích ho moc nenajdete (otevřeno tuším 2014) a samozřejmě jsme tam byli jediní cizinci :-).
Má to ale několik háčků - aktuálně jsme v Osace, což je celkem daleko. V Tokyu, odkud je to mnohem blíž budeme nejspíš taky ALE maglevy jezdí jenom tenhle týden. S Deirem ve čtvrtek jedeme pryč na Yakushimu a vracíme se až v neděli. Jet do testing centra maglevů a nevidět ho jezdit - to asi nikdo nechce. Takže musím jet z Osaky a musím jet dnes! Původně jsem si myslel, že cestu budu podnikat sám, protože je dost náročná a dlouhá. Ale kluci jevili o maglevy velký zájem, takže jedeme všichni.
Prakticky to znamená vstát kolem 5 ráno, vyjet úplně prvním vlakem směr Tokyo (vyjíždí v 6:08) a vystoupit na Shin-Yokohama (v 8:51). To byla ta snadná část - pak je to hodinu příměstským vlakem a pak dalších 45 minut dalším. Pak už zbývá jenom půl hodiny busem, 1.5km pěšky a jste na místě, slabých 5 hodin cesty - pokud nepoděláte nějaký přestup. A samozřejmě se pak musíte ten samý den zase hezky dostat zpátky.
Teoretický plán jsme plnili na 100%, perfektně vykonávali všechny přestupy až do posledního vlakového. Tam se stala naprosto neuvěřitelná věc - měl asi 8 minut zpoždění. Zase tak neuvěřitelné to nebylo - ono to byla JR Chuo line, která jede ze samotného centra Tokya do vidlákovů okolo. A byla ranní špička. Takže bus jsme nestihli, další pojede asi za 2 hodiny, to se nikomu nechtělo absolvovat. Přes google jsme našli alternativu vystoupit trochu jinde a jet jiným busem, vypadalo to, OK. Stačilo pak podle googlu 6 minut chůze na přestup na ten bus, takže jsme na vidlácké station různě procházeli obchody a podobně (našel jsem tam skvělé sójové jerky).
Zacal jsem trochu panikařit, když jsem přizoomoval mapu - onen peší přestup podle Google různě křížil koleje, vedl přes hodně vrstevnic a podobně. Zalarmoval jsem zbytek, ať vyrazíme hned, že to smrdí, do odjezdu busu 10 minut. Byla to skutečně horská vesnice, nad níž se tyčila dálnice na betonových pilotech - tam pojede náš bus. Škrábali jsme se nahoru a pořád to bylo podle mapy pěkně daleko. Posledních pár minut pak byl čistý sprint, Deirh vydešifroval nápis "baso" se šipkou po hodně schodech nahoru. Vysprintoval jsem po schodech a skutečně tam stál bus a za ním další. Takže je to 50:50 s docela velkým rizikem skončit někde hodně daleko. Začali jsme řidičovi ukazovat naši destinaci, problém je, že mapa byla samozřejmě v naší latince a nešlo to jednoduše přehodit. Řidič se pak šel poradit s jiným a nakonec ukázal teda ať nastoupíme k němu, že by to bude 6 stanic. Zaplatili jsme a nasedli. Asi nemusím dodávat, že v tu chvíli ze mě pot doslova lil.
V busu to bylo asi 25 minut cesty, během které jsem neustále čuměl na mapu, jestli jedeme správně. Podle hlášení zastávek už mi došlo, proč nás ten řidič nemohl pochopit. Ono ten robotický google překlad vzal slabiku z názvu té zastávky a dal ji ke slovo před ním. Takže místo "Chuo doněco" jsme pořád chtěli jet do "Chuodo něco". Naštestí to asi pochopil a jeli jsme dobře. Po vystoupení v úplně totálním vidlákově v horách se nám všem ulevilo, protože podle mapy už jsme velice blízk. Zbývalo trapných 1.5km chůze a ocitli jsme se na místě.
Tam recepční chytly hrozný výtlem - já měl ještě total propocené tričko, Deirh držel v ruce kelímek od polívky, kterou si kupoval po cestě - samozřejmě nikde žádný koš. Ale dostali jsme se na místo a stálo to za to. Muzeum bylo fajn, ale vidět maglev, jak si to dává 500 km/h naživo, to stálo za všechno to utrpení. Natáčeli jsme videa a fotili dle libosti. Měli tam i kisno s dokumentem a ohromné modelové diorama. A malý maglev na svezení - byl primárně pro děti, ale svezli každého, kdo chtěl. A skutečně levitoval :-). Akorát ten test-ride nám nikdo nenabídnul, no.
Dostat se zpátky už bylo mnohem jednodušší - od muzea jezdí bus (ten co nám ráno ujel) do JR stanice asi 20 minut. Není to ten dálniční. Takže si stačí pohlídat čas odjezdu a je to naprosto v pohodě. Pak inverzně zopakovat zbytek cesty a za 5 hodin jste zpátky v Osace.
Kdybych měl tohle test centrum shrnout tak jednoduše - bomba. V průvodcích ho moc nenajdete (otevřeno tuším 2014) a samozřejmě jsme tam byli jediní cizinci :-).
Den čtvrtý - Kyoto
Ráno jsme chtěli dát tentokrát něco všichni společně. Já měl připravený plán prozkoumat Okayamu a Himeji, ale to byla spíš úplná nouzovka, kdyby nebylo absolutně co dělat. V těch městech totiž nic moc není, akorát zahrady a hrad. Od někoho zaznělo Kyoto a shodli jsme se, že proč ne. Odsud je to slabá hodinka a dost věcí k objevení. Třeba imperial gardens, to je velký zelený čtverec uprostřed, tam jsme ještě nebyli, jedem. Potřebujeme být zpátky ve 20:00 na Temma station, máme tam domluvený sraz s japonkou z couchsurfingu.
Během přesunu na místo, když jsme jeli z Osaka Station Shin-Osaku podotkl Xsoft, že stačí zůstat v tom vlaku, že jede taky do Kyota a jsou to jenom 3 zastávky. Ale není to Shinkansen, což je pro maximalizaci minut v něm stráveném nevhodné. Takže šup šup vystoupit Shin-Osace a nasednout na nějaký. Sice je to posezení jenom asi 15 minut, ale pořád to za to stojí :-).
V Kyotu na místní station jsme nasedli na metro a jeli do oněch zahrad. Počasí ten den bylo skvělé, možná až trochu moc, takže v rámci těch zahrad jsme se přesouvali od stínu ke stínu. Všechny zajímavé atrakce tam měly bohužel zavřeno. Ono někdy je vydefinované nějaké pravidlo typu: "každé druhé útery v měsici zavřeno", což byl náš případ. Ale ono to vůbec nevadilo, dostupných prostor tam bylo dost i mimo to. Prolezli jsme všechno metodou "pacman" (hlavně nic nevynechat!) a pak chvíli chillovali ve stínu a plánovali, co dál.
Nakonec jsme jeli omrknout buddhistické chrámy na východním okraji města. Přesný název úplně nevím, ale z historie to můžu dohledat. Bylo to dobré, kombinace jejich architektury s výhledy na velkoměsto pod vámi je dechberoucí. Já chtěl ještě omrknout místní zahradu (pochopitelně) a ta zavírala v 16:00. Čas se krátil, takže jsem vyrazil napřed, kluci měli dorazit za chvíli po nafocení věcí. Já jsem dost bloudil, než jsem našel vlez do té zahrady.
Zahrada samotná za moc nestála: 1. byla dost malá, 2. vstup za 300 JPY, 3. týpci se strunovkama, co to tam udržovali moc atmosféře nepřispívali. Ale bylo to těsně před zavíračkou, takže budiž. Vylezl jsem ven a psal na chat, jak to vypadá s ostatními. Dostalo se mi odpovědi, že našli nějakou "zkratku", je tam ale napsané, že po 16. hodině se už nedá vrátit, protože v tu dobu se zavírá celý areál. Chtějí to ale risknout, takže jsou "all-in".
Mě nezbývalo než si sednout do stínu před bránu a čekat. Zcela dle očekávání v 16:00:00 zavřeli velkou dřevěnou bránu. Pak jsem se jenom tiše chichotal turistům, kteři se za chvíli začali vynořovat z areálu, všimli si zavřené brány a vždycky se jenom tiše otočili a šli zpátky :D. Podle geolokace a infa z chatu byli kluci v neprostupném lese a snažili se dostat na druhou stranu hory. Tam podle mapy byly akorát samé vidlákovy.
Já jim popřál hodně štěstí a sám jsem se vydal ještě omrknout downtown. Pak se najíst na Kyoto station a přesunout zpátky do Osaky (kterým typem vlaku snad nemusím psát). Ještě jsem rychle skočil na hotel se vykoupat, abych před japonkou nesmrděl. Kluci se mezitím vymotali z vidlákovů a prý pojedou přímo na domluvené místo.
Na Temma station jsme se všichni společně sešli s Kanou, moc milou japonkou se kterou jsme skočili do malého baru v západním stylu pokecat. Anglicky uměla tak středně, takže translátory a podobně dost lítaly, ale bylo to fajn. Každý jsme měli přesně jeden drink a kecali jsme snad 3 hodiny. O všem možném, nakonec došlo i na hudební hry :-). Kana musela zítra do práce, takže cca ve 23 jsme to rozpustili, samozřejmě jsme před tím pořešili facebooky a podobně :-).
Během přesunu na místo, když jsme jeli z Osaka Station Shin-Osaku podotkl Xsoft, že stačí zůstat v tom vlaku, že jede taky do Kyota a jsou to jenom 3 zastávky. Ale není to Shinkansen, což je pro maximalizaci minut v něm stráveném nevhodné. Takže šup šup vystoupit Shin-Osace a nasednout na nějaký. Sice je to posezení jenom asi 15 minut, ale pořád to za to stojí :-).
V Kyotu na místní station jsme nasedli na metro a jeli do oněch zahrad. Počasí ten den bylo skvělé, možná až trochu moc, takže v rámci těch zahrad jsme se přesouvali od stínu ke stínu. Všechny zajímavé atrakce tam měly bohužel zavřeno. Ono někdy je vydefinované nějaké pravidlo typu: "každé druhé útery v měsici zavřeno", což byl náš případ. Ale ono to vůbec nevadilo, dostupných prostor tam bylo dost i mimo to. Prolezli jsme všechno metodou "pacman" (hlavně nic nevynechat!) a pak chvíli chillovali ve stínu a plánovali, co dál.
Nakonec jsme jeli omrknout buddhistické chrámy na východním okraji města. Přesný název úplně nevím, ale z historie to můžu dohledat. Bylo to dobré, kombinace jejich architektury s výhledy na velkoměsto pod vámi je dechberoucí. Já chtěl ještě omrknout místní zahradu (pochopitelně) a ta zavírala v 16:00. Čas se krátil, takže jsem vyrazil napřed, kluci měli dorazit za chvíli po nafocení věcí. Já jsem dost bloudil, než jsem našel vlez do té zahrady.
Zahrada samotná za moc nestála: 1. byla dost malá, 2. vstup za 300 JPY, 3. týpci se strunovkama, co to tam udržovali moc atmosféře nepřispívali. Ale bylo to těsně před zavíračkou, takže budiž. Vylezl jsem ven a psal na chat, jak to vypadá s ostatními. Dostalo se mi odpovědi, že našli nějakou "zkratku", je tam ale napsané, že po 16. hodině se už nedá vrátit, protože v tu dobu se zavírá celý areál. Chtějí to ale risknout, takže jsou "all-in".
Mě nezbývalo než si sednout do stínu před bránu a čekat. Zcela dle očekávání v 16:00:00 zavřeli velkou dřevěnou bránu. Pak jsem se jenom tiše chichotal turistům, kteři se za chvíli začali vynořovat z areálu, všimli si zavřené brány a vždycky se jenom tiše otočili a šli zpátky :D. Podle geolokace a infa z chatu byli kluci v neprostupném lese a snažili se dostat na druhou stranu hory. Tam podle mapy byly akorát samé vidlákovy.
Já jim popřál hodně štěstí a sám jsem se vydal ještě omrknout downtown. Pak se najíst na Kyoto station a přesunout zpátky do Osaky (kterým typem vlaku snad nemusím psát). Ještě jsem rychle skočil na hotel se vykoupat, abych před japonkou nesmrděl. Kluci se mezitím vymotali z vidlákovů a prý pojedou přímo na domluvené místo.
Na Temma station jsme se všichni společně sešli s Kanou, moc milou japonkou se kterou jsme skočili do malého baru v západním stylu pokecat. Anglicky uměla tak středně, takže translátory a podobně dost lítaly, ale bylo to fajn. Každý jsme měli přesně jeden drink a kecali jsme snad 3 hodiny. O všem možném, nakonec došlo i na hudební hry :-). Kana musela zítra do práce, takže cca ve 23 jsme to rozpustili, samozřejmě jsme před tím pořešili facebooky a podobně :-).
Den třetí - Arima Onsen
Ráno jsem opět vstal dost brzo, snad kolem 7. a vyrazil sám směr můj dnešní cíl - Arima Onsen. Jedná se o malé městečko s několika přírodními prameny na druhé straně hor než je Kobe. Japanguide to doporučoval jako fajný jednodenní výlet. Trochu jsem se obával způsobu dopravy - byla řeč o busech a lanovkách, ale nakonec jsem tam našel spojení normálně po lidsku - vlaky. Stačí jet místním metrem dál za Shin-Kobe, potom dlouhým, asi 8km dlouhým tunelem a jste na druhé straně hor. Pak už je to otázka asi další hodiny vlakem. Rozhodně se vyplácí mít nabitou nějakou IC kartu, protože se jedná o hrozné vidlákovy a opravdu nechcete řešit, za kolik si koupit lístek. U IC stačí mít nabito dost peněz, pípnout při vstupu a pak pípnout znova při výstupu. Strhne si to samo, když nemáte dost tak si akorát vedle v automatu dobijete.
Samotný Arima Onsen je malinké městečko v horách, kam vedou jenom jedny koleje a je to konečná. Vlaky se musejí střídat, jeden tam zajede, aby mohl druhý odjet, roztomilé. Všechno je v docházkové vzdálenosti. Jako první věci si tam každý všimne upraveného koryta horské řeky. Je tam různé kamení a prolézačky, z dálky to vypadá moc hezky. Hned vedle jsou ale žluté majáky - ono se ta voda může asi při přívalových deštích dost rychle zvednout, pak je třeba rychle utíkat. Bohužel, se to nestalo :-(.
Problém tohohle místa je ten, že je tu příliš mnoho lidí (hlavně turistů) v úzkých uličkách, prostě tlačenka. Já si našel nějakou trasu po městě, co vede kolem všech zajímavostí. Těmi jsou především napíchnuté prameny pro onseny. Je to taková dřevěná věc, ze které nahoře z komínku odchází pára. Voda (tahle má konkrétně 93C) pak jde přímo do onsenu. Mají tu několik druhů pramenů, stříbrný, zlatý podle minerálů. V dalším je prý trochu radia, dobré pro zdraví :-).
Menší z těch onsenů se jmenuje Gin no Yu a obsahuje čistou "střibrnou" vodu. Kolem nebyly davy turistů, tak si říkám, proč si ho nedát. Musím říct, že ta voda byla opravdu velice horká, ale nakonec jsem se ponořil až po krk. Pak na sebe chrstnout ledovou vodu a takhle opakovat aspoň 3x. Když po téhle proceduře pak vylezete ven, tak je to jako powerbanka pro tělo, jste nejvíc plní energie. Jako bonus se ještě vyjasnilo. Onsen prostě dělá všechno lepší :-). Na místě už jsem měl všechno prolezlé, takže jsem se vlaky vrátil do Shin-Kobe a posléze do Sannomiya station, což je takové hlavní nádraží v okolí. Našel jsem tam dost dobrou Namco hernu s hromadou ufo catcherů a celkem prázdným oddělením s hudebními hrami. V klidu jsem si zahrál Chunithm asi hodinu.
Pak mi dost kručelo v břiše, tak jsem našel Subway restauraci kousek od Kobe Harborlandu. Tam jsem ještě nebyl, čili to byla dobrá kombinace. Po jídle jsem šel kouknout na to nábřeží. Tam to žilo opravdu hodně - nejdřív holka jenom tak hrála na kytaru, o kousek dál byly bleší trhy nebo lidi jenom tak chillovali. Počasí už bylo luxusní. Pomalu jsem došel k Meriken Parku, tam byl nějaký dost velký festival - cca 50+ lidí tam live tančilo, mám video.
Jelikož tuhle část mám jinak už prolezlou z minulého výletu, tak jsem chtěl dát něco special. Nabídla se vyhlídková jízda lodí, 45 minut po okolí za 1200 JPY. Bylo to moc pěkné, loď jela nejdřív kolem loděnic Kawasaki a Mitsubishi. Tam jsem si nafotil už třetí ponorku za všechny výlety po Japonsku, mám na ně štestí :-). Dál se jelo kolem letiště Kobe, pod mostem, který jej spojuje s pobřežím. Celou dobu byl hoodně v dálce k vidění Akashi Ohashi, největší visutý most na světě (pro víc infa o mostu viz. minulý výlet, tentokrát už mostík dávat znova nebudu - ale jinak je totálně super).
Po návratu lodí už to bylo jenom takové poflakování po okolí, pak nasednout na JR Kobe Line, přesunout se na Osaka Station, tam přesednout na Loop Line a jet až "domů" do Shin-Imamiya ... taková už skoro rutina tady - nejlepší na ní je, že stojí přesně 0 JPY, pokud máte rail pass :-). Je mi trochu líto peněz z minulých výletů, kdy jsme jezdili např. do Shin-Osaky z hotelu metrem, což je sice bez přestupů, ale každá cesta stojí asi 200 JPY. Jo, a taky jsme našli druhý exit na Shin-Imamiya, který je asi o 300m blíž hotelu :-)). Nikdo z nás si ho za ty dva roky nevšiml. Pořád je tu stále dost věcí k objevení.
Na hotelu jsem si dal druhý onsen tenhle den (protože proc ne) a uložil se k hibernaci.
Jelikož tuhle část mám jinak už prolezlou z minulého výletu, tak jsem chtěl dát něco special. Nabídla se vyhlídková jízda lodí, 45 minut po okolí za 1200 JPY. Bylo to moc pěkné, loď jela nejdřív kolem loděnic Kawasaki a Mitsubishi. Tam jsem si nafotil už třetí ponorku za všechny výlety po Japonsku, mám na ně štestí :-). Dál se jelo kolem letiště Kobe, pod mostem, který jej spojuje s pobřežím. Celou dobu byl hoodně v dálce k vidění Akashi Ohashi, největší visutý most na světě (pro víc infa o mostu viz. minulý výlet, tentokrát už mostík dávat znova nebudu - ale jinak je totálně super).
Po návratu lodí už to bylo jenom takové poflakování po okolí, pak nasednout na JR Kobe Line, přesunout se na Osaka Station, tam přesednout na Loop Line a jet až "domů" do Shin-Imamiya ... taková už skoro rutina tady - nejlepší na ní je, že stojí přesně 0 JPY, pokud máte rail pass :-). Je mi trochu líto peněz z minulých výletů, kdy jsme jezdili např. do Shin-Osaky z hotelu metrem, což je sice bez přestupů, ale každá cesta stojí asi 200 JPY. Jo, a taky jsme našli druhý exit na Shin-Imamiya, který je asi o 300m blíž hotelu :-)). Nikdo z nás si ho za ty dva roky nevšiml. Pořád je tu stále dost věcí k objevení.
Na hotelu jsem si dal druhý onsen tenhle den (protože proc ne) a uložil se k hibernaci.
úterý 9. května 2017
První dva dny - Osaka, Kobe
Přišel rok 2017 a další výlet do Japonska. Pro mě je to už počtvrté a původně jsem ani neměl záměr psát. Technika je totiž už stará (pamatuje první výlet z 2012, už tehdy to byl krám) a opruz s ní mi ubíral čas, který šlo využít jinak. Jelikož ale tentokrát máme několik dlouhých cest vlakem, kde krom spánku nejde nic moc užitečného dělat, a od více lidí se tu objevil požadavek na blogování, tak jsem si řekl, že proč ne. Začněme.
Ještě malý disclaimer: ten krám na kterém to píšu je vhodný opravdu jenom na to. Všechny fotky a videa teď uploaduju z telefonu na facebook, tak si je můžete prohlédnout tam. Pokud mě nemáte na facebooku, tak je ještě kompletní kopie všeho na Flickru. Proto sem žádné fotky dávat nebudu, je to hrozný opruz na tomto stroji editovat.
Ještě malý disclaimer: ten krám na kterém to píšu je vhodný opravdu jenom na to. Všechny fotky a videa teď uploaduju z telefonu na facebook, tak si je můžete prohlédnout tam. Pokud mě nemáte na facebooku, tak je ještě kompletní kopie všeho na Flickru. Proto sem žádné fotky dávat nebudu, je to hrozný opruz na tomto stroji editovat.
Cesta
Po zkušenostech z minula poprvé rezignuji na krosnu a beru si jako hlavní kufr věc s kolečkama. Ani v největším vidlákově jsem nikdy neviděl povrch, po kterém by měl valící se kufr problém. Díky tomu si můžu odpustit neustálé nahazování a shazování plné krosny ze zad, při kterém vždycky akorát čekám, kdy tím někoho omylem přetáhnu. Taky s sebou neberu žádnou bundu (mám akorát mikinu na sobě) a žádné další kalhoty (krom těch, co mám na sobě). Minule se tohle všechno ukázalo jako zbytečná zátěž a je čas se poučit. Zbytek nákladu je standardní.
Tentokrát jedeme ve "veteránské" sestavě - všichni jsme byli v Japonsku už minimálně 3x. Kromě mě jede Xsoft a Deirh, všichni se známe přes DDRko.
Po transferu na letiště v Praze jsme se tam všichni sešli a odletěli prvním spojem do ČSA do Amsterdamu Schipol. K tomu musím akorát podotknout, že ČSA jsou pěkně lakomé aerolinky - Poláci vám na letu do Varšavy (který je ještě kratší) dají zadara kafe/čaj/pivo/limo a čokoládovou tyčinku. Oproti tomu u nás je všechno pěkně za Eura - i hloupá voda. Takže děkuji, nechci.
V Amsterdamu jsme měli 6 hodin čekačku na druhý let. Deirovi se podařilo najít suprové místo s fatboyema, které jsme nemilosrdně privatizovali a spali tam, já se koukal na nějaké seriály. Pak ještě rychlé jídlo v mekáči, nákup nějakých kravin (já si koupil takovou tu nafukovací podkovu - polštář) a je čas nasedat do našeho letadélka.
Tam člověka trochu znejistí, když uvidí svoje jméno na displeji, ať se dostaví na gate. Byli jsme tam napsaní všichni 3 a nakonec to žádný průser nebyl, akorát potřebovali načíst naše pasy. Letadlo tentokrát bohužel nebyl B787 ale klasika B777-200. Letecká společnost je opět KLM a letíme opět do Osaky. Proč měnit věci, které minule tak dobře fungovaly, že?
Let samotný je nutné zlo, bez kterého to prostě nejde. Já se velmi brzo smířil s tím, že spát v letadle prostě nedokážu a nemá cenu se o to snažit. Jakmile jsem si tohle vyjasnil, tak to šlo zvládat v pohodě. Nejdřív jsem pařil staré DOS střílečky (jedna z mála věci, kterou tenhle psací stroj zvládne obstojně). Pak jsem koukal na filmy, co byly v nabídce. Měli The Passengers, což jsem chtěl už delší dobu vidět, takže jsem začal tím. Ten film je odpad. Já od prvních sekund očekával sci-fi (ty vizuály jsou super). Bohužel se mi dostalo plochého, naprosto průhledného a předvídatelného love story s několika sci-fi prvky. Dokoukal jsem to do konce čistě ze zvědavosti a rychle to zavřel. Naštěstí tam měli Inception, kterým jsem si spravil chuť. Viděl jsem to asi pošesté a stejně to bylo úplně super. Dvě a půl hodiny pryč jako nic, mistrovské dílo. A jako bonus jsou v tom filmu Shinkanseny :-). Pak už to bylo pár hodin do přistání v našem cíli. Imigrační, celní úplně v klidu a tak nám to skutečně začalo.
Den 1.
První věcí bylo vyzvednout a rozběhat datové SIMky od eConnectu Japan na poště přímo na letišti. Toho jsem se obával, protože tentokrát mám jiný telefon, než posledně. Moje obavy se naplnily - po nastavení podle návodu mi akorát probliklo 3G, ale s výkřičníkem, že bez netu a pak opět zmizelo. Xsoftovi a Deirovi to fungovalo v pohodě. Zkoušel jsem všechno možné, rezervní telefon, ale stále to odmítalo spolupracovat. Nakonec jsem začal ze zoufalství zkoušet měnit věci, které nebyly zmíněné v manuálu. Po změně jedné z nich se karta probrala a začla fungovat (jednalo se o APN protocol - já tam měl IPv4/IPv6 ... bylo to potřeba změnit na IPv4, třeba to někomu pomůže). Bez funkčních dat bych tady opravdu pobíhat nechtěl. Já jsem se hnedka zašel na záchod převléct do kraťasů a čistého trička - další zkušenost z minula.
Pak jsme zašli do FamilyMartu nakoupit první potraviny. Já si okamžitě naplnil zásobu jerky, to je jasné :-). U kasy před námi stála holka s velkým batohem, na kterém měla nášivku "Český Krumlov". Řekl jsem to Xsoftovi, ten se s ní dal za chvíli do řeči. Byla to nějaká skautka, která u nás skutečně byla. Jela směrem do Namby, tak jsme jeli vlakem společně. Jelikož ještě naše JR passy nebyly aktivní, tak jsme využili služeb Nankai rail.
Po asi 40 minutách jsme se rozloučili se skautkou a vystoupili na naší stanici Shin-imamiya. Jako první ubytko jsem booknul pro mě osvědčený Hotel Chuo hned vedle této station. Nechali jsme tam kufry (check-in byl až později) a vyrazili směr tradiční první destinace - Abeno Harukas.
To je takový vysoký věžák s vyhlídkovou plošinou. Trochu problém bylo, že Golden Week byl v plném proudu a všude spousta lidu. Takže vystát frontu na výtah a pak chvíli pozevlit nahoře. Po sjetí dolů jsem navrhoval kouknout do Tennoji Zoo, čistě pro zabití času, než bude v 16 check-in. Tam bylo opět velice mnoho lidu a slunce hodně pražilo - nebylo mi nejlépe a k tomu jsem byl na nohách už víc než 24 hodin. Bylo potřeba to ale vydržet a jít spát nějak normálně - to je nejlepší proti jetlagu.
Někdy kolem 17 jsme šli na check-in a hnedka si dali horkou lázeň - super. Já jsem pak selhal a kolem 18 jsem asi na 2 hodiny vytuhl. Kluci chtěli večer, až nebude takové horko, ještě trochu prozkoumat okolí, takže mě probudí. Ještě jsme hnedka prodloužili ubytko na další 2 noci. Totálně mě dostala cena - 2100 JPY za člověka/pokoj/noc. Tenhle hotel za tyhle peníze je opravdu výhra.
Cca ve 20 hodin jsme tedy vyrazili ven. Já jsem moc nehlídal směr a najednou koukám, že procházíme uličkou, kde je jeden bordel vedle druhého. Navenek je to maskované jako snack-bar, ale všichni vědí. Kouknu na Google mapu a koukám, že jsme jižně od Shin-imamiyi. Od toho ve všech průvodcích hodně odrazují, takže jsem upravil náš směr severně.
Pak už se moc nedělo, zapadli jsme do herny u Abeno Harukas a začli zkoumat nové arkády. Mě hodně zklamal ReflecBeat - je tam nová verze ze které vykuchali skoro všechny staré (a dobré) songy. Teď je tam tak 5 hratelných songů :-(. Snad je někde nějaká možnost to vrátit. Pak se zbývalo vrátit na hotel, připravit a zkonzumovat ufo nudle a spát.
Den 2.
Tradičně jsem moc nespal, takže jsem vyrazil hnedka ráno v 7 si projít okolí. Kluci se ozvali někdy kolem 9, já jsem navrhnul zajet mrknout na horu u Shin-kobe. Sice jsem tam už byl minulý rok, ale bylo to moc fajn a klidně si to zopáknu. V konbini jsem si dobil na suICa kartu nějaký bakšiš, protože kupovat si pokaždé lístek je opruz. Padlo rozhodnutí vyměnit JR passy, což jsme udělali na Shin-osace. Sedli jsme na první Shinkansen a svezli se jednu stanici do Shin-kobe.
Tam bylo potřeba najít nástupní stanici lanovky nahoru. Minule jsem tam bloudil snad hodinu, teď jsem čekal, že to bude lepší. Bylo - bloudili jsme jenom 45 minut, ptali se 2x, ale aspoň nám paní na tourist infu dala 20% slevu na lanovku :-). Tam jsme si koupili jednosměrné lístky, opět zaznělo varování, že dolů je to "2 hours, very difficult hike", já se usmál, protože vím že jsou to tak trochu kecy :-).
Bohužel cestou nahoru začínalo pršet, to je vždycky komplikace. Vyjeli jsme až nahoru, kde půjčovali deštníky a zaopatřili se. Déšť vypadal, že brzy skončí, takže jsme prolézali různé skleníky a podobně - všechno v ceně lanovky. Ono celý ten komplex jsou zahrady kde pěstují především různé bylinky. Já posledně tyhle prostory neprocházel, protože jsem neměl moc času. A bylo to pěkné, měli tam například lahvičky s vůněmi prakticky všech známych bylin/květin. O něco dál to samé s kořením. Skleníky, lázeň pro nohy a další atrakce následovaly. Déšť mezitím ustal, my jsme se dostali na konec zahrad a vrátili deštníky. Taky padlo definitivní rozhodnutí jít dolů pěšky - když začne pršet, tak máme prostě smůlu.
Cesta dolů byla stejně v pohodě, jako minulý rok. Šli jsme kolem jezera, které Kobe používá jako zásobník pitné vody. Taky 2x nádherné vodopády a prakticky netknutá příroda. A zdarma. Kdo jede dolů lanovkou, tak o tohle všechno přijde, nedoporučuji :-). Doslova po 5 minutách chůze od vodopádu jste zpátky na Shin-kobe.
Kluci měli namířeno do Meriken parku, já jsem se vydal do zahrad v Kobe, protože ty posledně měly zavřeno. Popisovat nádheru zahrad tady je škoda slov, koukněte na fotky. Prozevlil jsem to tam až do zavíračky.
Další část plánu bylo setkání s prvním člověkem z couchsurfingu, které tady našel Deirh. Byl to Petr, Polák co tady žije delší dobu. Dřiv byl v Nagasaki, v Osace je asi 2 měsíce. Zamluvil pro nás all you can eat&drink restauraci za 2000 JPY za hlavu, což je dobrý deal. Jelikož to byl cizinec, tak uměl výborně anglicky a probírali jsme všechno možné. Jako Evropan chápe ty divné věci na Japoncích, takže už víme, proč je např. na Vánoce tady tak hrozně populární jíst KFC. Vtipná byla situace s alkoholem - kluci si objednali nějaké drinky, které byly tak brutálně naředěné, že ten chlast z toho nebyl z toho ani cítit. Já chtěl zkusit místní whiskey, přinesli mi ji ve sklenici cca 200ml, naplněnou po okraj (!). A ředěná skutečně nebyla, takže já měl pití na večer už zajištěné.
Jedli jsme všechno možné, od místních dumplings s krevetou uvnitř, přes kusy kuřete (absolutně bez kostí) po různé dezerty. Po 90 minutách nás vyhodili (je to časově omezené), tak jsme ještě chodili okolo. Ukázal nám taky to, že blízko každé pachinko herny je ilegální směnárna kuliček. Skutečně - náhodně jsme šli kolem nějaké herny, Deirh se zeptal a během 30 sekund nám ukazoval anonymní okýnko, ze kterého koukaly akorát ruce :-). A lidi tam vesele vyměňovali. Už začínalo být pozdě, takže jsme se rozloučili a šli zpátky na hotel.
Tam jsme bohužel nestihli onsen (zavírá v 23:30) a já jsem si vybral nejhorší sprchovací místnost. Když ani po 3 minutách teplá voda nejela, tak jsem rezignoval a začal se mýt studenou. Nakonec i ta teplá voda najela :-). Pak spát.
Tam bylo potřeba najít nástupní stanici lanovky nahoru. Minule jsem tam bloudil snad hodinu, teď jsem čekal, že to bude lepší. Bylo - bloudili jsme jenom 45 minut, ptali se 2x, ale aspoň nám paní na tourist infu dala 20% slevu na lanovku :-). Tam jsme si koupili jednosměrné lístky, opět zaznělo varování, že dolů je to "2 hours, very difficult hike", já se usmál, protože vím že jsou to tak trochu kecy :-).
Bohužel cestou nahoru začínalo pršet, to je vždycky komplikace. Vyjeli jsme až nahoru, kde půjčovali deštníky a zaopatřili se. Déšť vypadal, že brzy skončí, takže jsme prolézali různé skleníky a podobně - všechno v ceně lanovky. Ono celý ten komplex jsou zahrady kde pěstují především různé bylinky. Já posledně tyhle prostory neprocházel, protože jsem neměl moc času. A bylo to pěkné, měli tam například lahvičky s vůněmi prakticky všech známych bylin/květin. O něco dál to samé s kořením. Skleníky, lázeň pro nohy a další atrakce následovaly. Déšť mezitím ustal, my jsme se dostali na konec zahrad a vrátili deštníky. Taky padlo definitivní rozhodnutí jít dolů pěšky - když začne pršet, tak máme prostě smůlu.
Cesta dolů byla stejně v pohodě, jako minulý rok. Šli jsme kolem jezera, které Kobe používá jako zásobník pitné vody. Taky 2x nádherné vodopády a prakticky netknutá příroda. A zdarma. Kdo jede dolů lanovkou, tak o tohle všechno přijde, nedoporučuji :-). Doslova po 5 minutách chůze od vodopádu jste zpátky na Shin-kobe.
Kluci měli namířeno do Meriken parku, já jsem se vydal do zahrad v Kobe, protože ty posledně měly zavřeno. Popisovat nádheru zahrad tady je škoda slov, koukněte na fotky. Prozevlil jsem to tam až do zavíračky.
Další část plánu bylo setkání s prvním člověkem z couchsurfingu, které tady našel Deirh. Byl to Petr, Polák co tady žije delší dobu. Dřiv byl v Nagasaki, v Osace je asi 2 měsíce. Zamluvil pro nás all you can eat&drink restauraci za 2000 JPY za hlavu, což je dobrý deal. Jelikož to byl cizinec, tak uměl výborně anglicky a probírali jsme všechno možné. Jako Evropan chápe ty divné věci na Japoncích, takže už víme, proč je např. na Vánoce tady tak hrozně populární jíst KFC. Vtipná byla situace s alkoholem - kluci si objednali nějaké drinky, které byly tak brutálně naředěné, že ten chlast z toho nebyl z toho ani cítit. Já chtěl zkusit místní whiskey, přinesli mi ji ve sklenici cca 200ml, naplněnou po okraj (!). A ředěná skutečně nebyla, takže já měl pití na večer už zajištěné.
Jedli jsme všechno možné, od místních dumplings s krevetou uvnitř, přes kusy kuřete (absolutně bez kostí) po různé dezerty. Po 90 minutách nás vyhodili (je to časově omezené), tak jsme ještě chodili okolo. Ukázal nám taky to, že blízko každé pachinko herny je ilegální směnárna kuliček. Skutečně - náhodně jsme šli kolem nějaké herny, Deirh se zeptal a během 30 sekund nám ukazoval anonymní okýnko, ze kterého koukaly akorát ruce :-). A lidi tam vesele vyměňovali. Už začínalo být pozdě, takže jsme se rozloučili a šli zpátky na hotel.
Tam jsme bohužel nestihli onsen (zavírá v 23:30) a já jsem si vybral nejhorší sprchovací místnost. Když ani po 3 minutách teplá voda nejela, tak jsem rezignoval a začal se mýt studenou. Nakonec i ta teplá voda najela :-). Pak spát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)